autor: Sandra Trümper
„Řekni mi to!“
„Nebudu ti to říkat!“
„Tak, kurva, řekni mi, kdo to byl.“
„Ne, nic ti neřeknu.“
„Řekni mi, kdo to byl, ať ho můžu zabít!“
„Sakra uklidni se! Ještě něco uděláš.“
„No to si piš, že udělám! Rozbiju tomu hajzlovi zasranýmu hubu!“
Bill rychle přešel k otevřenému oknu a rozhodným pohybem ho zavřel. Byli právě na návštěvě v malebném evropském městečku, a přestože by každý čekal, že se ubytují v luxusním hotelu, oni si raději vybrali skromný penzionek na předměstí. Měl sice okna až v prvním patře, přesto však nemohl přeslechnout hádku mladých milenců.
Upřímně, nechápal tu dívku. Nechápal, proč je na svého přítele tak nepříjemná. Nevěděl, proč se jeho péči tak vzpírá. Kdyby se o něj někdo takto staral… s takovou láskou… Kdyby tu pro něj byl někdo, kdo by se kvůli jeho pocitu nebál jít do průšvihu. Povzdechl si, sedl si na křeslo nedaleko okna a díval se z něj na hvězdy.
Neuvědomoval si, že přesně taková osoba se na světě najde. Dokonce mu je blíž, než by si dokázal představit. Jen o jednu zeď dál stál u okna stejně starý chlapec s copánky na hlavě a sledoval dění z otevřeného okna. Na rozdíl od svého dvojčete však poněkud prudší výměnu názorů mladých lidí pozorně poslouchal. Naslouchal trápením všedního života a toužil alespoň na okamžik vyměnit si roli. A věděl, že onen kluk by byl z tohoto nápadu stejně nadšený. Kdo by nechtěl být velkým machrem, který má možnost být s každou, na kterou si prstem ukáže? On. On chtěl jen lásku, osobu, o kterou by se mohl starat, kterou by mohl milovat.
Ani jeden z chlapců si neuvědomoval, že někoho takového mají. Cítili to. Cítili ten nádherný cit uvnitř sebe, ale nedokázali si ho správně vyložit. Možná kvůli nevědomosti mládí, možná jen kvůli okolí, které je od naslouchání tomuto citu odrazovalo.
Otočil se, udělal několik kroků ke dveřím a otevřel je. Černovlasé stvoření, sedící na křesle, se otočilo za zvukem otevírání dveří a usmálo se na své dvojče.
„Závidím jí,“ řekl prostě. Nemusel nic vysvětlovat.
„Závidím jemu,“ nebylo třeba jediného slova navíc. Rozuměli si. Jsou to dvojčata, vědí, jak se ten druhý cítí.
Bill vztáhl ruce ke svému bratrovi. Tom k němu několika kroky přešel. Bill vstal a počkal, až se Tom usadí, a sedl si zpátky, tentokrát však na klín svého dvojčete. Položil si hlavu na jeho hrudník a spokojeně přivřel oči pod dotekem rukou, které se mu omotaly kolem pasu.
„Kéž by někdo byl jako ty.“
„Kéž by některá byla jako ty.“
Možná jim jednou dojde, že to, co k sobě cítí, je silnější a krásnější, než co by mohli kdy pocítit ke komu jinému. Možná jim jednou dojde, že jejich srdce se v přítomnosti jejich dvojčete opravdu chvěje, je celé šťastné a má vedle sebe důvod k existenci. Možná si jednou uvědomí, že nechtějí být nikde jinde než po boku toho druhého.
Možná… jednou…
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Sandro.. tak moc krásné a procítěné… doufám, že to klukům opravdu jednoho dne všechno dojde a budou spolu moc šťastní… věřím, že budou 🙂
máš ojedinělý a krásný styl psaní… drž se ho a nepusť ho 🙂
Myslím, že jsem sem již jednou psala, jak moc miluju styl psaní téhle autorky, ale velice ráda to zopakuji :).
I tohle dílko, bylo jak jinak než nádherné a něžné , procítěné a zároveň v sobě ukrývalo ducha lásky dvojčat :).
Několik řádků a já jsem se zamilovala :).
Moc moc krásné 🙂
krásné 🙂 sice krátké, ale vystihlo to tu atmosféru 🙂 úžasné 🙂
Oh, tohle bylo tak nádherné! Opět, povedené dílo! :))
nádherné. ♥ miluju jak píšeš !
Perfektní!♥ Na začátku jsem si myslela, že jde o žárlivou scénku našich dvojčátek a už jsem se těšila na usmiřovačku, ale tohle všechny představy předešlo. Sice krátké, ale přesto krásné. Líbí se mi, jak si ten konec nechala takový neutrální, to si pak může každý domyslet své a každý je spokojený.:DD No, co jsem si domyslela já, nemusím ani psát. A tohle bylo prostě dokonalé, jak oba věděli, co cítí ten druhý, aniž by řekli víc než pouhou jednu větu.:))♥♥♥
To byla tak pekna, kratoucka povidka. To je dar umet vtesnat do tak kratkeho textu tak hodne nuanci a pocitovych vjemu. Moc se mi libil zacatek, kdy ctenar netusi, o co vlastne jde, kdo se hada, kdo jak na co reaguje a teprve postupne se to vse vysvetli. Taky tam byla velice pekna symbolika dvojceciho jing a jang, ten jeden chce byt opecovavan a ten druhy se chce zase o nekoho starat…
Ten konec byl bajecny, protoze to bylo vse jen naznaceno, nechano na ctenari, aby si vysnil pokracovani.
Opravdu povedena vec!!!
Moc pěkné 🙂