autor: Neilinka
Bill Sylviana nakopl. Byl zmatený. Myslel si, že je všechno v pořádku, že jsou přátelé a nemusí si dokazovat, kdo je výš. Nehledě na to, že on byl ve stádě déle, takže by si on neměl tak dovolovat. Ale byl starší. Billa vyděsilo, jak prudce reagoval na tak nepatrný podnět.
Sylvian ustoupil, a když k němu chtěl Bill jít, byť se skloněnou hlavou jako náznakem omluvy, nedovolil mu to. Odháněl ho, a nakonec se ke stádu vrátili každý sám.
Tu noc Bill nemohl zamhouřit oči. Stále musel přemýšlet nad tím, co se stalo, i když vlastně nevěděl, proč nad tím tolik bádá. Co se vlastně stalo? A proč měl takový divný pocit?
Nakonec to nevydržel. Tiše se zvedl a došel k němu. Sylvian se ani nehnul. Ignoroval ho. Bylo to mnohem horší, než kdyby ho odháněl. Bill do něj pořád jemně strkal, ale on nic.
Až po notné chvíli na něj pohlédl. Pak se rozešel směrem k lesu a neohlížel se.
Bill přešlapoval. Pak obešel několik malých koleček. Uteče mu, jestli nepůjde za ním. Ale měl by? Co když se zase stane něco tak podivného jako předtím? Ale v hloubi mysli už stejně věděl své rozhodnutí. Rozběhl se za ním jako splašený. A když ho dostihl, jako by Sylviana vyměnili. Byl zase tak přátelský, milý a pozorný, jako odpoledne.
Běhali lesem sem a tam, honili se, sem tam se jejich těla dotkla.
Dorazili na mýtinku ozářenou měsíčním světlem.
Byl slyšet jen jejich dech a známé noční zvuky. Bill si připadal jako v jiném světě. Prohlížel si hvězdy, a když sklonil hlavu, aby se znovu podíval na Sylviana, jen poplašeně uskočil.
Nestál tam on. Stál tam člověk. Lidská bytost, která se na něj dívala. Začal couvat.
„Neboj se přece. To jsem já. Jen trochu jinak.“
Mladík bílý jako stěna s černými vlasy se ušklíbl. Billovi to připadalo známé. Ten výraz, ty rysy, oči. Opravdu to byl Sylvian ?
„Vidím, žes to nikdy nezkoušel. Taky jsem se poprvé bál. Ale není čeho. A nekoukej na mě tak, vím, že mi rozumíš. I ty máš svou lidskou podobu. Jen ji musíš chtít objevit.“
Bylo to opravdu možné? Proč by jednorožci měli lidské podoby? Ale na druhou stranu, proč ne? Mohli tak zmizet z dohledu lovců, kdykoli by se jim zachtělo. Ale nikdy o ničem podobném neslyšel, natož aby viděl někoho se proměnit. Byl na něj naštvaný, chtěl mu říct, ať toho nechá, že to určitě není správné.
A pak se to stalo.
Nohy mu podklesly a Bill seděl na studené zemi. A pak je uviděl. Prsty! Hypnoticky prohlížel celé své tělo. Pokožka byla tak hebká a slabá. Ale nehty byly ostré. Zkusil se postavit, ale mít najednou namísto čtyř nohou jen dvě, bylo k překvapení obtížnější. Ale byl zachycen v pádu.
Sylvian ho držel kolem pasu a byli na sobě tak natěsnaní, že mezi nimi nebyl ani milimetr místa. Billa polilo zvláštní horko, když se jejich přirození o sebe otřela. Bylo to děsivé, zakázané a krásné…
„Vidíš? Je to absolutně jiné. Ale líbí se ti to. Vím, že ano.“
Jak to mohl vědět? Četl mu myšlenky? Nebo jen hádal?
„Líbí.“ Bylo zvláštní slyšet svůj lidský hlas. Bill se začal smát jako malé dítě. Neustále něco říkal a poslouchal se. Nevšiml si přitom, jak Sylvian chvílemi protáčí oči. Byl příliš zaneprázdněn sám sebou.
„Je to úžasné, děkuju ti!“ Usmíval se od ucha k uchu, když se mu podařilo prvních pár kroků.
„Věděl jsem, že tě to uchvátí. Můžeme to tak dělat každou noc, když budeš chtít.“ Věděl, že Billa dostal. Byl dokonale chycený. Propadl mu. Už nebylo cesty zpět.
autor: Neilinka
betaread: Janule
neviem preco, aôe mám obavy, že za tymto Sylvianovianovom chovani bude naky zádrhel. Teším sa keď sa objaví Tom.
Zajímavý námět. Zatím vůbec nevím, co mám od příběhu čekat. Je mystický, tajemný, zastřený něčím magickým… Nechám se překvapit. Skoro se i trochu bojím. Nejsem si jistá vůbec ničím…
Snad ani nemusím říkat, jak moc čekám na Tommyho… :)))
woow, tak tohle jsem opravdu nečekala!!! je to teda hodně zajímavé, originální a úplně úchvatné!!! Ale nemůžu se dočkat až se tam objeví Tom!!!:DD J pořád s tím budu otravovat :DD
a cítím nějaou lest ze strany toho Silviana!:(( A to se mi teda vůbec nelíbí!