autor: Cinematics
Bill nenávidí svůj ranní knír, Tom nenávidí Gustava
Po tom, co snědl marshmellow tolik, kolik on sám vážil (tím si Bill byl jistý), vyběhli oba dva nahoru do postele a mazlili se spolu, otevřeli okno, aby se jim pokoj naplnil vůní ohně. Jen trochu slyšeli, jak dole Simone a Gordon opile zpívají, aniž by věděli, co to vlastně zpívají. Ale to nevadilo.
„Tome? Proč jsi utekl? Ty ses za mě styděl?“
„Co?“ zeptal se Tom s vykulenýma očima a pusou dokořán. „Styděl? Ne! Nikdy, Bille…“
„Byl jsi ze mě nervózní?“ zašeptal a Tom si povzdychl, natáhl ruku a dal Billovi vlasy za ucho.
„Nebylo mi nepohodlně kvůli tobě. Jen jsem se vyděsil, protože přišla mamka a… bylo to děsivý, nevím proč.“
„To je v pohodě.“
„Ne není; jsi smutný.“
„Jen jsem myslel, že se ti možná nelíbilo to, co jsme dělali nebo něco. Nevím, bylo to pro mě taky zvláštní, víš. Ale ty máš momenty, kdy zpanikaříš, tak to chápu. Jen jsem si dělal starosti, ale už si je nedělám, protože jsi mi to vysvětlil, tak děkuju.“
„Vážně se omlouvám…“
„Prosím, neomlouvej se… Znám tě, vím, jak se bojíš, a abych byl upřímný, jsem vážně překvapený, že jsi mě nechal zajít tak daleko… co kdybychom teď prostě spali. Jsem ospinkaný. Můžu tě ze sebe umýt až ráno,“ zasmál se a Tom se ospale usmál.
„Dobře.“
A tak se ti dva schoulili v náručí toho druhého a usnuli v naprosto rekordním čase. Tom měl nepříjemné sny o Gustavovi, takže se neustále probouzel a už mu to opravdu začínalo lézt na nervy a byl z toho celý nesvůj; ale pak se podíval na chlapce, který se k němu tulil, a usmál se, než znovu usnul. Vypadalo to, jako by všechno mělo být v pořádku tak dlouho, jak bude Bill u něj.
Možná to nebyl ten nejlepší nápad, udělat si k němu vztah, k někomu, kdo může kdykoliv zmizet a už se nevrátit, ale bylo to to jediné, co Tom měl a jinak to nechtěl; chtěl prostě jen Billa a nic víc. Jestli přijde nějaká tragédie a on Billa ztratí, Tom věděl, že už nikdy nebude v pořádku, a to ze dvou důvodů; ztratil někoho, do koho byl po uši zamilovaný, a ztratil svůj důvod pro život.
Byla to jedna z těch otravných, vtíravých myšlenek, která mu bzučela v hlavě jako hejno komárů, byly to myšlenky, které se k němu dostávaly jako výsledek jeho panických záchvatů, a on se mohl jen modlit, aby ty myšlenky odešly a on si mohl jen užívat to, co má teď, a nemyslet na nic strašného. To se lehko řekne, ale těžko udělá, samozřejmě.
Ranní slunko rozbilo tmu dřív, než chlapci chtěli, a Tom si sám pro sebe zanadával, že nezatáhl závěsy, když šli spát. Ale pak si řekl, že je to možná dobře, protože tak věděl, že se za pár hodin bude muset sejít s Gustavem, což stále byla strašná věc.
Bill otevřel své ospalé oči a viděl, jak Tom stále sleduje jeho tetování na žebrech. Pomalu natáhl ruku, vzal Toma za zápěstí a položil mu ji na inkoust.
„Můžeš se dotknout, jestli chceš,“ zašeptal ospalým ranním hlasem a Tom vydechl, když přejel konečky prstů po vlnivém vzoru.
Jestli tu byl jeden jediný obrázek Billa, který Tom nikdy nechtěl zapomenout, bylo to těch pár minut, jak vypadl po tom, co se probudil; obzvláštně dnes ráno. Billovy vlasy byly rozcuchané, pod očima měl rozmazanou řasenku a nad rtem a na bradě měl čerstvě narostlé vousy. Neměl na sobě triko, kalhoty od pyžama měl podivně překroucené a byl cítit horkým a ne zas tak čerstvým dechem. Tomovi Billův dech nevadil, vůbec ne, připadal mu tak krásně zvláštní.
Bill zamrkal na okno, v duchu si postěžoval, ale nemohl popřít fakt, že se mu líbilo to, jak se malé částečky prachu vznášely ve vzduchu a svítily na ně sluneční paprsky. Tom sluníčku nevěnoval pozornost, už vůbec ne. Jak mohl, když vedle něj ležel chlapec, jehož úsměv mohl slunce zahanbit? Tom se nad tou myšlenkou usmál.
Přejel rukou po Billově boku a zajel mu s ní do vlasů, hrál si s pramínkem černobílých vlasů, který se trochu vlnil. Bill jen tiše zavrněl a v klidu ležel, oči zavřené, tiše dýchal. Kdyby si mohl vybrat jednu část dne, ve které by mohl být uvězněný navždy, byla by to rána s Tomem. Nikdy se necítil víc v bezpečí, víc milován nebo víc ochraňován, než když byl s ním, a Tom se k němu tulil a držel ho za ruku.
Možná bylo zvláštní upnout se na někoho v tak krátké době, ale jim to jednoduše smysl dávalo. Byli si opaky v tolika směrech, ale magneticky se přitahovali. Bill vzal do ruky jeden z Tomových dredů a přitáhl si ho blíž k obličeji, udělal si z něj knír.
„Jak vznešené,“ zasmál se Tom a Bill nakrčil obočí, s tím knírem vypadal ještě víc zvědavě.
„Chodil bys se mnou, i kdybych měl takhle velký knír?“
„S tvým líčením by to vypadalo celkem divně,“ zasmál se maličko Tom.
„Na to jsem se neptal, smraďochu.“
„Smraďochu?!“
„Tak odpověz.“
„Ano. Stále bych s tebou chodil.“
„Měl bys můj knír rád?“
„Osobně? Um, ne… ale to, co máš nad pusou, nemá nic společnýho s tím, co se mi na tobě líbí. Mimo to,“ řekl Tom a šťouchnul Billa do nosu. „Dneska ráno ho máš i tak.“
„Oh, Bože?! Je to tak strašný!?“
„Jo. Je to strašný. Sotva se na tebe můžu podívat,“ popíchnul ho Tom, než Billa sladce políbil.
„Pro tvou informaci, tam dole jsem se taky dlouho neholil.“
„Pak dneska ráno můžeme být chlupatí společně.“
„Nechoď dneska nikam,“ zanaříkal Bill, přitulil se Tomovi k boku a zpola ho zalehl.
„Nepůjdu, jestli nechceš, abych šel… I když myslím, že bych měl.“
„Já vím, že bys měl. Jen plácám hlouposti…“
„No, tohle je náš poslední den volna… možná bych s tebou mohl zůstat v posteli…“
„Tomi…“
„Dobře, dobře, máš pravdu… Měl bych jít. Nechci, ale vím, že bych měl.“
„No, alespoň v práci pak budeme moct být spolu. Bude to sranda!“
„Ale budeš muset přestat strkat ruce do sklenic,“ ušklíbl se Tom.
„To uvidíme,“ odpověděl Bill a protáhl si nohy.
Rozhodli se, že Tom zaparkuje vedle kavárny, aby tam Bill mohl sedět a počkat na něj. Tom mu slíbil, že mu to nebude trvat dlouho, ale Bill mu říkal, ať se přestane tak strašně bát, že mu, až na něj bude čekat, udělá seznam slov, aby si mohli hrát, až se vrátí domů.
Tom to přijal jako dobrou zábavu, a tak provinilost pomalu ustoupila, když nastoupili do auta a vyjeli k malé kavárně na druhý konec města. Bill si nebyl jistý, jak se mu tenhle konec vesnice líbí; vypadal špinavě a sešle. Samozřejmě, Tiché Údolí nebylo nijak noblesní místo, ale tenhle kraj opravdu vypadal tak strašně nepříjemně. Ale předpokládal, že tu žije hodně esteticky smýšlejících lidí, kteří to takhle mají rádi, a tak se rozhodl, že si z toho nebude dělat legraci.
Když zaparkovali, Bill pohladil malý zápisník, co měl na klíně a zatahal za pero, které na něm bylo položené. Tom se usmál, trochu smutně, než se odpoutal a sladce Billa políbil na rty.
„Bude to v pohodě,“ zašeptal mu Bill do tváře. „A já taky. Usmíříš se s Gustavem a budete zase kamarádi a já udělám zatím seznam slov, abychom mohli hrát. Doufám, že vymyslím nějaká vtipná slova… Nejsem si jistý, jestli jsem v tom dobrý, ale opravdu to chci zkusit, protože si myslím, že vtipných je spousta, takže stačí jen rozpohybovat mozek,“ zasmál se divoce a Tom se hřejivě usmál.
„Slibuješ, že to zvládnu?“
„Jo, a jestli ne, tak můžeš utéct zpátky za mnou a budeme se objímat, dokud to nepřejde. Už jsem ti to říkal.“
„Dobře, dobře. Tak já jdu…“
„Budeš miiii chyyyybět,“ zazpíval Bill a Tom se ušklíbnul. „Opravdu budeš. Nikdy nejsme bez toho druhého, až na to, když spíme, ale to taky jsme spolu, jen nejsme vzhůru a mně to nevadí, protože když se budu probouzet a uvidím tě i s tvým knírkem, tak si se můžeš probouzet a vidět ten můj! No, ne každý den, ono to chvíli trvá, než to naroste, ale víš, jak to myslím.“
„Brzo se uvidíme,“ řekl Tom se smíchem, otevřel dveře od auta a zamračil se na Billa.
„Au revoir mon petit choux-fleur!“
„Jasně-cože?“ zíral na něj Tom zvědavě a Bill se zasmál do dlaní.
„Ahoj, můj malý květáku!“
„Blbče,“ zasmál se Tom. „Ahoj.“
„Počkej!“ odepnul si Bill pás a přeskočil na sedadlo řidiče, aby mohl ještě jednou Toma políbit, než odejde. „Okay. Ahoj!“
Bill se mračil, když sledoval, jak Tom odchází se svěšenými rameny a hlavou dolů. Zabalil si ruku do látky svého trika a otevřel dveře do kavárny, Billovi bylo jasné, že se Tom opravdu bojí. Nenáviděl, když s tím nemohl nic udělat.
Bill začal pracovat na svých slovech, zatímco se Tom posadil ke stolu naproti Gustavovi. Dvě kávy a sýrové housky už na něj čekaly na stole a Tom se nervózně podíval na svého kamaráda, než si usrkl kafe a řekl ahoj.
„Ahoj,“ řekl Gustav. „Jak se dneska máš?“
„Um, fajn. Ty?“
„Dobře, mnohem líp, když jsi teď přišel. Abych byl upřímný, už jsem si myslel, že nepřijdeš.“
„Oh.“
„No, prostě, podívej… u Georga doma, vím, že jsem se choval hrozně a nechtěl jsem, já jen… Byl jsem opilý.“
„Gustave,“ začal Tom, nervózně se chytal za sedadlo. Chtěl mu říct, co má na srdci, ať už je nervózní jakkoliv. „Nemůžeš se pořád vymlouvat na pití.“
„Jo, ale-„
„Byl jsi dost opilý na to abys… já nevím… spal se svojí matkou?“
„Bože, ne!“
„Pak jsi byl dost střízlivý na to, abys dokázal ovládat, co říkáš.“
„Ne, to není prav-„
„Ano, je.“
„Lidi vždycky říkají hlouposti, když jsou opilí.“
„Protože vědí, že se na to můžou vždycky vymlouvat.“
„Není to výmluva! Tome, sedím tady a snažím se ti omluvit… nemůžeš to prostě přijmout? Prostě jen chci slyšet, že mi odpouštíš.“
„Já… nevím, jestli můžu…“
„To, co jsem říkal, byla ale pravda, Tome,“ začal Gustav a dredáčovi se udělalo špatně. „Když pomineme alkohol, ty a já bychom spolu byli perfektní. Můžu tě přivést zpátky do normálu.“
„N-ne, ne… nebudeme spolu.“
„Je to kvůli Billovi?“ zašeptal Gustav a vypadal spíš zraněně než naštvaně.
„Um, a-ano, vlastně,“ odpověděl Tom, nervózně si pohrával s tričkem. „Je jeden z důvodů, proč s tebou nebudu chodit.“
„Jeden?“
„Gustave, nebudu… Prostě, nic k tobě necítím, uh, jo, um…“
„Tome,“ řekl Gustav krátce a Tom si skousnul ret, nervózně si mnul ruce. „Chci s tebou být a vím, že bych ti mohl pomoct se změnit. Podívej, je pro mě vážně těžký to říct, ale… Cítím to už tak dlouho a je to teď nebo nikdy, tak jen… o tom přemýšlej, Tome. Přemýšlej o nás.“
„Gus-„
„Ne. Jen přemýšlej. Tome, prosím. Víš, ugh, víš, jak dlouho se mi líbíš?“
„Já prostě ne-„
„Prosím?“ natáhl se Gustav přes stůl a chytl Toma za rameno; to byla ta nejhorší věc, kterou mohl udělat.
Tom intuitivně odstrčil židli od stolu a vyskočil na nohy; celé jeho tělo se třáslo a v hlavě se mu honily hrozivé myšlenky o tom, jaké vedlejší efekty by mohl Gustavův dotyk vyvolat. Věděl, že je to směšné, ale nemohl se zastavit od toho, aby si nedělal starosti. Bylo mu strašně špatně od žaludku, a teď opravdu nechtěl být v přítomnosti žádného člověka.
„Nechoď,“ řekl Gustav tiše, zahanbeně si promnul ruce. „Já… zapomněl, nechtěl jsem-„
„J-Já musím jít… věděl jsem, že sem nemám chodit,“ zašeptal Tom a Gustav se postavil, natáhl po něm ruku.
„Tak stůj! Tome, co to s tebou sakra je? To jsme já! Jsme kamarádi snad pořád. A ty ses prostě jednoho dne rozhodl, že mě nenávidíš?“
„Není to tak, že tě nenávidím!“ zasyčel Tom. „Ale začínám! Musím jít, jen…“
„Opravdu tě nechápu.“
„Ne. Nechápeš.“
Gustav vzal Toma jemně za ramena a koukal se na něj, jako by předpokládal, že se Tom přemůže a obejme ho; Tom opravdu neměl v plánu nic přemáhat. Svěsil hlavu, zíral si na špičky bot a pateticky se škrábal na rukách, snažil se myslí přenést Gustava pryč.
„Vidíš?“ zašeptal Gustav. „Je to v pohodě! Jsi tak paranoidní kvůli ničemu a Georga a mě už to nebaví. Chceme sakra našeho kamaráda zpátky a já tě chci pro sebe.“
„Já-Já jen, já-„
„Tomi! Vím, že nechceš, abych rušil, ale došel mi inkoust v peru, a já nemám-“ Bill zvedl pohled a chladně se na Gustava podíval. „Co si myslíš, že děláš?“
„To je v pořádku,“ řekl Gustav klidně. „Jen jsem Tomovi ukazoval, že se nemá čeho bát. A co tady vůbec děláš?“ spustil Gustav ruce podél boků a otočil se k Billovi čelem.
„Já můžu být, kde chci,“ zašklebil se Bill, zamával Gustavovi před nosem vypsaným perem. „A je pěkně hloupý, ptát se někoho na veřejném místě, proč tam je. Jsem tu, abych se podíval, jestli je Tom v pořádku a jsem si pěkně jistý, že není. Tomi?“
Ale Tom se na něj nepodíval. Byl až moc rozrušený.
„Hele, Bille. Já vím, že ty a Tom jste kamarádi a to je úžasný, ale on ví, že ho mám rád a budeme spolu, takže bys měl nejspíš odejít, abychom si to s Tomem mohli v klidu vyříkat.“
„Ne,“ odpověděl Bill, zavrtěl hlavou. „Jsi divný. Já teď beru Tomiho domů, řekni ahoj.“
„Tom chce být tady, že jo?“
„U-Už ne…“ zašeptal Tom a Bill nad Toma trošku zvedl ruku, byl to jeho osobní způsob co dělat, aby ho uklidnil.
Jelikož byl Bill dost chytrý na to, aby se nedotýkal Tomova ramene a rozhýbal tak jeho ztuhlé tělo, držel svou ruku ve vzduchu a Tom se otočil na patě, okamžitě šel ke dveřím. Gustav se podíval na Billa, jako by ho chtěl zabít, ale Bill mu jen slušně zamával a otevřel dveře od kavárny, aby on i Tom mohli rychle odejít do auta.
„To bylo zlý,“ řekl Bill a otevřel Tomovi dveře od auta. „Jsi v pohodě, abys mohl řídit? Chceš být sám? Můžu jít pěšky, jestli chceš, nevadí mi to.“
„N-ne, to… nechoď. To je v pohodě, já jen… Teď řídit nemůžu.“
„Já bych mohl, ale nemám řidičák. I když jsem v tom dost dobrý… myslíš, že to budeme riskovat? Nechci, aby Gustav přišel za námi, a opravdu nechci, aby ses třásl, když budeš řídit a oba nás zabiješ,“ usmál se Bill žertovně a Tom se tiše zasmál, stejně ale neměl náladu na to, aby byl šťastný.
„Já… hm…“
„Řekl bych, že sem jde Gustav,“ zašeptal Bill. „Možná jen projde okolo, ale…“
„Řiď,“ zašeptal Tom. „Řiď ty.“
A Bill přikývl. Vyměnili si místa a Bill skočil za volant, pomalu vyjel od chodníku. Řídil opravdu opatrně, nechtěl, aby Toma vyděsilo něco ještě víc, než byl teď. Normálně si Bill užíval, když mohl pozdě v noci řídit auto jeho rodičů a jezdit jako maniak, ale teď to bylo jiné, a tak musel být opravdu opatrný. Tom byl rozladěný a Bill to nechtěl nijak zhoršovat.
Ať se ale snažil, jak chtěl, nemohl se Bill zdržet toho, aby se jednou za čas na Toma nepodíval, ten seděl s koleny až u brady a obličejem dolů. Nutkavě si mnul ruce, něco si pro sebe mumlal; Počítal, kolikrát to už udělal. Odmítal přestat, než se dostane k devadesáti pěti. Nikdy nevěděl, proč bylo tohle číslo speciální, ale byla to jen další z těch věcí, na které se nikdy nesnažil najít odpověď.
„Jsme doma,“ zašeptal Bill a Tom měl hlavu stále dolů. „Nechceš jít dovnitř? Jestli ne a chceš být sám, tak já půjdu dovnitř a počkám na tebe nebo něco. Jen chci, abys byl v pohodě, a ne tak nervní… to je špatný pocit.“ Tom nic neřekl. „Chceš, abych zmlkl? Jediný, co musíš udělat, je říct mi to.“
„Ne,“ vydechl Tom. „Mám rád, když mluvíš. Mluv dál.“
„No, nedokončil jsem psaní slov, ale to můžu možná udělat později. Je tu tuna další zábavy. Byl jsem zvyklý sedět v pokoji se svojí knížkou slov a jen si nějaké občas našel a připomenul. To bylo to jediné, co jsem dělal. Občas ta slova byla tak divná a občas se k ostatním nehodila, ale to je na tom nejspíš to zábavné… Zajímalo by mě, jestli máš rád hledání slov… máš? No, nemyslím si, že mi chceš teď odpovídat, ale myslím, že ti to nevadí…“
„Nevadí,“ zamumlal Tom. „Těším se na ty tvoje.“
„Dobře! Jsem rád, že se těšíš, protože kdyby ne, tak bych to musel dělat sám a no… Já už přeci vím, kde všechna ta slova jsou!“ zasmál se a Tom také. „Jsi v poho?“
„Ne. Neměl jsem tam chodit… Jsem idiot. Zasloužil jsem si to…“ Tom se stále třásl a Bill se cítil mizerně.
„To sis nezasloužil! Jestli si někdo něco zaslouží, tak je to Gustav, a ten si zaslouží nakopat prdel! Není to tvoje vina, že je sobecký prase a hraje si, jak je plachý a nespolečenský… je prohnaný,“ řekl Bill a nakrčil obočí. „To mu nedaruju…“
„Není prohnaný,“ zašeptal Tom. „Jen já jsem pitomec.“
„Ne. Tomu nevěř. Co potřebuješ udělat, aby ti bylo líp, Tome?“
Tom chtěl sprchu. Chtěl ze sebe smýt Gustavovy bakterie a drhnout se, dokud nebude jeho kůže celá červená a bolavá. Nenáviděl všechny pocity, které teď cítil, ale nenáviděl i to, že nedokázal Billa nechat ho obejmout. Možná po tom, co se osprchuje hezky do čista a zbaví se těch špatných nepříjemných pocitů, pak se s ním bude Bill moct celé odpoledne mazlit a možná mu pak bude líp. Alespoň v to doufal…
Odmítal věc, že by ho Gustav dostal zpátky na první metu. Nechtěl začínat zase úplně od začátku. Předtím byl tak šťastný.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Prej můj malý květáku, nebo "Jsi divný. Já teď beru Tomiho domů, řekni ahoj." – jak na malé dítě 😀 já z toho Billa jednou umřu smíchy 😀
Toho Gustava bych střelila. Je sice super, že má Toma rád, ale že na něj bude šahat, tak to TEDA NE! Snad mu Bill dá ťafku 😀
Awww, jak nesmírně to miluji! ♥
A děkuji za tak dokonalý překlad! ^^ ♥♥
jezis, mi je jich tak lito 🙁 hlawne Toma 🙁 snad to bude w pohode… to asi umru do pristiho ctwrtku 😀
Zabiju Gustava. >.<
Gustav ma teraz veľmi nahneval, a je to blbes, keď nato išiel takto. Toma mi je veľmi ľúto, toto preňho muselo byť veľmi nepríjemné a myslim že aj traumatizujuce. Som rada, že je Bill taký chápavý, a snaží sa tomovy pomoct, snažil sa mu byť oporou. Dúfam že sa Tomovy ulaví. Krása nádhera. tesím sa na dalči diel. ďakujem za preklad
Oh můj bože, nechápu, jak se Gustav vůbec může nazývat Tomovým kamarádem a ještě mu navrhovat, aby byli spolu. Za tu dobu, co se znají, by snad měl o Tomovi vědět víc, než Bill nebo alespoň dost na to, aby věděl, že se ho nemá dotýkat. Navíc myslí jenom na sebe a ne na Toma a jeho pocity. Sobecky si ho chtěl přivlastnit a vůbec mu nedochází, že když je Bill jeden z důvodů, proč s ním Tom nechce být, proč asi? Těžko, protože jsou jenom kamarádi. Je dost natvrdlý. Snad mu Bill vylepší náladu, to ráno bylo krásné:) Jako bych tam snad byla a přímo měla možnost koukat na tu odehrávající se scénu.
No tak toto Gustav naozaj s prepáčením posral! Totálne ma ten zmrd vytočil… je to hnusný egoista ktorý si fakt zaslúži nakopať prdel ako povedal Bill… štval ma už keď tam začal trepať blbosti o tom aký by boli s Tomom úžasný pár a iné keci ale to že sa ho potom ešte aj dotkol! no tak to bolo moc… och bože už dosť o Gustavovi nejdeme si predsa kaziť pekný večer 😀 to ráno bolo fakt skvelé… tí dvaja sú spolu naozaj roztomilí :)… och a nemohla som z toho keď sa lúčili a Bill tam povedal to s tím karfiólom 😀 bože to by ma nikdy nenapadlo niekomu povedať 😀 och ja ho žerem… bože milujem tento príbeh a strašne sa teším na ďalšiu časť… dúfam že Tom už bude v pohode keď sa osprchuje a nechá sa od Billa objať… fakt mi ho je ľúto chudáka… neviem sa dočkať a strašne moc ďakujem za preklad 🙂
Krásné 🙂
Gustav! I kill you!
pako, takhle to zkazit..jooo kdyby se mazlili v posteli tak by se to nestalo 😀 my by jsme byly mimo z toho jak se mazlí a svět by byl opět v rovnováze…no jsem faaakt zvědavá na další kapitolu :))
Takhle povídka je vážně skvělá…moc dobře se mi to čte. To ale díky kvůli překladu 😀 jinak bych z toho měla asi poloviční zážitek…;) další další další..:D
boha jeho. ten Gustavius je takovej idiot… akorát je otravný… Tom už chodí s Billem… tak… je to pablb na entou
naprosto zeru tuhle povidku, je dokonala
aaaaargh nenávidím toho Gustava ><
snad bude Tomimu zase brzo ok..♥
Doufám, že Tom bude zase v pohodě. Nesnáším Gustava jak si myslí, že bude s ním. Jen Bill s ním může být a taky bude. Nádherná povída a honem další 🙂
Gustan je pěkně sobecký, vůbec nechápe, co Tom prožívá, Ještě,že má Billa, který to vždycky nějak urovná. Je strašně ukecaný, myslím, že takovou osobu bych asi brzo odstřelila 😀
Ale jinak dál byl krásný.