autor: Doris & Lauinka
Bill
Ani nemůžu usnout. Vysoukám se až k pelesti a sednu si s koleny u těla. Snažím se nevzlyknout nahlas, abych tě nevzbudil. Snad dobrou hodinu se snažím vykroutit z kovového náramku, až si rozedřu kůži na zápěstí, ale stejně neuspěju. Usnu až někdy nad ránem naprostým vyčerpáním od pláče. Ani neležím. Usnu vsedě, tak, jak jsem bojoval s pouty. A i to málo, co spím, spím velice neklidně. Vzbudím se asi kolem deváté. Celý rozlámaný a bolavý. Nechápu, že jsem v téhle poloze mohl vydržet těch několik hodin. Zápěstí mě pálí. Zívnu a znaveně stočím pohled na svou připoutanou ruku. Trhnu rukou a znovu se pokouším vyprostit. Na zápěstí se mi objeví několik kapek krve. Neřeším to. Hlavně se z toho chci dostat.
„No tak… povol.“ Vzlyknu a trhnu rukou znovu, až řetízek zacinká o kovovou pelest.
Tom
Konečně jsem po tak vyčerpávajícím dnu usnul a je mi hned lépe. Žádný pitomý sny mě nedokážou rozhodit po tom, co jsem si krásně s tebou užil. Trochu se zavrtím, když mě něco vyruší, ale nevěnuju tomu nějak zvlášť pozornost. Jen vydechnu a přitáhnu si přikrývku o něco víc k sobě. Copak se bude dít asi zítra? O tom by se mi mohlo něco krásného zdát, jak někde Billa klátím o postel nebo o stůl. Trochu zakňučím, přeci jen se mi nějaký sen dostává do podvědomí. Nepřijde mi, že bych spal nějak tvrdě. Je to nějaká slátanina všeho dohromady. Nedokážu to roztřídit a vyznat se v tom. Jen se prudce přetočím na záda a víčka stisknu více k sobě.
Zdá se mi, že se role otočily. Že jsem připevněný k nějakému plesnivému trámu. Kolem krku mám oprátku a stojím na nějaké židli nebo co to je. Bill se pobaveně směje a vypadá tak povýšeně. Po tvářích mi tečou slzy a nemůžu je zastavit. Celým mým tělem prostupuje strach. Klepu se a těžko se mi dýchá. Má zbraň? Kde ji vzal? Najednou se ozve pár výstřelů a stolička se rozpadne a lano kolem krku se nebezpečně stáhne. Naposledy se nadechnu a prudce kopnu nohama a pak je konec.
„Ne!“ Vyletím do sedu, čelo orosené potem a oči otevřené do široka.
Bill
Strašně se leknu, jak vyletíš. Až z toho vyjeknu a překvapeně na tebe koukám.
„Co… co ti je?“ Proč vlastně mluvím? Ani to pořádně nechci. Většinou chci být zticha a neupozorňovat na sebe, ale nikdy to nevydržím. Vždycky se stane něco, co mě mluvit donutí. Asi se ti něco zdálo a ne zrovna pěkného. Jen bych moc rád věděl, co z toho plyne pro mě. Jelikož pokaždé to má následky. Svůj boj s pouty už podruhé vzdám a tentokrát definitivně. Teď už je to stejně jedno. Jsi vzhůru a tím pádem, i kdybych se vysvobodil, neměl bych jak utéct. Vyjeveně tě pozoruju a v obavách kmitám řasami.
„Zlý sen?“ Odvážím se znovu promluvit. Jako malí jsme si říkali, co se nám zdálo. Dobré i špatné sny. A když byly špatné, uklidňovali jsme se navzájem, že to byly jen sny a že to, co se v nich stalo, bychom nikdy nedopustili. Odháněl jsi každý večer bubáky zpod postele a mně jsi tak připadal hrozně statečný. Za to teď vypadáš, jako by ses měl v bubáka snad i proměnit.
Tom
Snažím se vydýchat a uklidnit se, že se nic neděje. Že je všechno v pořádku. Dál zběsile lapám po dechu a zírám do temného pokoje. Nevím, co se stalo ani kde jsem. Tohle byl tak strašný sen, tak děsivý. Až mi po tvářích vážně stékají slzičky. Jsem tak dezorientovaný a ještě k tomu unavený. Ale je tu přeci se mnou bráška. Ten mě nedá, stejně jako já jeho ne.
„Jen zlý sen, neboj. Přitulím se k tobě a lehce tě pohladím po boku. Vydechnu a přikryju nás peřinou. „Bylo to tak děsivé, Billí. Tak strašně moc. Byl jsi na mě strašně zlý a bil jsi mě, přivazoval k posteli. Neměl jsi mě rád. Dal jsi mi oprátku kolem krku a visel jsem na nějakém prohnilém trámu. Smál ses a pak si střílel do židle a ta se rozpadla a já se oběsil.“ Přivinu se k tobě pevněji.
„Já vím, že bys to nikdy neudělal. Já bych to nikdy neudělal.“ Políbím tě na spánek.
Bill
Zmocní se mě opravdu zvláštní pocit, když mi tohle říkáš. Asi čekáš, že tě obejmu a utěším, ale to nechci a ani nemůžu. Ne, když mám jednu ruku pořád v kovovém náramku.
„Ne, neudělal bych to.“ Zakroutím jednoduše hlavou. Myslím, že bych to dokázal udělat. Teď už ano. Za tu dobu, co ty ubližuješ mně, jsem zjistil, že bych dokázal ublížit. Tobě ano. Ale nemám k tomu příležitost a asi ani odvahu. Možná čekám na nějaký zlomový bod, kdy už to bude neúnosný a já ti opravdu něco udělám. Nelitoval bych toho. Nemám tě rád. Už dlouho ne. Strach z tebe změnil lásku v nenávist. Proto ti teď neřeknu nic na útěchu. Ani to hloupé mám tě rád, protože to tak prostě není. Jen ale nechápu zase tvůj stav. Teď jsi v tom svém transu, ale přitom pořád Tom. Nerozumím tomu. Myslel jsem, že hodný jsi jen, když se vidíš v někom jiném. Ale teď… jsi malý Tom. Asi z tebe zešílím. Nebo už jsem taky šílený. Ale copak to jde, zůstat normální vedle člověka, jako jsi ty? Už teď vím, že tohle mě poznamenalo. Nejsem už jako dřív a nikdy nebudu. Takže bych se ani nedivil, kdyby mi opravdu i přeskočilo.
„Mohl bys mě odpoutat?“ Natočím k tobě hlavu. Když jsi teď milý, tak se odvážím zeptat. I když tím riskuju tvoje okamžité procitnutí.
Tom
Nechci mít takové noční můry, nechci. Vždycky mi slibuješ, že je polapíš, že už mě nikdy nenavštíví. Ale přijdou pokaždé a nikdo je nedokáže odehnat. Jsou tak strašně zlé, bolí mě z toho srdce. Vím, že bys mi nikdy neublížil, ale ten sen. Byl tak skutečný, ten úšklebek. Oklepu se a přimáčknu se k tvým zádům více.
„Bille, já se tak strašně bojím, že ztratíme jeden druhého.“ Dám si hlavu na tvé rameno a dál tě lehce hladím po boku. „Že se začneme nesnášet, víš, že jsme si slíbili, že zemřeme spolu a že vždycky budeme spolu. Co když to tak nebude?“ Vydechnu tiše a ruce ti hned odpoutám. Držím tě u sebe.
„Slib mi, že budeme stále spolu, že nás nic a nikdo nedokáže rozdělit.“ Políbím tě do vlasů, které voní po nějakém vanilkovém šamponu. Používáš ho vždycky, miloval jsem ho. Oddělám ti vlasy a políbím tě zezadu na krk.
Bill
Tak rád bych ti odpověděl kladně. Obejmul tě a přesvědčoval, že budeme pořád spolu. Že ty jsi to nejcennější v mým životě. Moc dobře si tenhle náš slib pamatuju. Bylo to pro mě tak moc důležité, ale byl jsi to ty, kdo ho porušil. Kdo začal první nenávidět. Z té vzpomínky se mi udělá úzko. Nedokážu nijak odpovědět, místo toho mírně skloním hlavu a z očí mi ukápne několik slaných perel. Oklepe mě, když mě políbíš. Nemůžu… nemůžu sedět a držet. Nezvládnu to. Teď ne. Nechci, abys to dělal. Chci, abys nedělal vůbec nic. Beze slova se zvednu a zůstanu stát kousek od postele, zády k tobě. Mnu si poraněné zápěstí.
„Jdu pro snídani.“ To je to první, co mě napadne jako důvod, proč chci odejít z téhle místnosti. Naprosto si uvědomuju, že nespolupracuju tak, jak bych měl, ale zrovna v tomhle prostě nemůžu. Až moc mi na tom záleželo. Byl to přeci bratrský slib, existuje snad nějaký větší? Já pochybuju. Tiše vzlyknu.
Tom
Převalím se na posteli na břicho a sleduju tě. Jak tam stojíš a tiše štkáš. Je mi jasné, že pláčeš, co taky jiného umíš, že? Vydechnu a zasměju se tichým smíchem.
„Jdeš pro snídani? Jsem zvědavý kam, a co to dobrého bude.“ Zasměju se a znovu pobaveně. Odvážný, že odpovídáš zrovna takhle. „Neznamená, že máš volné ruce, že jsi volný celý. Na to můžeš zapomenout.“ Zakroutím hlavou. Mám nějakou dobrou náladu, hodně dobrou náladu. Musím se stále smát, ale to asi spíše tobě a tvým planým pokusům.
„Vím, že se chceš starat o staršího brášku, ale nachystat jídlo ještě zvládnu.“ Dosti planých keců, přejdeme rovnou k mým večerním slibům. „Víš, včera jsi na mě byl strašně ošklivý a já to nemůžu jen tak přejít.“ Pokrčím rameny a pomalu se zvednu. „Chtěl jsi do mě vrazit nůž a zabít mě, neodpustitelné. Myslím, že by sis zasloužil trest.“ Přikývnu horlivě hlavou na souhlas. „Zase ti otrnulo že?“ Na okamžik se k tobě otočím zády, abych ze skříně mohl vytáhnout bičík, co měla máma, když chodila ke koním.
„Tohle nejspíše poznáváš, že?“ Už sis jednou zažil, co dokáže.
Bill
A je to tady… už jsi to ty. Jak se můžeš bavit tím, že mě rozbrečíš? Že proti mně použiješ to, co pro mě tolik znamenalo. Ohlídnu se přes rameno, když mluvíš o něčem, co bych měl znát. Zorničky se mi roztáhnou zděšením. Bože, tohle ne. Už dávno jsi ho na mě nepoužil, ale když to bylo naposledy, doslova jsem se před tebou plazil po zemi a škemral. O tom, že jsem nemohl mít ani triko na sobě, nemluvě.
„Ne… Tome, ne… nic jsem neudělal.“ Začnu od tebe couvat, ale není kam utéct. Všude mě jen zastaví stěna. „A tebe nějak rychle přešel ten strach ze špatných snů.“ Namítnu polohlasně. Neměl bych moc nahlas, jen se víc rozčílíš. I když teď vypadáš velice spokojeně, když držíš tu odpornou věc v ruce a já ti v očích můžu vidět, jak se těšíš na to, až dáš první ránu a já vykřiknu bolestí. Miluješ moji bolest. Nenávidíš mě a miluješ moji bolest. Divím se, že jsem ještě neumřel.
Tom
Musím se stále spokojeně usmívat, když vidím tvůj strach, tvoji zoufalost. A snad i touhu utíkat mi. Rád si s tebou hraju na kočku a myš, jsem vždycky kočka. Nemáš nade mnou žádnou moc. Dělám přesně to, co chci dělat. Jen mě štvou občasná temná místa, co mám v hlavě, nevím, co to je. Ale vždycky to zmizí, naštěstí. Lehce s ním nad hlavou máchnu. Udělá to takový dobrý zvuk.
„Takže, kam dáme první ránu?“ Jsem tak laskavý, když ti dávám volby. Ani nevím, proč to dělám. Možná jen zábava? Miluju tvoje veliký oči. Jistě, a jak jinak než mokré. Že tě to stále baví plakat, vždyť ještě nemáš proč. Když začneš o zlých snech, jen se na tebe chvíli nechápavě dívám.
„Co? O čem to meleš, já žádný divoký ani zlý sny nemám.“ Zakroutím se smíchem hlavou. Vím, že jsem měl před chvílí zase to malé černé místečko, ale o žádném snu si nepamatuju, že bych mluvil anebo se mi dokonce zdál. Dlouho se mi nic nezdálo.
„Tak, dost keců a povídání, od toho tu nejsme, že? Tak kam bude první rána? Nebo si mám vybrat sám?“
Bill
Nepamatuješ si to? Ani ten sen? Můj bože, s tebou je to opravdu vážný. Měli tě zavřít do léčebny. Tenkrát, když jsem to doma říkal, že nejsi normální. Měli to udělat. Nechápu, proč tě tam doktor neposlal. Copak byl slepý? Nebo ty jsi byl tak dobrý herec? Klesnu na kolena a po čtyřech dolezu až k tobě. Když budu klást odpor, bude to ještě horší, ale místo si opravdu vybírat nehodlám. Vlastně nechci dostat ani jednu jedinou ránu. Rozbolí mě všechno, jen si na tu bolest vzpomenu. Chtělo se mi z toho i zvracet a omdlít.
„Prosím… prosím. Nebij mě.“ Zůstanu ti poníženě klečet u nohou a obejmu jednu tvoji nohu. Čelo ti tisknu na koleno a pevně tě svírám. Tohle je tak ponižující. Ale tohle už nemá ani cenu nějak řešit. Už tolikrát jsem se před tebou ponížil. Ať už z donucení nebo dobrovolně.
„Už to neudělám, slibuju. Budu poslušný.“ Vím, že dávám teď sliby, které stejně nesplním, ale v zápalu boje o svoje zdraví, bych ti teď nasliboval i modré z nebe.
autor: Doris & Lauinka
betaread: Janule
Milé autorky, opět smekám. Něco takového musí mít člověk v sobě, aby vyjádřil takové psychologické drama. Myslím tím, že musíte mít v malíčku psychologii, už jsem to psala i u Doris na blogu. Jinak není možné vcítit se do všech rolí, kterými Tom prochází. Na jedné straně je to strašidelné, na druhé obdivuhodné. Myslím, že obzvlášť ty, Lauinko, zasloužíš chválu, protože píšeš Toma, pokud vím… Musíš se v jeho velmi složité osobnosti, jeho duši, vyznat a vypořádat se s ní! Já tě opravdu velmi obdivuji!
Bill musí být strašně vyčerpaný. Jak psychicky, tak fyzicky. Ten Tommyho sen – možná dost napovídá o tom, proč se tak cítil.
Je vidět, že v srdci Tom Billa vlastně miluje.
Bill doma říkal, že Tom není normální. K tomu se vyjádřím… a prosím, je to jen můj názor. Kdyby o mně někdo – ne tak bratr mně nejbližší – řekl, že nejsem normální a musím do léčebny, dotklo by se mě to. Neodpustila bych! Skutečně je to ponižující. Obzvlášť, když doktoři neporozumí, nevěří vám… takže s Tomem velmi soucítím. Poslat bratra do léčebny? Jak poníženě by se cítil Bill? Jeho prostě litovat nedokážu, nemůžu!
Povídka se mi líbí čím dál víc, naprosto mě dostala. Tohle téma a celkově myšlenka jako taková. Budu jen vyčkávat, jak se vše vyvine dál. Určitě se budu těšit.
Výborné!
[1]: oh děkuji mnohokrát za uznání.. Jen ti chci říct, že já a psychologie se neznáme osobně… Na škole sjem tohle neměla nikdy, takže vlastně to napovídá něco i o mě.. xDDDDDD jsem taky trochu psycho to je fakt… jinak tvůj komentář jako vždycky je tak nesmírně potěšující.. Popravdě, když jsme měla nápad na tuhle povídku, nikdy bych nečekala od toho tolik… jsem i já mile překvapena, jak se nám to pod rukama dobře dělá.. myslím, že je ještě se na co těšit.. 🙂 nebuidu nic napovídat…
tohle je vážně děsivý… Tom je děsivá a fascinující osobnost, na kterou už asi nezapomenu… skvělá práce x)
[3]:dějkujeme 🙂 a jsme velice potěšené, že ti utkvělo v hlavě 🙂
http://www.nellolita.blog.cz