autor: Áďa
Zdravím všechny svoje věrné i nevěrné čtenáře. Možná se budete trošku divit, možná vám to bude putna, ale tohle je prozatím moje poslední povídka, kterou na tomhle blogu vidíte. Nějak jsem teď absolutně bez tvůrčí nálady, a navíc se mi stala taková malá nepříjemnost, která má s blogem něco společnýho (ne, není to nic v rámci organizace blogu, Ketty ani Janule v tom nejedou, ani ty občasný hádky pod povídkami, ani komentáře, které už nejsou to, co bývaly, ať už co do významu slov v nich nebo co do množství 🙂 ). Jenom je teď toho na mě moc a jsou rány, které potřebují čas, aby se zahojily a aby vše bylo jako dřív.
Takže tu ode mě už nic nečekejte, minimálně v nejbližší době. Nevěřím, že blog dokážu opustit navždy a povídky, které jsem dosud komentovala, u těch budete komenty nacházet i nadále. No a třeba za měsíc, dva, tři se tu zase jednou potkáme, pokud si mě ještě někdo budete pamatovat 😀 ale nic neslibuju.
A kdyby náhodou došlo k „nejhoršímu“ a já se tu už neobjevila, tak vám všem chci hodně moc poděkovat. Především Januli za pevné nervy při opravování a při těch mých úletech, kdy jsem z reality unikala jaksi až moc do fantazie a ona mi musela zase přistřihnout křidýlka a vrátit mě na zem :-D, dále hlavně Ondině a Janče, jejichž komentáře vždy patřily a budou patřit k těm nejkrásnějším, které jsem pod povídkami mohla najít. A pak… všem, co ode mě něco četli, zvláštní dík patří i Schmettince a těm jejím perlám (háček, Teri, háček!! :-D), Lenně (ty víš za co) a ještě jednomu človíčkovi, ale to už nebudu rozepisovat, protože nevím, jestli o nějaké díky ode mě ještě vůbec stojí. A jestli jsem na někoho zapomněla, tak se omlouvám 😀
tak si to užijte… měla jsem vás ráda a třeba ještě někdy (ale neslibuju!!!) pa!!! :-*
vaše zlá teta Áďa 🙂
Tom rozhodně, trochu prudčeji, než měl v úmyslu, položil skleničku od vína na stůl. Byla už asi třetí nebo čtvrtá, co za dnešek vypil. Docela ho to štvalo, neholdoval alkoholu nijak zvlášť, ale nemohl jinak. Měl brutální depresi, nějak přestával vědět, jak naložit se životem. Měl pocit, že ho potkává už jenom jedna smůla za druhou. V práci nic moc, plat nijak valný, přítelkyně se na něj poslední dobou vykašlávaly jedna za druhou, ta poslední ho dokonce slušně oškubala, účet měl téměř na nule. Fakt už si nebyl jistý, kam dál, a docela ho to štvalo. Byl už kompletně bezradný.
A jak se říká, že v zoufalství lidé dělají zoufalé věci, Toma jedna taková právě napadla. Najel na net, zadal pár příslušných slov… a už si opisoval číslo na nejbližšího kartáře, chtěl chlapa, ženy už neměl rád. Kartáře! Jemu samotnému se z té představy chtělo zvracet. Tihle „živnostníci“ mu byli vždycky akorát k smíchu, nikdy jim nevěřil, považoval je za šarlatány, co si napřed vyslechnou lidské utrpení, aby pak na základě toho nabrebentili člověku do hlavy samý hovadiny. No a teď je na tom tak bídně, že se rozhodl potupně k jednomu z nich vetřít. Nechtělo se mu, ale tak nějak, částečně i díky alkoholu, měl pocit, že by mu to v dané chvíli mohlo i solidně helfnout.
Kouknul na hodiny. Bylo teprve něco málo po páté. Sice neděle, ale ještě nebylo nijak zvlášť pozdě. Vzal telefon, naťukal do něj číslo nějakýho údajně brutálně úžasnýho týpka, co bydlí dokonce taky v Hamburku. Booože, to zas bude fiasko. Polknul, znovu si na posilněnou loknul a vytočil hovor.
„Bill Kaulitz, dobrý den?“ ozvalo se na druhé straně.
„Tady Tom,“ představil se Tom stroze. Neměl hlavně v úmyslu tomu kecálkovi vyzvonit svý příjmení, nebo si o něm ten týpek něco najde na netu a až přijde, bude mít už sáhodlouhou historku. „Čet jsem na netu, že děláte výklad karet?“
„Ano, dělám,“ potvrdil mu relativně milý hlas na druhém konci.
„Fajn, kdy a kam se k vám můžu stavit?“
Ten člověk na druhém konci telefonu mu mile nadiktoval adresu, a když zavěsil, Tom si začal připadat trošku blbě, že na něj hned tak startoval. Nemusel být tak strohý, ale on si nemohl pomoct, těmhle lidem prostě nevěřil. Stejně to bude trapas. Ale co nadělat, ve středu se k němu holt staví. Bude z toho mít prdel, a když mu ten týpek nakecá nějaký bláboly, tak on si z toho těžkou hlavu dělat nebude. Je to přece jeho život, ne? Prožije si ho, jak bude chtít on sám a ne, jak mu nadiktuje nějaký pofidérní třeštiprdlo s tím, jak „karty nikdy nelžou!!!“ Jo, jeden takovej díl viděl jako malej v Rexovi, a jak to dopadlo, všichni tam z toho zcvokli.
Pohrdlivě s odfrknul, sám nad sebou zakroutil hlavou a důkladně si se slovy, že se musel definitivně zbláznit, znovu poctivě přihnul…
Tom zaparkoval svého milovaného Cadillaca před docela hezky upraveným rodinným domkem. Vystoupil a poněkud uznale kývnul hlavou. Čekal, nevěděl ani proč, že to tu bude vypadat… divočeji, ale sám sobě ani nedokázal popsat, jak si to představoval. Trošku polknul, když natahoval prst ke zvonku. Ověřil si, že na něm je opravdu napsané Kaulitz, a že adresa sedí, než sebral odvahu a zazvonil. Jsem fakt asi cvok a ne, že ne! pomyslel si. Absolutní duševní ztroskotanec, který…
Jeho myšlenky byly přerušeny, když odněkud směrem od domu uslyšel cvaknutí dveří. Podíval se k domku a spatřil, jak se mu po pečlivě udržovaném anglickém trávníku žene vstříc nádherná zlatá kolie. Neštěkala, jen občas přátelsky poblafla, a když doběhla k plotu, tak začala přátelsky vrtět bohatě osrstěným ocasem. A za ní vyšel…
Tom musel zamrkat, aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Ten kluk byl snad v jeho věku! Jo, na ramenou si mu hověla stříbřitě mourovaná huňatá kočka, jako nějaký starý záhadný bábě, ale jinak… tohle, že je kartář? Možná by tomu odpovídaly jeho jemně nalíčené oči. Téměř neviditelné, zlatavé stíny a kolem řas se mu táhla nahoře i dole elegantní linka, dlouhé řasy byly zvýrazněné řasenkou. Na sobě měl bílé tričko, na kterém se sem tam mihnul chloupek od kočky nebo psa, ale jinak bylo zářivé a čisté, trošku seprané džíny krásně obepínaly jeho útlou postavu a hubený pas zdobil černý kožený pásek s masivnější sponou, tvořenou ze štrasových kamínků.
„Dobrý den,“ usmál se vstřícně, a když jemně napomenul kolii a otevřel dveře, natáhnul k Tomovi pěstěnou ručku s poněkud delšími, ale pečlivě zapilovanými nehty, potaženými bezbarvým lakem.
Tom zaváhal, ale po chvíli ruku přijal. Měl pocit, že k opáčení pozdravu se bude muset nutit, protože potkat tohohle týpka na ulici, tak si řekne, že to je docela ucházejícně vypadající šukna, ale teď nejenom, že zjistil, že od pohledu holka je ve skutečnosti kluk, ale ještě teď u něj bude nejmíň hodinu sedět. No potěš koště… Nicméně ani nevěděl jak, ale ruku mu stisknul lehce, ale upřímně, a rty se mu samy zvlnily do mírného úsměvu, když se představil. Odolal pokušení v lehké jízlivosti, které mu velelo kleknout na jedno koleno a políbit mu hřbet ruky, samozřejmě v rámci parodie, ale ovládnul se a na vyzvání následoval toho mladíka do baráku.
Neopomněl přitom pohledem sklouznout na jeho v chůzi se vlnící boky a uznale přitom pokýval hlavou. Nebyl na kluky, ale ta těsně obepnutá prdelka byla k nakousnutí!!!
Nechal se usadit ke stolu na příjemnou proutěnou židli, dokonce svolil i k tomu, aby mu ten klučík udělal kávu, i když ho teda bedlivě sledoval, aby mu tam něco nepřimíchal. Přece jen, je to kartář, šarlatán a kdoví, jaký má praktiky. Nic takového se však nestalo, a když se kromě kávy na stole objevil i medovník, neodolal Kaulitzově nabídce k tomu, aby si vzal jednu porci. Ale upřímně, než medovník ho spíš zajímaly ty krásné, zjevně pečlivě balzamované rty.
Ani si skoro neuvědomil, že v těch dlouhých, štíhlých prstech se objevil paklík ohmataných, zjevně velice letitých karet, které podle toho, jak byly ošoupané, nejspíš pamatovaly Jana Žižku s oběma očima. Skoro až fascinovaně koukal na to, jak se míhají vzduchem, jako by je ten kluk snad ovládal myšlenkami, než aby je míchal ručně.
Nějaké žvásty o tom, že život je takový dvoreček, na kterém jsou různé ploty, a je jenom na nás, jestli si ty ploty pohodlně projdeme brankou nebo je radši nepříjemně přelezeme, to pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Naopak, když ho Bill (kartář mu hned na začátku nabídnul, že ho může oslovovat křestním jménem, ačkoliv on sám, už jen ryze z profesionálního hlediska, Tomovi vykal), tak téměř nedočkavě vybral tři karty, které se mu zdály nejcharismatičtější, a tentokrát už docela se zájmem sledoval, jak je kartář doplňuje o několik dalších karet a jak je pak obrací. Obrázkům na nich ani za mák nerozuměl.
„Hmmm,“ zamumlal tiše Bill. „Vy jste hodně zvláštní osobnost, pane Trümpere… hodně zvláštní. Hřejivé srdce maskované pod vizáží chladného drsňáka. Mnoho lidí si k tělu nepustíte, ale těch pár, kteří prolomí vaše hradby, pro ty se můžete rozkrájet. Leckdy na to i doplatíte, třeba nedávno, kdy vás podrazila ta slečna, že ano?“
Tom zalapal po dechu a cítil, jak se mu z tváře začíná vytrácet barva. Odkud ten maník ví, že se nedávno s Annií rozešel a že ho ta můra oškubala o všechny jeho celoživotní úspory?
„Tváříte se sice, jako by vám na tom nezáleželo nějak zvlášť víc,“ pokračoval ten mladý sympaťák. „Ale ve skutečnosti toužíte po upřímné lásce, kde budete moct dávat i brát, ne jenom dávat, jak dosud bylo vaším dobrým zvykem. To samé sex, toužíte to prožít opravdu upřímně, s někým, na kom vám opravdu záleží… a to se vám dosud ještě nepřihodilo,“ dokončil Bill a zkoumavě se na svého klienta zadíval. Hodně se mu ten mladík líbil. Okamžitě na něm poznal, že je tady spíš ze srandy a s nedůvěrou, ale musel se pousmát nad tím, jak se ten Tom divil tomu, co on jenom vyčetl z karet, které zdědil po prababičce. A jak to vypadá, opět se karty nemýlily a on se jejich tlumočením zjevně trefil do černého. Ne, že by ho teda karty někdy zklamaly, věřil jim a ony mu nikdy nelhaly. Ale nějak měl takový zvláštní pocit, že na tohohle copatého chlapíka chce udělat ještě větší dojem než na kohokoliv jiného. A ano, hodně se mu líbil. Četl tady z karet, že ačkoliv se snaží pan Trümper tvářit heterosexuálně, tak hluboko v srdci bude asi homo.
Pousmál se. On sám se s tímhle nikdy netajil, se svojí orientací na kluky, ale tak nějak měl pocit, že jestli někdy mohl potkat toho pravého, tak že to je nejspíš právě teď. Jenomže zároveň z karet četl, a taky viděl z jeho obličeje, že on by si jen tak nějakého kluka k tělu asi nepustil. Ale co bylo na copáčkovi moc dobře znát, bylo okouzlení, a Billovi rozhodně neunikaly jeho kradmé, rádoby nenápadné pohledy.
Sakra, jak jenom tuhle situaci skloubit k uspokojení tužeb jich obou, aniž by to přitom dopadlo fiaskem? No ale… jinak to ani dopadnout nemůže. Buď absolutní vítězství… nebo fatální prohra.
Naklonil se k němu tak, že si začali být obličeji nebezpečně blízko.
„Ale ještě nemusí být všechno ztracené, jak si to nejspíš myslíte,“ šeptnul tiše a upřeně hypnotizoval Tomovy oči, přičemž v jeho vlastních se, tak jako v Tomových, odrážely plamínky svíčky. „Třeba ještě najdete někoho, kdo si vaši lásku zaslouží, mnohem dřív, než byste vy sám čekal…“
Tomovi se silně rozbušilo srdce. Ne, ať se k němu ten kartář takhle nebezpečně nenaklání! Jinak to dopadne špatně, hodně špatně, přestane za sebe ručit a…
Všechno vyvrcholilo v okamžiku, kdy si Bill nekonečně pomalu olíznul špičkou jazyka rty. Tom naprosto ztratil sebekontrolu, když jej znenadání pevně chytil zezadu za hlavu a přitáhl si ho k sobě, aby jeho rty mohl uvěznit v divokém, vášnivém polibku. A ať se ten černovlásek zkusí divit!!! Určitě nepatří ke standardnímu chování vůči klientovi naklánění se takhle moc blízko, kdyby byl svině, tak ho může zažalovat za sexuální obtěžování při výkonu výdělečné činnosti!
Jenže on svině nebyl… a když poznal, že Bill dravě spolupracuje, přitáhnul si ho ještě víc a táhle mu do polibku zasténal. Oplátkou mu bylo objetí od kartáře, a to už Tom na nic nečekal. Obratně ho přetáhnul přes desku stolu na svou stranu a zády ho na stůl položil, tisknul se přitom k němu, celý, ale hlavně svým rozkrokem, a Bill mu dával dostatečnou odpověď tím, že se svým klínem o ten Tomův sám toužebně otíral. Skoro ani nemohli určit, kdo svléká toho druhého rychleji a kde všude na těle toho druhého jsou kartářovy i klientovy dlaně…
Kočka pohrdavě mávla ocasem a odkráčela, když Bill trošku vyjeknul ve chvíli, kdy do něj Tom opatrně začal ládovat svůj penis. Neměli po ruce gel, tak si museli vystačit se slinami, trošku to drhlo, ale i tak se Bill snažil co nejvíc uvolnit, a když ucítil, že je v něm po nějaké době Tom až nadoraz, věnoval mu vděčný úsměv, aby od Toma mohl zachytit úsměv vyjadřující totéž.
„Můžeš rychleji,“ vybídnul ho, když Tom začal na jeho vkus až moc mírně a opatrně. „Karty mi včera říkaly, že ten pravý se už brzo najde… a že švábi a já přežijeme i atomový výbuch, takže se můžeš rozjet, co hrdlo ráčí,“ zachraptěl a sám se proti Tomovi trochu přirazil.
„A říkaly karty, jak ten tvůj Pravý bude vypadat?“ vydechl a trošku rázněji, aby Billovi vyhověl, se dal víc do akce.
„A – ano,“ vydechnul Bill a nevědomky zarýval své nehty do Tomových ramen. „Vy – vysoký… nádherně osvalená po – postava – jo! Dlouhé černé co – copy – ach, to je ono! A neuvěřitelný cha – charisma a přesné… jo, tam! Přesně! Přesné trefy při… sexu… ooooh…“
„A bylo… bylo tam, jak bude vypadat ta moje pravá láska?“ zasupěl Tom trochu udýchaně, protože čím dál víc zrychloval a neopomněl přitom volnou rukou rejdit v Billově klíně.
„A – ano… bude to kluk… bude mít… dlouhé černé vlasy… hnědé oči… hubenou postavu a… a… ÁÁÁÁÁÁÁÁÁCH!“
Táhle vyjekl, když dosáhnul svého vrcholu a nechal Toma, aby do něj ještě párkrát přirazil, než i on dosáhnul bran ráje. Vděčně se usmál, když se na něj klient unaveně zhroutil a konejšivě ho přitom začal hladit po zpocených zádech.
„Myslím, že další výklad budoucnosti asi už nebudete potřebovat, že, pane Trümpere?“ otázal se mile a Tom ho laškovně cvrnknul do nosu.
„Když mi slíbíte, že vaše místo bude už jedině po mém boku, pane Kaulitzi…“ pokrčil rameny a jemně Billa políbil.
„To neslibuju… to přísahám… protože jsem to včera viděl v kartách… a karty nikdy nelžou!“
autor: Áďa
betaread: Janule
teda tohle bylo naprosto krásný:)
ale několikaminutovej záchvat smíchu jsem dostala, když jsem si přečtla to o Janu Žižkovi..až sem z toho začla brečet:D:D:D to sem fakt ještě nikdy neviděla tohleto:D:D
♥♥♥ Princezno :-*
Tak nejdříve musím napsat jedno obrovské poděkování. Jednak děkuji člověku, kterého si nesmírně vážím a ctím, který má krásné srdíčko a umí podpořit ve chvíli, kdy se druhý necítí nejlépe. A poté děkuji veeeeelmi talentované spisovatelce, která mě vždy svými povídkami nesmírně potěšila, která mi připravila neopakovatelné zážitky. Miluju tvé příběhy, ať už jde o jednodílky nebo vícedílné povídky. Všechny mají něco společného. Tebe. Tvou empatii, srdíčko a cit, samozřejmě protkané jsou napínavými okamžiky – ale tak jen čtenář může vychutnávat děj mnohem více. Prostě ti, má milá Ádinko, děkuji za každou vteřinku, kterou jsi mi díky tvým povídkám (a nejen díky nim) dávala spoustu radosti a síly. Je to v dnešním zlém a falešném světě tolik vzácné.
Budu věřit, že se s tebou znovu na TWC blogu setkám, bez tebe by to snad nešlo ani dál… jsi z autorek (kterých není u mě moc), které vyhlížím, kterých si skutečně velmi vážím. Takže budu vyhlížet a doufat ve tvůj návrat, zlato!♥♥♥ A ještě něco, mám tě hrozně moc ráda!*slzí*
Ale konečně k povídce, viď? No, co napsat? Snad jediné… Je opět báječná, výjimečná a jedinečná, jako každá, kterou napíšeš. Je v ní i vtip (např. doba Jana Žižky s oběma očima, to nemá chybu), je v ní ten tvůj nesmírný CIT, pro který tě mám tolik ráda.
Kočka na Billově rameni a pejsek – to mě jako milovníka zvířat úplně dojímá. I ta intimní chvíle byla úžasná. Ale ta Billova věta, že neslibuje, ale PŘÍSAHÁ… no to je highlight. Opravdu to měl v kartách a ty snad nelžou. Celou dobu jsem právě nad tímto přemýšlela, zda si i Bill karty vykládá, povídka mi na mou otázku odpověděla. Je nádherná. Jedna z nejhezčích jednodílek. Vede u mě Krysař, ale tahle se na něj hodně dotahuje. A víš, že je mi ctí, ti napsat pár písmenek… vůbec svůj obyčejný názor!
Ádinko, ty víš, co si o povídce myslím a dnes nějak ta písmenka neposlouchají a stále se nemůžu dobrat toho, co chci napsat. Jedno vím ale jistě.
DĚKUJI!♥♥♥*** Za vše, ty víš, zač děkuji nejvíc. Moc si tě vážím! A hlavně se na blog vrať. Mně budeš chybět a budu tě každý den vyhlížet!♥♥♥
Mám tě moc ráda!
[2]:delší komentář jsem neviděla 😀
ale máš pravdu. nemusíme nic dodávat 🙂
bude se nám stýskat 🙁 snad se vrátíš!!
a povídka je krásná!!
Já Áďo tvoje jednodílky miluju..z českých autorů jsi u mě za jednodílky top 1, to rozhodně =) Žižka mě dostal xD A taky se mi líbila představa Billa s kočkou na rameni..=)
Bude mi po tvých povídkách smutno =( Myslím že mezitím co budeš pauzovat seberu odvahu a přečtu si Peklo v ráji na zemi =))
Říká se v nejlepším přestat a já myslím, že to není pravda. Vím, že to je jen pauza, že každý potřebuje pauzu, ale když jsem si uvědomila, že tohle je možná poslední tvoje dílo, hrklo ve mě. Naštěstí ten náš skvost si se nerozhodla zanechat nedodělaný, to by moje srdíčko asi neuneslo.
Myslím, že líp by se s námi rozloučit už nemohla, tahle povídka měla všechno, co já totálně žeru, ty víš, že já ten sex ráda, kort když tam je takovýhle náhlý spád k akci 😀 I když to bylo velmi… jemné…
Co se týče k díkům, nemáš za co děkovat, protože já bych měla děkovat tobě za šanci ukázat ti, že nejsem zas taková svině jakou jsem se dělala v rozhovoru ;), strašně si mě za tu chvíli přirostla k srdci a i když teď na tebe nemám moc času, věř mi, že do smrti asi nepřestanu děkovat Januli, že mi na tebe ten e-mail dala… 😉
Úžasná povídka…nedokážu si teda vůbec představit Billa jako kartáře ale musim uznat že by to byl si zajímavej pohled vidět ho s kartama v ruce.
Prej dosáhl bran ráje…. Tak to mě rozesmálo… Hezky popsáno.. Je to pěkná povídka… Netypická,zajímává a super..