autor: Lenna W.K.T.
Sorráč, leutíci. Teď už vás mučit nebudu. Stupně jsou -D-O-P-S-A-N-Ý-. Plky si nechám až k poslednímu dílu 😉
Nakonec je 21 dílů.
*Flashback*
Celým domem se rozlévala vůně aviváže. Aliona právě vyprala prádlo, pověsila ho a nechala dveře od prádelny otevřené a Bill kupuje tak silnou aviváž, že to minimálně suterén a přízemí provoní.
Jenže já jsem se právě rozhodnul celý tento příjemný odér zničit tabákovým kouřem. Posadil jsem se na gauč. V ruce cigaretu. Rozvalil jsem se a patřičně relaxoval. Dům je právě prázdný. Bill je v práci a služebnictvu jsem dal dnes volno. Chci tu klid, alespoň dneska.
Kouř unikal z hořící cigarety a byl to jediný ukazatel v mém okolí, který poukazoval, jak čas neúprosně letí.
Když jsem dokouřil, nechal jsem svou hlavu padnout přes okraj gauče a o moje smysly se pokoušel spánek. Býval bych se mu i poddal, kdybych neslyšel štěkot našich hlídacích psů. Trošku mě to zarazilo. Nikdy sem nechodí nikdo, koho neznají a nikdy neštěkají na toho, koho znají. Proto mě to znepokojilo. Otevřel jsem oči a okamžitě jsem byl ve střehu.
Pomalu dojdu ke dveřím, abych se podíval, co se děje, jenže cirka v půli cesty zhasnou všechna světla. To mi dojde, že je něco špatně. Okamžitě se otočím a jdu k šuplíku, kde s Billem schováváme veškeré papíry od zbraní a i samotné kolty.
Pomalu jsem vzal zbraň po své matce a zkontroloval náboje. Odjistil jsem ji a opatrným krokem jsem se vydal směrem k hlavnímu vypínači elektrického proudu. Jenže v tu chvíli mi zazvonil mobil.
„Sakra…“ prsknu a hledám po kapsách vibrující telefon. „Ano?“ zeptám se, do telefonu, když číslo nepoznám ani já a ani můj telefon. To, co se ozve na druhé straně, mi totálně zamotá hlavu.
„Ahoj, Thomasi. Jakpak se máš?“ ozvala se dokonalá němčina.
„Kdo jste?“
„Tvoje noční můra.“ Ozval se podlézavý hlas, asi mě měl vystrašit.
„No jasný, už se bojím, co chceš…?“
„Tvůj život. Vzdej se mi, Tome a Bill bude žít.“
„Jasný, Billa jen tak nedostaneš. Ten je v práci a k němu je moc těžké se dostat.“
„No jasný… všechny ty kurvy kolem něj pěkně vřeštěly, když jsem jim mířil bouchačkou na hlavu. Billa tu mám u sebe. Chceš ho slyšet?“ najednou bylo ticho, a pak jsem slyšel jen slabé kňučení, které bych rozeznal vždycky. Krve by se ve mně nedořezal. Bille!
„Hele, ty sráči, jestli mu něco uděláš, tak ti slibuju, že se dalšího dne nedožiješ…“ zavrčím výhružně do telefonu. Na druhé straně se ozval vítězný smích.
„To mi říkáš ty? Ten, který ví úplný hovno o svém životě? Kdo se celou tu dobu skrýval, aby na něj nepřišel nějaký člověk, který by mu mohl pomoct na onen svět? Ty? Takový srab?“ hlas se smál. Hodně pobaveně.
„Ty o mně víš velký hovno!“ zavrčím.
„Oooo… dobře, uvidíme, uvidíme kolik toho o tobě skutečně vím.“ Hlas se naposledy usmál a zavěsil. Sakra, ten hajzl má Billa.
Jenže v tu chvíli se otevřely vstupní dveře.
„Tome, bože, proč jsi tu po tmě. Nejdou otevřít dveře od brány a ani vrata od garáže, co se sakra děje, nevíš?“ bože teď jsem zmatený. „Proč máš sakra zbraň?“ moc otázek. Co se to kurva děje? Ze suterénu se ozve ohlušující rána. Stáhnu Billa okamžitě za sebe. Při tom jej líbnu na spánek. Ta vůně! Ta patří jen k němu, ale co se to potom ozývalo v telefonu?
„Tome, co se to kurva, děje?“
„Přišel si pro mě…“
„Kurva, kdo….? A do hajzlu…“ už i jemu to došlo. Okay, alespoň mám méně vysvětlování. „Je ještě moc brzy na to, aby ses mu postavil!“ šeptne mi Bill do ucha a vytahuje svůj kolt. Zarazím ho.
„V žádném případě. Sám si říkal, že tenhle je můj. Máš vestu?“
„Mám.“ Přitaká jednoduše.
„Fajn, tak se někde schovej a nevycházej, jasné?“
„Ale…“
„Bille, prosím… on mi vyhrožoval tím, že tě má u sebe. Tak se prostě někde schovej a věř mi. Hlavně se pokus dělat co nejmenší kravál, aby tě nenašel a fakt nesebral.“
„Tome, ale já mám strach.“ Otočím ho k sobě a držím jej za ramena, v jedné ruce zbraň. Dám prst ze spouště.
„Bille, sám si mě vycvičil, sám si mi radil, jak bojovat, jak střílet. Věříš svojí výuce?“ Bill jen kývne.
„A věříš mně?“ další kývnutí. „Tak to nech na mně.“ Bill sklopí oči. „Ale vrať se v pořádku…“ šeptne. Jen ho slabě obejmu a políbím.
„Teď běž, pak si tě najdu.“ Pošeptám a Bill se rychle vytratí. Nádech, výdech. Tak, Tome, celou dobu ti prdel chránil Bill, a teď je to na tobě, to je poprvé, co je to otázka života a smrti, bojíš se? No jasně, že se bojíš. Bolí postřelení? Prej ne… ale myslím, že když ti proletí kulka mozkem, tak to ani nezaznamenáš. Kurva, už si mluvím sám se sebou.
Začal jsem opatrně scházet po schodech dolů. Krůček pro krůčku, tichý jako myška. Něco mi říkalo, že čím tišeji půjdu, tím lépe pro mě. Je to logické, nepřítel tak nemá moc šancí odhadnout, kde se právě nacházíte. Moje kroky naštěstí byly tišeny černým koberečkem, který se rozprostíral po středu mramorového schodiště. Musel jsem mžourat do tmy, protože já vůl si nevzal baterku. Myslel jsem totiž, že to, že dům dokonale znám, bude velká výhoda, a tak jsem se rozhodl jít poslepu. Jenže když se obě moje nohy dotkly země pod schody, někdo mi skočil na záda a cosi přiložil na nos a ústa. V tu chvíli se mi zatmělo před očima.
***
Probral jsem se v tmavé místnosti. Světlo uprostřed místnosti svítilo přímo na mě. Ruce jsem měl svázané za zády nějakým lanem. Na omak mi to připadalo jako horolezecké lano. Nohy samozřejmě taky svázané. Snažil jsem se z lehu na boku vyhoupnout do sedu, abych se mohl rozhlédnout, kde to vlastně jsem, a když se mi to asi na desátý pokus podařilo, zjistil jsem, že nejspíš musím být v Billově (vlastně teď už v naší) garáži. Jen byla prázdná. Nikde žádné Billovo Maserati ani Porche nebo Hummer. Prostě byla prázdná.
Až teprve teď jsem si uvědomil, jak ohromná místnost to je. V koutě stála jen malá zahradníkova skřínka, která se nevešla do jeho přístřešku. Pokud si to dobře pamatuji, schovává si tam jeho vzácné nářadí na živý plot. Miluje tu svoji sadu od Boshe. Zkusil jsem se postavit. Houpal jsem se dopředu a dozadu a náhodný přihlížející by si mohl myslet, že jsem se dočista zbláznil. Když jsem se konečně vyhoupl na nohy, snožmo jsem musel dohopsat až do toho rohu ke skříňce. Mohl by tam mít nějaký nožík. Nemyslím si, že tam něco najdu. Ten, kdo mě takhle svázal, nemůže být přece tak pitomej, aby mě nechal jen tak v garáži, kde je zahradníkova skříňka s ostrým nářadím. A jak jsem čekal. Jediné, co tam bylo, byly opravdu velké nůžky na opravdu vysoký plot. S těma bych si ušmikl tak akorát celou ruku. Ale využít bych to mohl.
Nakloním se zády ke skříňce a stěží je vezmu. Rozevřu a hodím na zem. Kecnu sebou. Teď jsem měl docela štěstí, že jsem si nedřepl na ty nůžky. Stěží jsem si je nastavil, tak jak jsem potřeboval, ale přeci jen jsem začal krátkými pohyby zkoušet, zda se mi podaří lano, které věznilo moje ruce, přeříznout. Po velmi dlouhé chvíli, kterou bych odhadoval tak na dvě věčnosti, jsem ucítil zalupání. Cítil jsem, jak se lano třepilo, jen jsem nečekal, že by ruplo už za dvě věčnosti. Co si budeme povídat… Horolezecké lano… to dá celkem práci přeříznout. Jenže stále jsem své ruce nemohl osvobodit. Mohl jsem je dát dále od sebe, ale byl jsem jištěn ještě jedním kusem lana, to už ale problém nebyl. Provlíkl jsem se a ruce zespoda protáhl pod nohami, takže jsem už věděl, jak jsem na tom. Otočil jsem se a ten spojovací provaz počal likvidovat stejným způsobem jako před tím.
Když konečně povolil, rychle jsem si rozvázal nohy a pak úplně osvobodil zápěstí. Za mými zády se ozval potlesk. Rychle jsem vstal a otočil se, ale do očí mě udeřilo světlo, jako by na mě někdo svítil přímo z reflektoru. Oslepovalo a pálilo v očích. Rozbolela mě z toho hlava.
„Ani nevěřím tomu, že si to dokázal tak brzy, Tome.“ To byl ten hlas z telefonu.
„Co po mně chceš?“ snažil jsem se neznít až tak moc tvrďácky, ale ani jako srab. Spíš neurální tón s náznakem otrávenosti.
„Ty nevíš? Chci, abys umřel.“
„Toho se asi jen tak nedočkáš,“ náznak chladu. Vím, asi si vyskakuju, když proti světlu nic nevidím.
„Víš, Tome. Nebýt toho, že sis Billa tenkrát omotal kolem prstu jako děvku, žes ho ojel, tak jsi mrtvý už dávno. Kdyby sám Bill nezačal likvidovat ty, co mu dávali práci, tak bys byl mrtvej. Bez něj bys nepřežil ani jeden jediný den.“
„Opravdu? Ale tohle je jen mezi mnou a Billem, nemyslíš? Milionkrát jsem mu děkoval za to, že mi zachránil život. Tobě do toho vůbec nic není. Teď jsi tu, Bill tu není, tak proč si to se mnou nevyřešíš? Proč do toho taháš Billa? Jsi takovej srab nebo co?“ muž naproti mně se začal smát.
„Ty mi máš o srabáctví co povídat, chlapče! Ty, kterej si se celej život skrýval za maminčinou, později babiččinou sukní? A pak si se skrýval za někým, jako je Bill?“
„To, že se mě Bill rozhodl chránit, není tvoje věc, bylo to jeho rozhodnutí. Nebojím se a nikdy jsem se nebál smrti.“ Docela mě sere už.
„Ne? Ale to bys měl.“
„Hele, co kdybys radeji zhasnul ta světla a šel mě teda zabít. Nemám tu mamku, nemám tu babičku a ani Billa, tak na co čekáš?“
„Sám nevím.“ Zabručel chlápek a já ucítil ve tváři čísi pěst. Neviděl jsem, že se ke mě blíží, světlo bylo příliš silné. Začal jsem se bránit a myslím, že jsem mu sám pár ran pěstí uštědřil. Nevnímal jsem bolest ve tváři. Věděl jsem jen to, že buď umře on nebo já. A já fakt umřít nechtěl.
Už jsem si myslel, že jsem jej alespoň trochu unavil, ale on z boty vytáhl nůž. Párkrát se ohnal a třikrát čepel jeho nože zasáhla svůj cíl. A že to teda pěkně štípe. Nechci se vzdát. Šikovným výkopem jsem mu nůž z ruky vykopl a další ranou jej poslal k zemi, přímo do světel, jen je, k mému neštěstí, povalil, ale alespoň jsem trochu viděl.
„Jsi lepší, než jsem čekal.“ Zahekal ten, kdo mě napadl, když se zvedal. V ten okamžik jsem jej poznal. Byl to tátův kamarád Daniel. Říkal jsem mu strejdo Dadi, když jsem byl malej. Postavil se a podíval se na mě chladným pohledem.
„Jsi pěknej hajzl! Co ti táta udělal?“
„Táta? Tvůj táta? Vůbec nic. Jen neprávem vlastnil ženu, která měla být moje.“
„Cože?“ tohle fakt nechápu. Co to tu sakra mele?
„Tvoje matka měla dát syna mně! Měla mi dát krásnýho zdravýho syna! Ne, takovýho kripla, kterej se schovává za vším, co jde!“ oh bože, mám tu řešit stará zlomená srdce a zhrzené muže? Protočím oči. Jak to, že jsem jeho hlas nepoznal?
„Asi tři týdny před tím, než tvoje matka dostala zbraň od Billova otce, a než byla poslána zabít tvýho tátu, jsme si spolu vycházeli, rozuměli jsme si a chodili jsme spolu. Pak se to podělalo. Celý se to podělalo! Kvůli tobě! Kdyby nebylo tebe a toho, že spala s tím volem, nemusel by ses narodit a tvoje máma mohla být se mnou! Živá! Šťastná!“
„Jo, takže ty chceš teď zabít mě, protože můj táta dokázal mámu uspokojit líp než ty? A nepřijde ti to na hlavu postavený?“ zaťukám si na čelo. „Jsi jak nějakej psychopat, co si léčí zlomené srdce. Hele na tohle já nemám náladu ani čas. Jestli si mě sem přišel strašit…“ zaseknu se. Jemu z kapsy u bundy čouhá moje zbraň! Já si říkal, že mi něco chybí! „je…jenom kvůli tomu, že si prostě moje máma vybrala někoho jinýho, tak to promiň, ale asi budu nucen se ti vysmát a odejít,“ řeknu bez zájmu, ale nemyslím si, že Daniel by to tak snadno vzdal. V jeho tváři jsem viděl to, co snad ještě nikdy. Jeho obličej doslova zbrunátněl a v očích se blýsklo zoufalství.
Sáhl za pas a namířil na mě bouchačku. Uskočil jsem stranou. Těsněji to snad být nemohlo. Dostal jsem se za jednu lampu a hned po mně pálil, takže jsem musel rychle uskočit, protože světlo bouchlo. Vyletělo pár jisker. Dostal jsem se až k jeho bundě, ale to už se otevíraly dveře garáže. Utekl na zahradu. Vzal jsem svou zbraň a běžel jsem za ním. Hned jak jsem vyšel ven z garáže, poznal jsem, že zas tak lehké to nebude.
*Konec flashbacku*
autor: Lenna W.K.T.
betaread: Janule
Huráááá, moje milované Stupně jsou tady ♥
Teda, musím říct, že to je hotová akční smršť =)
Tom se trochu přecenil, když si to chtěl s tím Panem Tajemným rozdat sám a málem na to doplatil.
A potom se z Pana Tajemného vyklubal pan známý a asi to byl pro Toma pěkný šok…
Vytahovat staré křivdy a mstít se na dětech těch, kteří mu ublížili může jenom psychicky narušená osoba a ty jsou nejnebezpečnější…
Co Tom uviděl, když vyšel na zahradu?
A kde je vlastně Bill?
A proč to má jenom 21 dílů? =)♥♥♥
Umřu zvědavostí a netrpělivostí…
Lenni, je to opět super ♥
[1]: Taky nevím proč to má jen 21 dílů. Já bych ju kopla, hlavně za něco [Lenna ví za co !!! A snad ví že to uskutečním až ju potkám xD], ale .. dobře nebudu nic říkat. ještě něco prozradím xD
A Tom je nejvíc akční tady – boreeec prostě! 😀
tykrávo takový psycho ! O___O 😀
yeeeeeah Tome jeď xD dostaň ho! xD
Konečně jsme se dočkala.
Je to teda pěkně akční, chvilku mi bude trvat, neř si vzpomenu, co bylo v těch předchozích dílech, abych zjistila jakou to má souvislost, ale to se zmákne.
Je to prostě boží…bála jsme se, že už to tady neuvidím.
Ale doškala jsme se :))
Jou konečně je tu :))doufám že všechno dopadne dobře :))povídka o5 supeeer :)) škoda že to má jen 21 dílů :-//
Aaaa konečne. Dúfam, že to nakoniec dobre dopadne, Tom bol teda poriadne akčný. škoda, že to ma iba 21 dielov.
paráda.. :)) konečně je tu další díl a už se těším na další.. :)) začíná to být totiž hoodně napínavé.. :o))