autor: LadyKay
„Nech ho!“ Zařval Bill, když se konečně vzpamatoval a začal se sbírat ze země. Čin, k němuž se odhodlal, by se dal považovat za odvážný. On, co byl jak za groš kudla, jak říkávala babička dvojčat, sám proti Stefanovi a jeho kumpánům. Za jiných okolností by se možná ani neodvážil, možná by se i bál. I když strach přece jen měl, uvědomoval si jej. Nestrachoval se však o sebe, nýbrž o Toma. Nechápal, kde se v něm bralo tolik odvahy, tolik síly.
„Vypadni od něj, kreténe!“ Hrubě odstrčil hromotluka, který byl nejblíže Tomovi, a přidřepl si k němu. Bratr se choulil do klubíčka, bezbranný ležel u nohou těch pitomců, kteří se div neváleli smíchy a náramně se bavili pohledem, jenž se jim nabízel. Bill, ač na to nevypadal, se prát uměl. Nevyhledával rvačky, ale bylo-li by to nutné, dokázal by se protivníkovi ubránit. Jenže v tomhle případě to bylo jiné. Přesila byla příliš velká a jediné, o co v tuto chvíli šlo, bylo ušetřit Toma bolesti, kterou by mu mohly rány způsobit.
Bill neviděl jinou možnost, jak tak učinit, než sám mu posloužit jako ochranný štít. Další rána, ta od Stefana, tedy dopadla na jeho záda. Chlapec zasténal bolestí a jeho obličej se v jejím důsledku zkřivil do nehezké grimasy. Nehnul se však ani o kousek, byl odhodlaný vydržet. Tom za nic nemohl, ti namachrovaní blbečci nesnášeli Billa, který odmítal dopustit, aby za nevraživost, jež mezi nimi panovala, platilo i jeho dvojče.
„Necháte toho, syčáci!“ Ozval se mužský křik, když už se černovlasý chlapec připravoval na další úder. „Kliďte se odsud!“ Několik vteřin trvalo, než se Bill odhodlal otevřít oči a podívat se, kdo je zachránil. Muž, přibližně v letech jejich otce, stál opodál a rozzlobeně se díval za skupinkou vzdalujících se kluků, kteří na něj přes rameno něco pokřikovali. Mladík se na něj vděčně usmál. Kolem prošlo několik lidí a žádný nic neřekl. Ta lhostejnost byla až zarážející. Kdyby se tam váleli v kaluži krve a žadonili o pomoc, každý druhý by kolem nich bez povšimnutí proplul a šel si po svých.
„Zmetci jedni.“ Ulevil si muž a vykročil k chlapcům. Bill se instinktivně přisunul blíže k Tomovi, přestože nebezpečí už pominulo. Zážitek byl přece jen příliš čerstvý. Slyšel, jak sourozenec vydává nějaké zvuky, o jejichž významu nemusel dlouho rozmýšlet.
„Tome…“ Zlehka se dotkl jeho hlavy, což dělat neměl, Tom totiž zaječel a začal se kývat ze strany na stranu. Billovi bylo do breku a připadal si hrozně bezmocný. Litoval, že nikdy nevyslechl rodiče. Kdyby to udělal, věděl by alespoň trochu, jak se nyní zachovat, jak dát bratrovi najevo, že už mu nic nehrozí a že je v bezpečí. Otec by to věděl. Jenže copak mu může volat a popisovat, co se stalo? Zaprvé na to nebyl čas a zadruhé by ho při nejbližší příležitosti zaškrtil. Musel tedy jednat intuitivně. Ignoroval zvídavý a zároveň tázavý pohled jejich zachránce a znovu a co nejklidnějším tónem, jaký mu situace dovolovala, promluvil k bratrovi: „Tommy, je to dobré. Slyšíš? Dobré.“ Stále dokola opakoval poslední slovo a s úlevou zjišťoval, že Tom sebou pomalu přestává šít. Když k němu konečně vzhlédl, bodlo jej u srdce. Ty oči, v nichž očekával strach, zrcadlily tolik důvěry. Důvěry k němu.
~*~
Simone, listující časopisem, konečně zaslechla rachot klíčů v zámku, dík němuž poznala, že se její chlapci vrací. Sama byla zvědavá, jak prožili dnešní odpoledne. Všimla si, že se v posledních dnech mezi nimi něco změnilo, že si byli o poznání blíže a že Bill neprskal, když mu něco říkal, ale trpělivě a zaujatě naslouchal. Tom mluvil hodně a rád. Ovšem pro druhou stranu bylo komplikované s ním hovořit, jelikož často skákal do řeči a nevšímal si, zda dotyčného zajímá, o čem se baví. Překvapovalo ji, že Bill za tak krátkou domu dokázal přijít na to, jak vést s bratrem rozhovor. Dříve s ním nemluvil vůbec. Když už ke kontaktu došlo, křičel na něj. Nyní pomalu odhaloval tajemství komunikace s člověkem, kterým byl jeho bratr. Samozřejmě ho sem tam zaskočilo, že se bavili o jednom tématu a zničehonic Tom začal povídat o něčem, co s předešlým vůbec nesouviselo. Bylo to proto, že neuměl říct „tomu nerozumím“ či „nevím“, jelikož by si připadal hloupě a on nechtěl být v očích ostatních za hlupáka. Z toho důvodu stočil hovor tam, kde měl pevnou půdu pod nohama.
Přes to všechno však byla překvapena naléhavostí a prosbami, aby je nechala jít. Nakonec uznala, že by nebylo dobré, bránit jejich sbližování. Měla samozřejmě strach, bála se o oba, přesto však byly obavy o mladší dvojče, o Toma, v něčem jiné. Svět venku a lidé v něm nerozuměli jemu a on zase jim. Bylo to, jako by byl uvězněn v bublině, jež mu na jednu stranu zajišťovala jakousi neviditelnou ochranu, protože spoustu věcí si nepřipouštěl, ale na druhou stranu mu život komplikovala, neboť byla neproniknutelná a nikdo, ač se snažil sebevíc, se do ní nedostal. V koutku duše vždy doufala, že by její starší syn mohl být tím, komu se to jednou povede. A doufat nepřestala, přestože se mnohokrát setkala s názorem, že Tom není schopen navazovat kvalitní mezilidské vztahy. Nevěřila a věřit odmítala. A měla pravdu, Bill si k němu našel cestu a pomalu se s bratrem poznávali a sbližovali.
„Už vás oče… Bille!“ Vyjekla, když spatřila, jak vypadá. Přestože mladík hned odvrátil tvář, jejím očím neunikl nateklý ret a modřina. Stejně tak si všimla jeho špinavého oblečení. „Ty ses pral!“ Žena se prstem pokusila nadzvednout chlapcovu sklopenou hlavu, ale ucukl.
„Nepral.“ Odvětil a chystal se kolem ní prosmeknout, jenže jej zadržela.
„A co to…“ Bojácně vzhlédl a uviděl matku, jak zírá na Toma, který byl rovněž špinavý a měl i roztržené kalhoty.
Simone si zhluboka oddechla, když se ujistila, že je Tom v pořádku. Nikde neměl ani škrábnutí, ovšem o Billovi se tohle tvrdit nedalo. Otočila se tedy ke staršímu dvojčeti, jemuž zahradila cestu a zabránila mu tak v odchodu.
„Tak vysvětlíš mi, kde jsi k tomu přišel?“
„Nikde.“ Odbyl ji.
„Bille?“ Simone si založila ruce na prsou a čekala. Bill tenhle tón znal, oslovovala ho tak, jen když měla podezření, že něco provedl. Když jako dítě rozbil její oblíbený hrnek. Když byl drzý na sousedku, která to zatepla vyslepičila Simone. Když dostal napomenutí třídního učitele za nevhodné chování, a jak řekl učitel, laxní přístup ke škole. Ve všech třech a ještě mnoha dalších případech použila ten samý tón jako nyní. Věděl, že jí nemůže říct pravdu, a zrovna tak si byl jistý, že ji z něj nakonec přece jen vypáčí. Na to znal svou matku až moc dobře. Jakmile se jí něco nezdálo, vydržela to z něj dolovat úctyhodnou dobu, dokud nedostala odpověď na položenou otázku, již považovala za pravdivou. Zažil to několikrát a podvědomě tušil, že ho to čeká znovu.
„Nedorozumění.“ Pokrčil rameny. Pohled, jenž mu byl vzápětí věnován, pochopil, jak byl myšlen. To ‚nelži‘ tam šlo nádherně vidět. Jenže on lhát musel, neměl jinou možnost.
Tom se zničehonic rozešel a bez jediného slova zamířily jeho kroky do obýváku. Po chvilce se ozval zvuk puštěné televize a znělka jednoho z pořadů, který pravidelně sledoval. Bill znervózněl. Poslední, co chtěl, bylo zůstat s matkou o samotě.
„Pojď se mnou.“ Vyzvala Simone chlapce a vykročila směrem ke kuchyni. Věděl, že za ní musí jít, nebylo zbytí. Se sklopenou hlavou jako kající se hříšník se po pár vteřinách objevil na prahu kuchyně. Matka stála u linky, o níž se opírala zády, čímž navozovala přesně tu atmosféru, kterou nesnášel. Nejraději by jí řekl, že je to jeho věc a její zbytečná starost, ale uvědomoval si, že to nesmí, nechce-li ji vytočit. Nesmí ani lhát. Kdyby byl Tom jako každý jiný bratr, mohl by jej poprosit, aby lež, kterou by si vymyslel, podpořil. Jenže jak může žádat něco takového po svém sourozenci. Vždyť ani neví, jestli Tom umí lhát. Bůhví, zda ví, co lež vůbec je. Pravdu říct nesmí, lhát nemůže. Co tedy dělat?
„Kdo ti to provedl?“ Simone to nevydržela a musela se zeptat. Dlouhé chvíle si prohlížela svého syna, jenž stál, civěl do podlahy a odmítal se na ni podívat. „A proč jste oba jak čuňata?“
„Mami, to…“
„Nic není, já vím. Je to jen nedorozumění, viď?“
„Ano.“ Kývnul a konečně vzhlédl. Výraz, který nyní měla jindy milá tvář jeho matky, neměl rád. Už jako dítě nesnášel, když se tvářila takto. Věděl, že se zlobí a že ví, že jí lže.
„Oba jste špinaví, ty máš rozbitou pusu… Neudělal to Tom, že ne?“ Sice odmítala možnost, že by to mohla být pravda, ale musela ji připustit. Byla si vědoma, že se u Toma mohou objevit známky agrese. Upozorňoval ji na to nejen Jörg, ale i další odborníci. Však už se to jednou stalo.
Kluci si jako malí hráli s kostkami. Zatímco Tom je rovnal do řad, Bill za ním lezl po čtyřech a rozhazoval je. Zvonivě se u toho smál, jednu po druhé bral do rukou a odhazoval stranou. Simone nechala kluky si hrát a dál se věnovala svojí práci, od níž ji najednou vytrhl dětský pláč. Když vběhla do místnosti, našla Toma, jak drží v ruce kostku, nespokojeně mumlá a Billa, který se držel za hlavu, po tvářích se mu valily slzy a křičel. Netrvalo dlouho, aby pochopila, co se stalo. Bill se snažil přitáhnout pozornost bratra a přimět ho ke hře, jenže Tom o něj nestál. Nechtěl si s ním hrát, zábavné pro něj bylo všechny věci rozestavovat a řadit, ne hra s bratrem. Neměl o ni zájem, Bill si totiž vždycky chtěl brát věci, které on tak pracně srovnal. Což udělal i teď a byl za to potrestán. Bylo to jen jednou jedinkrát, víckrát se to neopakovalo, ale přece jen se to stalo.
„Ne, ne,“ začal drmolit Bill, „Tom to nebyl, fakt ne.“
„Bille, kdyby ti to udělal Tom, řekl bys mi to, že ano?“ Vsadila by se, že kdyby mu tu samou otázku položila v den, kdy Tom přijel, odpověděl by, že ano. Teď však Simone něco říkalo, že i kdyby mu to udělal bratr, popřel by to. „Něco takového bychom já a tvůj otec museli vědět. S Tomem je to jinak než s ostatními. Rozumíme si?“
„Řekl bych ti to. On to nebyl, stačí?“ Zeptal se otráveně Bill. Nechtěl o tom mluvit. Chtěl při příjezdu otci něco navrhnout, jenže s takovou ho pošle do háje a ne, že mu na to kývne.
„Nestačí.“ Zavrtěla Simone hlavou. „Chci vědět, co se stalo. Jsem tvoje matka a…“ Mladík obrátil oči v sloup. Přesně na tohle čekal. Přednáška o tom, že je jeho matka a má právo vědět, co její syn dělá ve volném čase, s kým se stýká a tak dále, bylo poslední, co mu chybělo. Pokračovalo to totiž upozorněním, že přijde-li její neplnoleté dítě domů v tomhle stavu, je přirozené, že chce vědět, kdo mu to provedl. Byl podrážděný, vystresovaný a nadával sám sobě, že vystavil Toma takovému zážitku. Celou cestu domů nemluvil, ač se s ním Bill snažil bavit. Jen nesl krabici s iPodem, který byl jistě rozbitý, protože na něj ti tupci dupli, a mlčel. Billova obava, co se v Tomovi odehrává, narůstala z vteřiny na vteřinu. Byl šikanovaný ve škole, a přestože se nebránil a snášel útoky jen proto, aby si jej všímali, mohla mu to tato událost připomenout.
„Potkali jsme partu idiotů, postrkovali nás a dostal jsem přes hubu. Spokojená?“ Vypálil na ni nakonec pravdu.
„Co prosím?“ Vyjekla Simone. „Tom…“
„Mami, nic mu není. Je…“
„Bille, uvědomuješ si, jak se to na něm mohlo podepsat? Slíbil jsi mi, že…“
„Já si to sakra uvědomuju!“ Vykřikl chlapec. „Jen do něj strčili, ale nezbili ho.“
„Jen do něj strčili? To ti přijde málo?“ Simone nevěřila svým uším. Počáteční obavy o Billa přešly v hněv. Rozzlobil ji. Vůbec nepovažoval za nutné ji informovat, v jaké stresující situaci se jeho bratr ocitl. Nemohla uvěřit, že by Bill byl až takhle nezodpovědný.
„Tys tam nebyla, vůbec nic nevíš. Byli jsme tam sami dva! Bránil jsem ho, aby mu nic neprovedli. Mě zmlátili, když jsem chránil Toma. Mě! Ale jsem rád, že jsem ho dokázal ochránit.“ Po těchto slovech vyběhnul z kuchyně, během chvíle zdolal schody vedoucí do patra a nato se ozvalo prásknutí dveřmi. Simone osaměla. V kuchyňském pultu hledala oporu, kterou teď potřebovala ze všeho nejvíce. Kolena se pod ní třásla, jeden cit v ní přebíjel druhý. Na jednu stranu se chtěla na Billa zlobit, že to z něj musela dolovat a že jí to neřekl sám od sebe, přestože věděl, že je Tom jiný a jaké následky by to mohlo mít. Na druhou stranu jí ho bylo líto.
„Tome, pověz mi, bolí tě něco?“ Simone se jakž takž uklidnila a okamžitě vyrazila zkontrolovat svého syna. Tom seděl na pohovce, oči měl upřené na obrazovku a kroutil si prsty na rukou. Působil dojmem, že ji vůbec nevnímá.
„Tome, ptala jsem se, jestli tě něco bolí.“ Zeptala se už o poznání naléhavěji.
„Ne.“ Odvětil, aniž by odtrhl pohled od televize. Simone se chystala zeptat, zda mu ti kluci ublížili, jenže k tomu nedostala příležitost. Pořad skončil, Tom vypnul televizi a vstal. Prosmekl se kolem ní a svou kolébavou chůzí opustil místnost. Když byl malý kluk, připomínal jí medvídě tím, jak se kýval ze strany na stranu. Nemusela vstát, aby věděla, kam jeho kroky míří. Ani se nesnažila jej zastavit. Šel za tím, s nímž chtěl být. Za Billem.
~*~
Bill ležel na posteli, hlavu zabořenou do polštáře, kterým se snažil tlumit vzlykání. Jestli byl předtím rozhozený, tak netušil jak nazvat, jak se cítil teď. Rozhovor s matkou mu na náladě vůbec nepřidal, naopak si začal všechno ještě více vyčítat. Když šli domů, ujišťoval se, že nemůže za to, že na ně narazili a že jim nedali pokoj, přestože je o to prosil. Jenže nyní o tom pochyboval. Zároveň byl ale na sebe pyšný, jelikož zvládl Toma uchránit ran, které by jinak schytal.
„Co…“ Mladík ucítil lehký dotek na svých zádech. Když otočil hlavu, spatřil Toma, jak se dívá na svou ruku, kterou lehounce klouzal po bratrových zádech. Když otevřel dveře pokoje, našel Billa ležet na posteli a slyšel pláč. Od Meg věděl, že když lidé pláčou, mají trápení a stejně tak mu říkala, že je dobré je utěšit. Bill se ještě chvílí nechal hladit, prohlížeje si u toho obličej svého dvojčete, pak se však posadil naproti němu.
„Tome, mně je hrozně líto, co ti udělali. Já… Bolí tě něco? Třeba záda? Bolí tě záda?“ Vyptával se, když si uvědomil, že na ně dopadl. Jeho samotného bolelo koleno, na které upadl, odřené ruce, záda, na něž schytal pár ran, a obličej jakbysmet.
„Ne.“
„Ale…“ Bill sledoval, jak si Tom přelezl na své místo u zdi, lehl si na bok a pomaloučku se kýval. Zarazilo ho to, ještě s ním nedomluvil, ale dvojče rozhovor očividně za ukončený považovalo. Nemohl chápat, proč to Tom dělá. Nebyl s ním v době, kdy jej bili. Kývání jej uklidňovalo a dík němu dokázal překonávat krizové situace, jimž byl vystaven. Ať už se jednalo o šikanu, strach z neznámého nebo jen pocit přetížení, k němuž u něj občas docházelo.
Bill se chystal započít znovu hovor, pak však uznal, že by to nebylo vhodné. Lepší bude, když dá Tomovi prostor a nechá ho v klidu. Položil hlavu zpět na polštář a sledující bratrova záda, uvažoval nad tím, jak moc se jeho pohled na něj změnil. Najednou už to nebyl ten protiva, co mu chtěl akorát otravovat život, už ne. Snad vteřinu od vteřiny jej měl raději a narůstající lásku si moc dobře uvědomoval. O to větší strach měl z otcova návratu. Řekne-li mu matka, co se dneska stalo, jakože určitě řekne, nikdy se mu nepodaří prosadit svou. Na jeho obličeji se objevil rozmrzelý výraz. Opět se zadíval na Toma, ležícího zády k němu, a kousek se k němu přisunul. Ne však o moc. Kdy a jak se dvojčete dotknout, aby jej nerozrušil, se zatím pořádně nenaučil. Když ho dnes za účelem uklidnění pohladil po hlavě, začal jančit, když ho držel za ruku, nevadilo mu to. Věděl, že má před sebou dlouhou cestu, aby poznal, kdo Tom ve skutečnosti je, že se musí ještě hodně věcí naučit, například, jak se chovat v některých situacích, ale byl si jist, že on je tím, kdo to dokáže.
autor: LadyKay
betaread: Janule
Bože, mě je jich obou tak líto…
Bill dělal, co jenom mohl a ještě mu máma takhle vynadá…
Ona to možná s Tomem myslí dobře, chce ho chránit před světem venku, ale Bill má pravdu v tom, že Tom nemůže žít jako skleníková kytka, jednou přijde den, kdy bude muset ven, mezi ostatní lidi a bude se muset naučit v tom světě za skleněnou zdí žít…
Bill je úžasný, jak se změnil, jak mu na bratrovi záleží víc, než na sobě a já doufám i za něj, že Tom bude v pořádku a že se ten zlý zážitek na něm nijak nepodepíše =)
Tohle je prostě skvostná povídka a já jsem šťastná, že něco tak dokonalého můžu číst…♥♥♥
Tenhle díl mě naprosto dojal! Ani jsem nedoufala, že Bill Toma dokáže ubránit, ještě že se tam tak náhle zjevil ten chlapík. Má mé sympatie. 😀
A je mi hrozně líto Billa, jak se za tu bitku viní. A rozhovor se Simone to ještě zhoršil, vím jak bolí nedůvěra tak blízkých lidí a Bill to teď má těžké, chudáček. Chce se s bráškou zblížit, ale teď nastaly potíže a on si myslí, že za to může on. :((
Nejprve jsem doufala, že se třeba Tom přikloní na jeho stranu, ale jak vidím, to se nestalo.
Prostě nádherný dílek plný emocí a já jsem úplně dojata!♥♥♥
Tenhle díl je naprosto nádherný. Nevím, jak nejlépe bych popsala to, jak moc se mi tahle povídka líbí. Ač si o své slovní zásobě myslím, že je v celku obsáhlá, slovo, které by dokonale vystihlo, jak mi tato povídka přirostla k srdci, v ní nemám nejmenší šanci najít. Každý díl čtu jedním dechem a bojím se i mrkat, aby mi neunikl nějaký drobný detail. Jsem strašně moc zvědavá, jaké je pokračování a hlavně závěr. I když na ten se těším jen z části, protože až přijde, bude mě mrzet, že tato povídka končí. Stejně jako u Lutte pour l'amour. I když je to povídka končící 50. dílem, stejně mi přišla krátká. Její děj si mou přízeň získal natolik, že mě otevřený konec málem složil. 🙂
Doufám, že další díl této úžasně chytlavé povídky tu bude již brzy. 😉 Budu se moc těšit. <3
tohle je užasná povídka taky mi jich je líto obou….
Bill to zvládne :))samozřejmě. Nesnáším ty debily, a co ten iPod, oni mu ho ukradli teda? :(( Úžasná povídka, je to hned něco jiného 🙂