S.O.S. (Any​thing but love) 3.

Bill

Teď už nechápu vůbec nic. Copak je nějaká extra chvíle? Proč se mám oblíkat reprezentativně? Jen přikývnu a zůstanu zírat do skříně. Divím se, že jsi ty moje věci nevyházel. Tedy některé jo, ale ne všechny. Prstama kloužu po jednotlivých dílech oblečení a musím se lehce pousmát. Proč to takhle nemůže být běžně? Nakonec vyndám černé kalhoty a přes hlavu natáhnu fialové triko. Svůj oblíbený pásek, který jsem na sobě neměl už ani nepamatuju, a potichu jak myška vyjdu z pokoje a jdu za tebou do kuchyně. V břiše mi neskutečně kručí. Zastavím se mezi dveřmi a zmateně se dívám po kuchyni. Něco mi uniklo? Máš snad výročí, jak dlouho mě tu takhle držíš?

„Tome… něco slavíš?“ Odvážím se zeptat a popojdu do kuchyně. Nemůžu říct, že by to nebylo pěkný. Je to krásný, ale dost mě to děsí. Připomíná mi to všechny ty psycho horory nebo detektivky s masovými vrahy. Všechno vypadá dokonale, zločinec je i relativně milý a pak svoji oběť naporcuje v koupelně.

Tom

Otočím hlavu na nově příchozího a lehce se pousměju. Vypadáš dobře. Asi tak nějak, jako si tě pamatuju naposledy. Porostly ti vlasy a nejsi namalovaný těma hnusnýma silnýma linkama. Nenáviděl jsem to. Vypadal jsi jako zombie. Prohlížím si tě, když stojíš ve futrech. Kývnu hlavou ke mně a usměju se znovu.

„Vypadáš krásně.“ Řeknu jen tak. Vím, že to táta říkával mámě a vždycky ji líbnul pod ouško, taky to udělám. Použil jsi i ten svůj parfém, voněl mi. Chodil jsem ti tajně do pokoje a voněl se s ním. Prohrábnu ti rukou vlasy. „Večeře bude za chvíli, posaď se.“ Květiny jsou zatím schované. To až před večeří těsně. Otevřu láhev červeného a naliju ti do sklenky, pak i sobě. Zvednu sklenici a čekám, až ji zvedneš i ty.

„Na co si připijeme? Oh, na nás přeci, drahá.“ Řeknu úplně to samé jako otec, když tehdy dostal novou práci a slavilo se. Lehce tě políbím na rty.

„Posaď se.“ Zasunu ti židli a sednu si naproti tobě.

Bill

Zmateně koukám kolem sebe. Pochválil jsi mě. To jsi neudělal už tak moc dlouho. Naposledy snad jako dítě. Od té doby nikdy. Pak ve mně ale zatrne, když mě oslovíš drahá. Nakrčím čelo.

„Proč… proč mi tak říkáš?“ Posadím se na nabízené místo. Nechci tě rozčílit. Tuhle domácí scénu si nepamatuju. Vlastně si nepamatuju žádnou, co se mámy a táty týkalo. Málo jsem se o to zajímal. Jo, když odešel, mrzelo mě to a ptal jsem se proč. Ale pak to přešlo. Život jde dál. Ale do dneška nevím, co se mezi rodiči dělo. Co, kdy a jak slavili a podobně. Jen lehce smočím rty ve skleničce.

„Jsi… jsi v pořádku, Tomi?“ Nahnu hlavu tázavě trochu do strany. Prostě vypadáš nějak divně. Tedy stejně, ale tvůj výraz je úplně jiný. Jsi nejspíš nějak mimo. No jistě že jsi, když tohle děláš. Děsí mě to. Opravdu mě to děsí. Nevím, kdy vybuchneš, nebo něco podobného. Bojím se uvolnit, abych neztratil ostražitost a pak neskončil v mlýnku na maso.

„Provedl jsem něco?“

Tom

Postavím sklenici na stolek.

„Mám pro tebe malý dárek.“ Usměju se a jdu do vedlejšího pokoje. Vezmu pugét, kde je asi nějakých padesát jedna růží. Moc dobře vím, že sudé jsou na pohřeb a ten ti zatím vystavovat nehodlám. Nejde to ani pořádně vzít. Mám to dokonce i dokonale seskládané, jak jsem chtěl. Po okrajích jsou skoro černé a temné, a čím více se doprostředka blíží, jsou světlejší až v prostřed je sytě červená. Dokonale to udělali, taky jsem za to dal balík, ale peníze tady nehrají žádnou roli. Pro tebe už vůbec ne. Dojdu zpátky s úsměvem na rtech.

„Podívej, byly tak krásné jako ty. Dokonalé a ta vůně, připomíná mi tvé vlasy.“ Další z mnoha krásných vět mého otce. Ale ty se nějak nechytáš. Vypadáš vyděšeně.

„Stalo se něco, miláčku?“ Podávám ti pugét a hned podám vázu s vodou, aby nezvadly.

„Ty nemáš radost? Nelíbí se ti snad?“ Dívám se na tebe a neodpovídám na žádnou tvoji otázku. Nevíš, o co jde. Nikdy sis nevšiml, nechtěl jsi. Byl jsi slepý.

Bill

Lehce se roztřesu. Tome ty jsi musel už úplně zešílet. Co se to děje? Nevím, jestli mám být zděšený anebo se uklidnit.

„Jsou… jsou krásné. Děkuju.“ Po chvíli si je roztřesenýma rukama vezmu a vložím do vázy. Chtě nechtě k nim musím přičichnout. Ano, voní krásně a jsou krásné. Ale neslučuje se to s tvými větami. Je to hodina, co jsi mi řekl, že smrdím jako čokl a neustále mi říkáš, jak je ti ze mě na zvracení. Tak co to teď má být? Nějaký záchvat? Nebo chorá mysl? Myslel jsem, že já jsem šílený. Strach z tebe mi nedovoluje ti odmítat nebo nedej bože si ty kytky nevzít. Znovu mi zakručí v břiše. Teď už to ani moc nevnímám. Oči mám strachy rozevřené, ač se snažím být klidný. Je přeci jedno, co říkáš nebo děláš. Dokud mi neubližuješ. Hlavně mi dej prosím najíst, a pak je mi jedno, co si tu budeš povídat. Odkývu ti všechno, jen mi neubližuj.

„Já jen… nevím, proč to děláš. Na něco jsem zapomněl?“ Roztřesenou rukou tě pohladím po tváři. Bože tak dlouho jsem se tě nedotkl. Nesměl jsem, a to jsem po tom tenkrát tolik toužil. A užíval si to jen chvíli. Ted už to ale nedělám proto, že bych chtěl, ale proto, abych tě uklidnil. Abys nabyl dojmu, že je všechno v pořádku a já mám radost.

Tom

Když ucítím ten roztřesený dotek, musím se usmát. Chvíli si tě prohlížím a sleduju tvé oči.

„Políbíš mě?“ Řeknu jednoduchou otázku, jako ta malá holka, co se mnou vždycky chtěla chodit. Pamatuju si to do dneška. Byla to první holka, co jsme oba políbili. Já byl první a potom ty. Pak si nemohla mezi námi vybrat. Chtěla mě, ale ty jsi mi ji před nosem přebral. Neměl jsem ji rád, to ne, ale vzal jsi mi ji ty. A já žárlil. Byl jsi s ní stále venku a se mnou sis nehrál. Ani nekoukal na filmy. Našel jsem si Andrease, kamaráda. Byl strašně fajn, ale sotva začal chodit do našeho domu, bavil se více s tebou než se mnou. Nenáviděl jsem jeho, ale ještě více tebe. Mohl jsi mít všechny a bral sis moje kamarády. A když jsme vyrostli, chodili jste spolu. Pamatuju si, že jsme to jednou doma nevydržel a jen co jsi přišel z rande, uhodil jsem tě. Měl jsem vždycky problémy se zvládáním agrese. To všichni věděli. Báli se mě. Kdybys jen věděl, co se tenkrát v noci v parku stalo, tak, tak vlastně co? Nic. Nemohl bys nic udělat. To já jsem si na něj počkal a hlavu mu rozmlátil kamenem. Nechtěl jsem, abyste byli spolu. Tolik jsi pro něj plakal, tolik slz nepatřilo snad ani nikdy mě, bratrovi.

Bill

Nemůžu se zbavit myšlenek na to, co se to s tebou děje. Tohle nejsi ty a mě to děsí víc než to, jak tě znám. Když jsi agresivní, tak alespoň vím, co čekat. Agrese tě provází od mala. Už ve školce jsi byl schopný se dvě hodiny vztekat a házet po učitelkách hračky, když se ti něco nelíbilo. A čím jsi byl starší, tím to bylo horší. Hračky nahradily pěsti. Máma byla často ve škole řešit, že jsi někomu zlomil nos. Nikdy bych ale nevěřil, že v tobě je tolik agresivity, jakou ventiluješ na mně. Nebo mě tolik nenávidíš? Bože, chci vědět alespoň důvod proč. Zamrznu, když vyslovíš svoje přání o polibku. Co mám teď dělat? Nechci tě líbat. Opravdu ne, a zároveň tě nechci rozčílit. Chytnu tě opatrně za tváře a pomalu přibližuju tvář. Lehce se dotknu tvých rtů a chviličku na nich setrvám. Pak se zase pomalu oddálím.

„Já… pomůžu ti s tím jídlem, ano?“ Chci odvést nějak tvoji pozornost. To, jak si mě prohlížíš a jak na mě mluvíš… znervózňuje mě to. Děsí. Takhle jemně a s citem jsi na mě nemluvil, ani když mě potkal nejhorší den v životě. Když mi umřel přítel. Řekl jsi jen, že to bude dobrý. Že to časem přejde a pohladil mě po vlasech. Ale ani jsi mě neobejmul. Asi jsi byl v šoku a nechtěl jsi mi to dělat ještě těžší… ale teď mluvíš, jako bys mi chtěl oznámit, že moje rakev čeká za dveřmi.

Tom

Když ucítím tvoje rty, rychle přivřu oči a nechávám tě udělat, co chceš. Nechci tě teď k ničemu nutit. Teď ne. Táta by to neudělal a dneska večer nebo spíše v noci, jsem táta. Vždycky jsem chtěl být jako on, ale nemám takovou trpělivost a tohle mi vždycky vydrží jen na chviličku. Dlouho mě to nechytlo.

„Ne, lásko, seď, všechno je to nachystané, hned to donesu.“ Dám na stůl mísu s bramborama a do ní dám máslo. Taky naběračku na to. Pak ještě mísu s masem a šťávičkou. Usměju se a sednu si.

„Prosím, ber si. Ještě bude zmrzlina.“ Usmívám se a sleduju tě, jak ti krásně vlasy plají kolem obličeje. Jsi celá máma. Byli jsme si dlouhou dobu hodně podobní, všichni to říkali a pletli si nás. Pak už jsme každý šli svojí cestou. Když už jsi připravený jíst, taky si nandám, a pak popřeju dobrou chuť a pustím se do toho.

„Doufám, že ti to chutná alespoň trochu.“ Usměju se přes stůj a podám ještě kořenky, kdybys to měl náhodou málo. „Snažil jsem se.“ Dám si sousto a v klidu kulturně jím

Bill

Kdybych alespoň věděl, jak se mám chovat. Nebo co říkat, ale já nevím. Jsem zmatený. Ničemu nerozumím. Přijde mi to tak známé, ale nevím odkud. Nemůžu si vzpomenout, kde bych nějakou podobnou situaci viděl nebo o ní slyšel. Možná v nějakém filmu. Pomalu si zaplňuju ústa drobnými sousty a místo odpovědi se jen lehce pousměju a přikývnu. V mojí situaci by mi chutnala i suchá kůrka od chleba. Takže tohle je opravdu dobré.

„Smím… smím se zeptat… proč?“ Zvednu k tobě oči a přežvykuju. Je mi v podstatě jedno, na co mi odpovíš. Zda na to, proč mě tu držíš a ubližuješ mi, anebo na to, proč teď jsi takový a děláš to, co děláš. Obojí mě to zajímá, takže je to jedno, co si vybereš. Pokud vůbec něco. Po chvíli odložím příbor a napiju se. Musím si dát pauzu. Určitě to ani nesním. Mám stáhlý žaludek, takže kdybych to snědl najednou, asi bych pak zešílel bolestí. Tehdy bych na tyhle tvoje stavy reagoval jinak. Byl bych za ně šťastný a věřil bych, že to jsi ty. A že mě miluješ. Dneska už tomu nevěřím. Jen to prostě nechápu.

Tom:

Usměju se, když vidím, že jíš. Že ses i pousmál. Tak moc ti to sluší. A nevydržím, když vidím jeden neposedný pramen, jak ti stále padá do očí, a dám ti za ho ucho. Musím se znovu usmát. Je to jako pohádka. Tak rád se na tebe dívám. Ale stále mi přijde, jako by ses bál něčeho. A já to nechápu. Mě snad? Proč? Nemáš důvod mít ze mě strach. Když už mám talíř kompletně prázdný, vstanu a dám do dřezu. Sednu si zase zpátky a popíjím pomalu víno. Je tak příjemně sladké, připomíná mi to domov. Přesně tohle víno měl táta nejraději. Vždycky měl zásoby ve sklepě a říkával mi, tohle má ráda maminka. Učil mě i vytahovat zátku a ukazoval mi, jak se to dělá v restauracích. Pamatuju si, že to bylo na Vánoce. Táta mě luxusně oblíkl, a dal mi celou láhev toho lahodného vína a já přišel ke stolu. Podařilo se mi po krátkém boji vytáhnout zátku a pak jsem nalil všem do sklenek. Jen trošku na zkoušku. Máma se vesele smála a byla mile překvapena, ale to všechno zkazil Bill. Řekl, že vypadám jak tučňák. Nevydržel jsem to a utekl k sobě do pokoje. Byly to ty nejhorší Vánoce a já pro něj měl tak krásný dárek. Vlastně jsem mu to nikdy nedal. Nechtěl jsem ho vidět, a to i potom, co se mi omluvil. Vždycky něco zkazil. Byl na mě zlý. Kouknu se zpátky na tebe a jako bych se probral.

„Protože jsi byl vždycky za hvězdičku na tom nejdokonalejším nebi a já byl jen zhaslej, nevýznamnej měsíc.“ Zamračím a sleduju tě už ostrým pohledem jako vždycky.