autor: LadyKay
Bill se převalil na posteli, spokojeně se usmál a protáhl se. Úžasný pocit nemuset ráno brzy vstávat. Stále pro něj bylo těžké uvěřit, že mu matka dovolila zůstat doma. Zrovna jeho matka, ztělesněná odpovědnost. Nebylo však důležité, proč to udělala, ale že to udělala. Zaprvé byl rád, že může být s Tomem, a zadruhé se tak vyhnul hodině psychologie, kterou měl vést on. Byl si jist, že by to zvládl. Přednes před třídou byl sice otravný, ale Bill by s ním problém neměl. Ovšem v momentě, kdy by zmínil poruchy autistického spektra, by byl konec. Bylo to pro něj příliš osobní, příliš čerstvé na to, aby o tom nezaujatě hovořil. Domníval se, že ani za rok nebude umět s klidem mluvit o tomto tématu, aniž by měl pocit, že se každou vteřinou rozbrečí. Tak jak by to mohl dokázat pár dní po tom, co si konečně připustil, že je Tom aspik? Billův milovaný aspik.
Přes jeho plné rty se při spojení, které vyvstalo v jeho mysli, mihl úsměv, a mladík se podíval na prázdné místo vedle sebe. Nevěděl přesně, v kolik hodin Tom vstal a jak dlouho už je pryč. Když na kratičký moment otevřel oči, spatřil blonďaté dredy a vzápětí se za jeho bratrem zavřely dveře. Usmál se a znovu usnul. Jestli spal hodinu nebo jen pár minut, neměl zdání.
Posadil se na posteli, zívnul a podrbal se na hlavě. Nepotřeboval pohled do zrcadla, aby věděl, že jeho vlasy vypadají příšerně. Jistě trčely každý jiným směrem. Ale to mu bylo jedno. Doma byl stejně jen Tom, a ten bude jedině rád, když bude vypadat jak nepovedený dikobraz. Spustil tedy nohy z postele, popadl laptop a opustil pokoj.
„Tome?“ Zavolal, když scházel schody dolů. Odpovědi se sice nedočkal, ale televize v obývacím pokoji mu napověděla, kam by měl zamířit, touží-li po společnosti sourozence.
„Ahoj.“ Pozdravil Toma, když vešel. Billova tvář měla výraz, jenž napovídal, že se po dlouhé době vyspal dorůžova. Pozdrav mu byl opětován a chlapec usedl na pohovku kousek od bratra. Jen co dosedl, se pohled tmavohnědých očí stočil k dredaté osobě. Když má člověk dvojče, už od kolébky má někoho, kdo je mu blíže než ostatní, kdo je částí jeho samotného. Bill netušil, jak to mohl tak dlouho popírat a obelhávat nejen okolí, ale především sám sebe, když tvrdil, že Toma nepotřebuje. Potřeboval jej. Minutu od minuty bylo těžší a i bolestivější jen si představit, že by měl být znovu bez něj. Nebude, nedovolí to.
Čím déle přemýšlel nad nimi dvěma, uvědomoval si, že nikdy necítil nenávist, ne. Byla to spíše žárlivost, závist a zklamání. Možná by bylo všechno jinak, kdyby se rodiče nerozvedli, a on s Tomem vyrůstal a dospíval. Třeba by jej vnímal jinak a nebyl by pro něj dříve jen narušitelem klidu. Možná ano, ale možná také ne. Nikdo nemohl s jistotou tvrdit, že by vše bylo lepší, kdyby nebyli odděleni. Nejdůležitější přece bylo, jaké to mezi nimi bylo nyní, a řešit co by kdyby bylo zbytečné.
Tyto úvahy byly vystřídány srovnáváním, v čem jsou stejní a v čem naopak odlišní. Bill s tím začal už včera, když se odličoval. V odrazu zrcadla totiž viděl Toma, jak hledí do laptopu, který mu půjčil. Chystal se jej zeptat, co zajímavého tam má, ale mlčel, jelikož si začínal všímat podobností mezi svou a Tomovou tváří. Jako první jej zaujal nos. Ačkoli byl Tomův o něco širší než jeho, ani jeden z nich neměl takový ten ryze chlapský frňák, za což byl Bill jedině rád, neboť byl přesvědčen, že by mu neslušel, a když se díval na bratra, ani k němu by se nehodil. Co Tomovi upřímně záviděl, byly jeho uši. Jemu se všichni v dětství smáli, že má uši jako elf, proto nosil delší vlasy a vytvářel z nich lví hřívu, jelikož odváděla pozornost od tohoto jeho nedostatku. Bratrovy uši byly sice podobné, ale nebyly tak výrazné jako ty jeho. A přestože by to dříve nahlas nikdy nevyslovil, musel uznat, že má Tom hezčí oči než on. I jeho se mu líbily, a když byl nalíčený, tak krásně vynikly. Jenže mu něco scházelo, něco, co měl jen Tom a s čím se musí člověk narodit.
„Co koukáš? Vím, že vypadám jak pako.“ Usmál se Bill, když otevíral laptop, jelikož program, co běžel v televizi, považoval za víc než nudný. Mlčel však a nedal na sobě nic znát. Musel vypadat hrozně. Rozcuchaný, otlačený s modřinou na obličeji, ale šťastný.
„Bill je krásný.“
„Cože?“ Bill se se smíchem zadíval na Toma, který seděl vedle něj s naprosto vážnou tváří. Takže mu došlo, že to myslel smrtelně vážně. Lhát neuměl, což na jednu stranu bylo dobře, ovšem byly i chvíle, kdy by nemusel být tolik upřímný, neboť ne vždy se druhým pravda líbí. „Líbím se ti? Tak dík. Ty jsi taky hezký.“ Zavrtěl pobaveně hlavou a spustil internetový prohlížeč. K jeho překvapení naběhnul celkem rychle, počítal s tím, že se tu bude zase vztekat.
„Kdyby mě viděla matka, tak mi utrhne hlavu.“ Poznamenal, když pokládal nohy na stolek, a sám se pobaveně ušklíbl představě, jak na něj Simone ječí, jestli by si ty nohy nechtěl strčit třeba na lustr. Vždycky ho přes ně pleskla a donutila je dát na zem. Jakmile však zmizela z dohledu, měl je položené zpátky. „Co je?“ V okamžiku, kdy se podíval na Toma, ho humor přešel. Chlapec na něj totiž hleděl s něčím, co by se dalo považovat za zděšení v očích.
„Matka by tohle neudělala.“ Zavrtěl hlavou ozdobenou dredy. Nesouhlasil s tím, co Bill řekl. Simone byla hodná a nikdy by neutrhla ani jednomu z nich hlavu. Bylo to příliš brutální. Nechápal, jak o ní může dvojče takhle hrůzně smýšlet.
„To ji neznáš. Tobě by možná nic neřekla, ale mně by ty nohy zlámala.“ Tom se zakabonil. Nevěřil tomu, že by jejich máma byla něčeho podobného schopná a nelíbilo se mu, že mu tohle tvrdil.
„Bill by měl sádru.“ Prohlásil však místo toho, aby mu dále vyvracel jeho domněnky. Rozpomněl se totiž, že byla řeč o zlomenině.
„Jakou sádru zase?“ Jak později Billovi došlo, vyložil si Tom jeho poznámku o zlámání nohou doslovně, tudíž se domníval, že by skutečně měl zlomené nohy a bylo tedy logické, aby měl sádru. Vzápětí mu vylíčil, jak si sám zlomil nohu a šest týdnů měl na noze bílou „ozdobu“.
„To muselo bolet.“ Sice se říkalo, že zlomenina bolí méně, než když je noha jen naražená, ale Bill nestál ani o jedno. Jen to, že o tom mluvili, dělalo svoje, a naprosto zdravá noha jej rozbolela.
„Nebolelo.“ Prohlásil okamžitě Tom a svou výpověď potvrdil zavrtěním hlavou.
„Cože? Ty sis zlomil nohu a nebolelo tě to? To mi neříkej. Já bych bolestí pošel.“
„Tom ne.“ Odvětil dredáč. Co si pamatoval, moc to nebolelo. Bylo to nepříjemné, ale zase ne příliš. Za to mohl opět snížený práh bolestivosti. U čeho by se každý člověk svíjel, Tom snesl klidně a netrhal sebou. Například bolest zubů nevnímal. Sice cítil určité nepohodlí, něco nebylo v pořádku, ale nemluvil o tom. Proto jej musel Jörg pozorovat, a jakmile zaznamenal, že je takový nesvůj, začal se vyptávat, jestli jej něco nebolí. Mohlo by se totiž stát, že by měl zánět slepého střeva, a pokud by se na to nepřišlo včas, chlapec by byl ohrožen i na životě.
„Tom je totiž hrdina.“ Řekl Bill a usmál se. „Hele, ale to se jen tak říká. Když uděláš něco, co se někomu nelíbí, tak se řekne třeba… třeba… za to mě přerazí. Ale nemyslí se to vážně. Znamená to, že se bude zlobit. Chápeš? Prostě. Kdyby mamka viděla, že mám nohy na stolku, zlobila by se. Hlavu by mi ale doopravdy neutrhla. Okay?“
„Okay.“ Tom kývnul a přestal zírat na Billovy nohy. Mohl působit, že jej neposlouchá, ale nebylo to tak. Bylo pro něj těžké soustředit se jak na bratrova slova, tak na jeho živou gestikulaci. Obojí současně nebyl schopen vnímat. Proto jej lidé, kteří pro něj neměli porozumění a neznali jej, často napomínali. Věděl, že Bill něco vysvětluje, bylo tedy nutné soustředit se na jeho hlas a ne na pohyby rukou, kterými opravdu nešetřil.
~*~
„Ahoj mami.“ Zavolal Bill na matku, která právě vešla domů a než se stačila vzpamatovat, vyběhl schody nahoru a zavřel se do pokoje, kde na něj čekal Tom. Jak znal Simone, nepustila by jej, dokud by jí neodvyprávěl, co celou dobu dělali. A na to neměl náladu. Aspoň mají téma pro hovor, až budou večeřet.
„Už tě to nebaví?“ Zeptal se, když si všimnul, že laptop leží bez povšimnutí opodál a jeho dvojče místo toho listuje nějakou knihou. Vlezl si za ním na postel, nacpal si polštář za záda a položil si laptop do klína. Když neměl zájem Tom, bude si s ním krátit čas on.
„Co to čteš?“ Malinko se naklonil, aby viděl, čemu se bratr tak usilovně věnuje, že skoro nevnímá. „Ty máš hodně rád zvířata, že jo?“
„Jo. Je snadné rozumět zvířatům.“ Tímto prohlášením se mu opět zadařilo zamotat Billovi hlavu, neboť netušil, co tím přesně bylo myšleno. Jeho bratr měl skutečně rád zvířata, dokonce snad i raději než lidi. Toho si všimnul už dřív, proč ale netušil. Důvod byl prostý, přesně ten, co Tom sám řekl. Nemusel se s nimi seznamovat, poznávat je a bylo tak prosté zjistit, co cítí. Nebylo nutné s nimi komunikovat a nebál se, že v jejich očích bude za hlupáka. Kdežto u lidí ne. S těmi si připadal, jako by byl obklopen mimozemšťany. Dělali nelogické věci, říkali divné věty a mátli jej. I Bill byl takový, občas mu Tom nerozuměl. Obzvlášť pak tehdy, kdy řekl jednu věc, a vzápětí udělal přesně pravý opak.
„Tome, kdo je ta Meg? Bydlí s vámi? Slyšíš mě? Tome, na něco jsem se ptal.“ Billovi ta žena nedala spát. Pořád se vracela a on tolik toužil vědět, kdo je, jakou roli hraje v životě otce a i Toma. Uvědomoval si, že se mu třeba pravda nebude pranic zamlouvat, ale znát ji musel.
„Kdo je Meg? Bydlí u vás?“ Naléhal dál.
„Ne. Meg bydlí s Maxem.“ Tom zavřel knihu, slezl z postele a odnesl ji na Billův psací stůl. Nato se vrátil zpátky za bratrem, přelezl si na svoje místo u zdi a po vzoru dvojčete si upravil polštář. Bill mu jej ochotně přidržel a počkal, až se opře, pak následoval další dotaz.
„A bývá u vás často? Chodí k vám často?“
„Jo, každý den. Chodí. Oba dva chodí za Tomem.“
„Počkej, o tom psovi mi povíš potom.“ Zarazil jej okamžitě Bill, když se už chystal rozpovídat o retrívrovi. To by se pak nikam nedostali. Jakmile se Tom dostal k tématu, které mu bylo blízké, dovedl o něm vyprávět dlouhé minuty a byl k nezastavení. Nevšímal si, zda ho Bill vůbec poslouchá, klidně si byl schopen vést monolog.
„Teď si povídáme o Meg. Znáš ji dlouho?“
„Jo. Dlouho.“ Toma tenhle „výslech“ nebavil. Nechápal, proč se Bill ptá na takové věci. Znovu se chystal mu začít vyprávět o tom, co spolu s Meg a jejím psem dělají, protože to bylo mnohem zajímavější, jenže mu k tomu starší bratr nedal žádný prostor.
„A co otec? Mluví o ní často? Je s ní často?“
„Jo.“ Odvětil Tom a ošil se, dík čemuž Bill se svými otázkami přestal. Moc se toho nedozvěděl, ale stačilo to, aby si udělal o otcově „kamarádce“ obrázek. Se zakaboněnou tváří a tichými nadávkami směřovanými k neznámé ženě, se zahleděl na monitor a začal vyťukávat do klávesnice jednotlivá slova. Potřeboval přijít na jiné myšlenky a tohle byl jediný způsob.
„Prosím.“ Hlesl, když mu Tom poděkoval za iPod, který mu podal, protože dle jeho rozhlížení se kolem usoudil, že se po něm shání. Věnoval mu ještě úsměv, který dvojče nejspíš nevidělo, neboť odvrátilo tvář, a pokračoval v pročítání, ve snaze najít to, nač si během ranní očisty v koupelně vzpomněl. Byl si naprosto jistý, že to někde četl, ale zaboha si nemohl vzpomenout, na jakých stránkách to bylo. Krátce pohlédl na bratra, který už měl nasazená sluchátka a díval se někam před sebe, nejspíš na svoje ponožky. Od něj radu čekat nemohl, musel si vystačit sám.
„Sláva,“ zaradoval se po chvilce a opět pohlédl vedle. Věděl to! Urychleně očima prolétl několik řádků, se širokým úsměvem odložil laptop a několika kroky nebo spíše skoky se ocitl u stolu, z jehož desky vzal mobil. Naposledy se podíval na Toma, jemuž právě svitla naděje, a začal psát textovku otci, v níž se skrýval jeho nový a především úžasný objev.
autor: LadyKay
betaread: Janule
Miluju neděle, vlastně ne, nesnáším je, ale miluju na nich "This Hour's Duty" a "Living Behind A Wall Of Glass" ♥♥♥
Dnešní díl byl nádherný, opět, opakuju to při každém komentáři a je mi to už trapné, ale čeština už prostě nemá dost výrazů, abych to mohla napsat jinak =)
Bill se úžasně změnil, je krásné, že už si svůj život bez Toma nedokáže představit a že by s ním chtěl zůstat a pomáhat mu a myslím, že ani Tom by už nechtěl od Billa odejít.
Zvykli si na sebe, mají se rádi a jeden druhého potřebují, nedovedu si představit, že by teď byli odloučeni.
"Billův milovaný aspik"…♥♥♥
"Bill je krásný", Tomova upřímnost je nádherná, vždycky mě spolehlivě dojme a strašně se mi líbí, jak bere doslovně všechny ty Billovy slovní obraty typu "Máma mi utrhne hlavu", tak vznikají hrozně komické situace =) Je to hrozně roztomilé =)
Ze všeho nejvíc by mě teď zajímalo, co Bill hledal v laptopu a co nakonec zjistil, týká se to něčeho, co má Tomův život změnit k lepšímu, já teda vůbec netuším, o co by mohlo jít.
Jediná věc, která mě v souvislosti s tím napadla je pes, pes pro Toma, protože to by pro něj byl určitě přínos =)
Takže si musím počkat, co se z Billova nápadu nakonec vyklube =)
Úžasná a překrásná povídka ♥♥♥
Opět se tu rozplývám na rozkošným Tomem.:D To s tou hlavou bylo úžasné, chudáček si myslel, že by o ni Bill fakt přišel.:DD No, docela komická představa…:DD
A to jak Tommy řekl Billovi, že je krásný… oh, já umírám dojetím! Tahle povídka mě zkrátka dostává na kolena. ♥♥♥ Nádherný díl a já se opět mračím nad představou, že budu muset na další čekat až do další neděle…chjo, já to snad nevydržííím!:-/ :DD
Krásný, co dodat
Tak abych pravdu řekla, tak já si tuhle kapitolu nechala proležet v hlavě s tím, že mě za ten den snad napadnou slova, která by dostatečně vyjadřovala moje pocity z této povídky… A musím říct že ne, bohužel se tak nestalo a já si stejně budu muset vystačit se sice naprosto nádhernou a barvitou, přesto však stále nedokonalou zásobou našeho krásného jazyka.
Tahle povídka je důvod, proč přežívám týden a proč se do toho dalšího těšim. No dobrá, možná trochu přeháním… ale minimálně o každé neděli tato věta platí. Pokaždé už od rána poskakuju po domě a neustále pomrkávám na hodiny s tím, kdy konečně nastane kýžená hodina a můj milovaný Tomi a ztřeštěný, avšak polepšený Bill, kterému se konečně otevřeli oči, se objeví na mých obrazovkách.
Pak se do toho pokaždé tak začtu, že naprosto ztrácím slova. Tohle je prostě tak přenádherná romance, tak překrásný popis pocitů, to přenádherné popsání posunutí lidských obzorů…
Miluju Toma, jak všechno bere doslovně, jak každé Billovo slovo je pro něj svaté, jak samotné jeh dvojče je mu svatý… slova "Bill je krásný," mě dostala do kolen, stejně jako již dříve slova "Jsi lví král." Pokaždé se mi sevřelo srdce takovou něhou, až to snad nebylo možné.
Bill na mě ze začátku působil jako spratek, ale teď ho mám čím dál raději. Miluju, jak se snaží dopřát svému dvojčeti to nejlepší, jak se snaží dělat pokroky v jeho komunikaci, jak ho baví objevovat "Tomův svět". Miluju, jak se z něj stal obětavý, milující a oddaný bratr.
Zkrátka, tahle povídka mě neuvěřitelně plní něhou a láskou, protože sama plná něhy a lásky je. Už teď se nemůžu dočkat toho, co Bill vymyslel, nemůžu se dočkat dalších kroků v jejich komunikaci. Celé to je tak neskonale kouzelné, tak neuvěřitelně krásné…
Omlouvám se za příšerně dlouhý komentář, ale já když se do něčeho opravdu vžiju, tak bych mluvila a mluvila a nikdy nevim, kdy přestat… 😀
Musím říct, že moc povídek teď nečtu, ale tahle mě opravdu zaujala 🙂
Je vážně výborná – což u Ladynky není samozřejmě nic divného 🙂 Moc se mi líbí, že působí tak reálně, jde vidět, že jsi si toho asi dost o tomhle tématu přečetla, než ses do toho pustila 🙂 Líbí se mi ten Billův posuv v myšlení, je hezký sledovat, jak se mění on i jeho pohled na brášku 🙂 A miluju tu Tomovu postavu, jeho přímost a bezelstnost – což je samozřejmě dáno jeho nemocí, ale stejně to působí strašně roztomile 🙂
Těším se na další dílky, copak asi Bill vymyslel 🙂
A ještě jsem chtěla napsat, že mi přijde smutný, že taková skvělá povídka má tak málo komentářů – takže slibuju, že se budu snažit poctivě komentovat! 🙂