autor: Mykerina & Doris
(Tom)
Nesnáším, když neposlouchá.
„No vidíš, že to jde.“ Vytáhnu ho na nohy a na krk mu připnu obojek. Zacvaknu do něj kožené vodítko. Nebudu riskovat ho tu nechávat samotného. Přestože je všude zamknuto a utéct nemůže.
„Tak pojď,“ trhnu vodítkem a donutím ho tak do kroku. Popotahuje a občas zakňučí. Dovedu ho do kuchyně a konec vodítka přivážu k noze od stolu. Zůstane sedět pod ním. Nemá na vybranou.
„Opovaž se na to vodítko sáhnout.“ Pohrozím mu prstem a u linky mu chystám něco k jídlu. I když si ho moc nezaslouží.
„Andreas o tebe má velký zájem. Takže… pokud chceš, aby s tebou bylo zacházeno hezky, tak se podle toho chovej a já mu tě nedám.“ Mluvím, aniž bych na něj koukal. Vím, že mu teď strach nedovolí cokoliv udělat. Tiskne si kolena k tělu. Udělám mu několik chlebů a džus. Položím to před něj na zem a usadím se na židli. Chvatně po tom sáhne a začne se ládovat. Jako by měl strach, že si to ještě rozmyslím a vezmu mu to.
„Kdo… kdo je ten Andreas?“ zahuhlá s plnou pusou a lesklýma očima se na mě podívá.
„Ten nejlepší dodavatel drog.“ Obeznámím ho. „A umí být velice zlý, takže si nepřej se k němu dostat. Já se nerad o svůj majetek dělím, ale pokud si to zasloužíš…“ Významně na něj kouknu. Oklepe se.
„Nejsem tvůj majetek.“ Ohradí se vzdorovitě. Nesnáším vzdorovitost. Jednu mu natáhnu. Hlavou se uhodí o roh stolu a tím, jak sebou škubne, rozlije džus po podlaze.
„Máš co uklízet.“ Rozvážu vodítko a ze stolu po něm hodím kus hadru. Chvilku kouká do země, pak, ale chytne hadr a začne vytírat. Snaží se na mě nevystrkovat zadek, ale mám na něj perfektní výhled. Když to má vytřené, zvedne ke mně oči. Stále se mu lesknou. Bože, kdyby se poučil, měl by se dobře.
„Fajn,“ chytnu ho za vodítko a donutím zvednout. Stojí se sklopenou hlavou a čeká. Sjedu mu od zad až k zadečku, který zmáčknu. Ne, nevydržím to. Škubnu za vodítko a táhnu ho za sebou. Když pozná, že mířím do ložnice, zapře se a začne protestovat. Škubnu mu s obojkem. Vzdorovitě se na mě podívá. Tak to ne, chlapečku.
„Nejdeš se mnou?“ prudce zakroutí hlavou.
„Fajn,“ pokrčím rameny. Udiveně se na mě podívá, tohle nečekal.
„Georgu, Tobi, Matiasi, Saki,“ zahulákám. Okamžitě se seběhnou mé gorily.
„Tady, šéfe,“ otočím se na Billa. Kouká z jednoho na druhého a začíná mu to docházet.
„NE!“ vyjekne vyplašeně.
„Ale ano, nechtěl jsi jít se mnou, třeba pro tebe budou lepší.“ Hodím Matiasovy vodítko a pomalu odcházím.
(Bill)
Ne, tohle ne.
„Tome, ne!“ vyjeknu, když se vzdaluje. Ne, radši jen on než tihle čtyři.
„Prosím, prosím, prosím.“ Šeptám zoufale. Cukám se jako šílený, ale bolí mě krk. Ti čtyři se smějí.
„TOME!“ vyjeknu naposledy. Konečně se na mě otočí. Volným krokem dojde až ke mně. Pozvedne obočí. Čeká. S bázní a rozklepanýma nohama si před něj kleknu.
„Mno vidíš.“ Pochválí mě. Vezme si od Matiase vodítko a pošle je pryč.
„Děkuju, děkuju, děkuju.“ Šeptám. Vytáhne mě na nohy.
„Tohle se stane, pokud budeš odporovat. A věř, že tohle bylo naposledy, co jsem ti to odpustil.“ Škubne vodítkem a táhne mě směrem do ložnice. Zamkne a hodí mě na postel. Ihned se vysvleče. Polknu. Stočím se až do rohu. Nechci, já nechci zase. Klekne si na postel a natáhne po mně ruku. Zaštkám, ale ruku mu podám.
„Tak jsi šikovný.“ Pochválí mě. Přitáhne si mě blíže. Dlaní sjede po zádech až na zadeček. Stáhnu ho, jak nejvíc můžu.
„Uvolni se. Říkám věci jen jednou.“ Šeptne. Trhavě dýchám. Nejde se uvolnit, ale přesto se o to pokusím. Jezdí prstem mezi půlkami. Nahlas dýchám. Já nechci. Nechci.
„Prosím… prosím, Tommy,“ šeptnu. Přistane mi facka.
„Takhle mi neříkej!“
„Om-omlouvám se.“ Žduchne do mě a donutí mě lehnout si na záda. Rozplácnu se jako žába. Stáhne mi tanga. Odvrátím hlavu. Roztáhne mi nohy. Hladí mě po stehnech.
„Uvolni se a spolupracuj,“ šeptne vzrušeně. Nechci spolupracovat. Nechci.
„Ne, prosím,“ vzlyknu.
„Ale ano, pochop, že teď jsi můj. Moje děvka.“ Šeptná vzrušeně. Párkrát si přejede dlaní po penisu. Je plně připraven. Chytne mě za kyčle a nasměruje špičku k mému zadečku.
„Ne,“ šeptnu. Začne zasouvat. Zapomínám se strachy nadechovat. Strach je o to větší, že vím, jak to bude bolet. Bere si mě nasucho a tvrdě. Hodně se snažím nezakřičet na celý dům, když se do mě dostává. Slzy ale udržet nedokážu. Je to hrozná bolest a ještě horší ponížení. Mám co dělat, abych neomdlel. I když by to možná bylo lepší, protože bych to necítil. Snažím se… vážně se snažím zůstat povolený, ale nejde to. A o to víc to bolí. On ale nebere ohled, zda jsem uvolněný nebo ne… prostě si mě bere. To, co chce… to má.
(Tom)
Kdyby to stálo jen na mně, tak bych ho šukal nonstop. Aspoň, že si uvědomil, co je pro něj lepší. Za třísla si ho přitahuju proti svým přírazům a vyžívám se v tom. Kdyby místo fňukání vzdychal, bylo by to lepší, ale nemůžu mít všechno najednou. Hlavní, že mám jeho prdelku. Usykává pokaždé, když přirazím, a cítím, jak se snaží pokud možno ode mě odtáhnout. Jeho mínus. Bude mít modřiny. Čím víc se snaží, tím pevněji ho držím. A protentokrát se ovládám. Nechci být udělaný brzo. Chci si to užít. Postupně zrychluju a spokojeně vzdychám. Mravenčení postupně nabírá na intenzitě. Vyjdu z něj a po kolenou se vyšplhám víc k němu.
„Otevři pusu.“ Jen polekaně zamrká a rty se mu rozechvějí. Vidím v jeho tváři, jak chce protestovat, ale můj přísný pohled mu připomene dýchánek s mými gorilami. Pomalu začne otevírat pusinku a já do ní spokojeně zajedu. Tak hluboko, že se skoro zadáví. Zůstává nečinný, ale proteď to moc neřeším. Stačí mi to horko a sám mu do pusy přirážím.
„Joo… to je ono…“ zavzdychám, když ve snaze mě vypudit z pusy semkne rty těsněji a jazykem zavadí o můj penis. Znovu se zalkne slzami, kterým nevěnuju pozornost. Jen mu dál projíždím pusu. Jak cítím, že už budu, ještě přidám, až ho opravdu skoro dávím, ale poslušně drží. Se zasténáním mu začnu plnit ústa a přitom z jeho pusinky vyjdu, takže mu zkropím i obličejík.
„Polkni to.“ Přikážu udýchaně, ale pořád to drží v ústech. Zamračím se a chytnu mu nos, aby nemohl dýchat. Ještě chvíli se vzpírá, ale nedostatek kyslíku ho donutí se nadechnout pusou a tím pádem polknout.
„Tohle jsem taky dělal naposledy. Příště to polkneš sám.“ Sesunu se z něj a zůstanu ležet na zádech na posteli, abych se trochu sebral. Bill se odšoupne až na druhý konec postele. Stočený do klubíčka a obličej zabořený v dlaních. Ramena mu cukají pod návalem pláče. Bože, on je takový cíťa. Brečí stočený do klubka. Už mi ten pláč leze krkem.
„Přestaň bulet, nebo uvidíš.“ Zašeptám výhružně. Zprudka se nadechne a pokouší se svůj pláč ztišit. Je fakt, že jsem si ho vzal nasucho. Muselo to bolet. Hodně, ale on si zvykne. Bude muset. Otočím se na něj. Sjedu pohledem na jeho zadeček. Teče mu krev. S povzdechem se zvednu a natáhnu na sebe trenky. Dojdu ke dveřím.
„Hej, Georgu, zavolej Mariu, aby ho přišla ošetřit.“ Štěknu. Bolí mě z něj hlava. Sednu si do křesla a čekám. Ani ne za dvě minuty se ozve klepání na dveře.
„Dále,“ Maria vstoupí a čeká na pokyny.
„Ošetři ho.“ Ukážu na to klepající se klubíčko. Kývne a odejde do koupelny. Donese si vše, co potřebuje. Mezitím, co si s ním bude hrát a dávat ho kupy, já si skočím do sprchy.
autor: Mykerina & Doris
betaread: Janule
prima povídka… stejně mě fascinuje, že na obrázku k ní je Tom bledší, než Bill, to je prostě fanatizující 🙂
Chudák Bill, já bych Toma zabila… teda, jako asi ne, kdybych tam byla, ale víte jak to myslím ? Grrr, zlej ! Ale koření povídky je to dobrý .. ale ošukat ho do krve, jau ! Parchant zatracenej, jsem zvědavá, jak dlouho bude ještě Bill vzdorovat
Sakra…já tuhle povídku tak nesnáším a zároveň tak MILUJU! Když tohle všechno čtu, chce se mi brečet, ale pak si vždycky řeknu, že jednou to přijde a Tom se do Billa zamiluje a bude to úžasný..:D
Prostě skvělý! Těším se na další dílek 🙂
Teda takhle povídka je skvělá. Takvý drsný opak toho všeho. Pochybuju, že se někdy Tom s Billem do sebe zmilují, ale je to skvělé.
Řekla bych, že Bill do Toma jen velice s těží, ale na Toma to může přijít rychleji, než by sme všichni čekali.. 😉
Já prostě myslím, že se to stane..
skvělej dílek jako vždycky :)))
Skvělá povídka, moc se mi to líbí a už chci další dílek .. :))