pokračování
Tento styl života ho ubíjel. Nebyl to ještě ani týden a on vypadal naprosto zdrceně. Černé kruhy pod očima prozrazovaly, jak málo toho naspal, propadlé tváře a smutné oči zase jeho bezvýchodnou situaci. Ani hra na kytaru už mu nešla tak skvěle. Prsty se mu pletly a tempo nestíhal. Kluci v kapele tohle všechno viděli, ale akceptovali, že kdyby chtěl pomoc, sám by si o ni řekl.
Když ale v pátek přišel šouravým krokem s očima téměř zavřenýma, všichni tři ho vykázali domů s tím, že ho nechtějí vidět dřív než další den a že do té doby jediná činnost, která se mu povoluje, je spánek.
Naprosto omámeně a zničeně se došoural zpátky domů. Byl naprosto odhodlaný splnit klukům jejich přání a spát přinejmenším dvacet hodin v kuse. Ale u dveří do koupelny ho cosi zarazilo.
„Unsere Träume waren gelogen und keine Träne echt. Sag das das nicht wahr ist, sag’s mir jetz. Vielleicht hörst du irgendwo. Mein SOS im Radio. Hörst du mich? Hörst du mich nicht?“
Ten smutný, sametový, naříkající hlas ho zasáhl do srdce. Nerozuměl tomu. Nerozuměl už ničemu. Tohle že je ten arogantní egoista, co s ním poslední týden bydlí? Víc než cokoliv jiného mu to připomínalo jeho malé, zranitelné dvojčátko, které tolik miluje.
Neměl sílu přemýšlet. Neměl sílu pátrat po té nově objevené záhadě. Ve chvíli, kdy dopadl na postel, mu v hlavě zazněly akordy první písničky, kterou složil kvůli stesku po svém dvojčeti. Ota k ní sice tak nějak splácal slova, ale tohle by znělo mnohem líp. Mohl by Billa přesvědčit, aby…?
Víčka mu ztěžkla a on už neslyšel opětovné vrznutí dveří a tiché zalapání po dechu.
Když se opět vzbudil, slunce bylo nízko nad obzorem. Nevěděl, jestli už nebo teprve, ale rozhodně se po týdnu zase cítil odpočatý. Ještě chvíli ležel v posteli a přemýšlel, jestli má opravdu jít za Billem a zeptat se ho, jestli by s nimi chtěl zpívat. Byl přesvědčený, že Bill ho s tímhle nápadem vykopne. Navíc ani nevěděl, jestli by s tím kluci souhlasili. Ale naříkavá slova znějící mu v hlavě, ho s čím dál větší naléhavostí přemlouvala k tomu, aby to přece jen risknul a poprosil bratra o laskavost.
Vstal a převlíkl se. Nechápal, jak mohl spát v normálním oblečení, ale předešlý den byl prostě tak unavený, že na nějaké převlíkání ani nepomyslel. Vzal svůj mobil a mrkl na display. Spal přesně dvacet hodin. Povzdechl si a vydal se do kuchyně. Jeho žaludek se dožadoval pozornosti.
Zastavil se v půli kroku, když spatřil postavu u stolu. Seděl tam Bill v obyčejných teplácích a vytahaném tričku, s vlasy staženými do culíku a nenamalovaným obličejem.
„Tváříš se, jako bys viděl ducha,“ kousavá poznámka ho však přesvědčila o tom, že toto křehké stvoření před ním je opravdu jeho bratr. Jen lehce zavrtěl hlavou a přešel ke kuchyňskému pultu.
„Chceš taky něco udělat?“
„Nejsem tak neschopnej, jak vypadám!“ ledová poznámka ho donutila tiše si povzdychnout. Takhle to přece vůbec nemyslel!
V tichosti si připravil snídani a přesunul se s ní ke stolu naproti Billovi. Zatímco jedl, pozoroval svého bratra, jak si důkladně prohlíží jakýsi módní časopis. A rozhodl se.
„Včera jsem tě slyšel,“ jeho hlas zněl v nastalém tichu až moc hlasitě.
„C-cože?“ Bill polekaně vzhlédl. Jeho jindy ledové oči nyní ztratily svou vrstvu ledu a Tom díky tomu mohl číst v horkých čokoládách zmatek a strach. To však trvalo jen okamžik. Jakmile se Bill ovládl, opět byl v jeho očích jen led a mráz.
„Myslím, slyšel jsem, jak si zpíváš ve sprše,“ vysvětlil rychle Tom a Billova ramena se uvolnila. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě sledovat nebo tak něco. Jen jsem šel kolem koupelny, když sis zpíval,“ na chvíli se odmlčel. „Máš nádherný hlas a ta písnička byla… byla…,“ hledal slova Tom. Nedíval se Billovi do očí. Měl strach, že kdyby to udělal, veškerá odvaha by ho opustila. „Víš, za týden máme s kapelou důležitý koncert, na kterým by nás mohl vyhmátnout lovec talentů. Jenomže s naším zpěvákem u něj nemáme šanci zabodovat. A tak mě napadlo… nechtěl by sis to s námi zkusit ty?“
„A proč bych měl?“ tvrdá slova ho srazila zpátky do reality. Ale on jen vzpurně narovnal hlavu a zadíval se svému bratrovi do očí.
„Protože si chceš splnit sen. Protože NÁM chceš splnit sen. Je to jako včera, co si prvně viděl live přenos z Nenina koncertu a jen si na ni fascinovaně zíral. Pak jsi prohlásil, že jednou taky budeš zpěvákem, a když jsem se ti smál, řekl jsi mi, že já budu tvůj doprovod a že budeme nejznámější dvojčata na světě,“ Tom mluvil s čím dál větší naléhavostí, která tlačila na ledovou kru v Billových očích tak dlouho, dokud ona kra nepraskla. A Tom v těch hlubokých očích najednou spatřil cosi tak hlubokého a silného, až ho to samotného zarazilo. Neznal to, nebo to možná jen za těch dvanáct let zapomněl. „A co já jsem ti na to tenkrát odpověděl?“
„Tak jo,“ řekl Bill ochraptělým hlasem. Tom si nebyl jistý, jestli to je odpověď na jeho otázku nebo dřívější nabídku. Ale to nebylo podstatné. Ještě několik dalších chvil si vzájemně hleděli do očí, dokud Bill ty svoje nesklopil zpátky k časopisu. „Ale nemysli si, že tím se nějak mění náš vztah!“
Tom se smutně pousmál. Ne, jejich vztah se nemění, to věděl. Ale najednou měl naději, že jednou se možná změní. Že když prorazí, budou muset být prakticky neustále spolu. A možná že někdy v té době si k sobě najdou cestu. A Tom se ji bude snažit najít ze všech sil!
„Haló, kluci!“ zamával Tom rukama, když vešel do jejich zkušebny. Tři páry očí se okamžitě otočily na něj i na jeho společníka. „Tohle je můj bratr Bill,“ představil jim stvoření, které do jejich staré, ošuntělé zkušebny prostě nezapadalo.
„Těší nás, že tě konečně poznáváme, Bille,“ prohodil Gustav zpoza bicích.
„Jo, Tom o tobě neustále mluví,“ zakřenil se Georg a pohodil vlasy.
„Vážně?“ odfrkl si Bill a sundal si z nosu velké sluneční brýle, čímž odhalil dokonale kamenný výraz. „To bych do svého velkého bratra opravdu neřekl. Mimochodem, opravdu to tu nevypadá nijak vábně,“ lehce nakrčil svůj drobný nos. Georg, Gustav i Ota na něj civěli. Opravdu je tenhle protiva dvojče jejich milého kamaráda?
„Abych vysvětlil, proč jsem ho přivedl,“ obrátil raději Tom pozornost na sebe. „Oto, promiň, ale nejsi zrovna nejúžasnější zpěvák. Vím, že se snažíš, ale…“
„V pohodě, kámo,“ zasmál se Ota a mávnul rukou. „Jenom čekám, kdy mě nahradíte někým lepším.“
„No, a já myslim, že jsem někoho sehnal. Bill svolil, že to s námi aspoň na ten týden zkusí. Ale abych nemluvil do větru… kluci, hrajeme Das ist Schmerz, akorát s trochu jiným textem. Bille, můžem?“ otočil se na své dvojče. To však vypadalo, že nevnímá. Zamyšleně si kousal ret a špičkou boty kopal do země. „Bille?“ poplašeně vzhlédl.
„C-co? J-jo. Jasně, že můžem,“ rychle nahodil na svůj poplašený obličej kamennou, sebejistou masku. Tom nad tím jen smrsknul obočí a vzal si svoji kytaru.
„Bille, předpokládám, že pochopíš, kdy máš začít. Takže…,“ kývl na kluky a začali. Nejprve jeho pomalé, posmutnělé brnkání na kytaru, podbarvené Georgovou basovkou. A pak…
„Zum ersten Mal alleine in unseren Versteck. Ich seh noch unseren Namen an der Wand und wisch sie wieder weg. Ich wolt dir alles anvertrauen. Warum bist du abgehauen? Komm züruck, nimmt mich mit. Komm und rette mich…“
Tomovi se sevřelo srdce a obrátil žaludek naruby, když mu došel pravý význam těch slov. Nemyslel si Bill snad… Poplašeně vzhlédl a setkal se s pohledem zraněných čokoládových očí. Takový smutek, takovou zoufalost ještě v životě neviděl. A přitom to prožil a prožívá pořád… Nevěděl, jak zvládnul hrát, věděl jen, že touží něco říct. Ale Bill zavřel oči a otočil se k němu zády.
Jakmile dohráli, ozvalo se tleskání. To Otovi, sedícímu na gauči, došla slova. Ano, tohle byla naprostá pecka, která všechny posadí na zadek. Ale to Toma v tu chvíli absolutně nezajímalo.
„Bille, já-„
„Ne, Tome, nic neříkej! Nechci o tom mluvit… A navíc, jak jsem řekl, na našem vztahu to nic nemění,“ Bill se otočil na patě a odešel ze zkušebny. Tom cítil, jak na něj ostatní nechápavě zírají, ale jeho to nezajímalo. Nedokázal spustit oči z opět zavřených dveří, kterými před chvílí prošlo jeho dvojče.
Přestože Bill trval na tom, že na jejich vztahu se nic nemění, něco přece bylo jiné. Bill už nikam nechodil a veškerý svůj čas zaměřoval na práci v kapele. Tom i Jörg byli doslova šokovaní tím, že za Tomem v neděli sám přišel s tím, že má ještě pár dalších textů a že by se třeba, možná, mohly kapele líbit.
Ačkoliv spolu pracovali, jejich komunikace nebyla zrovna z nejpříjemnějších. Vypadalo to, že Bill si za žádnou cenu nechce připustit Toma moc k tělu, a to v jakémkoliv slova smyslu. Vyhýbal se fyzickému kontaktu a v konverzaci se striktně držel problémů skupiny. Ledové a sarkastické poznámky nevymizely, naopak se stupňovaly. A Toma to ubíjelo.
Na jednu stranu měl pocit, že se mu Bill otevírá. Na tu druhou ale cítil, že je mu den ode dne vzdálenější. Po několika marných pokusech o sblížení to vzdal a smířil se s profesionalitou, se kterou spolu jednali.
Navzdory jejich životům byli v hudbě nerozlučná dvojka. Pro každou Billovu písničku se našel vhodný doprovod v Tomových již dříve psaných partech. Vypadalo to téměř, že, aniž by o tom věděli, Tom psal hudbu pro Billův text a naopak. Díky novému hlasu a novým slovům měli během toho krátkého času, který měli na přípravu, kompletně nový repertoár. Bylo to naprosto neuvěřitelné a Tom měl pocit, že žije ve snu.
Jenže v sobotu dopoledne nastala nečekaná komplikace.
„Mami, prosím!“ škemral Tom. Snad by si i na kolena klekl, kdyby to bylo třeba. Je to životní šance! Nikdy jindy ji už nedostaneme.“
„Prostě ne,“ zamítla to rázně Simone. „Slíbila jsem sobě i několika dalším lidem, že Bill už do takového podniku nikdy ani nepáchne.“
„Ale mami, tohle není totéž!“ Bill si založil ruce na prsa. „A navíc, budou tam Géčka a tenhle macho, ti mě určitě pohlídají.“
„Jo, mami, dáme na Billa pozor,“ okamžitě mu to odkejval Tom, ačkoliv absolutně nevěděl, o čem je řeč. „Prosim, mami! Na tohle se dřu víc než pět let. Já naprosto jasně cítím, že tohle nám vyjde! Jsme připravení jako hvězdy na světové turné, máme to v kapse!“
„Já bych tam kluky pustil, Simone,“ postavil se na jejich stranu Jörg. „Vím, že Tomova kapela hraje dobře. A jsem si jistý, že naši kluci ještě vytřou zrak celému světu.“
„Ale… ale… kde asi tak já s Gordonem přespíme?!“ byl poslední argument, který Simone měla.
„Můžete si vzít můj pokoj. Já se klidně vyspím v obýváku,“ nabídl okamžitě řešení Tom.
„Tak dobrá,“ rezignovaně si povzdechla Simone. „Můžete tam jít oba.“
Tom se s vítězoslavným úsměvem otočil na své dvojče. To se však jen arogantně pousmálo, otočilo se na patě a odešlo do pokoje. Tom si jen povzdechl. Za ty dva týdny se nic nezměnilo. Bill se k němu choval stejně ledově a nenávistně. Ale on aspoň už věděl proč.
Tom nevěděl, jestli je Bill nervózní, ale jestliže byl, nebylo to na něm vidět. Na rozdíl od ostatních kluků. Gustav neustále ťukal paličkami o sebe a Georg si podupával. A Tom měl pocit, že to prostě nevydrží.
„Hned jsem zpátky,“ zamumlal a vypařil se na záchod. Klub byl naplněný k prasknutí a oni měli začít za necelou čtvrt hodinu. A Tom měl pocit, že to tam celé zkazí, že ho jeho roztřesené prsty nebudu poslouchat. Chrstnul si do obličeje studenou vodu.
„Ale no tak, přece se nám tu teď nesložíš,“ pohrdavé odfrknutí ho probralo líp než voda. „To přece svým fanynkám neuděláš,“ pohrdání z Billova hlasu nezmizelo, když se přesouval k zrcadlu, aby si mohl upravit make-up.
„Víš, ačkoliv se snažíš být protivný, jak jen to jde, vlastně mi pomáháš,“ Tom sjel svého bratra pohledem. Bill si dal ten den na svém vzhledu extra záležet a Tom si byl jistý, že jím každému vyrazí dech. Protože on svůj dech ztrácel už teď.
„To si myslíš ty,“ namítl Bill, prstem smáznul přebytečnou tužku v koutku oka. „Ale problém je, že ty nevíš, co já vlastně chci,“ na malý moment tvrdě probodl pohledem Tomovy oči. Tom byl zmatený. Ale toužil Billa pochopit. A proto se dneska bude snažit o to víc, aby spolu mohli trávit víc času, aby se mohli poznat.
Tom se cítil jako v extázi. Bill pobíhal po pódiu a náležitě si užíval pozornost celého klubu, která byla zaměřena jen na ně. Gustav třískal do bubnů a Georg pohazoval vlasy. Tom věděl, že jsou všichni šťastní, a on byl šťastný s nimi. Cítil se tak plný energie jako snad nikdy.
Když slezli z pódia, viděli na sobě, že jsou absolutně spokojení. Bill se sice snažil svůj šťastný úsměv schovat za kamennou maskou, vedlo se mu to však hůř než předchozí dny.
„Tak, pánové,“ objevil se vedle nich jakýsi muž. Všichni na něj otočili své pohledy. „Musím uznat, že takový talent a takovou energii jsem už dlouho neviděl. Abych to zkrátil, jsem David Jost a rád bych se stal vaším manažerem v hudební agentuře, která vám tímto nabízí spolupráci,“ vychrlil na ně a usmál se. Čtyři chlapci, stále ještě omámení extází, kterou zažívali na pódiu, na něj jen nechápavě civěli.
„Počkejte moment! Vy… chcete říct… že nám nabízíte profesionální kariéru rockových hvězd?“ Tom měl pocit, že se každou chvilku musí vzbudit. O tomhle snil už od dětství a jednoduše nemohl uvěřit, že se jeho sen plní. Jen on, Bill a jejich kapela…
„No, chtěl jsem na vás jít opatrněji, přece jen jste prakticky děti…“
„Oni dva jsou,“ kývl Georg na dvojčata. „Já i Gustav už jsme legálně dospělí.“
„Nám zbývá do osmnáctin necelý měsíc!“ šlehl pohledem Bill. „A nech pána domluvit!“
„Obávám se, že onen pán domluvil,“ zašklebil se David. Ti chlapci byli něčím zvláštní. Ale to bylo pro byznys dobré. „Takže… jaká je vaše odpověď?“
„Děláte si srandu? Jasně, že to-“ začal Tom, ale naprosto ho vykolejilo, jak se zachoval Bill. Nadšeně povyskočil a vzrušeně vypískl. Rychle, silně Toma objal a vlepil mu rychlou pusu na tvář. Pak začal poskakovat na místě a nadšeně tleskat. Jeho oči zářily a rty se zvonivě smály. Tři kluci se na to dívali s pootevřenými ústy.
Ta Tomova se však brzy sama roztáhla do úsměvu. Cítil to neuvěřitelné nadšení, které tu Bill předváděl. A cítil ho jak za sebe, tak za Billa. Hodil starosti za hlavu a připojil se ke svému dvojčeti. Chytil ho za ruce a začal poskakovat společně s ním. Cítil, že to může udělat. A Bill mu to potvrdil nadšeným pohledem. Ještě malou chvíli spolu takhle oslavovali. Pak se však Bill vrhl Tomovi do náruče. Pevně ho objal a zabořil mu nos do krku. Bylo mu jedno, že na ně všichni zírají. A Tomovi taky.
„Promiň, Tomi. Odpusť mi mé hnusné chování. Já-„
„Ššš, Bille. Není co odpouštět. Chápu tě,“ zamumlal mu do vlasů a zavřel oči. V tu chvíli neexistovalo nic, jen znovuobjevené dvojče, spřízněná duše, kterou dvanáct let postrádali.
„Takže, kdy hodláte svým rodičům říct o té nabídce?“ zeptal se Georg o deset minut později, když měl každý z nich v kapse vizitku na toho chlápka.
„Nejspíš při první příležitosti, která se nám naskytne,“ pokrčil rameny Tom. „Kam si myslíš, že jdeš, ty malá potvůrko?“ zasmál se a zatáhl za Billovu bundu tak, aby se jeho dvojče vrátilo k němu. „Víš, co jsem slíbil mamce, ne? Mám tě hlídat. A myslím, že pro ní ve slově hlídání není místo pro bar.“
„To není fér!“ nafoukl tváře Bill a dupl si nohou. Prakticky nic se nezměnilo, jejich šťourání se v tom druhém zde bylo stále. Jen forma, kterou je toto šťourání, nyní se dá říci spíš pošťuchování, prováděno, se trošku liší. Protože nyní už toto škádlení nebylo vážně, bralo se spíše jako jistá forma zábavy než útok na jejich osobu. „Takže ty to můžeš oslavit a já ne, jo?“
„K oslavě nepotřebuješ alkohol, nemyslíš?“ zasmál se Tom a otočil se na Gustava. „My už půjdem. Hoďte pak mojí kytaru do zkušebny, jo?“ nečekal na odpověď, jen popadl Billa za ruku a už jich nebylo.
Bill se cítil naprosto volný a absolutně šťastný. Pevně držel Tomovu ruku ve své a zbrkle za ní běžel. Nevěděl kam, ale bylo mu to jedno. Byl si absolutně jistý, že s Tomem je v bezpečí. Po dlouhých letech dovolil svým pocitům zcela se projevit.
Tom nečekaně zastavil a Bill do něj díky tomu vrazil. Dredatý chlapec se zasmál a zadíval se svému dvojčeti do očí.
„V pořádku?“
„V tom největším,“ usmál se okamžitě Bill a rozhlédl se kolem. Přímo před nimi stálo ve stínu vysokých keřů dětské hřiště. Žádný přepych. Obsahovalo je dvě houpačky, jednu klouzačku a celkem velké pískoviště. Přesto v temnotě noci působilo magicky. „Kde to jsme?“ zeptal se tiše, téměř až s posvátnou úctou Bill.
„Sem jsem běžel pokaždé, když mi táta řekl, že za tebou nepojedeme,“ odpověděl stejně tiše Tom, pohled nespouštěje z houpaček. V očích se mu leskla dávná bolest smíchaná s momentálním štěstím. Bill ho velmi dobře chápal. Jen lehce zesílil stisk své ruky. „Nikdy sem nikdo nepřišel, vždycky jsem tu byl sám. Jako by na tohle místo všichni zapomněli,“ na krátkou chvíli se odmlčel. „Myslel jsem, že by se ti tu mohlo líbit…“
„Líbí,“ Bill na malou chvíli zaváhal. Pak se pustil Tomovy ruky. Rychle se ohlédl, jestli se jeho dvojče nerozplynulo, a pak opatrně zamířil k houpačkám.
„Udrží mě to?“ poněkud skepticky zatáhl za lano, které houpačku drželo.
„Určitě, Tom byl jen krok za ním. Nechtěl se od něj vzdálit víc, než bylo nezbytně nutné. Ne teď, když si k sobě konečně našli cestu. „A já tě kdyžtak chytím.“
Bill se na Toma usmál a usadil se na úzké dřevo. Provaz zapraskal a Bill na svých zádech ucítil teplé ruce, které ho jistily. Spokojeně se usmál a opatrně se zhoupl.
„Omlouvám se,“ Tomův hlas byl plný bolesti a výčitek. Billa to mrzelo, protože věděl, že Tom si nemá co vyčítat.
„To já se omlouvám. Ty nemáš důvod,“ přiznal tiše. „Nemůžeš za to, že nás rodiče rozdělili. A já si to měl uvědomit dřív.“
„Byl jsi ještě dítě a odešel od tebe člověk, který ti přísahal, že s tebou bude vždycky. Není divu, že ses choval tak, jak ses choval.“
„Možná, že když jsem byl dítě, měl jsem na to právo,“ připustil tiše, avšak neochotně Bill. „Ale to už nejsem. Vyrostl jsem a s tím jsem měl i dospět. Místo toho…,“ natáhl nohy a zastavil se. Lehce se zaklonil. Tom pochopil a přistoupil ještě o krok blíž. Bill opřel svá záda o Tomovu hruď a zavřel oči. „Prvních pár dní potom, co jsi odešel, jsem jen bezcílně bloumal po domě a hledal jsem tě, čekal na tebe. Donekonečna jsem si opakoval, že bys mě nenechal samotného, že bys mě neopustil. Ale čas utíkal, ty ses neukazoval a mamka mi říkala, že už se nevrátíš. A já jí věřil. Začal jsem tě vědomě nenávidět, ačkoliv to naprosto nepředstavitelně bolelo. Slíbils mi, přísahals, že zůstaneš se mnou. A pak jsi jenom tak odešel. Někde uvnitř sebe jsem věděl, že bys to neudělal. Že bys ode mě prostě neodešel, neopustil mě. Ale tohle vědomí zadusil sobecký pocit zrady. Vyváděl jsem psí kusy spolu s Andym, který sice netušil, co tu mou nebojácnost způsobilo, ale ochotně se přidal. Já si přitom jen snažil dokázat, že na tobě nejsem závislý, že dokážu žít i bez tebe. Ale celou tu dobu jsem se cítil neuvěřitelně prázdný…“
„Odpusť mi,“ zamumlal Tom a políbil ho do vlasů. „Jedno odpoledne, zrovna ti nebylo dobře, takže tě mamka poslala lehnout si, ke mně přišel táta s tím, že se narychlo stěhujeme. Chtěl jsem tě jít vzbudit, abys mohl jet s námi, ale táta mi řekl, že ty s mamkou za námi přijedete později, protože oba chtějí, aby ses uzdravil. Dovolil mi se s tebou rozloučit. Jen jsem tě políbil na čelo a odešel jsem. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se s tebou loučím na tak dlouho. Když jsme se tady zabydleli, začal jsem tátu otravovat s tím, kdy se k nám připojíte. A táta neustále opakoval, že brzy. Až jednou přivedl domů takovou blonďatou ženskou a oznámil mi, že tohle je moje nová máma, že s námi zůstane a že tebe už nikdy neuvidím. Vzpomínám si, jak jsem na něj tenkrát řval, křičel a vztekal se. Nakonec jsem kopl milou dámu do holeně. A pak jsem utekl. Tenkrát poprvé jsem objevil tohle místo. Proseděl jsem tu celé hodiny a jen jsem brečel. Chtěl jsem utéct domů, zpátky k tobě. Zároveň jsem ale věděl, že prakticky nemám šanci se k tobě dostat,“ na malý moment se odmlčel a stiskl Billovo třesoucí se rameno. „Od té doby byla první otázka, kterou jsem tátovi vždy položil, když se vrátil z cest, jasná. Celých dvanáct let jsem ho otravoval s tím, kdy tě konečně pojedeme navštívit. A jeho odpověď byla stále stejně záporná.“
Vlezlé ticho se plížilo po malém, zapomenutém hřišti. Ve dvou chlapcích se oddělovaly dvě etapy jejich života. Jednu tímto pohřbívali, té druhé oslavovali narození. To ticho nebylo trapné, naopak. Bylo naplněné vzájemným pochopením.
Nakonec se Tom lehce odtáhl, čímž dal Billovi čas k chycení rovnováhy, a pak si sedl na houpačku vedle té Billovy. Otočil hlavu ke svému dvojčeti a usmál se. Bill natáhl ruku a chytil do ní tu Tomovu.
Byla to dlouhá noc plná smíchu. Stále si měli co říct, za dvanáct let se nashromáždilo tolik emocí, tolik pocitů a zážitků, že jim na to celá noc nestačila.
Domů se vraceli až za svítání. Ruku v ruce se smíchem na rtech vtrhli do domu jak velká voda, a hrnuli se do kuchyně. Od večeře, kterou měli před více než deseti hodinami, jim dost vyhládlo. V obýváku je však čekala překážka v podobě rozzuřené Simone.
„No kde jste byli?!“ založila si ruce v bok. Z jejích očí šlehaly blesky, a to dvojčata okamžitě zastavilo. Zesílili stisk svého sevření a posunuli se ještě blíž k sobě. Jako by se vrátili do pěti let, kdy jim Simone hubovala za zablácené oblečení.
„Promiň, mami. Zdrželi jsme se na hřišti, na které jsme narazili cestou domů?“ okamžitě se omlouval Tom a nechal Billa vklouznout mu za záda. Kdyby Simone nebyla tak rozzuřená, možná by se nad absurditou této situace rozesmála.
„Tak na hřišti, jo? A to si jako myslíš, že ti to budu věřit?!“ Simone to nemyslela nijak zle, a kdyby Toma znala, jistě by mu věřila. Výchova Billa ji však naučila takovýmto tvrzením nevěřit. Černovlasý to věděl a možná právě proto teď mlčel.
„Měla bys,“ dvojčata si teprve v tu chvíli všimla Jörga stojícího ve dveřích. „Tom nelže tak snadno a své chyby dokáže přiznat. Nebýt toho, do toho hřiště, o kterém mluví, utíká už od dětství,“ na chvilku se odmlčel. „Měla by sis jít lehnout, jsi unavená a rozzuřená. Uvidíš, že bude lepší, když to budeme řešit odpočatí. Všichni čtyři.“
„Máš pravdu,“ připustila s povzdechem Simone. „Jdu si lehnout,“ oznámila a otočila se na patě.
„Dobrou noc, maminko,“ ozval se tiše Bill a vystoupil zpoza Tomova ramena. Cítil se poněkud rozpačitě, neboť tato slova dlouho nedokázal vyslovit. „Mám tě rád,“ řekl a sklopil pohled k zemi. Simone se otočila s mírně pootevřenou pusou. Jak dlouho ta slova neslyšela?
„Já tebe taky, zlato,“ řekla roztřeseným hlasem. Na malý moment zaváhala, ale pak přešla k Billovi a silně ho obejmula. Bill překvapeně vypískl, ale hned na to se rozesmál a obejmul svou matku zpět. Simone ucítila, jak jí v očích pálí slzy. Tenhle kouzelný zvuk neslyšela už věky.
„Mami, pusť mě, vždyť mě zadusíš!“ smál se a lehce ji odstrkoval. „Nebýt toho, nejsem jedinej, kdo stojí o tvé objetí,“ nadhodil hravě a mrkl na své dvojče. Simone se od něj napůl odtáhla, sundala z něj jednu ruku a přitáhla si do objetí i Toma.
„Chlapečci moji zlatí,“ opakovala stále dokola. Teď už věřila, že byli v parku. Jednak už dlouho neznala Billa takhle milého a šťastného, a pak oba voněli čerstvým vzduchem, ne cigaretami a alkoholem.
„Oba tě máme rádi, mami,“ spokojeně zavřel oči Tom. „Ale už nikdy víc nás nerozdělujte!“
„Neboj se, zlato,“ zasmála se smutně Simone. „Přineslo nám to víc trápení, než si dokážeš představit.“
„Myslím, že si to představit dokážu,“ usmál se Tom a pohladil Billa po tváři. Ten se na něj jen usmál a položil se do jeho doteku. Simone až přejel mráz po zádech nad tou intimitou mezi nimi. Dobře si pamatovala, že když byli malí, vzájemnou blízkost pokládali za samozřejmou. Ale Simone si nebyla jistá, že by se i v tomto věku k sobě měli chovat stejně jako v pěti letech. Nehodlala však do jejich vztahu nijak zasahovat. Už nikdy víc.
„Měli bychom si jít lehnout,“ řekla rozhodně, když se konečně pustila ze svého objetí. „Jsi si, Tome, jistý, že se vyspíš i na gauči?“
„Ne,“ odpověděl za Toma rychle Bill. „Tom bude spát se mnou!“
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Tohle bylo tak nádherné! Ani mi nevadilo, že to nebyl twc 😀 Ale fakt to bylo úžasné, mám pocit, že se za chvilku rozbrečím 😀
♥
Kdyby to pokračovalo tak bych řvala 😀 Krásné :))
Styl psaní téhle autorky je opravdu nádherný 🙂 . Doufám, že se tady brzy objeví další jednodílka 🙂
Brečela jsem jak malá, chytala jsem slzy, aby se mi nerozbila klávesnice. Bylo to tak užasné a smutné :). Nevím co k tomu mám říct, pořád mi tečou slzy. Ta láska mezi nimi. To rette mich. Smutný Tom. Prostě bylo to tak užasné
super! 🙂
Aww.. Tohle bylo dokonalý! Sice mě to pak u konce rozbrečelo ale diví se mi snad někdo? 😀 Sice mě ze začátku Bill (teď s prominutím) fakt sral, jak si hrál na primadonu, ale ten konec to spravil. I když to nebyl twincest, tak to bylo dokonalý. Byla tam vidět ta jejich dvojčecí láska, kterou k sobě určitě cejtěj ti dva i tak. Hrozně se mi tahle jednodílná povídka líbila, dokonalost. Popravdě jsem i trochu zatoužila po tom mít brášku nebo sestru s kterou bych si mohla povídat. Nebo rovnou dvojče, což teď neni možný už. Bráchu mam sice nevlastního ale ani s náma nebydlí. Áchjo bejt jedináček je takový debilní občas :/
Huh.. to zase odbíham od tématu jak tak vidim 😀 Chtěla bych ještě napsat že doufam že od tebe tu brzo bude zase nová povídka. Klidně i jednodílná 😉
Sandruško.. ty víš jak moc se mi tahle povídka líbila.. vůbec nevadí, že to není zas až tak twincestní.. nemusí spolu vždycky skončit v posteli a ty víš.. 😀
líbí se mi ten nápad, to jak jsi to sepsala.. prostě skvělé..
jsem ráda, že to dopadlo dobře.. nejdřív to vypadalo smutně.. div se nepovraždili, ale nakonec se usmířili a ještě navíc se mají rádi.. co víc si přát.. skvělé… 🙂 :-* ♥♥♥
Opět moc povedená povídka, Sandro! 🙂 Už jsem psala, jak mám ráda tvůj styl psaní, přijde mi, že přesně víš, co kdy kde napsat, aby to vyznělo přesně tak, jak chceš, vždycky najdeš ta správná slova 🙂
K povídce samotné – musím říct, že mi samozřejmě bylo zezačátku moc líto Toma, při tom jejich prvním setkání po tolika letech jsem měla sevřený žaludek a chtělo se mi brečet nad Tomovým zklamáním… Ale tak nějak jsem tušila, že Bill tam někde uvnitř není skutečně zlý, že je to možná jen jeho reakce na to všechno – rozvod rodičů, odloučení…
A když ho pak Tom zaslechl zpívat… to byl vážně hezký okamžik 🙂 Jsem ráda, že to celé dobře dopadlo a člověk se teď může (nebo nemusí) představovat, jak by to asi pokračovalo dál… 🙂
och, bolo to moc nádherné a prenádherné. Krásne vypísané pocity, úplne som mohla cítiť tú bolesť, smútok a nakoniec šťastie Toma. Bolo to nádherné popísané, dej bol tak reálny, akoby som stála opodial a celé to sledovala. Veľmi reálne, naozaj 🙂 Krása 🙂
Z třéhle povídky jsem nehorázně nadšená. Hrozně se mi tady líbí děj a celkově vztah dvojčat se tak krásně vyvinul, že nemám slov. Toma mi bylo od začátku hrozně líto, chudáček se tak trápil. Ale jsem si jistá, že tohle Bill cítil taky, jen to nedával najevo a schovával si to v hloubi duše.
Úplně mě to odzbrojilo, viděla jsem ty dva před sebou jako bych se dívala na film, jak mě tenhle děj do sebe vtáhnul a pustil mě až u konce, kde jsem se štěstím bez sebe usmívala.:))) Prostě miluju tvoje povídky a tuhle taky, stejně jako ty ostatní a nezáleží na tom, že v téhle nejde o twincest. Ono stačí, že mezi sebou mají tenhle přenádherný vztah a hřeje to u srdce i tak.:)) A kdoví, jak by se to nakonec vyvinulo, podle téposlední věty soudím, že možná to jejich bratrovství přeroste v něco více… Ale to už si můžeme každý domyslet sám, a přesně tohle mám na povídkách ráda.:))
Takže to pěkně shrnu… prostě úžasná povídka, překrásně napsaná, četla se jedním dechem. Krása!!!:)♥♥♥♥
Nádherný….ani newim co k tomu víc napsat
*
Já jsem ráda, že to nebyl twincest, protože mu až tak 'nehoduju'.xoD
Byla to krásně propojená povídka s písní 'Rette mich'. Já nemám co bych tomu vytkla…. NÁDHERA!.='o)
Krása bulím jak mala.