Kapky deště 12.

„Bille, no tak!“ Chraplavě jsem zabrblal. Digitální budík na mém nočním stolku hlásal, že jsou to teprve dvě hodiny a kousek, co jsme se dostali z klubu domů a zapadli do postele. Jen dvě hodinky. Aúúú. Zavyl jsem v duchu a měl jsem chuť ten zvuk vypustit i nahlas. Možná by se probral z toho svého polonáměsíčného spánku a nechal mě na pokoji. Proč vlastně naplno nespí? Prolétlo mi hlavou. Vždyť se mi zdál tím alkoholem upraven dost na to, aby chrněl, jako když ho do vody hodí.

„Hmm,“ zavrněl, až se mi z toho zježily chloupky v zátylku. Ten tón, zabarvení toho krátkého citoslovce, plus výmluvné doteky jeho rukou v podstatě všude na mém těle, které neustávaly, spíše naopak, to všechno dost výmluvně poukazovalo na to, co se mu teď honilo hlavou, po čem toužil.

Chtěl jsem mu něco odseknout a odstrčit ho od sebe. Chtěl jsem být zodpovědný a dospělý, protože Bill musel být ještě alkoholem ovlivněný dost na to, aby si tak úplně jasně neuvědomoval, co to tu právě vyvádí. Jenže jsem ho taky chtěl… moc.

Po těch slovech se dravě zmocnil mých rtů a ve stejném okamžiku, kdy zajel jeho horký jazyk hluboko do mojí pusy, sklouzla mu ruka do mého klína a přes spodní prádlo mi bez zaváhání stiskla penis, který na tu šikovnou dlaň ochotně zareagoval. Nutilo mě to vykřiknout, ale Billovo líbání mě umlčelo, takže mi jen hrudí probulalo slastné mručení. Hodil jsem za hlavu veškeré pochyby, které mě ponoukaly to stopnout, a začal jsem si tu chvíli naprosto nepopsatelně užívat, i když jsem pořád měl tak trochu problém plně tomu uvěřit. Nejspíš to tak ale bývá, když se vám zčista jasna začne plnit mnohaletý sen.

„Takhle se mi líbíš,“ zašeptal jsem těsně před nimi, a pak se ochotně vrátil k té nutkavé potřebě znovu ho políbit. Zavřel jsem oči, když Bill otevřel ústa, aby v nich přivítal můj jazyk. Polibek byl dlouhý a líný, hřejivý a neskutečně příjemný. Stejně jako všechno, co přicházelo s mým znovu nalezeným bratrem, a já tu blízkost úzkostně ochraňoval. Skoro jsem ho až drtil pod sebou, ve svém objetí, nepřestával jsem ho líbat, a hlavně se ho dotýkat, jako bych se neustále ujišťoval o tom, že ho opravdu cítím tak blízko sebe.

Už když jsme byly děti, to mezi námi bylo velmi intenzivní, když jsme byli takhle spolu, ovšem teď, kdybych to měl porovnat… to, co bylo, se nyní stalo jen jakousi vzpomínkou zahalenou v oparu rozostřenosti. Nevzpomínal jsem si na jediný okamžik ve svém životě, který by se tomuhle dokázal vyrovnat.

Kůže se třela o kůži, naše rozpálená těla se pohybovala v rytmu, který byl příjemný pro nás oba. Teď, tato chvíle, ta byla lepší než cokoliv, všechno ostatní se stalo nepodstatným a já nechtěl, aby to snad někdy skončilo.

Ani nevím, kdy přesně jsme sebe navzájem zbavili spodního prádla a jak jsem se vlastně octnul znovu na zádech, ovšem Billův jazyk, který se naprosto bez ostychu vydal přes můj hrudník a břicho až tam dolů, jsem vnímal naprosto zřetelně. Nic ostatního neexistovalo. Vytratilo se to kamsi do ztracena. Mým uším tak díky tomu unikalo sténání a občasné výkřiky, které se mi sem tam draly z hrdla, neuvědomoval jsem si, že jsem roztrhnul prostěradlo, jak jsem do něj střídavě zarýval nehty a nebo, drtíc ho v pěsti, za něj tahal, a už vůbec jsem nevěděl, co mi Bill šeptá, když jsem spojil naše těla v jedno. Pevně jsem ho držel za ramena a nechal své boky volně se pohybovat mezi jeho doširoka roztaženými stehny. Bylo to pomalé, ale Bill po chvíli vyrazil svojí pánví proti mně, snažíc se mě přinutit hýbat se rychleji. Neodepíral jsem mu to. Rychle a hluboce jsem se do něj nořil a nutil ho tak sem tam vykřiknout maximální možnou rozkoší.

Svět kolem mě se zhmotnil, až když jsem postupně dostával pod kontrolu svůj splašený dech a srdce mi přestávalo s tak velkou razancí bušit do hrudníku, jak jsem jen pomalu a neochotně slézal z vrcholu, kterého jsme spolu dosáhli. Nahmatal jsem vedle sebe ležícího Billa a zamžoural jeho směrem. Ten malý mizera se klidně jen tak uprostřed noci a svého alkoholového excesu probere, užije si, a pak si opět nerušeně vytuhne. Podřimoval si stočený do klubíčka, s hlavou vecpanou pod mým podpaždím, a kdybych nebyl u toho, co se teď mezi námi odehrálo, nevěřil bych, vzhledem k tomu, jak klidně najednou vypadal. Jen pár kapek potu se mu perlilo na čele a na spánek se mu přilepila troška mokrých pramínků vlasů.

Já ale rozuměl a rozhodně jsem si mínil těchto jeho pár slůvek, které pro mě tolik znamenaly, zapamatovat. A nejenom je. Chtěl jsem si uchovat celý tenhle moment se všemi jeho detaily. Jeho teplo, vůni, pravidelný tlukot jeho srdce, chuť kůže, to, jak se cítím já. Malinko pateticky se mi honilo hlavou, že z tohohle stavu naprosté blaženosti a štěstí musím vytřískat naprosté maximum, a po špetkách si ho uschovat tak říkajíc na horší časy. Pokud tedy nějaké měly přijít. Já se ale pevně snažil věřit tomu, že už mě žádné nepotkají. Ne teď, když jsem měl Billa opět ve své náruči.

…

„Oh, kruci, to je bolest,“ skuhral tichým ochraptělým hlasem, když se dopoledne probíral k životu. Otravné paprsky slunce mu nezataženým oknem pronikaly do pokoje a jen více znepříjemňovaly jeho už tak dost špatné ráno. Zakutal se celý i s hlavou pod peřinu a přitáhnul si nohy k hrudníku, objímajíc je rukama. „Kurva, co se to děje?“ Zamumlal znovu a snažil se rozpomenout, co mohlo tak předcházet jeho momentálnímu zbědovanému stavu. Šlo to pomalu, už jen proto, že přemýšlení jen zvyšovalo bolest jeho hlavy, ale nakonec postupně poskládal dohromady všechny události minulého večera a noci.

„Do prdele!“ Ujelo mu zaklení. Kousl se do rtu a pevně k sobě sevřel víčka, jako by se tak snad mohl před vším schovat. Pod peřinou, ve zdánlivě bezpečném úkrytu, se chvíli zdálo, že by to mohlo fungovat, pak se k němu ale prodral hlasitý zvuk jeho telefonu. Pokusil se ho ignorovat, ale ta melodie se mu zařezávala snad až do mozku a přímo ho mučila. Nedalo se nic dělat, musel ho utišit. Prudce ze sebe odhodil přikrývku a rozhlédl se po tom narušiteli jeho klidu. Našel ho v kalhotách, které se válely pohozené vedle postele. Pokusil se hovor vytípnout, aniž by se snad koukl, kdo je volajícím, jenže se mu omylem povedl pravý opak.

„Bille?!“ Ozvalo se v mobilu, a i když ho neměl u ucha, ten hlas byl vcelku zřetelně slyšet a hlavně poznat.

„Mami,“ oslovil ji opatrně. Hrdlo mu sevřela provinilost. Hovor od matky v tuhle chvíli působil, jako by snad vycítila, co provedl. Průšvih byl na světě a trest ho určitě nemine. V jedné vteřině mu projelo hlavou jako šíp všechno to, co mu kdy navykládala o Tomově špatnosti, a nutnosti se od něj držet dál. Celý se přikrčil v mnohonásobném umocnění toho, jak prachbídně se cítil. Chtělo se mu umřít. Porušil pravidla, zklamal ji.

„Bille, Bille, jsi v pořádku?“ Zvyšovala zatím jeho matka hlas na druhém konci, protože na ni syn už notných pár sekund nereagoval.

„Ech… jo.“ Heknul přiškrceně. „Stalo se něco? Proč voláš?“ Rozvázal se mu trochu jazyk.

„Už ses mi nějakou dobu neozval, tak jsem jen chtěla vědět, jak se máš.“ Zahlaholila prostě a zvesela. Pokud něco tušila, nedala to na sobě znát. Takhle iracionálně uvažoval. Umdléval strachy, takže nebyl schopný si vůbec uvědomit, že něco takového není možné. Jak by jen mohla, vzhledem k tomu, jak málo lidí bylo zasvěcených do toho, kde Bill strávil poslední dva dny?

„Promiň,“ hlesnul a bez dalšího slova hovor prostě ukončil, a pak celý telefon vypnul, což se mu povedlo, vzhledem k roztřesenosti jeho rukou, až na několikátý pokus.

Pak vystřelil z postele jako blesk a doslova zapadl do koupelny, kde se zhroutil na kolena před záchodovou mísou, do které vyprázdnil celý obsah svého žaludku. Zůstal sedět na chlupaté předložce, zády opřený o toaletu. Složil hlavu do dlaní a dovolil si tolik slabosti, že se mu z očí vykutálelo pár slz. A nejhorší na tom všem nebylo to, že udělal něco zakázaného, ale fakt, že tím nebyl pohoršen tolik, jak by nejspíš měl být. Zakazoval si přestat na to vzpomínat, nevybavovat si jen stále dokola, jak dobře mu bylo, když se s ním Tom miloval. Nešlo to a za to se nenáviděl. Tak zvrhlé, ostudné, zavrženíhodné, a on si o tom klidně přemýšlí, jako by to bylo něco, co je jednoduše… fajn. Víc než fajn?

„Cos to jenom provedl, ty kreténe!“ Vyslovil v řadě urážek, kterými se častoval v duchu, jednu nahlas, a při tom se labilně zatahal za vlasy s výrazem šílenosti v obličeji. Na koupelnových kachlíkách ho nepříjemně studila jeho bosá chodidla. Rozlámaně se sesbíral ze země a před umyvadlem si s mocným zakloktáním vypláchl pusu. Potřeboval pryč. A to co možná nejdříve. Nejlépe hned. Útěk se mu jevil jako momentální nejlepší řešení jeho situace.

Vrátil se do ložnice a vytáhl zpod postele Tomovu sportovní tašku. Pobíhal z jednoho konce pokoje na druhý, sbíral všechny svoje věci, kterých díky nákupům a Tomově štědrosti bylo o něco víc, než kolik si jich donesl, a následně je spíše než skládal, pěchoval do připraveného zavazadla. Uprostřed toho ho přistihl Tom, který si za pomoci lokte otevíral dveře ložnice, protože v rukou třímal tác plný lákavě vypadající snídaně.

Zůstal stát trochu zmatený mezi futry a chvíli bratra pozoroval.

„Dobré ráno,“ pozdravil nakonec a rozešel se hloub do pokoje. Bill jen něco nesrozumitelného zahučel. „Trochu jsem čekal, že tě najdu v posteli, ale vidím, že už jsi vzhůru. Nesu snídani,“ brebentil a u toho odkládal svůj náklad na noční stolek. „Co to vlastně děláš? Uklízíš?“ Žádná odpověď. Šoupavým krokem se přiblížil k Billovi, který k němu byl otočený zády, objal ho kolem pasu a přitáhnul si ho k sobě, vytrhávaje mu z ruky tričko, které se právě chystal na sebe obléknout.

„Pusť!“ Zasyčel Bill jedovatě a odstrčil Toma od sebe s až přehnanou silou. Ten zavrávoral ve snaze chytit rovnováhu. Nepovedlo se, kecnul sebou na zadek hned vedle nočního stolku, div že na sebe nestrhl tác s jídlem. Nádobí o sebe jen pouze zacinkalo.

„Přeskočilo ti, nebo co?“

Bill si jen pohrdlivě odfrknul, a konečně na sebe natáhl svoje triko. Věděl, že nebude lehké odejít odsud přes Toma, ale netušil, jak moc. To odstrčení bratra od sebe ho stálo nemálo sebezapření, a když ještě koutkem oka zahlédl, jak se Tom nechápavě a ublíženě na té podlaze tváří, rychle uhnul pohledem pryč. Začal se soukat do svých úzkých kalhot a zakazoval si na něj znovu podívat. Neustále si připomínal výstražný majáček v podobě matky a celého jeho zbylého okolí, který mu sice v hlavě blikal, ovšem postupně skomíral. Bylo nutné udržet ho při životě, alespoň do té doby, dokud se mu odsud nepodaří vypadnout.

Tom se trochu nemotorně znovu postavil na nohy.

„Co se s tebou děje?“ Zeptal se prozatím v klidu, zakládaje si při tom ruce na hrudníku. „Co to tady děláš?“

„Balím se,“ na oko znuděným tónem opáčil Bill. Dával tak Tomovi okatě najevo, že je úplný blbec, když nepozná něco tak zcela očividného.

„Balíš? Jak tomu mám, sakra, rozumět?“ Začínal být podrážděný. Nebyl připravený od Billa na takovéhle ráno. Představoval si to… no, poněkud jinak.

„Tak, že když člověk balí, tak taky odchází. Přesně to dělám. Odcházím.“ Bill mluvil až mrazivě odměřím hlasem a s každým dalším slovem zabodával ten svůj led Tomovi přímo do srdce.

„Co?“ Zalapal ten po dechu. „Kurva, co to žvaníš?“ Zvýšil hystericky hlas. „Po tom, co se mezi námi stalo, se jen tak spakuješ a vypadneš? Zbláznil ses?!“ Bill se zatím kompletně dostrojil. Zraněného a běsnícího Toma si nevšímal. Stačilo obout si v předsíni boty a jít. Přehodil si tašku přes rameno a otočil se ke dveřím. Než stačil ale dokončit první krok, Tom ho ne zrovinka jemně chytl za paži a smýknul s ním nazpátek.

„Koukej mi to, do háje, vysvětlit, protože jestli si myslíš, že tě odsud nechám jen tak se vypařit, tak si na pěkným omylu.“

„Co chceš vysvětlovat?!“ Rozkřiknul se Bill. Nezbylo mu nic jiného, než přejít do útoku. „Říkáš, že nemůžu jít po tom, co se mezi náma stalo, ale zamysli se nad tím, co to vlastně bylo!“ Udělal dramatickou pomlku a rozhodil rukama. „Sex! Jen sex!“ Zarazil nadechujícího se Toma svojí vlastní odpovědí. „Nic víc. Lidi to přeci dělaj. Šukaj spolu. A přesně to jsme dělali my dva. Tos přeci chtěl, no ne? Dostals to. Fabianův dluh je splacen, a já si konečně můžu jít po svých.“

„No to si děláš prdel!“ Tom tomu nemohl uvěřit. Cítil se, jako by ho Bill v tu chvíli zaživa pohřbíval. „Stůj, ty jeden zbabělče.“ Rozeběhl se za ním, když si to Bill začal značně svižným krokem rázovat k venkovním dveřím. „Nežeru ti toho tvého Fabiana a splácení dluhu. Tys se mnou nespal kvůli němu. Chtěl si to. Tak silně jako já. Možná víc. Slyšíš? Zastav se!“ Neustále se po něm snažil hmátnout, ale nebylo to dost razantní, aby vytrhávajícího se bratra udržel. Navíc, on ho k tomu nemínil nutit silou. Přeci ten pokrytec musí otevřít oči a přiznat si sám sobě, co doopravdy cítí.

„Mysli si, co chceš… ty ubožáku,“ dodal, když se k němu na vteřinu otočil čelem a všiml si Tomových zarudlých tváří, jako kdyby mu snad nafackoval, a bolesti vepsané v očích. „Už tě nikdy nechci vidět. Rozumíš, nikdy!“ Ta slova skoro zašeptal, Tomovi ale rezonovala v uších ještě dlouho po tom, co se za Billem zabouchly dveře.

betaread: Janule