Living Behind A Wall Of Glass 11.

Bill se zarazil, když ucítil, jak bratr ztuhl. Jako by se bál byť jen o milimetr pohnout. Jako by mu pohyb mohl ublížit. Usoudil, že mu možná vadí dotek na rameni, však ani jemu se nelíbilo, když mu někdo sahal na ruce. Od některých lidí mu to bylo vyloženě nepříjemné. Nechal tedy dlaň sklouznout na záda, čímž situaci jen zhoršil. Jakmile jej po nich pohladil, schoulil se Tom do klubíčka, kolébal se zepředu dozadu a instinktivně si kryl hlavu. Billova rozmrzelost ještě více vzrostla, obzvláště když si vzpomněl, že Jörg jej hladil. Jemu to dovoloval, nereagoval takto. Nechtěl mu přece ubližovat, chtěl být milý. Každému se přece hlazení líbí. Každý je rád, když mu blízcí dávají najevo svou lásku. Bill však zapomněl, že Tom není každý. Zvuky, barvy, vůně vnímal jinak, zrovna tak i doteky, jak se právě mohl přesvědčit.

V dětství na ně býval mnohem citlivější. To stačilo, aby se jej někdo jen letmo dotknul a Tom začal šílet. Někdo by takový dotyk sotva ucítil, nazval by to jako dotyk křídel motýlích, jeho však pálil, bolel, což lidé jen těžko dokázali pochopit. Zrovna tak si klepali na čelo, když viděli malého Toma lítat po zahradě i v největších parnech v teplácích. Nechápali, že oni sice omdlévají vedrem, avšak to „divné děcko odvedle“ to má nastavené jinak. Zaprvé mu vadilo, že se jedna noha dotýkala holé kůže té druhé, takže nemohl nosit kraťasy, a zadruhé i teplotu vnímal odlišně. Horko mu nebylo, stejně jako jej v zimě neštípal mráz. S přibývajícími roky se dotyková přecitlivělost zmírnila, především díky terapiím, na které docházel. Skládaly se z masáží a vibračních doteků v citlivých oblastech a přinášely ovoce. Dokonce se naučil nosit v letních měsících bermudy, což byl zpočátku problém, jelikož je pak nechtěl odložit, ani když se ochladilo, a trval na tom, že je bude nosit i na podzim. Nebýt Jörgova zásahu, oblékl by si je snad i v zimě. Přes toto všechno, co se naučil, nedokázal snášet projevy lásky ostatních stejně jako většina z nás.

~*~

„Nejsi náhodou nemocný?“ Zažertovala Simone, když do kuchyně vstoupil starší syn a zeptal se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. „Proč nejsi s Tomem?“

„Byl jsem. Do chvíle, kdy na mě z obrazovky zasyčela ta bestie. Dívá se na hady.“ Objasnil jí a zašklebil se. Pokud něco skutečně nesnášel, byli to hadi a pavouci. Vadili mu v televizi, při osobním setkání s nimi by zešílel a ani otcova odborná péče by mu nepomohla. Už tak se pokoušel Billa fóbie zbavit. Neúspěšně. Chlapec naznal, že se mu může hnusit, co uzná za vhodné, a bylo po debatě. A přestože byl ochoten sledovat s bratrem i ty nejnudnější pořady, na tohle se dívat odmítal. Nechtěl prosedět pětačtyřicet minut s rukou před očima a nohama skrčenýma pod sebou.

„Mami,“ oslovil ji. Dlouze uvažoval, zda to učinit či nikoli, nakonec si řekl, že na tom, že se zeptá, není nic špatného. Avšak stačilo pohlédnout do matčiných očí a odhodlání vyptávat se na Meg bylo pryč. Je možné, že Simone o ní ví. Stejně pravděpodobné však bylo i to, že o ní nemá sebemenší tušení. A ač mu občas lezla na nervy, ublížit jí nechtěl. „Myslíš, že se u nás Tomovi líbí?“ Zeptal se nakonec na naprosto jinou věc. Přesto však stejně důležitou. Podle její odpovědi by se dalo dopředu odhadnout, zda za pár dní jeho návrh podpoří či nikoli.

Žena si zastrčila vlasy za ucho a usmála se nejkrásněji, jak jen dovedla. Jako malý se jí snažil přimět k úsměvu, kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Byl jednou z nejlepších odměn. Několik chvil si jej mlčky prohlížela, jako by se snažila zjistit, zda se za otázkou skrývá víc, než se na první pohled zdá. Nakonec na rtech opět vykouzlila úsměv a popravdě odpověděla: „Určitě ano. Vždycky tu byl rád.“

„Taky si myslím,“ přisvědčil a popošel blíže k ní. „Ostatně je tu doma.“ Mladík jí ovinul paže kolem pasu a položil si hlavu na její rameno.

„A všimla sis, že i víc mluví?“ Další dotaz na sebe nenechal dlouho čekat. Vyslovil jej tak, že nabyla dojmu, že ‚ne‘ se jako odpověď nepřijímá. Ačkoli k ní nebyl důvod. Tom se skutečně více rozpovídal, jenže tomu tak bylo už dříve. Zpočátku mlčel, teprve po pár dnech, kdy si zvykl, začal komunikovat. Bill však chtěl slyšet, že je to díky němu.

„Jsi skvělý bratr,“ pohladila jej po havraních vlasech, do nichž vzápětí vtiskla polibek. Byla ráda, že si k Tomovi konečně našel cestu. Větší radost jí udělat nemohl. Zároveň však byly větší i obavy z návratu otce dvojčat, který se nezadržitelně blížil…

~*~

„Chceš čaj?“ Bill přestal otáčet stránky v knize a vstal. Nakonec se mu přece jen podařilo bratra přemluvit, aby mu knížku, nebo vlastně encyklopedii půjčil. Neuniklo mu však, že jej tu a tam pohledem kontroluje. Nejspíš to dělal, aby se ujistil, že s ní zachází tak, jak se má. Zatímco Tom sledoval nějaká videa na internetu, Bill si četl o kočkovitých šelmách. Tedy pokoušel se, což moc dobře nešlo, neboť mu aspík neustále dělal přednášku o tématech, co jej zajímala. Občas na něj působil jako vědec. Těm taky místy nerozuměl, o čem vlastně mluví a co jednotlivá slova znamenají.

„Vařím moc dobrý čaj. Otci velmi chutná.“ Nechal se slyšet Tom.

„Takže jdeme oba.“ Zasmál se černovlásek, když dvojče opustilo místo, na němž doteď sedělo, a stanulo po jeho boku. Mohlo jej napadnout, že půjde s ním. Už mu ani trochu nevadilo, že jej má prakticky pořád v patách. Zvyknul si. Bral to tak, že je Tom rád s ním. I když teď měl vlastně důvod k tomu, aby jej doprovodil. Chtěl mu přece připravit čaj. Takový, jaký uměl jen on.

„Tome, líbí se ti tady? Myslím v tomhle domě.“ Zeptal se, když se ocitli v kuchyni. Jak správně odhadoval, seděla máma v obýváku a dívala se na nějaký film. Bill zavřel dveře hned ze dvou důvodů. Prvním bylo, aby matku nerušili a druhým, aby neslyšela jejich rozhovor, ke kterému se chystal.

„Ano,“ přikývla hlava ozdobená dredy. „Můj pokoj je však hezčí a větší. A Bill má v pokoji nepořádek.“ Podělil se o svůj postřeh. Podle jeho názoru měl v pokoji nehorázný bordel. Kdežto u něj mělo vše své místo, věci byly pečlivě a úhledně srovnané. Billovi neuniklo, že Tom využil každé jeho nepřítomnosti v místnosti, aby během ní něco vylepšil. Nebo lépe řečeno zvelebil k obrazu svému. Už porovnal knihy na poličce i CDčka a jak si všiml dnes ráno, psací stůl vypadal taky uklizenější. Jeho druhé já, jak pro sebe začal Toma nazývat, bylo nerado obklopeno chaosem. Necítil se uprostřed něj dobře, proto se snažil dát věcem kolem řád. Pouze ten byl správný.

Bill se chystal podělit se sourozencem o nápad, který před pár dny dostal. Musel přeci znát i jeho postoj, než s tím předstoupí před rodiče. Když se spojí, budou silnější a pro druhou stranu bude těžší odmítnout. Otázku však nahlas nevyslovil, protože mu zrak sklouzl k Tomovi, který stál u linky a připravoval čaj. Ta pečlivost, s níž vše dělal, Billa fascinovala. Kdykoli se na něco soustředil, byl zahloubaný do činnosti natolik, že náhodný pozorovatel mohl nabýt dojmu, že pro mladíka přestalo vše kolem existovat.

„Čaj pro Billa.“ Oznámil Tom, když před něj postavil hrnek s horkým nápojem, který Bill opatrně uchopil a začal foukat.

„Pozor, je to…“ Slůvko „horké“ nedořekl. Jen zůstal s pusou dokořán koukat na bratra, jenž se vařícího čaje klidně napil, jako by snad během těch mikrosekund, které uplynuly, stihnul zchladnout. Nic podobného na vlastní oči nikdy neviděl! Bylo to, jako by se jeho vnitřní „termostat“ porouchal a nepracoval, jak má. Kdyby tohle udělal Bill, sténal by bolestí, jelikož by si nehezky opařil pusu. Tom však vypil horkou tekutinu, aniž by hnul brvou.

„Krásně voní,“ prohlásil nakonec, když se vzpamatoval z šoku. Čaj v hrnku byl klasický černý, jako dělal kdekdo. On však cítil, že je potřeba Toma stále chválit, neboť pochvala je pro něj důležitější než pro kohokoli jiného. V jeho životě hrála mnohem podstatnější úlohu. „A je i moc dobrý.“ Usmál se, když ochutnal, co mu připravil.

~*~

Bill se asi posté převalil na druhý bok a hlasitě si povzdechl. Nechápal, proč zrovna dneska nemůže usnout a proč jej myšlenky otravují. Nejprve se mu vrátila vzpomínka na Stefana a jeho kumpány a znovu si vyčítal, že nezabránil tomu, co se stalo, přestože to nebylo v jeho moci. Když už ty pitomce dostal z hlavy, vloudila se mu do ní Meg. Ji po pár minutách vystřídala postava otce a představa o tom, jak bude probíhat jeho příjezd. Obavy a nejistota z budoucna byly zřejmě tím hlavním, co od něj odhánělo spánek. Záviděl dvojčeti, které spokojeně podřimovalo a nic jej, alespoň v to doufal, netrápilo.

„Sakra,“ špitl do tmy a odkopal se. Když už se mu podařilo vypudit všechny narušitele z mysli, zabránilo mu v usnutí horko, které zachvátilo jeho tělo. Netrvalo to však dlouho a natáhl se pro peřinu, jíž se opět přikryl, protože mu začala být zima. Hororová noc, blesklo mu hlavou. Polštář mu taky připadal nějaký jiný než normálně. Tlačil jej, jako by snad ležel na kameni. Ať se jej snažil natřepat sebevíc, nebyl ani krapet pohodlnější. Kdyby byl v místnosti sám, už dávno by vstal, došel si pro laptop a zapnul by jej, tím by se mu dříve nebo později podařilo unavit oči. Byl si jistý, že by zastihl online někoho, s kým by mohl pokecat. A kdyby ne, koukal by na písmena na monitoru tak dlouho, dokud by se nedostavila vytoužená únava. Jenže nic z toho nemohl, vzbudil by Toma. Takže mu nezbývalo, než se převalovat a užírat se svými úvahami. Občas nebylo na škodu, být sám se svými myšlenkami, hezky si všechno v hlavě urovnat, ale ne ve dvě ráno, jak oznamovaly rudé číslice na budíku. To má člověk spát!

Opatrně se posadil, přitáhl si kolena k bradě a díval se před sebe. Očima přejížděl po jednotlivých kusech nábytku, které ve tmě rozpoznával. V této pozici strávil několik minut, a jak se zdálo, byla účinná, nebo si to alespoň myslel. Opravdu se mu začínala klížit víčka. Jenže stačilo, aby ulehnul zpět na polštář, a byl probraný.

„Já se zblázním,“ zaskučel tichounce a přetáhl si deku přes hlavu, což mu připadalo jako dobrý nápad do chvíle, kdy mu začal docházet kyslík. Udusit se rozhodně nemínil. Byl tedy nucen stáhnout ji dolů a najít jiný způsob, jak usnout.

„Tome, ty nespíš?“ Zašeptal do ticha svou otázku, když uslyšel za zády šustění. Odpovídat mu nemusel, neboť po pár vteřinách ucítil, jak se k němu Tom přivinul a jednou paží jej objal. Zprvu jej stiskl tak pevně, až se zalekl, že jej chce udusit. Nenapadlo by jej, že má takovou sílu. Neudělal však nic, nevydal ani hlásku. Sám si přál objímat jej, což se nyní splnilo a dobrovolně se o to připravit, by bylo projevem šílenství. Zrovna tak toužil Tom po jeho objetí. Zároveň z něj však měl strach. Už jako dítě si přál najít v náruči rodičů lásku, bezpečí a klid, jenže jakmile jej matka či otec objali, odtáhl se, neboť se vyděsil, že by jej mohli svým objetím celého pohltit. Z toho samého důvodu se také nenechával obejmout na uvítanou, nikdy a od nikoho. Po blízkosti Billa ale prahnul, proto se k němu nakonec sám přitul. Objímal on jeho, měl tedy situaci pod kontrolou a náruč dvojčete mu nemohla ublížit. Žádné pohlcení nehrozilo.

Tlak, který Billovi bránil volně dýchat, ustupoval, jelikož Tom začínal znovu usínat. Možná to byla shoda náhod, možná malý zázrak, ale únava brzy dostihla i starší dvojče a přiměla jej zavřít víčka.

autor: LadyKay