autor: Rachel
Is it tragedy or comedy…?
Bill:
Pomalu procitnu z posledního snu a lehce, ještě v polospánku natočím tvář k prvním ranním polibkům, jež mi slunce pokládá na mé spící tváře. Opustím říši spánku a snů, přesto nechávám svá víčka stále pevně semknutá. Jak rád bych vrátil zpátky několik posledních hodin, tu chvíli, kdy jsem po Tomově boku uléhal do své postele a věděl, že je přede mnou a před ránem ještě jedna dlouhá noc. Dlouhá… Uběhla tak rychle, jako by snad ani neoddělovala večer a ono ráno, do nějž právě procitám. Ráno, které mě utvrzuje v tom, že všechen čas již vypršel.
Můj žaludek se stáhne a mé nitro okamžitě zalije nepříjemný pocit. Zbývá tolik málo, jen několik desítek minut do mé operace. Dva dny času, které mi ještě zbývaly, uběhly jako voda, mnohem dřív, než jsem si všechno stihl uvědomit a srovnat v hlavě. Vlastně jsem ani neměl čas. Tom byl nepřetržitě u mě, byl mi velkou oporou, s ním jsem ani nepomýšlel na to, co mě již brzy čeká. V jeho blízkosti jsem vůbec neměl čas se tím zabývat.
A teď… Vím, že moje šance je velká, přesto však nedokážu přemýšlet tak jako on. Být si tak jistý, tak přesvědčený o tom, že všechno dobře dopadne. Co když se přeci jen vyskytne chyba? Už ani nevím, čeho se bojím víc – jestli toho, že to nevyjde, nebo toho, že půjdu na sál a budu tam pod rukama deseti lékařů bůhvíjak dlouho. Jen ta představa nemocničního prostředí mi nedělá příliš dobře a ani vědomí, že nevím, co mě čeká. Bojím se všech těch komplikací, které mohou nastat a kterých není zrovna málo. Bojím se, že nejsem dost silný na to, abych to všechno mohl zvládnout.
Tiché zakňourání za mými zády protrhne ranní ticho, mísící se s kouzlem spánku a snů, a přinutí mě se alespoň na okamžik odtrhnout od mého strachu a nervozity, jež mnou pomalu začíná prostupovat. Pousměji se, semknu víčka ještě pevněji k sobě, a byť jen jediným gestem ani nenaznačuji, že jsem už dávno vzhůru. Nechci, aby to věděl. Zvláště ne teď, když se ke mně tulí jeho teplé tělo, zatímco bříška jeho prstů si pohrávají s mými vlasy, jistě zacuchanými do sebe. Jeho teplá, měkká dlaň lehce pohladí můj nahý bok a pomalu sjede níž… až na mé bříško, něžně jej hladíc, zatímco dva horké rty se jen nesměle, vášnivě přisají k odhalené kůži na mém krku.
„Až budeš vidět, všechno bude úplně jinak, slibuju. Budou to ty nejkrásnější Vánoce, které strávíme jen spolu a s mamkou, s nikým jiným. Můžeš pokračovat ve výšce a dál kreslit… a já si konečně najdu práci. Vydělám spoustu peněz a objednám pro nás dva malý ostrov uprostřed oceánu. Jen moře, pláž, malý domek na vodě a palmy, tak, jak sis to vždycky přál. Nikdo tam nebude s námi, budeme tam jen my dva, ty a já, na celém ostrově úplně sami. Koupat se v moři, slunit… a večer, při západu slunce se milovat, úplně poprvé… jen tak, jak si to budeš přát,“ nesmělé zašeptání se doline k mým uším jako ta nejkrásnější melodie. Jako něco krásného, nadpozemského, co v srdci probudí lásku a v nitru vyvolá příjemné mrazení. Nedovedu zabránit úsměvu, který se s Tomovými zasněnými slovy pomalu vkradl na moji tvář. Říkal to tak zasněně a přesto tak jistě a vědomě, slova prokládal polibky, které jen dokazovaly význam jeho slov. Nutily mě jim uvěřit.
A já jim věřím. Věřím Tomovi, možná ještě víc než sobě. Věřím, že všechno bude tak, jak říkal. Pro něj podstoupím cokoli. A vím, že to zvládnu… právě proto, že jej tolik miluji.
Celé ráno uteklo rychleji, než kdo z nás předpokládal. Nesnídal jsem, jen něco málo z toho, co mi mamka připravila, nervozita byla mnohem silnější než já, ani na chvilku nechtěla povolit můj stažený žaludek. Jen s námahou jsem počkal na mamku a Toma… a když jsme konečně vyrazili, zřetelně jsem cítil, že se to nezadržitelně blíží a mně nezbývá, než jen odpočítávat poslední minuty, zbývající do operace.
Tom seděl v autě vedle mě, celou cestu mě držel za ruku… dokonce i tehdy, když jsem ležel na nemocničním lůžku v chodbě nemocnice a jen čekal na lékaře, kteří mě měli odvézt na sál. Slyšel jsem mámin hlas, mluvící jistě s nějakým doktorem, cítil jsem teplo Tomovy dlaně, jež stále zahřívala tu mou, a ani na okamžik nepovolila svůj stisk, a věděl jsem, že tohle je naše poslední společná chvíle, moje poslední příležitost, jež mi byla dána právě teď.
Pomalu jsem zatahal za Tomovu ruku a stáhnul jej do své náruče. Moc dobře jsem si uvědomoval, že právě tohle je ta chvíle, kdy jsem mu měl říct to, co jsem mu chtěl říct už dávno, avšak nenacházel jsem v sobě odvahu. Pohladil jsem jej po vlasech a objal jej kolem krku.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem nesměle své vyznání a s prvními slzami v očích vtiskl lehký polibek na jeho tvář. Věděl jsem, že si více dovolit nemůžu. Rozloučili jsme se včera večer, dlouhým mazlením a miliony něžných polibků, z nichž jeden se právě dotknul mé tváře.
„Já tebe taky, lásko. Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ vrátil mi můj malý polibek a něžně dlaní pohladil má záda… to už se k nám však donesly hlasy několika lékařů.
Lehký, poslední stisk zůstal na mé dlani a já se nechal vézt neznámou cestou k sálu.
Tom:
Tiše vydechnu a jen opatrně sklopím svůj pohled dolů, prsty si protírajíc unavená víčka. Den už se dávno schýlil ke konci, těch několik hodin od rána a od Billovy operace jako by tu nikdy ani nebylo. Celý den jsme strávili tady, sezením na nemocniční chodbě a čekáním na nové informace. Lékař nám sice slíbil, že jakmile bude vědět něco nového o Billově zdravotním stavu, ihned se nám ozve, jeho nabídku jsem však rázně zamítl ještě dřív, než mi ji vůbec stačil celou říct. Nepřipadalo v úvahu, abych odešel. Slíbil jsem sám sobě a Billovi, že na něj počkám tak dlouho, jak bude potřeba, nechtěl jsem se vzdálit ani na okamžik. Mamka na tom byla podobně. Vzala si pár dní volno z práce a rozhodla se zde i přes všechno dlouhé čekání zůstat. Spolu jsme tu strávili několik hodin, prakticky celý den i noc.
Promnu si strachem a nervozitou téměř studené prsty a jen pomalu shlédnu dolů. Máma tiše podřimuje na mém rameni, její unavené oči, které jen občas na okamžik upřou svůj pohled na stěnu před sebou, jen potvrzují to, že únava, kterou se celý den a večer snažila přemáhat, se konečně dostavila. A nejen ta její. Víčka se mi začínají klížit stejně tak jako ta její, jen z posledních sil se snažím od sebe odehnat přicházející dotěrný spánek, jenž mi nedá ani na okamžik pokoje.
Rázně si protřu ospalá víčka a zvýším tak svoji bdělost. Nemůžu usnout, ne teď, když už tak dlouho čekám na každou novou zprávu o Billovi. Až teď, když tu sedím a nezbývá mi nic jiného než čekat, uvědomuji si, jak moc jistý jsem si ještě před několika hodinami byl. Jistý tím, že operace dobře dopadne, že Bill bude vidět, že se nic špatného nemůže stát. Už od začátku, ani na okamžik jsem si nepřipustil druhou stránku celé věci – to, že by to nemuselo vyjít. Byl jsem si tak jistý, věřil jsem jen v to hezké… a vůbec jsem se nepozastavil nad tím, že by to mohlo být jinak.
A teď? Kam se poděla všechna má jistota, to, na co jsem spoléhal ještě před pár hodinami? Sedím tady skoro sám, téměř bezmocný, a jen marně čekám na zprávu, která nepřichází. Co všechno se mohlo stát? A co všechno se teprve dozvím a kdy? Vždyť tu čekám takovou dobu…
Tiché kroky protnou ponuré nemocniční ticho a já jen mírně pozvednu svou hlavu, plnou těžkých myšlenek. Venku začíná úsvit, dopadá sem první záře červánků rozprostřených po obloze. Už jsem ani nedoufal, že noc někdy skončí.
„Pan Kaulitz?“ lékařův hlas se ke mně doline jako by z velké dálky a já s pohledem na lékaře, stojícího teď naproti mně, rázem procitnu z mé chvilkové nepřítomnosti.
„Už víte něco o Billovi?“ vzhlédnu k němu, a aniž bych mu odpověděl, zeptám se jej první otázku, kterou mám na jazyku již tak dlouho. Poupraví si brýle na nose a stiskne v ruce jakousi složku, plnou papírů.
„Operace proběhla podle plánu, avšak jestli se zdařila, to nyní nemůže nikdo z nás potvrdit. Musíme počkat, až se váš bratr probudí. Ale mám pro vás dobrou zprávu, můžete jej navštívit na jeho pokoji,“ oznámí mi a obdaří mě zářivým úsměvem. Nemůžu uvěřit vlastním uším.
„Opravdu… o-opravdu smím?“ vykoktám stále ještě trochu zmateně. Samozřejmě, že chci Billa vidět… jen stále ještě nemohu uvěřit tomu, že mi něco takového bylo dovoleno.
„Ano, můžete, ale jen na deset minut, nesmí být po operaci rušen a nedá se říct, kdy se probudí z narkózy. Půjdete touto chodbou, na konci zahnete doleva k pokojům a podle jeho jména jej najdete. O vaši maminku se postarám,“ odvětí a já můžu vidět jeho pohled, jenž nyní sklouznul ke spící mámě. Opatrně, jemně ji od sebe odstrčím, přijmu od lékaře nabízený bílý plášť a bez sebemenšího zaváhání rychle zamířím chodbou směrem k pokojům.
Tiše pootevřu jedny ze sta nemocničních dveří a jen pomalu vklouznu do pokoje na samém konci chodby. Je tu téměř hrobové ticho, oknem sem dopadá několik prvních ranních paprsků vycházejícího slunce. Opatrně za sebou zavřu a jen tiše, po špičkách jako myška, zvědavě popojdu k bílé posteli uprostřed pokoje.
Zastavím se a jen velmi opatrně se posadím na volný okraj bílé nemocniční postele. Mé oči okamžitě, během jediné malé vteřiny, zabloudí ke spící tváři a upřou na stvoření, ležící pod bílou přikrývkou, svůj pohled. Pousměji se. Stačí tak málo… a já nevím o ničem, co se ve mně odehrávalo ještě před chvílí. Strach a nervozita jako by zůstala tam na chodbě za dveřmi, stejně jako to všechno, ten svíravý pocit úzkosti. Teď jej necítím. Cítím jen zvláštní, příjemné teplo, klid… a lásku, jež ve mně vyvolává pohled na to stvoření, stále tiše spící.
Pečlivě, pozorně si prohlížím jeho stále krásnou tvář, aniž bych vnímal úsměv, vkrádající se na mé rty. Opatrně, jen jemně vezmu ruku ležící podél jeho těla do té své, abych na ni mohl vtisknout malý polibek. Jsem o tolik klidnější, než když jsem byl tam venku. Možná proto, že jej mám konečně u sebe. Možná proto, že vím, že to tak bude už navěky.
Přiložím si jeho prsty ke svým rtům a pousměji se do malého polibku, jenž vložím na ta malá, jemná bříška.
„Ani nevíš, jak moc jsem rád, že můžu být tady s tebou. Těch několik hodin tam venku bez tebe bylo nekonečných, už nikdy nechci být bez tebe tak dlouho. Teď už budu pořád jen s tebou a nehnu se od tebe ani na krok. A nic se nezmění na tom, jestli se ta operace zdařila nebo ne. Tvé oči pro mě budou stále těmi nejkrásnějšími, i když mě nebudou moci vidět. Ty pro mě budeš tím nejkrásnějším, pořád. A možná za chvíli, možná za pár hodin, až se probudíš a uvidíš mě… tak se mi splní to největší přání, které mám. A chci, abys věděl, že i kdyby ne… nebudu zklamaný. Nebudu… protože stále budu mít tebe. Budu mít koho milovat, komu dávat svou lásku… tomu, kdo si ji opravdu zaslouží a bude si jí vážit stejně jako já té jeho. Ty jsi pro mě jediný, Billy, nikoho jiného nikdy nebudu chtít. Protože vím, že budu mít tebe… a nic krásnějšího už si nikdy víc nemůžu přát,“ zašeptám a pozvednu pohled k jeho tváři.
Setřu si první slzu, stékající po mé líci… a až teď se pozorně zadívám na slaboučké, téměř nepatrné chvění těch nádherných dlouhých řas, jež se lehounce zamihotají, než konečně pozvednou svůj krásný hustý závoj. Dvě nádherné zářící oči, plné té nejsladší čokolády, jen pomalu vzhlédnou k těm mým.
„Tome…“
Trvalo dlouho, než se naše cesty spojily dohromady. Život nám připravil nelehkou, tvrdou zkoušku, víc, než jsme od něj mohli očekávat. Osud nám nastražil spoustu nelehkých překážek, zároveň nám však dal to nejvzácnější – toho druhého. Teď už vím, že to pro nás bylo požehnání. Neboť osud zamíchal naše karty tak, abychom si až po nástrahách, jež nám připravil, a jež jsme museli překonat, uvědomili, jak moc si toho druhého vážíme. Jak moc pro nás znamená. Věřím, že právě teď jsem si uvědomil smysl toho všeho, čím jsme si museli oba projít. Zkouška je u konce… a nám již nezbývá, než udělat první společný krok a jít dál. Věřím, že nám toho osud ještě spoustu připraví. Stejně tak však věřím, že jeho krok, kterým spojil naše cesty v jednu, byl správný. Alespoň pro tuto chvíli…
KONEC
Tak…
možná nemám ráda konce, bude to tím, že nikdy netuším, co ke konci povídky napsat. A u této je to pro mě obzvlášť těžké, proto se aspoň trochu pokusím, dát to nějak dohromady 😉
Povídka je dokončená, děj je dokončený a jak… to už posuďte sami. Konec je mírně otevřený, takže je jen na vás, jak ho přijmete a pochopíte. Ostatně název dílu to tak napovídá. Ještě donedávna jsem si nepřipouštěla myšlenku, jak dlouhá povídka byla a jak dlouho trvalo ji sepsat. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem psala poslední odstavec, který několika větami shrnuje obsah celé povídky. To, že s dvojčaty jsem ušla pořádný kus cesty… a je na čase tu cestu ukončit 😉
A vy jste tu cestu šli se mnou, vaše komentáře byly mým hnacím motorem, za což jsem vám neskutečně vděčná. Speciální poděkování patří Janči a Ondince, myslím, že nemusím říkat zač. A samozřejmě také Januli patří velký dík, bez ní by se tu povídka ani neocitla.
A jestli byla dobrá či ne? To už nechávám na vás. Máte prostor v komentářích, abyste zhodnotili vše, co vás napadne, co se vám líbilo a i to, co se vám nelíbilo. Byla bych moc ráda, kdyby se ozvali všichni, kdo povídku četli. Já doufám, že se vám líbila, alespoň trošku tak, jako se líbila mně. Budu doufat, že ano… a ještě jednou děkuju moc 😉
Rachel
autor: Rachel
betaread: Janule
Rachel!!!
Já tě zastřelím, co je to za konec??!!xD
Že si ho mám domyslet?
Tak já si ho teda domyslím =)
Protože špatný konec by mě nejspíše zabil, tak u mého konce se Billova operace rozhodně podařila, vždyť jak by Bill věděl, že Tom sedí u něho, kdyby ho neviděl? =)
Já vím, že Tom by Billa miloval i slepého a nikdy by ho neopustil, ale to zklamání by bylo pro Billa až příliš velké a bojím se, že hořkost, ublíženost a pocit, že je Tomovi na obtíž, by nejspíš časem všechnu lásku přehlušil…
Tohle byla naprosto překrásná povídka, zařadila se mezi moje nejmilovanější skvosty a právem na ni můžeš být hrdá =)♥
Miluju a neskutečně obdivuju tvůj krásný styl psaní, plný křehkosti, něhy a hlavně lásky, která sálá z každého slovíčka téhle dokonalosti, ty se umíš úžasně rozepsat v ději, popsat city, povahy postav a jejich myšlení, jejich vnímání světa kolem sebe, vnitřní bolest a boj i štěstí a pohodu, pro mě jsi jasně jedna z nejlepších autorek vůbec.
A tenhle povídkový klenot se ti povedlo vybrousit až k dokonalosti diamantu a já ti děkuju, že jsem ho mohla číst a komentovat, protože to byl překrásný zážitek ♥♥♥
Rachelko, smekám, bylo to úžasné =)♥♥♥
Ach, Rachelko, tvá povídka je HIGHLIGHT dnešního povídkového dne a řekla bych nejen dnešního! Jde o skvost, který jsem vždy vyhlížela a očekávala, jakou nádheru budu moci zase spolu s tímto příběhem prožít. Také jsem chtěla napsat, že jde o povídkový drahokam, ale to už Janička píše přede mnou, tak alespoň s ní velice souhlasím.
Bude se mi po tomto příběhu hrozně stýskat, získal si mé srdíčko a to se podaří opravdu jen málokteré povídce. Tvá slovní spojení a obraty jsou mocné a nádherné, poutavé a oslovující. Je naprosto dokonalé přečíst si větu a s napětím očekávat tu další, co se stane dál. Miluju tohle napětí a očekávání.
Dnes jsem Billův strach úplně cítila. Nemocnice – a sevře se mi hruď. Ale Bill má v Tommym oporu. Tommyho snění o ostrově a jejich prvním milování je nádherným okamžikem a i to je slabé slovo. Tommy je takový princ, dokonalá postava tvého ještě dokonalejšího příběhu, Rachelko. Teplo Tommyho dlaně a jeho pevný stisk – to byl opravdu mocný a dojemný okamžik a jsem šťastná, že se mu Bill vyznal. Tommyho poslední stisk před operací mě rozbrečel. Tohle jsou dechberoucí chvíle. Je nádherné, jak neustále dává Billovi najevo svou lásku. Ten malý polibek na Billovu ruku, když spal, mě znovu rozslzel, stejně jako Billovo "Tome". Bill ho nemusí vidět, mohl cítit Tommyho polibek, který mu vtiskl na ruku… Ale přesto doufám, věřím…
Nádherné, já moc děkuji za krásný zážitek a Rachelko, mně bylo ctí, že jsem mohla tuhle nádhernou povídku číst. Děkuji ti za to!♥♥♥
Ach… ♥ Právě jsem dočetla poslední písmenko. Je mi z toho zvláštně úzko, když si představím, že tu povídku už nebudu číst, ale o jarních prázdninách si jí hodlám postahovat, uložit a pěkně, v blízké budoucnosti, znovu přečíst, pěkně vcelku. Ten závěr byl naprosto geniální a asi to bude znít tragickykomicky, ale tenhle díl se mi ze všech 54 líbil nejvíc. Bylo to dokonale sepsaný, prožívala jsem s Tomem nervozitu z Billovi operace a když jsi nám nechala pěkně prostor pro naši fantazii – ano, jistě, že jsem uznala, že Bill VIDÍ ♥ Nemůže to být v žádném případě jinak 😉 🙂
Budu se těšit na další tvoji práci a … snad si jdu tenhle díl přečíst znovu… 🙁
Moc krásně píšeš. Mohlo by to mít pokračováni,ale můžem si to svou fantasii domyslet.
Píšeš opravdu skvěle. Povídka je fakt kvalitně napsaná, skvělé téma… ale na můj vkus je moc vleklá plus dvojčata jsou spolu jen minimální část povídky:(
Krásně napsana povídka,i v životě musí člověk poznat boles ,aby pochopíl co chce.
Všetky poviedky, ktoré som od Teba čítala boli nádherne presvetlené slniečkom od prvej až po poslednú kapitolu. V tejto to tak nebolo. Možno si mala pri jej prvej polovici depku, alebo si bola na niekoho naštvaná, alebo ja neviem prečo si Billa a Toma a teda aj mňa musela tak hrozne týrať. Ale od kedy zmizla z ich života hnusoba Carol, akoby si sa vrátila Ty a začala písať svoj ďalší slniečkový príbeh. Od toho momentu som si túto poviedku zamilovala, ale ak ju raz budem znovu čítať, preskočím tie pasáže s tou dilinou, pretože mi neskutočne liezla na nervy a budem čítať len o tom ako sa majú radi dvojičky, pretože preto čítam twc aby som si užila ich lásku. A Ty ju dokážeš napísať nádherne láskyplne a nežne. Koniec neberiem ako otvorený, pre mňa je záver úplne jasný 🙂 a krásny.
Tuhle povídku čtu už po druhé a moc se mi líbi.