Peklo v ráji na zemi 32.

Bill se těžkopádně opíral o berle, které mu doktoři při zasádrování nohy dali. Vůbec mu to s nima nešlo a měl pocit, že musí být všem akorát pro smích, což mu v jeho depresi vůbec, ale vůbec nepomáhalo. Chodbu, která by mu běžně zabrala necelou minutu svižné laní chůze, teď zdolával už skoro pět minut a cítil se přitom vyčerpaný jako po atletických závodech. Ne, že by si je teda někdy zažil, ale už věděl, jak musí těm upoceným, vysíleným sportovcům z televize být.

Přesto se snažil nedat najevo jakoukoliv slabost. Věděl, že si to, co se mu stalo, plně zaslouží, a že si naopak nezaslouží sebemenší soucit. Od nikoho, a už vůbec ne od Adama, který jak na potvoru vypadal, že ví, jak se Bill cítí.

„Bille, nesednem si?“ navrhnul, ukazujíc hned poté, co vyšli konečně z budovy, na první nemocniční lavičku, kterou spatřil. Docela by to bylo příjemné, svítilo sluníčko, hřálo, ale nebylo ještě takový to šílený vedro, ale Bill zavrtěl hlavou. Nenápadně se do berlí opřel, aby nabral nový dech, ale vzpurně se na Adama podíval, načež ihned sklopil zrak.

„Ne… pojeďme domů… prosím,“ hlesnul tiše.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Adam. „Stejně by ti ale to sezení prospělo…“

„Nepotřebuju, aby mi cokoliv prospívalo!“ zavrčel Bill. „A tu bolest si naplno zasloužím, tak nechápu, proč mi píchali ty pitomý anestetika!“

Adam se na něj podíval jako na blba.

„Hmmm… asi proto, aby ti… pomohli?“

„Já si ale nezasloužím ničí pomoc, rozumíš?“ vyštěknul Bill. „Měli mě nechat utratit a bylo by všem blaze.“

„Meleš hovadiny,“ zakroutil Adam hlavou.

„Ne, jenom pravdu,“ obhajoval Bill hned svůj názor.

„Ale hovno, meleš hovadiny,“ vedl si svou Adam a trošku už zvednul hlas.

„Nemelu, já jen…“

Víc Bill nedořekl, protože už jednoduše nemohl dál. Aniž by zaznamenal Adamův pohled typu Dyť jsem ti to přece říkal, klesnul na lavičku a nohu se sádrou natáhnul před sebe. Trošku zafuněl úlevou a plně se opřel o dřevěné opěradlo.

„Je to celý na hovno,“ zamumlal apaticky.

„Jo, máš recht,“ přikývnul Adam, ale než proto, že by to tak opravdu cítil, tak spíš proto, aby nenastala taková ta trapná chvíle ticha.

„Ale co zas kecáš… měl jsi do mě doma rovnou vrazit kudlu, měl bych to aspoň všecko za sebou.“

Adam se na něj podíval jako na idiota.

„A teď ses asi právě posral, žejo? A já, co to tu cejtím…“ protočil oči v sloup a Bill se radši ani nezmohl na vzpurný protiargument. „Jako že bych tě zabil, jo? Ty už seš vážně pitomej. Šplouchá ti na maják víc, než kdykoliv předtím.“

Docela očekával ostrou odpověď, trochu ho ale zmátlo, když Bill jenom rezignovaně přikývnul.

„Jen to řekni na rovinu,“ špetnul poněkud posmutněle. „Už dávno nejsem přece Bill, ale DeBill.“

Adam se trošku zamyslel. Věděl, že by si Bill za to, jak opustil Toma a jak ráno reagoval na zprávu, zasloužil, aby mu tvrdě a na rovinu přitakal. Jenže to on nezvládnul a svým způsobem i s Billem souhlasil.

„Ne, nejsi. Jenom občas jednáš až moc ukvapeně. Nic víc, každej má někdy zkrat, ale někdy by neuškodilo myslet dřív, než začneš jednat.“

Bill jenom němě přikývnul a dál tupě koukal před sebe. Bylo mu nanic ze sebe samého a ze všeho nejvíc teď toužil někam zmizet, někam se úplně zahrabat…

„Prosím, pojeďme už,“ zašeptal smutně a nechal Adama, aby mu pomohl se zvednout na nohy a dopravit se k autu. Ani jeden z nich si přitom nevšiml, že z jednoho z mnoha oken, která v blokách budov, patřících nemocnici, byla, je pozoruje pár vážných hnědých očí, které se po chvíli začaly zalévat slzami.

Bill zprudka otevřel oči. Bylo někdy nad ránem a on myslel, ba přímo zadoufal, že se mu to celé jenom zdálo a že má ve skutečnosti nohu zdravou jako řípu. Že se mýlí, byl ujištěn záhy, když ho přeplněný močový měchýř začal vyhánět na záchod. Obě nohy automaticky hodil přes okraj postele, ale když došlápnul, tak na pravačku zakolísal.

Na chvíli se ho zmocnila taková deprese, že skoro i zapomněl, že chce jít čůrat. Jak tak seděl, opřel se lokty o stehna, do dlaní položil bradu a tupě koukal. Na letmou chvilku věnoval pohled Daimonovi, který hluboce dřímal na své pohovce pokryté kožešinou, kterou mu sem Adam nechal koupit a přinést (velikostně se s oběma muži na jedno letiště už skutečně neměl šanci vejít – respektive vešel by se, ale Bill i Adam by nocovali na zemi), poté se na chvíli zadíval i na pokojně spícího Adama. Tak jako chrt, i on spal hlubokým spánkem beze snů, ze kterého by ho vzbudil snad jenom výstřel z kanónu, a Billa začaly zalévat ještě větší chmury a především výčitky. Tak krásně se tady k němu Adam celou tu dobu chová, těžko by mohl posoudit, jestli se něžněji stará o něj nebo o psa, i když to vůbec není jeho povinnost… a on mu za to spáchal takovouhle scénu. Scénu, která vznikla vlastně kvůli ničemu.

Proč vlastně Tomovi to dítě prostě nepřeje? Jo, bylo mu proti srsti, když ho viděl na fotce, ale z Toma tam čišela hrdost… a není čemu se divit. Má už vlastní rodinu a on, sobec Bill, mu to prostě nepřeje… a když se tak zamyslel, tak si uvědomil, že už je jediným z kapely, kdo je sám, a nejspíš už zůstane na ocet. Jo, Adam mu dal svou lásku. Ale Bill kdesi niterně cítil, že i když mu ji oplácí krásně, pořád ten cit není takový ten svazující, stoprocentní, jako to čišelo z Adama. Je ve své podstatě jenom sobec. Sobec, který všechny kolem sebe sere a který je všem jenom na obtíž. Humanoid, který už není schopný ani té jednoduché, čisté lásky. Všem akorát závidí jejich štěstí, s ničím není spokojený.

Po tvářích se mu rozkutálely horké slzy, když se konečně zvednul, aby už zašel na ten záchod, jinak taky hrozilo, že mu močák praskne. Berly nechal opřené o noční stolek, když se opravdu snažil, šlo mu chodit i bez nich. Podstatně pomaleji, podstatně neohrabaněji… ale šlo to. Nicméně na záchod se dovlekl skutečně za minutu dvanáct, málem to už nevydržel a pustil.

Zafuněl úlevou, když se však dopajdal do koupelny, na tvářích ho stále ještě pálily slzy. Slzy lítosti, ale i znechucení ze sebe sama. Byl jenom stvůrou. Adam ho sice upřímně miloval, ale i na něm už začínalo být občas vidět, že ho má kolikrát plné zuby.

Podíval se do zrcadla, když se dlaněmi opíral o umyvadlo, a skoro se sám sebe lekl. Vypadal tak odpudivě, tak démonicky! Měl se snad po tomhle divit, že má pocit, že je z něj nestvůra? Dyť z něj nestvůra doopravdy začíná být, čím dál výraznější! A tak odporná, že nepřeje štěstí ani vlastnímu dvojčeti, pro které by až donedávna dýchal…

Počkat, jak donedávna? Myslel si, že to je jenom „donedávna“, protože vztah ukončil s paranoidní myšlenkou, že za všechno může jen a pouze jeho dvojče. Čím dál víc však zpytoval vlastní svědomí, tím víc docházel k názoru, že veškeré nepříjemnosti, vrcholící až jejich rozchodem a scénou v nákupním centru, zavinil vlastně on sám, nikdo jiný. I kdyby chtěl sebevíc najít jiného viníka, všechny prsty ukazovaly na něj.

Zaštkal o něco hlasitěji, než měl v plánu a odemknul klávesnici svého mobilu. Nosil ho s sebou, dokonce i v noci na záchod, už několik let. Kolikrát se mu už stalo, že se na záchodě seknul a díky trůnění na míse zmeškal důležité hovory, třeba od Davida nebo od jednatelů z DSquared2. Jednou se mu to dokonce i vyplatilo, a to, když se vzpříčily dveře a on se nemohl dostat ven. Proto telefon radši tahal s sebou úplně všude a teď chvějícími se prsty najel do fotogalerie.

Rozbrečel se ještě víc, když viděl, jak se na něj usmívá Tom. Až teprve teď byl schopný poznat, jak moc jeho bratr za ty dva a půl měsíce zestárnul. Kolem očí se mu rýsovaly vrásečky, bělmo bylo zarudlé a kůže pod očima tmavě šedá a tvořila mu solidní kruhy. A tohle všechno je jenom a pouze tvoje vina! rozkřiknul se na něj hlásek v jeho hlavě, kterým k němu hovořilo svědomí. Kdybys nebyl tak blbej a paranodiní, mohli jste najít cestu, jak to zvládnout i s Katynou a byli byste všichni šťastní!

Odhodil mobil na zem a svezl se po zdi, opírajíc se přitom o sprchový kout. Rozplakal se přitom ještě usedavěji, nebyl s to se uklidnit. Výčitky byly zatraceně silné, a až bolestně pravdivé a upřímné. A nebyl tu nikdo, kdo by vyslyšel slůvka omluvy, která mu tichoulince mezi vzlyky unikala ze rtů…

Nevěděl, kolik uplynulo času, než se aspoň jakž takž srovnal, ale i pak se cítil enormně prázdný, osamělý a opuštěný. Věděl, že sice v Adamovi najde zastání i lásku, ale to nebylo to, po čem jeho srdce doopravdy toužilo. Toužilo po někom, kdo se mu dostal neuvěřitelně hluboko pod kůži a kdo tam setrvával, kdo se snažil být čím dál víc viditelnější, i když mu to téměř vůbec nešlo.

I když… že by přece jen? Bill si snad ani neuvědomoval přítomnost, když ze sprchového koutu sebral žiletku. Chvíli si tupě prohlížel její ostří, než ji přiložil na předloktí na hřbet ruky. Nepřítomně se díval na svou kůži. Neviděl však kůži na ruce. On viděl tři písmena, která na ní čím dál víc vyvstávala. Byla psaná zářivě rudým inkoustem a tvořila jméno TOM.

Tiše usyknul, když mu ostří lehce, ale výrazně proťalo kůži. Bolelo ho to, on však bolest skoro ani nevnímal. Byl jako zhypnotizovaný, když na povrch kůže začaly vyskakovat červené krůpěje. Štípalo ho to sice, ale jeho pravá ruka pokračovala v obtahování těch tří písmen, která viděl ve své mysli. Jeho pravačka jako by snad patřila malíři, který štětcem smočeným v červené barvě ladně tančí po plátně. Pohybovala se tak neuvěřitelně snadno, a když dokončila krásně vyvedený nápis, Bill ji nechal vyklouznout z rukou a okouzleně sledoval, jak krev, vylévající se z ran, postupně rozpíjí jednotlivá písmenka, aby se z nich stávala jednolitá rudá šmouha.

Až když krev začala pomaloučku zasychat, dokázal se Bill zvednout a strčit ruku pod kohoutek se studenou vodou. Zasyčel jako had, když ho voda začala v pořezaných místech štípat jako kyselina, ale držel tam, dokud se rána nevyčistila. Opatrně ji usušil a zjistil, že jediné, co ji připomíná, je naříznutá kůže, která ani nebyla moc odchlípnutá, okraje kůže k sobě téměř okamžitě přilnuly, přesto ale byly dost výrazné na to, aby se tam utvořila do budoucna jizva.

Trošku se zachvěl, když vyšel z koupelny, když mu došlo, co tomu asi řekne Adam. Ale z koupelny nic nepozná, tu Bill zvládnul dát ještě do pořádku, a když si veme zítra dlouhý rukáv, tak by to taky nemělo být poznat. Snad se to povede ututlat, a když ne… tak ho Adam prostě zabije. Aspoň bude o jednoho dementa míň, pomyslel si hořce, když opatrně, aby Adama nevzbudil (chrt jenom líně zvednul hlavu, aby zjistil, kdo se to šmajdá pokojem), ulehnul ke spánku.