autor: Sch-Rei & Antichrist Superstar
Bill
Skousnu si ret, a zamyšleně koukám na tu jizvu. Vůbec se mi nelíbí to, co se tady děje. Je to zvláštní, mám z toho špatný pocit. Mám strach o Toma, a o to, že bych se ani už domů nemohl vrátit.
„B-Bille? Billi, proč pláčeš?“ nahodil smutným tónem, když mi po tváři přejela slza. Pousmál jsem se, ale nespouštěl jsem pohled z té jizvy. Zakroutil jsem hlavou, jako že nic. „Ale… Sakra, Bille, copak se děje?“ zvedl mi rukou za bradu pohled. Koukl jsem mu do očí, a zamrkal jsem. Zhluboka jsem se nadechl.
„Mám strach,“ šeptl jsem skoro neslyšně. V jedné ruce jsem drtil lem svého trička. Skousnul jsem si ret. Tom si povzdechl a pousmál se. Naznačil mi ať jdu k němu. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno, a přivřel jsem oči. Začal mi dlaní jezdit po zádech.
„Neboj, nic se nám nestane, uvidíš. Bude zase dobře, Billi,“ šeptal mi do vlasů. Svým způsobem jsem cítil nějaký ten nával úlevy.
„Tomi?“ šeptl jsem a zvedl jsem k němu pohled.
„Hm?“
„C-co… Co se tady vlastně před tím stalo?“ zamrkal jsem a čekal jsem na odpověď.
„B-Bille? Billi, proč pláčeš?“ nahodil smutným tónem, když mi po tváři přejela slza. Pousmál jsem se, ale nespouštěl jsem pohled z té jizvy. Zakroutil jsem hlavou, jako že nic. „Ale… Sakra, Bille, copak se děje?“ zvedl mi rukou za bradu pohled. Koukl jsem mu do očí, a zamrkal jsem. Zhluboka jsem se nadechl.
„Mám strach,“ šeptl jsem skoro neslyšně. V jedné ruce jsem drtil lem svého trička. Skousnul jsem si ret. Tom si povzdechl a pousmál se. Naznačil mi ať jdu k němu. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno, a přivřel jsem oči. Začal mi dlaní jezdit po zádech.
„Neboj, nic se nám nestane, uvidíš. Bude zase dobře, Billi,“ šeptal mi do vlasů. Svým způsobem jsem cítil nějaký ten nával úlevy.
„Tomi?“ šeptl jsem a zvedl jsem k němu pohled.
„Hm?“
„C-co… Co se tady vlastně před tím stalo?“ zamrkal jsem a čekal jsem na odpověď.
Tom
„Kdy předtím? Před tím, jak mě postřelili?“ zeptal jsem se ho. Nevěděl jsem, co myslí. Bill přikývl.
„Uh, okey… Nevím, slyšel jsem dva chlapy, Thomsona a toho strážníka, jak si o něčem povídaj, myslím, že o nějakým přepadení nebo tak něco. Jenže pak mě zmerčili a všechno bylo v prdeli, pak si jen vybavuju, jak na mě ukazoval pistoli a pak, jak jsem se probudil na ošetřovně, z který mě odvezli někam, kde mi vzali orgán. Myslím, že to bude ledvina nebo tak něco. Jinak bych tady už možná nebyl.“ Dokončil jsem své uvažování a obrátil se na Billa. Opět koukal vylekaně a po tvářích mu tekly slzy. Setřel jsem mu je.
„Co budeme dělat?“
„Nic“ povzdychl jsem si. „Nemůžeme dělat vůbec nic, Bille.“
„Uh, okey… Nevím, slyšel jsem dva chlapy, Thomsona a toho strážníka, jak si o něčem povídaj, myslím, že o nějakým přepadení nebo tak něco. Jenže pak mě zmerčili a všechno bylo v prdeli, pak si jen vybavuju, jak na mě ukazoval pistoli a pak, jak jsem se probudil na ošetřovně, z který mě odvezli někam, kde mi vzali orgán. Myslím, že to bude ledvina nebo tak něco. Jinak bych tady už možná nebyl.“ Dokončil jsem své uvažování a obrátil se na Billa. Opět koukal vylekaně a po tvářích mu tekly slzy. Setřel jsem mu je.
„Co budeme dělat?“
„Nic“ povzdychl jsem si. „Nemůžeme dělat vůbec nic, Bille.“
Bill
Začnu si utírat slzy které se nehodlají zastavit. Povzdechnu si a pevně semknu víčka k sobě.
„Nechci, nechci, nechci,“ šeptal jsem si pořád dokola. Tom nechápavě zamrkal, a za bradu mi zvedl pohled k němu.
„Copak?“ šeptl a skousnul si ret. Povzdechl jsem si, a lehce jsem ho objal okolo krku, a položil jsem hlavu na jeho rameno.
„Nechci umřít,“ zašeptal jsem. Zavřel jsem oči.
„Nechci umřít, nechci umřít tady,“ sklopil jsem pohled, ale hned jsem zase koukl nahoru na něj. Chvíli jsem koukal jen tak do jeho čokoládových očí. Momentálně jsem nedokázal, nebo spíše nechtěl z nich nic vyčíst. Přejel jsem si jazykem po spodním rtu.
„Ale… Chci umřít s tebou… To-Tome,“ zamrkám lesklýma očima.
Tom
„Bille neplakej, neumřeme ano! Ani jeden z nás neumře… to jim nedovolím,“ hladil jsem Billa po tváři a snažil se ho utěšit. Nesmím nikomu dovolit, aby mi ho vzal. Nikomu! Přitáhl jsem si ho do svého obětí, už nikdy sem ho z něj nechtěl pustit. Bohužel realita byla krutější než jsme oba doufali. „Nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Vždy tě budu chránit, ano! Vždy!“ pohladil jsem ho po tváři a ukradl mu jeden polibek. Snažil jsem se před Billem vypadat silně, ale v mém nitru se to bouřilo. Jak ho mám ochránit, jak, když jsem tu zavřený. Cokoliv, co udělám, se obrátí proti mně, ale… podíval jsem se Billovi do očí. Musím být silný, musím! Musím ho ochránit, ať se děje cokoliv, nenechám jim ho na pospas.
„Mám tě rád, Tome… tak moc rád,“ šeptal Bill proti mým rtům. Neubránil jsem se úsměvu.
„I já tebe, Bille… i já tebe.“
„Mám tě rád, Tome… tak moc rád,“ šeptal Bill proti mým rtům. Neubránil jsem se úsměvu.
„I já tebe, Bille… i já tebe.“
Bill
Pousmál jsem se. Tohle místo má i jednu světlou stránku – poznal jsem Toma. Jo, mezi tím vším špatným, co tady je, se našlo i něco kladného, a to je Tom. Ovšem kdybych tady byl za takových podmínek sám, nevím, jak dlouho bych tady vydržel. Nikdy jsem si nemyslel, že život za mřížemi může být tak odporný, opravdu ne. Musí být ještě horší, prožívat si to sám, ale já… Tady mám u sebe oporu, za kterou jsem vděčný. Dobře, bude tady dýl než já, ale to neznamená, že by to tím pak mělo všechno skočit. Já doufám tedy, že neskončí. Zamrkal jsem a podíval jsem se na něj. Věnoval jsem mu jemnou dlouhou pusu na tvář, ale rty jsem neucuknul pryč, nechal jsem je na jeho tváři lehce přiložené. Zavřel jsem oči. Šlo z něj cítit bezpečí, cítil jsem se tak.
„Nemůžu odejít bez tebe…“ šeptl jsem a pevně jsem stisknul víčka, a ještě pevněji ho objal.
„Nemůžu odejít bez tebe…“ šeptl jsem a pevně jsem stisknul víčka, a ještě pevněji ho objal.
Tom
„Ani já bez tebe. Nikdy tě neopustím, Bille, to mi věř, podíval jsem se skrz mříže do neurčitého bodu na protější zdi. Přemýšlel jsem. Přemýšlel jsem nade mnou a Billem. Jak to uděláme, až bude muset Bill odejít. Tyto myšlenky mě dělaly nešťastným. Nechci ho ztratit. Věděl jsem, že jednou ten den nastane a já se svého Billa budu muset vzdát.
„Ach Bille,“ zašeptal jsem a povzdychl jsi. Bill otevřel své krásné oči a zadíval se do mých. Opět jsem se v nich ztrácel. Miloval jsem ho. Miloval jsem ho už od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil. Až teď jsem si to konečně uvědomil. Nikdy jsem neměl nikoho tak rád jako jeho. On byl ten pravý, a já to věděl. Pohladil mě po tváři. Užíval jsem si každý jeho dotek, jeho krásně teplé a jemné dlaně, které hladí mou tvář. Jeho plné rty, kterým se nedá odolat. Jeho křehké tělo, značící plachost a jemnost, která vystupuje z každého jeho pohybu.
„Tome…“ Billův hlas mě vyvedl z transu, ve kterém jsem byl.
„Ano,“ usmál jsem se. Bill chvíli mlčel a pak pokračoval.
„…co s námi bude, až odejdu?“ této otázky jsem se bál.
„Tome…“ Billův hlas mě vyvedl z transu, ve kterém jsem byl.
„Ano,“ usmál jsem se. Bill chvíli mlčel a pak pokračoval.
„…co s námi bude, až odejdu?“ této otázky jsem se bál.
Bill
Skousnul jsem si rty a koukal jsem skoro bez mrknutí na Toma. Vpíjel jsem se svým pohledem do jeho, moje ruka vjela do jeho dredů, jezdil jsem po nich konečky prstů a sem tam jsem za nějaký lehce zatáhnul. Líbily se mi na něm, bylo to takové… „jeho“, slušelo mu to. Vlastně jsem ještě neviděl někoho, komu by doopravdy dredy takhle slušely. Oh, zase mizím myšlenkama z cesty. Teď bych měl přemýšlet nad vážnějšíma věcma, než je to, jak Tomovi úžasně sluší dredy, ne? Ale přece se nedá ani přemýšlet nad tím, jak je v mých očích dokonalý. Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by byl pro mě dokonalý, vždycky jsem měl za to, že nikdo nemůže být dokonalý, že.
„Nevím, co bude. Nechci, abys odešel pryč beze mě a já se tě musel vzdát, víš. Vím jenom to, co chci, aby bylo…“ řekl tiše dredáč.
„Musí být přece způsob, jak můžeme být… spolu, nebo ne? Určitě je možnost, jak se dostat ven oba, nebo… jak bych tady mohl zůstat s tebou,“ zamrkám a hlavu nakloním trošku na bok, spadne mi pramínek vlasů do tváře. Trošku našpulím přemýšlivě rty. Nemůžeme se přece jen tak rozdělit, nebo ano? Vždycky se musí najít nějaký způsob…
„Musí být přece způsob, jak můžeme být… spolu, nebo ne? Určitě je možnost, jak se dostat ven oba, nebo… jak bych tady mohl zůstat s tebou,“ zamrkám a hlavu nakloním trošku na bok, spadne mi pramínek vlasů do tváře. Trošku našpulím přemýšlivě rty. Nemůžeme se přece jen tak rozdělit, nebo ano? Vždycky se musí najít nějaký způsob…
autor: Sch-Rei & Antichrist Superstar
betaread: Janule
Ach, tahle kapitola je naprosto srdcervoucí…oslovující. Opět mám oči plné slz, nemůžu si pomoct, ale příběh je nesmírně smutný. Cítím tu bezmoc, snad bych řekla samu beznaděj…ale stále doufám a věřím, že existuje způsob, východisko a Tom s Billem ho najdou a zlomí ten krutý osud.
O Tommyho mám stejný strach jako Bill. Tommy je tolik statečný a silný, to ON podporuje Billa a drží ho, povzbuzuje. Obdivuji jeho vnitřní sílu!♥ Osobně se cítím jako sám Bill. Opravdu je strašné, číst ty hrůzy kolem ledviny a orgánech…skutečně cítím Billův strach, úskost, tu strašnou bezmoc…
"Nemůžu odejít bez tebe…" Až do této Billovy věty jsem se nějak držela, ale teď se ta slzička dostala ven. Tohle je tolik smutné. Sice se moc těším na pokračovaní, ale zároveň mám veliký strach, bije mi srdíčko, bojím se… Dokázaly jste vyjádřit skutečné napětí a očekávání.
Tuhle povídku jsem si velmi oblíbila, ale zřejmě se budu muset připravit na smutný konec… Cítím to…
Ta bezmocnosť musí byť hrozná, je mi ich oboch lúto, a bojím sa o nich. Rycjlo dalej.
Stejně jako Ondinka čekám špatný konec…
Dneska to bylo strašně smutné, bezmoc, beznaděj, lítost, smutek, tak by se dal dnešní díl popsat.
Je mi jich obou neskutečně líto a taky se o ně dost bojím, protože budoucnost se zatím jeví dost pochmurně.
Snad se mýlím a snad se i v tomhle hnusném světě najde troška naděje a lásky, která by je potěšila a zahřála u srdce, protože jak řekl jeden klasik: "Láska je to jediné, čím můžeš přikrýt své srdce v dobách, kdy i hvězdám bude zima z lidského sobectví…"
Myslím, že ten citát se k dnešnímu dílu dokonale hodí ♥