autor: Neilinka
Čerstvý sníh se propadal a zachycoval se na rousech bílých jako on sám. Bylo chladné zimní ráno a stádo se ztrácelo v zasněžené krajině. Prozrazovaly je jen stopy. Otisky malých, rozdvojených kopýtek. Sem tam se na nějakém kmenu stromu či větvi zachytila jasně bílá, až stříbřitá žíně. Vyprávělo se, že ji nic nepřetrhne.
Byli tišší a ukáznění. Zároveň byli velmi plaší, ale i zvědaví. Drželi při sobě, a přesto se jim čas od času nějaký člen zatoulal. Někdy se vrátil, jindy ne. Nehledali ho. Každý, kdo odešel, znal svá rizika. Rizika jednotlivce, který je vydán napospas světu, který chce těžit z jeho žíní, rohu a krve. Takový byl osud jednorožců.
Všichni ještě podřimovali, když čokoládově hnědé oči sledovaly, jak paprsky slunce zbarvují sníh do oranžova. Přicházel nový den. Další, během kterého se bude chránit před nepřáteli, shánět potravu a užívat si lehkomyslného života teenagera.
Věděl, že by neměl, ale jeho zvědavost byla příliš veliká. Vzdálil se a v aleji rozhýbal své tělo do nejvyšší rychlosti. Miloval vítr, který mu ošlehával líce, jak sklápěl uši, aby měl více aerodynamický tvar a co nejmenší odpor v pohybu. S radostí si vyhodil zadními a kousek před místem, kde les houstl, zase zpomalil.
Z nozder mu šla pára a hruď se mu divoce zvedala. Byl hrdý na to, čím byl. Necítil žádnou zodpovědnost, přesto svůj směr otočil a zamířil zpátky ke svým druhům.
Když k nim doběhl, všichni si k němu přičichli, aby si byli jistí, že je to Bill. Ale jeden ne. Stál opodál a Bill věděl, že ho nezná. Byl zvláštní. Špičky uší, konce hřívy a ocasu, tak i břicho nebo některé další části těla měl tmavší než jiná. Nejvíce to ale bylo vidět u kořene rohu.
Celá Billova skupina sestavená z mladých hřebců se k němu nijak neměla. Jako by z něj cítili podivnou energii. Bill ale nějak tušil, že má jít dál. Jakmile udělal první krok vpřed, cizí hřebec k němu rázně přiběhl a jejich nozdry se lehce dotkly. Bill kvíkl, když se mu do nich dostal cizí, neznámý a tak pronikavý pach.
Vrátil se zpět mezi své a cizince si hlídali, aby byl pár metrů od nich.
Ale Sylvian přesně věděl, skrze koho se mu podaří do stáda dostat.
Jak dny ubíhaly, Billova zvědavost vůči nováčkovi vzrůstala. Zdálo se, že ostatní jsou z něj nervózní, ale to byl on vlastně také. Nikdy nic podobného nezažil. Často se ke stádu přidávali cizí jednorožci, ale nikdy to nebylo tak emotivní. Neznali emoce. Lítost, lásku, nenávist. To vše jim bylo cizí.
Byli mladí a nezkažení.
Snad jen občas ztratili svou hlavu pro některou z panen, které je chodily navštěvovat. Ale to bylo něco jiného.
Zima pomalu ustupovala a konečně nebylo tak obtížné najít potravu. Ale v předešlých týdnech, co se k nim Sylvian přidal, Bill cítil, jak stádo dává cizinci najevo, že k nim nepatří. Nedělili se s ním o potravu. Bill nevěděl, co se s ním děje, ale všechno se mu v hlavě míchalo.
Nastal teplý, jarní podvečer a Bill se rozhodl jít na procházku. Užít si pohledu, jak všechno ožívá a zelení. Ani si nevšiml, že se k němu někdo přidal, dokud ho jemně neštípl do boků.
Bill instinktivně vykopl a ohlédl se. Stál za ním Sylvian. Přešlápl si, a hypnotizoval ho liščím pohledem. Bill zastříhal ušima, nebyl si jistý, co mělo tohle znamenat. A pak k němu ten podivín přišel ještě blíž a láskyplně ho začal drbat zuby za ouškem.
Bill nejdřív nechápal, ale bylo to příjemné. Bylo těžké se sám podrbat na takovém místě. A tak, po chvíli sklonil hlavu a nechal se opečovávat.
Když nováček skončil, Bill na něj pohlédl, jako by chtěl říct: „Proč jsi přestal?“
Ale to už se rozběhl a laškovným pohledem ho vyzval k závodu. Když si Bill konečně uvědomil, jaký mu nechal náskok, probral se z letargie a vystřelil jako šíp.
Dohonil ho celkem brzy. Netušil ale, že to bylo účelem. Sylvian se nechal předběhnout, a pak jen udržoval tempo a sem tam zrychlil, ale vždy jen o tolik, aby byl tak půl hlavy před ním. Dráždil ho.
Když celí udýchaní doběhli k jezeru, Bill se pyšně narovnal, aby ukázal, že je vítěz. Sylvian si ale jen odfrkl a jemně ho postrčil k vodě.
Jakmile Bill smočil pysky, ucítil na sobě Sylvianovu váhu. Starší hřebec na něj vyskočil, aby tak ukázal svou dominanci.
A to v Billovi rozbouřilo první opravdový cit, který mu nebyl jako jednorožci předurčen.
Zlost.
autor: Neilinka
betaread: Janule
Musím říct, že to začíná zajímavě, to téma je naprosto originální a tohle já dokážu vždy ocenit. Sice mi tam chybí Tom, ale uvidíme, jak se to vyklube dál.
Prozatím se mi tenhle díl opravdu líbil, píšeš moc pěkně. 😉
xoxo_Lady : Díky moc 🙂 Tom tam bude, jen až za nějakou chviličku
[2]: nemáš za co děkovat 😉 a nemůžu se na Toma dočkat 😀
Takže jestli to dobře chápu =D Bill je ten bílej jednorožec,Sylvian černej a ten vlkodlak bude Tom že ? =D já jen že mi někdy něco nedochází jak by mělo =D
NiCoolQa : primárně to chápeš správně, ale ještě vám trochu zamotám hlavinky 😀
Nápad vyzerá veľmi dobre, a tešim sa na dalči diel.
Přiznám se, že jsme poněkud zmatená, nicméně, je to úžasné a hlavně originální.
Bože, teď budu pořád přemýšlet nad smyslem poslední věty.
zajimávé, zajímavé 😀 jsem zvědavá jak se to bude vyvrbovat dále 🙂