A Mess It Grows 5.

Všude čísla, a to ani nemluvíme o matice

Tom dával Billovi trpělivě na čas, samolibý úsměv se táhl po celé jeho tváři tak, že doslova zářil. Netušil, jak ho sakra mohlo napadnout něco tak geniálního, prostě ho to praštilo do nosu jako dvě tuny cihel přesně před dvěma dny, když se nechával kouřit od svého nového úlovku.

Nepovažoval se za zrovna romantický typ, v jakémkoliv smyslu, ale měl pocit, že tohle bylo absolutně sladké gesto.

A doufal, že si Bill myslí to samé.

Všechny zadané úkoly už měl hotové, i některé navíc, a tak se zeptal učitelky, kterou kapitolu budou dnes probírat. Chtěl, aby to Bill viděl. Měl to naplánované tak dokonale!

Tom si narovnal bandanu a napjatě sledoval dveře každých pár sekund. Uběhlo několik minut, než Bill vplul dovnitř jako dokonalost sama. Bez jediného slova si přisedl k Tomovi a otevřel si učebnici francouzštiny.

Tom se na něj podíval, mírně zmateně zamrkal. Čekal, až Bill řekne něco, cokoliv.

Neřekl.

Několik chvil uběhlo a Tom umíral tím víc, čím déle Bill mlčel.

„Jak bylo na matice?“ zahučel Tom, neschopný už dál snášet to tíživé ticho.

„Nuda,“odpověděl Bill mdlým tónem, ani se neobtěžoval zvednout pohled.

„To protože jsem tam nebyl?“ Tom lehce zavtipkoval, chytal druhý dech. Smyslně na Billa pozvedl obočí, ale Billovy oči zůstávaly přilepené na knížce před ním.

„Jo, tím to bude,“ odpověděl Bill sarkasticky, konečně zabloudil pohledem na Toma. Hodil po něm malý pobavený úsměv, aby se Tom cítil aspoň trochu spokojený sám se sebou.

„Takže, nic se nestalo? Nic zajímavého?“ Tom přitlačil na pilu.

„Nic,“ řekl Bill, vyprskávaje ´ts´ přes své perfektně bílé zuby.

Tom se opřel do židle naprosto zmatený a zklamaný. Možná si toho nevšiml? Ale jak by mohl?! Že bych označil špatnou kapitolu? Tomova mysl jela na plné obrátky, snažil se nedat nic najevo.

Fajn, tohle selhalo.

O čtyřicet minut později zazvonil zvonek oznamující konec hodiny. Bill vstal první a otáčel se k odchodu.

„Oh!“ Vykřikl najednou. „Skoro jsem zapomněl! Ty úkoly, co jsi chtěl vzít.“ Řekl a podal kus papíru ze svého zápisníku Tomovi.

Tom si jej vzal a založil do své knihy, když se Bill otočil na podpatku a zmizel. Jakmile došel ke dveřím, otočil se na Toma, aby zachytil jeho zbloudilý pohled a věnoval mu jeden uličnický výraz se svým ošperkovaným obočím vytaženým až nad čelo. Stejně rychle, jako se zastavil, se zase dal do kroku a zmizel mu z dohledu.

Tom vytáhl kus papíru z knihy a rozložil jej.

V jeho výrazu se objevilo nadšení a triumf, když přejížděl pohledem po Billově elegantním písmu provedeném temným inkoustem.

Tome~
Dneska jsme prošli strany 4(5)3, 454, (4)55 a 45(6). Řešili jsme úlohy (2), 4, 7 a (9) na stránkách 45(3). Za domácí úkol máme (1) stránku výpočtů. Strana 456, otázky (3), 5, 7, (9) a 1(0). Pan (Z)ach(a)ry nás (v)ar(o)val, že zítra si možná napíšeme (le)hký, (j)ednoduchý testíček, takže by ses (m)ěl uč(i)t. Kapitola 12-1 a 12-2.

Bill

***

„Bingo!“ zasmál se Tom a mával mu Billovým číslem před obličejem.
„Ani hovno!“ Zakřičel Georg, popadl ten kus papíru a začal ho prozkoumávat zblízka. „Jaks to do hajzlu…“ Zaúpěl, těkal očima mezi papírkem a Tomovým arogantním úšklebkem.

„Georgu, Georgu, Georgu…“ povzdechl si Tom potřásl hlavou. „Neříkal jsem ti to snad? Jsem prostě dobrej!“

„Chceš mu večer zavolat?“

„Nejsem si jistý. Nevím, jestli bych neměl tak den počkat, aby byl trošku napjatý, nebo do toho rovnou skočit.“ Přemýšlel Tom nahlas. „Bože, nikdy jsem tak moc nepřemýšlel o tom, co bych měl udělat dál!“

Georg si odfrknul. „Vítej ve světě každého normálního kluka v téhle škole! Myslím, že bys mu měl zavolat a někam ho pozvat. Proč ne?“

Tom zavrtěl hlavou, skousával si ret. „Neee, to je moc brzo, myslím jako vzít ho někam ven. Je to ten typ kluka, na kterého musíš pomalu.“

„Co můžeš ztratit?! Už tě jednou setřel a ani to tě nezastavilo. Máš jeho číslo! Má očividně zájem!“ upozornil ho Georg, obočí mu vylétlo výš.

Georg nemohl uvěřit, že dokázal získat číslo nejžhavějšího kluka ve škole za míň než týden! Bill byl známý tím, že nerandil s nikým, a teď prostě dal svoje číslo Tomovi, školní děvce!

Tom zasténal, složil obličej do dlaní a protřel si obličej. „Já nevím. Budu o tom přemýšlet.“ zakňučel tlumeným hlasem.

***

„To je pěkně prohnané.“ Gustav si prohlížel Billovu učebnici matematiky. Vzhlédl k Billovi s uneseným pohledem. „Oh bože, on se tak moc snaží!“

„Já vím,“ řekl Bill se sevřenými rty. „Bylo to dobré. Dám mu, co chce. To je to, proč jsem mu dal svoje číslo.“

„COŽE!“ Zaječel Gustav, čelist mu spadla až na podlahu a oči mu téměř vypadly z důlků.

Bill se zasmál, dal mu prst pod bradu a zavřel mu pusu otevřenou dokořán. „Sklapni.“ Zakoulel očima.

„Myslíš, že ti zavolá?“ zeptal se Billa a odstrčil mu ruku ze svého obličeje.

Bill si založil dokonale upravené ruce pod bradou. „Hmm, to je jen otázka dne, nemám pravdu? Myslím tím, že on určitě zavolá. Otázka zní, kdy?“

Bill dobře skrýval svou zvědavost, ale užíralo ho to zevnitř. Mohl by Tom zavolat už dnes večer? Bill cítil velký nátlak, věděl, že několik následujících kroků bude muset pořádně promyslet, byly rozhodující. Jestli zavolá, o čem si budou povídat? Mohl by ho pozvat na rande? Měl by říct ano?

Sám na sebe frustrovaně zavrčel. Tahle sázka ho začínala požírat, a to se mu nelíbilo. Ale za tu výhru to stojí.

***

Tom zíral na svůj mobil už hodinu. Prostě jen seděl, a hleděl.

„To je ubohé!“ skoro zakřičel s určitou mírou sebenedůvěry v hlase. „Jsem Tom Trümper! Proč se s tím panicem takhle sakra pářu?!“

Zvedl rozložený papírek z jeansů a potutelně se usmál, dávka sebevědomí mu kolovala v žilách. Jeho hrubé prsty tančily po tlačítkách, ztěžka dýchal, než si přiložil telefon k uchu.

Jedno zazvonění, druhé…

„Ano?“ odpověděl hlas téměř bez dechu. Tomovo srdce se nepříjemně zadrhlo, hlas na druhém konci mu způsoboval malé drnčící chvění po páteři. Ten samý hlas, jenž by mohl brzo křičet jeho jméno…

„Čau, Bille?“ řekl Tom klidným hlasem.

„Yea?“ Odpověděl tázavě. Tom matně slyšel Billovy nehty, jak netrpělivě poklepávají na telefon.

„Ahoj, tady Tom.“