autor: Doris a Lauinka
Bill
Je to naprosté deja vu. Jako by se skoro každý den opakoval ve stejném duchu. Zatnu zuby, když trupem narazím do chladné zdi. Zůstanu o ni zapřený a nohy trochu víc rozkročím. Hlavně ať je to rychle. Moc rychle. Trochu prohnu záda a se zavřenýma očima a silně skousnutým rtem čekám na to, co má přijít. Pocity slasti už dávno neznám. Dřív ano. Zprvu, když jsem myslel, že mě miluje. Býval něžný a mně se to s ním líbilo. Pozdě mi došlo, že za mnou chodí jen pro uspokojení. Mohl jsem být rád, alespoň za chvíle, kdy jsem byl poslušný. Kdy mým dárkem byla trocha pozornosti. Dneska už na to nespoléhám. A snad ani o to nestojím, jelikož vím jaký je.
„Nenávidím tě.“ Vydechnu šeptem a zbytky olámaných nehtů zatnu do zdi. Zajímalo by mě, jak často normální člověk přemýšlí o smrti. Je to totiž asi tak deset minut, co tu jsi, a já už na ni za tu dobu pomyslel snad stokrát. Ve všech možných variantách. Proč jsem si ještě neomlátil hlavu o zeď? Asi proto, že jemu by to udělalo radost. Sám mě nezabije, jelikož by se připravil o ten pocit nadvlády a to potěšení z týrání, ale kdybych umřel sám hlady, nebo si prostě prokousal žíly, jen by na mě plivnul a vzápětí by šel slavit, že jsem konečně zdechnul.
Tom
Zacinká pásek a kalhoty mi spadnou na zem. Taky jsou mi o pár čísel větší. Nesnáším, když je to na mně napnuté, přesně jako jsi to nosil vždycky ty. Brrr. Nikdy bych nechtěl být jako ty. Možná dřív, když jsi měl veškerý obdiv a nevím co ještě všechno. Možná, že to dneska bude se mnou složitější, nějak se nemůžu dostat do své kůže. Kámoš není v pozoru. Budeš to muset zařídit.
„Na kolena, hned.“ Taky docela používaná hláška. A jedna z mých oblíbených. Vlastně, dlouho jsi nedostal výprask. Byl jsi vážně poslušný, sem tam nějaká facka přiletěla, ale nic velkýho. Hodnej pejsek. Sleduju tvá záda.
„To ti tam mám pomoct?“ Konečně ses taky pohnul. Vydechnu. „Ještě chvíli takhle pokračuj a nedostaneš nic.“ Dívám se, jak si pomalu klekáš přede mě. Líbí se mi ten pohled. Sklený oči a pomalý pohyby. Dívám se na tebe nadřízeně.
„Víš, co máš dělat.“ Kývnu si hlavou směrem do klína a čekám, až začneš pracovat na mém uspokojení. „Ne do konce, chci se udělat do tebe.“
Bill
Ach ne tohle ne… nenávidím to. Chce se mi pak zvracet úplně ze všeho, a nejvíc možná sám ze sebe. Nejraději bych ti ho ukousl. Kdybych neměl takový hlad, neklekl bych si. Stáhne se mi hrdlo a ruce se mi skoro nezvladatelně roztřesou. Poníženě na tebe koukám nahoru. Jak se ti tohle může líbit, když si to vynutíš? Kdysi bych to dělal rád a kdykoliv by sis řekl. Dneska raději vydržím pár facek než tohle. Ale teď mám opravdu hlad. Mám chuť se zeptat, zda mi pak opravdu dáš něco k jídlu, ale je ve mně malá dušička na vyjednávání. Jazykem si navlhčím rty a dlaň ti položím na bok. Připadám si jako ve zpomaleném filmu a snažím se nepozvracet už teď. Mírně rozevřu rty a nechám tě do sebe zajet. Div se nezadusím, jak hluboko vjedeš. Neudržím to víc v sobě a z očí mi začnou stékat tiché slzy ponížení a zoufalství. Raději se urychleně pustím do ústní práce a volnou rukou si pomáhám. Chci to mít rychle za sebou. Cítím, jak se mi v puse napneš. Oh bože, fuj. Hlasitěji popotáhnu, ale neodvažuju se přestat. Ale taky se nechci s tebou vymazlovat. Však ty to se mnou taky neděláš podle mých představ.
Tom
Ten pohled je tak dokonalej. Jak v tobě celej mizí. Jo, celej, o to se vždycky postarám cuknutím boků. To teploučko, mmm… Zakloním trochu hlavu a užívám si to. Musím uznat, že tohle ti jde a vždycky šlo. S tebou se mi tyhle hrátky líbily vždycky nejvíc. Vydechnu přes pootevřené rty a jednou rukou ti vjedu do vlasů. Uklidňuje mě to. Nejsme tak nepříčetnej. Prudce vzdychnu. Netahám tě za vlasy, jen tě nechávám pracovat. Stejně po chvíli cítím, že jsem připraven. Odtlačím tě od sebe a vydechnu. Trochu musím chytit rovnováhu, jak se mi podlamují kolena. Bude to rychlý, dokonale jsi mě rozžhavil.
„Ke zdi.“ Kývnu v rychlosti a přerývaně dýchám. Potřebuju to rychle utnout, nebo se zblázním. Dneska ses opravdu snažil, zasloužíš si něco k jídlu. Možná. Snažím se to ustát a následuju tě ke zdi. Vezmu tě jednou rukou za bok a přidržím si tě, zatímco druhou rukou si nasměruju svůj úd rozkoše rovnou do tebe a pozvolna do tebe vjedu. Prudce zalapám po dechu. Nevím, po kolikáté tohle už s tebou dělám, ale pokaždé jsi tak úzký. Mmm. Přivřu oči a přirazím proti tobě. Mám chuť si s tebou hrát. Shodím ti vlasy z krku na bok a vsaju tvoji kůži do úst. Někdy to dělávám, když jsi hodný. Není to nic strašného, ani moje tempo není nijak zběsilé, a že to umím.
Bill
Povolím dlaně opřené o zeď. Měl jsem je zatnuté v pěsti v očekávání prudké bolesti. Ta ale nepřišla. Úlevně je tak povolím, i když tiše brečet nepřestávám. Cítím se opravdu odporně. Není mi to příjemný, už ne. I když ve srovnání s tím, jaké to bývá, se tohle dá srovnávat s orgasmem. Trochu víc se předkloním, abych ti usnadnil přístup a dovolil ti tak jít hluboko. Vím, že to máš rád. Nahnu hlavu do strany a snažím se vnímat alespoň doteky na krku. Tvůj dech dopadající mi na kůži a sání či kousání. Mám takovou chuť teď mluvit… zeptat se, proč to všechno, ale teď nemůžu. Vždycky jsem zticha. Pokud zrovna neskučím bolestí nebo hraným sténáním. Podle tvojí nálady. Kdyby se tohle odehrávalo o nějaký ten časový úsek dřív, tak bych se ti teď dobrovolně přirážel proti, ale bohužel. Nebo bohudík? Já už vlastně ani nevím. Myslel jsem napřed, že si tvoje pohrdavé chování opravdu zasloužím. Že jsem něco provedl a zasloužil jsem si lekci. Ale teď? Když už jsem jakou dobu zavřený tady? Není možné, aby to byla moje vina. I když ani vlastně nevím co.
„Au,“ tiše zaúpím. Blbě jsem se hnul a tvůj příraz zabolel. Takže se urychleně snažím dostat zase do takové pozice, jak jsem byl. To se dalo snést.
Tom
Nezajímá mě, jestli se ti to líbí anebo nelíbí. Mně se nelíbí celej tvůj zasranej život. Musím uznat, že dneska jsem nějak vyměkl nebo co. Jindy bych ti za vlasy pěkně zaklonil hlavu a něco pěkného bych ti pověděl. Vím, že to máš rád. A čím víc slz vidím na tvé tváři, tím více mě to přivádí do extáze. Nesnáším je sice, ale zároveň miluju. Alespoň vím, že trpíš. Jediné, co si v životě přeju, abys jenom trpěl. Nic jiného si nezasloužíš než bolest. Ta moje je neukojitelná. Máš, co si chtěl. Pokračuju ve svojí práci a snažím se soustředit se na svoje uspokojení. Nebudu přeci teď myslet na něco hnusnýho, když se chci uvolnit. Přivřu oči a představuju si, ani nevím, co si představuju. Chytnu tě pevněji za boky a zkrátím přírazy. Jsou sice prudší, ale stejně jsem dneska nějaký klidný. Asi únava, jiné vysvětlení není. Spokojeně se usměju, když cítím, jak to na mě jde. Chytnu tě ještě pevněji a snažím se normálně dýchat, ale nejde to. Nakonec ti naplním zadeček a sesypu se ti na záda. Neustál jsem to. Ale rychle se dám do kupy a ustoupím od tebe. Vydýchám se a pak si nasadím kalhoty.
„Fajn, zasloužil sis odměnu. Myslím, že sprcha, něco k jídlu a voda, ti postačí.“ Řeknu povrchně a chytnu tě za loket.
„Smrdíš jako prašivej pes.“
Bill
Snažím se vypnout mozek. Nic nevnímat a na nic nemyslet. S každým tvým silnějším stisknutím mých boků tiše usyknu. Myslím, že budu mít modřiny. Nejsi zrovna něžný, i když to dneska byla procházka růžovým sadem oproti jiným dnům. Uleví se mi, když to mám za sebou. Je nepříjemné to v sobě cítit. A ještě horší, když mi to teče po stehnech. Natahuje mě ke zvracení ze sebe samotného. Na druhou stranu jsem ale taky vděčný. Dáš mi najíst, napít a ještě i sprchu. Smyji to ze sebe. Alespoň částečně. Nechám sebou smýkat jak s kusem hadru. Dělej si se mnou, co chceš, jen mi dopřej opravdu tu sprchu a jídlo. Jsem celý zesláblý a unavený, takže každou chvíli narazím bokem do zdi, jak se mi těžko drží rovnováha. Ještě, když mě tak nešetrně držíš.
„Omlouvám se.“ Pípnu jak kuře. Za co se vlastně omlouvám? Že smrdím? Je to tvoje chyba. Kdybys mě tu nedržel, vypadal bych jako normální člověk. Tolik mě svědí jazyk na různé otázky, ale bojím se, že když je teď vyslovím, tak si to rozmyslíš a zase nic mít nebudu. Raději počkám až po svojí odměně.
Tom
Zase si tady hraje na chudinku. Jako vždycky. Fňukal snad úplně kvůli všemu. Jen spadl a už natahoval ruce po mamince, to já byl vždycky ten poslední, co ho neměli rádi. Já si bolístky musel pofoukat sám. Byl jsi takovej povrchní hajzl. Pohádky jsem ti taky četl většinou já, protože rodiče pracovali, abys ty měl svoje drahý hadříky. Je mi z tebe zle. Znovu to začíná ve mně vřít. Cítím, jak mi krev bublá v žilách. Mám pocit, jako by mi všemi otvory měla odcházet pára. Více tě stisknu a zatáhnu tě do koupelny. Nemusím u toho být. Postavím tě do prostřed místnosti. Kouknu na tebe.
„Máš na to dvacet minut. A jestli mi vyplýtváš všechnu teplou vodu, teprve něco zažiješ.“ Kouknu se na kraj vany, kde je součástí i sprcha, a pak na tebe. Je pravdou, že nějaký tvoje zbytečnosti jsem tehdy bral sebou. Abys taky někdy vypadal jako člověk, až tě budu šukat.
„Tvoje krávoviny jsou v té spodní polici. Udělej ze sebe člověka. Voda bude vypnutá za 20 minut a snaž se vypadat hezky, jinak nebudeš jíst u stolu, ale někde ve svém pokojíčku, který tak miluješ, jasný? Něco ti zatím donesu na sebe. Ještě si třeba sjedeme druhý kolo, když budeš vypadat přitažlivě. Celkový čas je 60 minut od tři, dva, jedna teď.“ Opustím místnost a jdu udělat něco k večeři. Spaní mě opustilo. Mám zase svoje hravé choutky.
Bill
Překvapeně mrkám a snažím se pobrat, co mi to tu všechno říkáš. Žádný druhý kolo nechci. Já se snad radši ani neumeju. Jenže to zase dostanu, že neposlouchám. Jak se za tebou zavřou dveře, vlezu do sprchy. Nejraději bych ležel v horký vaně asi tak dvě hodiny, ale můj časový limit je prý stanoven jinak. Pustím na sebe proudy vody a spokojeně zavřu oči. Nechávám si zmáčet vlasy a rukama kapky vody roztírám po svém vyhublém těle. Vždycky jsem byl hubený, ale teď je to extrém. Vypadám jak reklama na hlad. Nechápu, co se ti to stalo. Vždycky jsi ke mně byl hodný, a pak najednou… Důkladně ze sebe splachuju všechen pot, špínu a sperma. Ať už zaschlé nebo to čerstvé. Je to úleva, jako by se alespoň část toho hnusu smyla. Musím na to ale chvátat, takže po deseti minutách stojím před zrcadlem a fénuju a rozčesávám si vlasy. S ručníkem kolem beder. Nalíčil bych se, ale stíny, co jsem tu našel, jsou rozsypaný. Musely ti spadnout nebo já nevím. Alespoň jsem čistý a učesaný. Opatrně vykouknu z koupelny. Myslím, že to mám přesně na čas.
Tom
Vážně si to celé hlídám. Nemysli si, že se něco změnilo. Jen vypadáš vážně odpudivě. Jsem sice nadržený o sto šest, ale snad by se mi už příště ani nepostavil z toho, jak vypadáš. Ta sprcha byla už potřeba prostě. Dělám zatím jídlo. Zvolil jsem přírodní kuřecí plátek s broskví a sýrem a k tomu brambory. Taky jsem nachystal na stůl červené víno a dvě sklenky. Dal na stůl novej ubrus a zapálil svíčku. Takhle podobně to bývalo doma, když se něco slavilo nebo tak. Vždycky jsem to miloval. Nachystám na stůl i dva talíře. Slyšel jsem, že voda vypnula, kouknu na hodinky. Přesně. Usměju se spokojeně a pokračuju v práci. Pak akorát zajdu do svého pokoje a otevřu velkou skříň. Zírám do ní, co nejvíc by ti slušelo. Myslím, že bude lepší, když se sladíš ty. Jediné, co vím, že jsi měl dokonalého i pro mě, byl tvůj vkus. Tak tedy hlídám hodiny. Hodina utekla jako voda a já jdu pro tebe do koupelny. Setkám se s tvým pohledem.
„Odvedu tě do pokoje a chci, aby sis z těch všech krámů tam vybral něco na sebe. Ale něco reprezentativního, hodného sezení u stolu, jasný?“ Chytnu tě pod paží a odtáhnu tě do pokoje. Zavřu tě a já dodělávám poslední úpravy. Vše je dokonalé. Dokonce i pugét rudých růží jako krev jsem sehnal. Teda spíše nechal si sehnat. Teď už čekám jen na tebe.
autor: Doris a Lauinka
betaread: Janule
Musím se přiznat, že mám tohle "psychodrama" strašně ráda. Už, když jsem se do něj začetla poprvé, věděla jsem, že tuhle povídku budu vyhledávat… Miluju to napětí, když nevím, co mám čekat v další vteřině. Lauinko, vím, že píšeš Tommyho… já smekám… Vžít se do takové postavy, to musíš skutečně ovládat psychologii… Nedokážu vystihnout, jak moc složité to musí být, popsat, co se pere uvnitř člověka, jako je právě v tomto příběhu Tommy. Ty to umíš! Ale to já o tobě už dávno vím… Jsi skvělá!
"Nenávidím tě." Billova věta říkající naprosto vše.
A jak často normální člověk přemýšlí o smrti?? Pokaždé, když cítí strašnou bolest, během které si myslí, že už prostě nemůže dál…že je vyčerpaný, neschopný dále bojovat! Bille, vím, jak se cítíš!
Holky, já mám váš příběh hodně ráda, i když se bojím, jak tohle skončí…
Je mi Billa hrozne lúto, že musí takto trpieť, že musí mať také myšlienky. Je hrozné v akej situáci Bill je, že sam nevie čo môkože čakať. Priznám sa že neviem čo povedať za Toma,a aj keď je „ chorí “ prečo ubližuje Billovy.strasne dúfam, že sa možno uvedomí, a spametá sa.
Oooo božee… to je maso.. konečně něco pro zvrhlíka jako jsem já 😀 Billa je mi fakt líto když to skoro nemůže ani nijak napravit :/ No Toma to určitě trkne že nemůže bejt nasratej celej život :)) snad…