autor: LilKatie
To, co Tom viděl, mu vyrazilo dech. Viděl, jak nějaká postava, které neviděl do tváře, drží Georga pod krkem přitisknutého na silném stromě, zatímco před sebou hobit mával rukou, ve které držel Tomův švýcarský nožík a snažil se útočníka nějak zasáhnout. Vzduchem se k Tomovi donášelo jakési hýkání, které původně považoval za bolestivé zvuky mučení. Georg měl ale pusu zavřenou a zkřivenou v nepříjemné grimase. Chyběl tu Bill, kde jen mohl být? Vydával ty zvuky snad on? Ubližoval mu někdo? Tom trošku zamžoural směrem k ohništi a uviděl elfa, zlomeného v pase dopředu, smál se, až se za břicho popadal. Tom se trošku pousmál.
„Co kdyby ses přestal smát a šel mi pomoct! Vždyť mě ta pijavice zabije!“ hulákal Georg. William se však dál vesele smál, narovnal se ale, a šel ke dvojici stojící u stromu blíž. Tom přimhouřil oči, aby lépe viděl, stále se ale neodvažoval opustit svůj úkryt, stále totiž nevěděl, co je ta tajemná postava držící hobita zač. Georg jej nazval pijavicí, ale pokud Tom věděl, tak pijavice byla malá ve vodě žijící zvířátka. Ale kdo ví, přeci jen už byl ze školy nějaký ten pátek a předtím hodiny biologie stejně spíš prospal.
„Pusť ho, prosím, přeci si nebudeš kazit chuť…“ zasmál se tiše Bill a poklepal postavě na rameno.
„Máš pravdu, všichni přeci víme, že hobití krev chutná hůř než zkyslé mléko…“ v hlase mu byla slyšet nechuť, alespoň podle hlasu Tom vydedukoval, že ten neznámý je muž. Když ale pustil Georga na zem a otočil se čelem k Billovi, Tom si i v tom šerém světle od ohně všimnul toho, jak je podivně bledý. „Koho to máte v tom stanu?“
V Tomovi hrklo, okamžitě zastrčil hlavu zpátky do stanu a rychlostí blesku se schoval pod peřinu. Jak ho sakra mohl v té tmě někdo vidět? Mladík zavřel oči a snažil se předstírat, že spí, že spal, a že ho nikdo neviděl, jak potají šmíruje. Slyšel, jak se k němu venku blíží kroky, jedny lehké jako vánek a druhé trochu nemotorné hlasitější. Tom si pomyslel cosi o prdeli a zatajil se mu dech.
Zip se otevřel a do stanu nakoukly dvě hlavy. „Tome, nedělej, že spíš, jsi ten nejhorší herec, co jsem kdy viděl…“ zasmál se vesele Bill a zatahal ho za palec u nohy, jeho prsty příjemně hřály.
Tom si v duchu postěžoval a otevřel oči, malinko zívnul. „Co se děje? Proč si byl venku?“ ležel Tom na boku a odmítal se na ně podívat, Bůhvíproč se v něm probouzel pud sebezáchovy.
„Chci ti někoho představit, Tome…“ byl slyšet úsměv v elfově hlase. Tom si povzdychnul a zvednul se do sedu, překvapeně zamrkal.
Ta druhá hlava, která nakukovala dovnitř stanu vedle hlavy Billa, byla v obličeji podstatně mužnější než Bill, který měl obličej drobounký a zženštilý. Ten člověk měl černé rozcuchané vlasy, s tmavě modrými proužky a třpytkami, jako by měl ve vlasech samotnou noční oblohu. Oči měl pomněnkově modré a orámované hustými dlouhými řasami, a zdobené hustým ostře narostlým obočím. To bylo to, co Toma uchvátilo nejvíc, ty oči. Jako by ho mámily, hypnotizovaly, musel vynaložit velké úsilí, aby se od nich dokázal odtrhnout. Ač nechtěně a s donucením se pohledem od modrých studánek odtrhnul a nejistě se pousmál. Neznámý se na něj s lehkým milým a přívětivým úsměvem také podíval. Tom si znovu povšiml, jak moc má bílou kůži, skoro až porcelánově bílou, skoro porcelánovější než Bill. I když kůže neznámého byla skoro až spíš do lehkého nádechu modré.
„Tome, tohle je můj dávný kamarád,“ usmál se znovu elf a dal si vlasy pryč z očí. „Adam… Adame, tohle je Tom, je to člověk, hledá princeznu…“ představil je elf. Bůh ví, proč se Adam při slově princeznu ušklíbnul, toho si Tom ale nevšiml. Když Bill viděl chlapcův výraz, tak se tichounce zasmál. „Je to upír…“ jen co to Bill dořekl, Tom přelezl na druhou stranu takovou rychlostí, že se div neprohrabal skrz plachtu, prolétnul by skrz ni a utíkal hodně daleko, kde by se nejspíš utopil v nedaleké bažině, jen pár metrů od paloučku, do které by s jeho neopatrností zapadnul. Alespoň už chápal, proč ten pud sebezáchovy.
Vzduch proťal zvonivý smích, tak rozdílný od předešlého hýkání, Tom odtrhnul pohled od rtů pijavice. Konečně mu to pojmenování začalo dávat smysl, vždyť ta zvířátka přeci pijí krev, stejně tak jako ta bytost noci před ním. Ten libozvučný smích vycházel z úst elfa, tak krásně zvonivý a plný upřímného pobavení a ne plný škodolibosti, jako když se smál hobitovi. „Neboj se, hlupáčku…“ vlezl Bill do stanu celý a chytl vystrašeného mladíka za ruku. „On ti neublíží, je to jen poloviční upír, je to strašné nemehlo… Postrach všech upírů, nemají ho v lásce, protože jim podle nich kazí reputaci tím, jaký je nemotora… ale tobě neublíží, tobě ne, alespoň ne teď, pije krev jen o úplňku…“ alespoň ne teď? No výborně, to se tedy Tomovi ulevilo…
**
„Takže, co vy tu vlastně děláte?“ zeptal se upír s úsměvem. Všichni čtyři seděli u ohně, který hobit rozdělal během toho, co Tom s Billem spali. Šlo od něj příjemné hřejivé teplo, které rozhánělo pryč blížící se mlhu z bažin a chlad, který stoupal z trávy. Tom seděl zachumlaný ve své mikině a opatrně uždiboval ze svého opečeného chleba. Elf seděl vedle něj, kolena přitáhnutá k hrudníku, objímal si je a malinko se třásl, zřejmě mu i přes hřejivý oheň byla zima.
„Tome, pověz mu to…“ pousmál se maličko Bill a podíval se na něj, zatímco se natáhnul po klacíku, aby oheň prohrábnul.
Tom se zhluboka nadechl. „No, Bill mě vede na druhou stranu Namidie, kde na mě čeká princezna…“
„Čeká tam na tebe princezna?“ nakrčil pobaveně Adam jedno obočí a Tom přikývnul.
„Jo, čeká tam na mě. Vím to, protože… Pokaždé, když spím, každou noc, zdá se mi o ní, slyším její hlas, mluví na mě, volá na mě, a prosím mě, abych jí zachránil, hrozí jí velké nebezpečí… Možná je zakletá…“ polemizoval mladík a díval se do oranžových plamenů, které šlehaly z kusů dřeva a tancovaly spolu v jednom velkém nekonečném tanci plném vášně. Okolo ohně chvíli panoval ticho, pak Tom odtrhnul pohled od plamínků a podíval se na jejich nového společníka. „Musím ji zachránit…“ řekl rozhodně. Ucítil na svém zápěstí hebké prsty, malinko se lekl a cuknul sebou, podíval se na Billa, ten se jen slabě pousmál, jeho vždy tak hřejivé prsty ho teď jen mrazily.
„Co když už je na její záchranu pozdě, Tome?“ zamumlal, oči se mu tak zvláštně leskly, mnohem víc než kdy jindy. Tom se snažil přijít na to, čím to je, ale po chvíli to vzdal a snažil se obhájit hledání své neznámé lásky.
„Nemůže být pozdě, někde tam je a já vám to dokážu,“ stál si tvrdohlavě za svým Tom. „Uvidíte, že ano, je mi jedno jestli mi nevěříte, ale já to dokážu, zachráním ji…!“ řekl uraženě mladík a našpulil trochu rty, nohou nakopl kousek kamínku, který odskákal o trochu dál a stal se obětí hladových jazyků ohně. Podíval se na Billa, viděl, jak se chvěje. „Chceš… Tobě je zima? Na, vezmi si to…“ pousmál se Tom a sundal ze sebe svou mikinu, přehodil ji Billovi přes ramena a zachumlal ho do ní. Elf se děkovně usmál a přitáhl si jí blíž k tělu. Děkuju, naznačil rty a dál se svým zvláštním lesklým pohledem díval do ohně.
Možná že kdyby Tom nebyl tak zabraný do své princezny a všechny jeho myšlenky se neupíraly k ní, pak by možná nebyl tak zabedněný a uvědomil si, že Billovi se oči nelesknou jen tak od sebe, že není tak zamlklý jen tak ze srandy. Možná by mu došlo, že to, co se lesklo v jeho očích, byly malé slané perličky. Možná by si všiml i toho, jak jedna po druhé tiše stékají dolů a s každým dopadem na trávu se z nich stává opravdový poklad, pravá perleťová perla. Adam si toho ale všiml.
Čas ubíhal, jídlo, které se nějakým záhadným způsobem našlo u Georga v tašce, spousta dobrých kuřecích stehýnek a zeleniny, bylo skoro pryč. Mít s sebou zloděje třeba přeci jen nebylo tak zlé. Když bylo všechno, co se dalo, snědeno, Tom se zvedl, popřál všem dobrou noc a odešel dospat noc do stanu. Georg ležel vyčerpaně opodál od ohně a tiše chrápal, jako polštář mu sloužil kus klády, kterou nerozsekal do ohně. Upír se podíval na elfa a povzdychnul si, zvedl se ze země a přesunul se vedle něj, sedl si a objal ho jednou rukou kolem ramen, palcem druhé ruky mu opatrně setřel další slzu, která cupitala po cestě vyšlapané od svých mokrých sestřiček.
„Vím, že se ti po nich stýská, Billy.“ Zamumlal Adam a povzdychl si. Elf jen trochu pokýval hlavou a položil si mu hlavu na rameno, rozvzlykal se naplno. Upír si povzdychl a podal mu kapesník. „Jak dlouho už?“
Odpovědí mu bylo jen lehké pokrčení rameny.
„Půjdu s vámi. Jestli opravdu chceš, aby se tam dostal, musíte jít tudy… A myslím, že to tady znám mnohem líp než vy všichni dohromady… Doprovodím vás přes les, pak už půjdete sami, dál už já nemůžu…“ pohladil ho po paži a Bill se jen slabě pousmál.
„Děkuju, Adame, opravdu moc to pro něj znamená, a navíc… Já musím jít stejným směrem jako on, nehodlám jít až tam, odpojím se od něj, až přijde ten pravý okamžik, mám svou práci…“
„Práci…“ odfrknul si trochu upír. „Samozřejmě… Neměl bys to dělat, pohybuješ se na až moc tenkém ledě, Billy, tohle pro tebe není bezpečné…“
„Nemám co ztratit, všechno co jsem ztratit mohl, jsem už ztratil…“ popotáhnul a unikl mu další tichý vzlyk.
„Měl by sis jít lehnout, musíš se vyspat…“ zvedl se Adam a pomohl Billovi na nohy, dovedl ho až ke stanu a slabě se na něj usmál. „Budu hlídat oheň…“ řekl a sledoval, jak Bill leze dovnitř do stanu, když už byl skoro tam, chytil ho zápěstí a otočil si ho k sobě. „Měl bys mu říct pravdu…“ zamumlal a odešel.
A další slza dopadla na zem, roztříštila se tam o jeden z kamenů, stejně tak, jako srdce tvrdší než kterýkoliv kámen na světě kdysi roztříštilo sny a život elfa.
autor: LilKatie
betaread: Janule
Sakra, jsem napnutá jak struna, co se bude dál dít? Oo
a ja ze ten upir bude Gustav xD ale som moooc zvedava co bude dalej :))
ja cgsem vedieť, čo bude dalej prosím. rychlo dalej
ohh…zase se z toho celá klepu a je mi uzko….opravdu..je to smutný a těším se a se dozvím co billa trápí..v jednu chvíli mě napadlo že je zamilovaný do Toma a brečí pro něj, že on hledá svojí princeznu a Billa nevidí…..no..asi to tak nebude ale sem opravdu moc zvědavá co se z toho vyklube……a chci to vědět co nejdřív..♥
Tahle povídka je zatím úžasná, moje oblíbené téma, snad poprvé tady něco takového čtu, elfové, hobiti…fantasy to je prostě moje:), a do toho ještě Tom s Billem, úžasný nápad, který musel dát spoustu práce.
Přečetla jsem všechny kapitoly na jeden zátah a samozřejmě, když jsem byla správně ponořena do děje, tak už je konec, škoda, že jsem tuto povídku nezačala číst později, bylo by to jako číst knížku.:)
Ale teď ke kapitole. Povedená, jako všechny ostatní. Napětí, vtip, romantika, nic tomu nechybí. Už se těším na příští týden, protože tahle kapitola ve mě vzbudila spoustu otázek, jako třeba, co se stalo Billovi nebo spíš jeho rodině? Umřeli? Nebo jsou někde uvězněni? Souvisí to nějak s tou Tomovou princeznou? Co je ta princezna vůbec zač? atd.
A nesmím zapomenout na takové ty základní otázky, které mi vrtají hlavou od začátku.:) Jak se Tom do tohoto světa dostal? Je tam opravdu nebo se mu to třeba zdá? Budu se muset vrátit? No a asi dalších tisíc podobných otázek:)
Sice si nemyslím, že se odpovědí dočkám nějak brzy, (což je jenom dobře, čím více kapitol tím lépe), ale i tak se těším na další kapitolu, už jenom pro tu úžasnou atmosféru, která na mě z povídky sálá.
No už aby bylo příští pondělí:)
ten tom je pako. to se nemoch koukat aespoň trochu wíc? chudák Bill.
Sakryš, se to začíná nějak zamotávat 😀
By mě docela zajímalo, co za pravdu to má Bill Tomovi říct 😀
No, tak už se nám tam začíná něco rýsovat. Elf je vlastně strašně tajemný, zajímá mě, co skrývá, ale asi to nebude nic pěkného :-/ Až teď, po pěti dílech mě napadlo, proč vlastně jede na druhý konec Namidie, není to jen proto, že by Toma doprovázel. Ta jeho práce tam mě opravdu zajímá, těším se na další díly, až se zápletka bude rozvíjet 😉 Zatím je to úchvatné ♥
Proč já věděla že ta osoba bude upír? 😀 a že by to mohl být Áda? no..velmi pěkné 🙂 Líbí se mi Billovi slzy 🙂 mít je tak se nemám špatně 😀 Ale jsem zvědavá co tam ten Bill má za problém. Snad bude HAPPY END! <3 další díl, děkuju 😀
To bolo krásne dojímavé. Adam – upír je krásne milý a Tom je poleno ale zlatučké. Bill je nádherné krehké stvorenie. Chúďatko…