autor: LilKatie
„Takže, rozumím tomu správně, když mi říkáš, že jsi můj řetízek našel venku na zemi?“ nakrčil s nedůvěrou Bill jedno ze svých pečlivě upravených obočí.
Georg ustrašeně přikývnul. „Ano, přesně tak.“
„A jak to, že není od bláta, když do něj spadl?“ pousmál se William a přejel si špičkou jazyka po svých růžových rtech. Tom si z toho málem učůrnul a polil se pivem, stihl to ale okamžitě zamaskovat předstíráním náhlého kašle a následným zapnutím své mikiny, aby polité triko nebylo vidět.
„Umyl jsem ho!“ vyhrknul ze sebe rychle hobit, který si Tomovy nehody ani nevšiml, stejně tak jako Bill.
„A kde jsi ho umyl?“ prohlížel si elf svůj řetízek. „Vidím, že jsi ho dokonce i vyleštil… a jak hezky…“ koukal se, jak odráží všechny barvy duhy, zatímco se v něm odrážela světla z lustru.
„Ano, no, jo, jasně, ano, vyleštil… Samozřejmě, já leštím rád, všechno kolem sebe! Nic nemiluju víc než leštění…“ brumlal Georg pomatené hlouposti, ani si neuvědomoval, že si tímhle vůbec nepomáhá, ale naopak. Tom se maličko uchechtnul při pomyšlení na Georga, jak leští… Okamžitě ho napadla představa Georga, jak si leští… Tom si znovu nepříjemně odkašlal a snažil se zahnat pryč nepříjemnou myšlenku a obrazy, které se mu začaly honit v hlavě…
„Hobiti jsou ale strašná prasata…“ zavrtěl hlavou Bill. A Tom musel souhlasit. Tohle byla opravdu prasárna, pomalu přestával chápat o čem je tu vlastně řeč a jaké leštění to mají na mysli. „Tohle bys nedokázal…“
„Do kelu,“ zamumlal si hnědovlasý pod nos.
„Ano, přesně tam a ještě dál, ty zlodějská kryso…“ ušklíbnul se vítězoslavně elf a schoval řetízek zpátky do náprsní kapsy. Georg se nahrbil, vůbec nevěděl, co má teď očekávat. Bill vyndal ze své taštičky podlouhlý skleněný ostře vypadající předmět, a hobit opět začal pochybovat o tom, že se dožije zítřejšího rána. Cítil, jak se mu začínají potit dlaně, jak v něm roste nepříjemný pocit jistoty, že ho elf tou svou mini skleněnou zbraní podřízne jako slepici.
„A-Ale… Já… Já… Ty… To…“ koktal a nevěděl, co ze sebe vypravit na svou obhajobu.
Tom taky trošku vyděšeně koukal, nevěděl, co očekávat, trochu se bál, že Bill vyvede něco strašného. A bál se, že bude svědkem zabití nebohého hobita, který zřejmě neměl sebemenší tušení, že krádeží řetízku provedl něco tak strašného, že ho to mělo stát život.
„Tak, co s tebou?“ zvednul Bill pohled a viděl, jak Georg se strachem v očích sleduje jeho ruce a to, co v nich drží. „Co tak koukáš?“ zeptal se s troškou nechápavosti v hlase.
„Nezabíjej mě, prosím…!“ vyhrknul hobit, slezl z lavičky a vrhl se na kolena, přelezl po nich před elfa a začal lomit rukama. „Prosím! Jsem ještě moc mladý! Nezabíjej mě, nechtěl jsem, nevěděl jsem, že je to pro tebe tak důležité…! Udělám cokoliv…!“ hlouček nelidí, kteří seděli opodál, se na prosícího hobita se zájmem a pobavením v obličejích díval.
Elf se taky jen trochu zasmál a obratně zakroužil skleněnou zbraní mezi svými prsty. „Nechtěl jsem tě zabít… Jen jsem si chtěl opilovat nehty, ty nemehlo…“ začal se smát na plno, zavrtěl hlavou a opravdu, v tu chvíli to Georgovi došlo. Dokonce i Tom se tiše smál. Tohle přeci nebyla žádná zbraň, to byl pouze skleněný pilník na nehty, přesně takový, jaký používala většina bohatých. Bylo mu opravdu trapně. Zvedl se ze země, v obličeji celý rudý, červeň mu sahala až za uši, a každý, kdo přihlížel, si mohl být jistý, že červená barva se mu po těle rozlila od obličeji až k jeho zadku.
Hobit se oprášil kolena od špinavé země a nejistě zakoulel očima, vyhýbal se pobavenému pohledu elfa.
„Ale když jsme u toho…Opravdu bys udělal cokoliv?“ rozlil se Billovi na rtech úlisný úsměv a Georg zblednul, okamžitě litoval toho, co řekl, tohle nemohlo vést k ničemu dobrému. „To opravdu rád slyším, nevím, jestli se ti tady Tom už svěřoval, ale jsme na cestě na druhý konec Namidie… Tudíž bychom potřebovali někoho, kdo by nás doprovázel, a až my budeme spát, bude potřeba někoho, kdo nás bude hlídat před okolním nebezpečím…“
„My už nebudeme přespávat v hostincích?“ vložil se do konverzace po dlouhé době Tom a trošku zmateně zamrkal. V hostincích přeci nebudou potřebovat ochranku, nebo ano? Ale elf zavrtěl hlavou.
„Ne, teď pár dní nebude po cestě žádný hostinec ani hotel ani nic jiného… Pokud se chceš k té své princezně dostat co nejdřív, bude muset jít přes Les Náměsíčníků a ujišťuji tě, že tam žádný nocleh nenajdeš, ani kdyby ses snažil sebevíc…“ uculil se Bill, Tom viděl, jak se Georgovi z obličeje vytratila všechna zdravá barva a ihned mu bylo jasné, že Les Náměsíčníků nebude zrovna procházka růžovým sadem.
***
Cesta byla krušná. Tom cítil, jak se mu svírá žaludek a dělá kotrmelce, aby se mu dostalo pozornosti, jedl totiž naposledy někdy kolem poledne, pokud jeho hodinky ukazovaly správně, a teď bylo něco kolem pěti hodin odpoledne, a on měl opravdu velký hlad. Byl ale zticha, protože Bill vypadal zamyšleně, a tak ho nechtěl v jeho rozjímání rušit, kůň cestu zřejmě znal, jelikož elf nevypadal na to, že by svého oře nějak naváděl, kudy a kam jet.
Hlad začínal pociťovat i nedobrovolný účastník výpravy, který se šoural dobrých pár metrů za nimi. Nebylo divu, měl o tolik kratší nohy než oni, nepočítaje, že musel jít po svých, zatímco si diva jela na koni a ten podivín, oblečený ve stanu a čemsi, si vykračoval na svých předlouhých končetinách. Georg zabručel, tohle nebylo fér.
„Nemůžeme trochu zpomalit? Vážně mě už bolí nohy…!“ houknul, avšak odpovědi se mu nedostalo. Bill jako by neslyšel a Tom se na něj jen otočil a se soucitným úsměvem přikývnul rameny. „Vážně potřebuju na záchod…!“ zkusil po chvíli, byla to pravda, a jestli rychle někde nezastaví, bude pozdě. Nechtěl riskovat, že by zastavil sám, aby si došel, mohli by se mu ztratit nebo by ho pak elf už asi opravdu podříznul. A tak se hobit snažil zuřivě myslet na něco jiného. Najednou se mu k uším doneslo nespokojené zabručení jeho vlastního žaludku, a to už byla poslední kapka. „Hej, ty jedna nádhero! Mám hlad! Tak už sakra zastav toho pitomýho koně, nebo ti ho podříznu, až budete spát!“ prskal.
Bill se ale ani neohlédnul, jen vyrovnaným hlasem řekl. „Zmlkni.“
Tom to vzal jako znamení toho, že elf není zas tak zaneprázdněný přemýšlením a zrychlil krok, aby mu přispěchal k boku, zvedl k němu pohled. „Mohli bychom zastavit, prosím? Mám strašný hlad a už mě bolí nohy…“ povzdychnul si trochu chlapec, Bill se na něj podíval a jemně se usmál, přikývnul.
„Samozřejmě, navíc, jsme na místě…“ řekl sametovým hlasem a Tom se nadšením málem rozplynul. Tenhle úsměv viděl pouze párkrát, a stejně měl dojem, že se v tom úsměvu začíná čím dál tím víc ztrácet.
„Samozřejmě?!“ ozval se hobit. „Samozřejmě?! No ano, jasně, když to řeknu já, je ti to u prdele, ty jedna primadono, ale když to řekne tady pan vysokej, tak se z toho poprdíme a hned zastavíme, jasně…“ bručel Georg a posadil se naštvaně na zem. Tom se na něj jen malinko usmál.
„Možná, kdybys to zkusil říct přívětivěji, tak bychom zastavili dřív…“ pokrčil Tom rameny.
„Kdyby to řekl dřív? Nezastavili, nehodlám poslouchat někoho, kdo spí v prasečím chlívě a taky tak smrdí…“ odfrknul si Bill a seskočil z koně na nohy. Tom cítil jemné mrazení na kůži, Bill říkal, že jsou na místě? Tom zvedl pohled ze země a podíval se před sebe.
Cesta tady končila, začínal zde les. Kraj lesa lemovalo velké křoví a větve suchých stromů, rozhodně to nevypadalo tak strašidelně, jak si představoval. Nebylo to o nic děsivější než les, ve kterém jednou byl s jeho babičkou, která žila v Texasu. Vypadalo to jako naprosto normální les. To ale ještě nevěděl, co se skrývá za listím křovin…
***
„Drž se u mě, Tome, hlavně se neohlížej, prosím…“ řekl se špetkou starostlivosti v hlase Bill, když prošli křovím, které skrývalo lesní cestu.
Tom jen mlčky přikývnul, zprvu nechápal, ale když vešel za elfem na lesní cestu, vmžiku sekundy mu všechno došlo. V lese bylo nepříjemné vlhko, ozývalo se protivné kvákání žab z močálů, které obklopovaly okraj lesa, proč, kdo ví, třeba právě proto, aby zabránily tomu, aby do Lesa Náměsíčníků někdo zabloudil, pomyslel si Tom, nebo možná měli zabránit tomu, aby se někdo dostal k tomu, co les skrýval, znamenalo to, že něco skrýval? Nějaké nebezpečí? Určitě musel skrývat nějaké nebezpečí, proč by se jinak jmenoval tak, jak se jmenuje? Nebo je to jen naprosto normální les a jmenuje se takhle, aby odradil zvědavé lidi, kteří by chtěli narušit jeho poklidnou atmosféru.
Toma z jeho uvažování vytrhlo, když ho někdo chytil za kapuci, Tom udělal krok vpřed, ale stále ho ten někdo držel. „Fajn…“ vydechl Tom, „Co se dě-“ zarazil se, Bill šel s koněm pár metrů před ním a Georg zrovna tak. Tom zblednul a s pištěním vyrazil kupředu, vyrval se neznámému ze spárů a skočil Billovi na záda, držel se ho jako klíště. Bill to ale nečekal, zapotácel se a skutálel se i s Tomem na zem, z cesty pryč.
„Co to sakra děláš?!“ Vykřiknul Bill a zvednul se ze země, oprášil si kalhoty a rychle se vrátil zpátky na pěšinu.
Tom se stále ještě klepal, seděl na zemi jako přimražený. „Tam, něco… chytlo mě… za kapuci… lekl jsem se…“ mumlal Tom roztřeseně a nepřítomně si mnul zápěstí, které si při tom pádu trochu narazil.
Bill se malinko zaklonil, aby se podíval zpátky. Protočil oči. „To byla větev, ty tupče, zvedni se, než se ti něco stane a okamžitě se vrať na cestu…“ řekl podrážděně elf. Když se Tom zvednul a vrátil se na cestu, podíval se tam, kam se předtím koukal Bill, a začervenal se. Opravdu tam byl jen strom, který se teď trochu ještě třepotal od toho, jak Tom narušil jeho klidné živobytí. „Drž se u mě, už jsme ti to říkal jednou, jestli nebudeš v mojí vzdálenosti maximálně jednoho metru, tak tě svážu provazem a hodím tě na koně.“
Tom si něco zamumlal pod nos, sklopil hlavu, povzdychnul si a snažil se s Williamem udržovat krok. Georg se stále podezřívavě rozhlížel okolo sebe, vůbec se mu to tady nelíbilo. Bylo známé, že Les Náměsíčníků je plný krvežíznivých potvor a banditů, už se nemohl dočkat, až na něj někdo vyskočí a podřízne mu krk. Uslyšel tiché zašustění a malinko nadskočil, otočil se za zvukem, vycházel z korun stromů, hobit nespokojeně nakrčil nos a přidal kroku. Tohle místo se mu opravdu nelíbilo.
Cesta probíhala celkem klidně, když pomineme občasné zašustění v křoví, zavytí vlka nebo krákání ptáků v korunách stromů. Tom měl husí kůži a nepříjemný pocit, že je někdo celou tu dobu sleduje, ale držel jazyk za zuby, stejně jako Georg. Dokonce ani Bill nevypadal na to, že by přesně věděl, kudy jít, a že by se nebál, měl v obličeji takový zvláštní výraz, jako by se ale snažil, aby ten výraz nikdo neviděl. Pokaždé, když elf třeba jen na chvilku zaváhal a někdo se ho zeptal, co se děje, odbyl ho jízlivou odpovědí, protože nechtěl dát najevo svůj strach. Tak trochu si byl jistý, že zabloudili, ale říct jim to nehodlal. Namísto toho zastavil na malém paloučku, po kterém poletovaly světlušky, a dal koni pokyn, aby zůstal na místě, a tak se kůň posadil a začal požírat zdejší trávu, byla krásně šťavnatá.
„Proč zastavujeme?“ zeptal se hobit, když je dohnal a opřel se unaveně o strom. Elf se na něj podíval, pokusil se překonat vrozenou nenávist vůči těmto stvořením, a pousmál se.
„Protože tady přespíme, musíte být unavení, a já taky…“ vydechl Bill a začal se přehrabovat ve své kabelce. Po chvilce vyndal něco, co vypadalo jako malá zásilka z pošty.
„Svačina?“ zeptal se s nadějí v hlase Tom. Elf se však jen zasmál.
„Něco lepšího?“ zamrkal Georg.
„O hodně lepšího…“ přikývl černovlasý elf a zatáhnul za šňůrku, rychle položil balíček na zem a couvnul o dobrý metr vzad, kde stáli i jeho společníci. Chvilku se nic nedělo, ale balíček se přeci jen sám otevřel a vystřelil z něho nafukovací stan, který se sám postavil. Tom jen ohromeně zamrkal.
„Co, co to sakra…? To je stan…? Jak, jaks to sakra udělal…?“ valil nechápavě oči.
„Neudělal, to jsem koupil…“
„Koupil? Ale… vy tady znáte stany?“ šel k tomu Tom blíž a rukou přejel po šusťákovém plátně.
„Samozřejmě,“ přikývl elf a troch uraženě se zašklebil. „Koupil jsem to, když jsem byl asi před měsícem ve městě lidí, není to nic převratného, ale na přespání to stačí…“ pokrčil Bill rameny a otevřel dveře. „Georgu, rozdělej oheň, budeš spát venku, však ty seš zvyklej, bydlíte přeci v norách, nebo ne? Budeš nás hlídat, zatímco budeme spát, jestli se někdo přiblíží, buď tak hodnej a pokus se ho zabít dřív, než ten někdo zabije tebe… Budeme tě totiž ještě potřebovat…“ a s těmito slovy, zalezl do stanu.
Georg nakrčil rameny, zaťal dlaně v pěst a nasupeně zavrčel. Tom se na něj jen pousmál, podal mu ze svého batůžku švýcarský nůž. „Kdyby náhodou…“ pousmál se a zalezl za elfem do stanu. Zapnul síťku proti komárům, i síťku proti dešti a otočil se směrem do stanu. Zamrkal. Ne podlážce byla měkká matrace, jeden polštář a jedna deka.
„Doufá, že v noci nekopeš, jinak budeš spát venku s tím prasetem…“ řekl s vlídným úsměvem Bill a zvedl deku tak, aby si pod ní mohl Tom vlézt.
***
Bill prudce otevřel oči. Slyšel zvenčí kroky a ustrašený výkřik a nakonec dutou ránu. Zamrkal. „Tome?“ zašeptal a podíval se na spícího člověka. Vypadala tak mírumilovně, jako malé dítě. Ze spaní maličko krčil nos. Bill si povzdychnul a malinko s ním zatřásl. Nic. Elf protočil oči. Houby děťátko, pařez je to. Vylezl tedy zpod peřiny, vyndal z boty kudlu a vydal se ven.
Když se ozval zvuky otevírajícího se zipu, otevřel oči už i Tom, dezorientovaně se rozhlédnul, ale když uslyšel, jak venku Georg vystrašeně kvičí, rázem se probral úplně. Podíval se na místo, kde předtím ležel Bill, nikdo tam nebyl. Mladík začal panikařit, tohle se mu nelíbilo, kde sakra Bill je? Co když je elf v nebezpečí? Co když ten někdo venku Georga už zabil, a teď zabije i Williama, a pak zabije jeho? Tom zhluboka vydechl, litoval toho, že svou jedinou zbraň dal Georgovi a se strachem odhrnul dveře tak, aby se alespoň trošku mohl podívat ven a zkontrolovat situaci.
To co viděl, mu vyrazilo dech.
autor: LilKatie
betaread: Janule
A ještě jim na cestě chybí Gustav xD
Pobavily mě Tomovi myšlenky o ,,leštění,, a taky to, že se u elfa objevil jen tak stan xD Každopádně by mě fakt zajímalo co Tom viděl..asi to nebude nic pěkného když Georg kvičel..že by chtěl opravdu podříznout Billovi koně a ten ho teď probodl pilníčkem? =D
Teda "leštění" nemělo chybu xDDD
Chudák Geo, to má zase roli xD
Ten les je pěkně strašidelný, připomíná mi to tajemné lesy z PP a z Hobita, má ráda to napětí, kdy nevím, kdo a kdy na ně vybafne =)
A stan, ten to zabil, stejně jako Billův skleněný pilník na nehty, zajímalo by mě, jestli měl nějaký i Legolas xD
A taky chci vědět, co Tom viděl, nevydržím čekat tak dlouho =)
Tak hlaáška z leštením ma dostalo.
Ten les asi by som donho dobrovolne nevliezla, lebo vyzerá veľmi strašidelne. A zauimalo by ma čo také Tom vydel. Tychlo dalej.
Áno, všechny nás dostalo leštění 😀 Ach jo, takhle to useknout 🙁 Ale tyo, musíš mít slušný fofr, překládat nám dvě povídky a ještě psát svou vlastní! Oo
seznační, jako vždy!!!
Dost jsem se u toho nasmála, tak třeba Tomovy prasácké představy, Georg jako hobit, co spí v noře 😀 A nemůžu si pomoct, ale miluju toho silného a trochu nemyšleného elfa! Že má pro Toma slabost, že ano?! 🙂
heey..:D:D..to je dokonalé.to s tim leštěním mě dostalo..:D:D..aždopádně jsem zvědavá co tam venku vidí..:D
a Bitty je taky bez dechu.,
Sakra, v tom nejnapínavějším to ukončit, to je krutý!
Byla to úžasná kapitolka moc se těším na pokráčko
Okamžitě další díl! Tak napínavě končit, to není fér 🙂 Zajímalo by mně co tam vidí …
To je vždycky tak skvěle zakončený, že už se nemůžu dočkat dalšího dílu 😀
Je to napínavé, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Miluju Pana Elfa, jeho namyšlenost a sebevědomí, je tady prostě úžasnej. Těším se na pokračování, příběh je velmi slibný ;-)♥