autor: GingerBalleGirl
Čauky twincesťátka 🙂 Mezi překládáním A mess it grows a psaním dalších dvou vícedílek (kterých se nedočkáte jen tak, protože jsem lemra líná 😀 ) se se mnou zase pořádně vykousla múza a vznikl můj milovaný Mindfuck 😀 na THF by to bylo žánrově někde v sekci songfic, neboli povídek založených na textu nějaké písničky, a já jsem na sebe náležitě hrdá, že se mi podařilo do povídky nenacpat ani jeden verš songu, protože to sama nenávidím, ale hrozně mě to lákalo a pokoušelo 😀 a tudíž, jestli někdo pozná, který song byl na počátku tohohle, má u mě malé bezvýznamné plus 😉
Mimochodem, všimněte si banneru alias uměleckého díla z rukou BKlady.Bizzare ♥ Luv you sis ^^
Enjoy it 🙂
Ginger ♥
Zvuk tříštícího se zrcadla narušil poklidný spánek mladíka s rasta copánky. Polekaně zvedl hlavu z vyhřátého polštáře a zamrkal do šera. Opravdu to slyšel? Nezdálo se mu to? Podíval se na budík na nočním stolku. Svítila na něm čísla 3, 5 a 8. Bože, co ho mohlo vzbudit ve čtyři ráno? Někdo si koledoval o koleno v zubech. Zabořil obličej zpět do polštáře a snažil si znovu přivodit spánek, když uslyšel další ránu. Znělo to, jako by někdo kopl do dveří, ale stejně dobře to mohlo být lidské tělo dopadající na podlahu nebo narážející do zdi. Ať už to bylo cokoliv, svědomí a zvědavost ho vytáhly nadobro z postele. Už by stejně neusnul, tak proč to nezkontrolovat.
Vystoupal do druhého patra jejich rozlehlého hamburského domu. A když říkal jejich, nemyslel jeho a své přítelkyně, manželky, ani psa. Ještě v pětadvaceti letech nebydlel s nikým jiným, než se svým bratrem. Všichni se jim divili, že si ještě nenašli ženy (popřípadě muže) jejich života, ale nikomu to ani nepřišlo divné. Byli přece dvojčata. Ne bratři, ale DVOJČATA.
Jin a Jang.
Ping a pong.
Tom a Jerry.
Bill a Ben.
Bill a Tom.
Tom, starší z nich, vešel do jediných dveří, spod kterých vycházelo světlo. Koupelna měla rozbitý lustr, ale ostré diody podél rámu zrcadla, nyní pouze rámu, dokonale osvětlovaly malou místnost. Když si Tomovy oči přivykly šeru, uviděl pravého původce nočního hluku. Uprostřed střepů se na kachličkách krčil vyzáblý mladík. Dlaněmi si podpíral čelo a kostnatá ramena se mu otřásala vzlyky. Hubené nohy s vysokými koženými botami kopaly a rozhrabávaly střepy na zemi. Dlouhými prsty si tahal za krátké černé vlasy, až mu z nich zůstávaly husté chuchvalce vytrhaných kadeří.
Tom těžce vydechnul. Nenáviděl to. Nenáviděl, když se bratr vracel v tomhle stavu. Věděl, že není opilý, i když z něj byl cítit alkohol. Nebylo to poprvé, co ho takhle uprostřed noci našel, ale přál si, aby to bylo naposled.
Bosou nohou opatrně rozhrnul ostré kousky zrcadla. Přisunul se blíž ke klubíčku nervů, které se opíralo o vanu a kňučelo si pro sebe. Přidřepnul si půl metru od něj a natáhl své ruce k těm jeho. Něžně mu oddělal jeden tenký prst po druhém z křečovitého sevření. Ze zkušeností už věděl, že Bill o své vlasy rád pečuje, a pak ho mrzí, že mu zůstávají lysinky, když si je ze zoufalství trhá. Sevřel jeho třesoucí se ruce ve svých dlaních a složil mu je do klína. Odkryl tak uplakaný obličej plný černých šmouh od řasenky a linek. Bill měl jemnější rysy, téměř dětské, ale ty byly momentálně pokřiveny bolestí až k nepoznání. Přes vyceněné, pevně sevřené zuby cosi kvíkl. „Sm… odprný…“ z věty zbylo jen pár písmen, která se Tomovi donesla k uším.
„Co říkáš?“ tichým, hlubokým hlasem se konejšivě zeptal. Než Bill odpověděl, popotáhl a svěsil hlavu. Nabral nové síly na zopakování svých slov.
„Jsem… odporný…“ tentokrát se do každého písmena opřel, aby to pro Toma vyslovil co nejzřetelněji. Tom v jeho očích uviděl, že to říká s vážností, a bolelo ho to i za něj. Nechtěl to poslouchat. Pokaždé, když Bill přišel z nějakého svého večírku (a večírek byl ještě hodně slušný výraz), vedl řeči na tohle téma. Tom tam s ním nechodil. Nebavilo ho dívat se, jak se po něm sápou pracky těch chlapů. Netušil, co se tam mohlo dít za zavřenými dveřmi, ale nejspíš nic hezkého. Bill se za to nesnášel. A Tom se nesnášel za to, že mu nemohl zabránit tam znovu jít. Postavil jej na nohy, aby neležel ve střepech, a přitáhl si jej do náruče.
„Už tam nikdy nepůjdeš.“
Nebyla to otázka. Prostě Billovi oznámil, že to tak bude.
Což ovšem vyvolalo bouři. Křehké ruce Toma odstrčily z objetí. Zavrávoral mezi rozsypaným zrcadlem a ani si nevšimnul, že mu jeden střípek rozříznul bosé chodidlo. Pár šarlatových kapek se rozmazalo po kachličkách a po bílém koberečku před vanou se rychle začala šířit rostoucí rudá skvrna. Narazil zády do zdi. Malá pěst přistála jen pár centimetrů vedle Tomova ucha. Obláček zdiva odfoukl Billův rozzuřený dech. Jeho obličej se hbitě ocitl tak blízko Tomovu, že jejich výdechy splývaly v jeden.
„Potřebuju to…“ zašeptal. Snažil se tvářit vážně, odhodlaně, ale viditelně se chvěl po celém těle. Tom se ho chtěl dotknout, ale bál se, že by se rozsypal stejně jako zrcadlo.
„Nepotřebuješ, ani to sám nechceš. A přiznej si, že ani oni tě nechtějí.“ Billovi se mezi rty vydral vzlyk s tichým vyjeknutím. Samozřejmě, že to věděl. Ale raději na to nemyslel. Nemluvil o tom, protože jakmile by to vyslovil, stalo by se to příliš skutečným.
„Ne…!“ vydechl neslyšně.
„Nechtějí tebe. Stačí jim tvé tělo. Možná už je pro tebe větším projevem jejich lásky sex než objetí, zapomněl jsi, jak to vůbec vypadá. Ty je možná miluješ, ale oni milují jen ten pocit mít tě pod sebou, být v tobě, slyšet tě vzdychat. Dáváš jim všechno, své tělo i city, ale oni jen všechno sežvýkají a vyplivnou. Znásilňují tě, Bille, chápeš to vůbec?“ Tom zvyšoval hlas, aniž by si to uvědomoval. Nechtěl křičet, ale potřeboval, aby jeho slova bral vážně.
„Nešukají jen tvoje tělo. Šukají tvoje city, tvoji duši. Mění tě na něco, co už není moje dvojče. Bille, kdo jsi?!“ Mladšímu z bratrů se podlomila kolena. Kdyby Tom včas nezareagoval, skončil by ve střepech. Zachytil jej pod rameny a přidržel. Položil jeho křehké ruce na okraj umyvadla, aby se měl o co zapřít, ale i tak ho raději jistil svými dlaněmi na jeho bocích. Z Billova hrdla vyšel bezmocný skřek. Brečel by, ale neměl co, všechny slzy ho opustily. Tom mu útěšně položil jednu paži kolem hrudníku, čelo si opřel o bratrovo rameno.
„Buď zase můj bráška, prosím.“ Zahuhňal do látky jeho trička. V Billově krku narostl knedlík, možná od pláče, možná dojetím. Nedokázal na tohle nic říct.
„Chci tě zpátky.“ Řekl a pohladil jej po rameni. „Chci tě zbavit té nenávisti v tobě, kvůli které tam chodíš a necháváš si ubližovat. Nenávidíš se. Toužíš po bolesti. Jsi příliš divoký, než abys přišel a chtěl obejmout. A tak radši jdeš za nimi. Abys aspoň něco cítil.“
Bill sklopil pohled od umyvadla. Bylo plné třpytivých kousků. Vypadaly krásně, ale na dotek bolely. Stejně jako jeho milenci. Vypadali zatraceně dobře, ale způsobovali mu jen bolest.
„Chci, abys na ně zapomněl. Na každý okamžik, kdy jsi křičel a oni nepřestali. Na každý večer v jejich pokoji, kdy jsi byl pod vlivem, ale stejně jsi cítil každý příraz, zatahání za vlasy, facku v obličeji. Pomůžu ti vymýtit všechny ty duchy z tvé minulosti. Budeš zase čistý.“ Tom otevřel kohoutek a namočil si dlaň ve vlažné vodě. Natočil Billův pohled k poslednímu většímu kusu zrcadla, který držel na rámu, aby v něm viděl jejich obličeje.
„Chci dokázat, že tvoje krása není jen maska. Proboha, vždyť jsi nádherný, ať už máš na sobě cokoliv, včetně těch chlapů,“ mokrou dlaní mu jemně stíral černé šmouhy od vybrečených šminek. „A stejně vidím odpor ve tvém výrazu, kdykoliv se na sebe podíváš. Snažíš se schovat za líčidla, protože potom to nejsi ty, komu ubližují, koho znají. Ale já tě znám. Jsi můj bráška. Bill. Jsi moje dvojče. Podívej, jsme stejní. Takže když říkáš, jak jsi odporný, cítím se odporný i já.“ Odrhnul mu rozcuchané vlasy z čela a vtisknul mu malý polibek na tvář.
***
Černovlasý mladík se probudil se silnou bolestí hlavy a ohněm v žaludku. I minimum světla v pokoji mu stačilo k migréně. Musel uznat, že to s tím alkoholem včera opravdu přehnal. Nejenže měl totální okno, ale co to sakra bylo za sen? Pamatoval si svoji koupelnu, strašně moc střepů (snad i krev?), vlhké dlaně na svém obličeji, polibek na tvář. A co mu nejvíc uvázlo v paměti – byl tam Tom.
Proboha, kéž by to sakra nebyl sen.
Měl dojem, že jeho mozku už fakt jebe. Z Toma. Z toho všeho, co si představoval, a jak moc o něm přemýšlel. Svěsil nohy z postele v domněnce, že se mu podaří doplazit do koupelny. Mýlil se. Jeho pohled padl na koberec, a on věděl, že už nebude schopen udělat ani krok.
Na světle béžovém koberci uviděl slabou krvavou šlápotu.
Žádnej sen.
A taky už žádný noční můry.
Nikdy.
autor: GingerBalletGirl
betaread: Janule
Vůbec netuším, o jakou písničku by mohlo jít, oni jich mají hodně a některé mají jiný text v angličtině a jiný v němčině a protože já TH v angličtině neposlouchám, tak ty písničky neznám. Ale první, co mě spontánně napadlo, bylo Rette Mich, protože Bill vlastně tímhle šíleným způsobem volal o pomoc…
Jinak povídka byla úžasná, celou dobu jsem se bála konce, že bude nějaká tragédie, ale naštěstí se žádná nekonala, díky Tomovi =)
Krásná povídka, i když trošku drsná ♥
Já… nejsem schopna pořádně přemýšlet. TOHLE (musím to napsat velkým, protože ono to prostě jinak nejde xD) bylo naprosto perfektní, tak plné emocí a lásky a nenávisti a… Bóže, mám skoro na krajíčku! Tom byl tady tak strašně hodný a něžný ke svému bráškovi, úplně mě dojal s jakou láskou k němu mluvil, jak mu promlouval do duše. A doufám, že to bylo dost na to, aby ho Billy poslechl. Nač by měl mít někoho jiného, když má Tomyho?! 🙁 Já jsem dojatá, extrémně, superextrémně, megaextrémně dojatá. Jak dějem, tak tím jak překrásně to bylo napsané, bude mi tím největším potěšením si přečíst tvé další povídky a doufám, že to až zas tak dlouho trvat nebude!!! :DDD
I když byl děj smutný, já se stejně musela usmívat jako blbec nad tvým přirovnáním Toma a Billa jako Bill a Ben. Mě tahle pohádka už jako malé utkvěla v paměti a kolikrát si začnu zpívat znělku a dosazuju tam místo Bena Toma… 😀 takže tohle bylo pro mě… úsměvné… :)))
A ty verše songů… jak to můžeš nenávidět??? já to v povídkách MILUJU!!!:D klidně si to tam dát mohla, mě by to jako vůůůůbec ale vůůůůbec nevadilo!;) :DD
[2]: Myslíš Bill a Ben, všechny děti zvou ven…?
Ty to znáš sama, já díky dceři xDDD
[3]: áno, přesně to… :DDD né že bych se ještě teď koukala na pohádky, ale když to člověk v té telce uslyší, tak to prostě nejde si přitom nepředstavit ty naše brouky… :DD Bill a Ben tam jsou stejně rozkošní jako Bill s Tomem :DDDDDD
T____________________T
jako. mě stačí málo k tomu abych tady vyděšeně nezačla bulet xDDDD já nevim co si mám o tom myslet. nádherný oO
oh nádherná povídka…strašně mě zaujala i kyž byla smutná..a myslím že k tomu byla písnička Automatic/Automatisch 🙂
jsem strašně překvapená.. nikdy jsem od tebe vlastně nic nečetla. jen překlad AMIG (heh, dobrá zkratka :D), za což ti vlastně musím i poděkovat, že jsi mě na tuhle skvostnou povídku upozornila a doufám, že se ti bude v překladu pořád tak dařit. 🙂
ale teď.. jak říkám, jsem z toho úplně paf. 😀 tohle je kouzlo jednodílovek. přesně jsi ho vystihla. 🙂 dokázat popsat jakousi situaci, která hlavním aktérům povídky změnila na vždycky život. ten zlomový bod. a já jsem strašlivě šťastná, že to pro Billa nakonec sen nebyl. zůstal ve mě z toho konce fakticky skvělý pocit. 🙂
Úžásná povídka :-)) škoda že to není vícedílka :-// :-((
čudné 😀