Životní sen 29.

Bill

Sakra, to se nám nějak vymklo z rukou. Ale když ten polibek je tak krásný a Tom tak neodolatelný. Automaticky začnu polibek oplácet. Pak mi ale v mysli vyvstane jediné slovo… sourozenci. Vyděšeně se od Toma odtrhnu a pousměju se: „Nech toho, Tome!“ Vím, že v tom nebyl jen on sám, ale raději se k tomu nevracím. „Hele, co kdybychom se sešli i s kluky zítra u mě?“ podívám se vesele na Toma.

Tom

No sakra. Zrovna když se mi tak dařilo a já mohl zase po dlouhé době ochutnat Billovy dokonalé rty, tak on se stáhne. A ještě mě dorazí větou: „Nech toho, Tome!“ No on mně tady dává sprďáka, ale vím, že se mu to určitě líbilo, jinak by mi polibek neoplácel. Tomu říkám člověk plný záhad. Tenhle Bill.

„Zítra u tebe? Proč ne?“ nakloním zvědavě hlavu na bok. Škoda jen, že tam bude i Georg s Gustavem, bez nich by to bylo lepší. Bill, jako by četl moje myšlenky, se z ničeho nic rozesměje a pak dodá: „No ale nečekej žádnou zábavu, mám plnou hlavu nápadů na nové písničky, uděláme nový cd!“ zatleská ten andílek ručkama, jako kdyby se radoval z nové hračky. Mně je to ale jedno, že celý den budeme zavření ve studiu, vymýšlet písničky, až se z nás bude kouřit. Já jsem hlavně rád, že tam budu s ním. S Billem. A že s ním tvořím hudbu. Hudbu, která nás tolik spojuje a baví.

Mám tolik plánů. Ten Tom pro mě bude asi nějaký talisman. Jakmile jsem chvíli s ním, napadají mě super fráze a spousty slov pro další písničky. Zítra se prostě musíme zavřít u mě ve zkušebně a dám na to třeba krk, že nebude dlouho trvat a další cd bude na světě! Kouknu se na hodiny. Pomalu se zvednu z postele a protáhnu si bok, na kterém jsem dost dlouho ležel.

„Tome, já už budu muset jít, neřekl jsem mámě, kam jdu, jsem tu už dlouho,“ vyhrabu se z postele a vezmu si papíry s texty. Tom se na mě podívá jako nakopnuté štěně: „Bille, nemůžeš tu ještě zůstat, prosím!“ začne prosit.

Tom

„Bille, nemůžeš tu ještě zůstat, prosím!“ žadoním. S Billem ten čas utekl tak rychle, že jsem si ani nevšimnul toho, že za okny je už pořádná tma. Tak moc bych chtěl, aby tady zůstal, přespal, jako za starých časů, ale něco ve mně mi říká, že Bill by stejně nechtěl a ani by to nešlo. A tento pocit mě úplně ubíjí. Co jsem udělal, že jsem ho ztratil? Zvednu se tedy a jdu Billa aspoň doprovodit ke vchodu. Když se Bill ohne, aby si nazul boty, nedá mi to a pohladím ho po tom jeho drobným zadečku. Bill se okamžitě po tom vymrští a ucukne, jako bych ho popálil.

„Tome, nezačínej zase!“ vydechne a já na něm vidím, že i pro něj je to těžký, ale kdyby mi tak řekl, co se to vlastně děje. Už se nadechuju, že se ho, asi po sté zeptám, ale Bill mi skočí do řeči: „Dobrou noc, Tome, uvidíme se zítra, jo?“ Natáhnu ruku, že ho pohladím po tváři, ale ještě než ruku pořádně zvednu, tak Bill už je dávno na ulici. Chová se jako nějaký vyděšený malý zvířátko.

„Bille, co se to s tebou děje?“ zašeptám do noci a dívám se na Billův obrys prostupující ze tmy.

Bill

Přeběhnu ulici a zapadnu rovnou do svého pokoje. Rozvalím se na posteli a zadívám se na strop. Jak jen mám Tomovi říct, že je asi dost blbý, aby mě líbal a důvěrně se mě dotýkal, když je můj brácha? Posadím se na posteli a můj pohled směřuje k domu přes ulici. V Tomově pokoji svítí malá lampička. Co teď asi dělá? Hypnotizuju okno, jako bych chtěl, aby se tam Tom objevil. A ani ne za minutku se odhrne záclona a v okně se opravdu objeví Tom. Kouká na mě smutně, na rtech ten svůj odzbrojující úšklebek. Uhnu od okna a opřu se o chladnou zeď.

„Tome, já to nezvládnu, nepřestanu tě milovat!“ zašeptám. Mou útěchou je psaní, popadnu papíry s texty a propisku a za chvíli nevnímám okolí. Jen se soustředím na papír, kde naskakuje slovo za slovem. Celý ztuhlý dopíšu poslední větu a papír přidám do složky k textům. Ručičky hodin ukazují něco po půl třetí ráno. „No, Bille, dneska si se vyznamenal!“ poplácám se po rameni. Napsal jsem asi tři písničky. Nebo návrhy na ně. Teď už ale melu z posledních sil. Dám si rychlou sprchu, navleču si mega bílý triko na spaní a zavrtám se do postele. Za chvíli už se pokojem nese jen tichý pochrupování.

Tom

„Bille, já tě strašně miluju, chci s tebou být dokonce mého života, jsi moje jediná láska,“ šeptám Billovi do ouška, on se radostí rozbrečí a skočí mi do náruče. Začneme se pomalu, ale přesto hladově líbat… Ze snu mě probudí zvonění mobilu. Ten zmetek drnčí a skáče po nočním stolku. Otráveně se po něm natáhnu a přijmu hovor: „No co je, proč mě tak brzo probouzíš?“ čekal jsem, že mi volá máma. No ale to jsem se šeredně mýlil.

„No nejsi moc rád, že mě slyšíš teda!“ U telefonu je můj nejdražší Bill. Podle tónu hlasu se asi skvěle baví. „Tome, a brzo už teda taky není, jsou tři hodiny odpoledne. S Géčkama tě čekáme u mě ve zkušebně!“ chechtá se ten prevít. Jeho slova na mě ale platí dokonale.

Vyskočím z postele, jako když do mě uhodí, blesku rychle se obleču a zaběhnu do kuchyně pro něco k jídlu. Moje máma zase nechala na stole lístek, že po práci jde k Markovi. No to je od ní hezký, se ani nestará, jak jsem se měl na turné. No ale teď není čas, abych se nad tím pozastavoval, nasoukám do sebe vafle s jogurtem a už pádím ke Kaulitzům. Otevře mi Billova máma, zběžně ji pozdravím a mizím ve zkušebně.

Bill

Kluci přišli kolem jedné, volal jsem jim brzo ráno. Ukázal jsem jim zatím návrhy, který jsem psal včera nebo snad už dnes ráno. Georgovi i Gustavovi přišly naprosto skvělý. No ještě chci vědět, co na to Tom. Kde vůbec je?

„No beztak spí s nějakou žhavou kočičkou,“ neodpustil si uštěpačnou poznámku Georg. I když mi to přišlo jako blbý nápad, začal jsem na nějakou takovou kozu žárlit. Hned jsem vytočil Tomovo číslo. Jak se mi ulevilo, když jsem zjistil, že Tom si ještě pořád vychrupuje. Slíbil mi, že za chvíli je u mě. A opravu ani ne za chvíli dosedl do křesla ve zkušebně. Chudák, asi běžel, protože popadal dech. Ani jsem mu nedal čas na výdech a strčil jsem mu pod nos papíry, který jsem v noci sepsal. Tom si je začal číst a já sledoval jeho výraz. Veškerý texty, které jsem psal, jsou vesměs o nás. Inspirací mi byl náš složitý vztah. Tom se občas zatvářil sklesle, jako by i on pochopil. Dočetl poslední list a podal mi texty se slovy: „Bille to je nádhera, to cédéčko bude ukázkový!“ pochválil mě.

Jeho pochvaly mi dělaly nehorázně dobře. Vzal jsem si texty a předzpívával jsem klukům, jak bych si to asi představoval. Během toho odpoledně se doladila i hudba, kytary a samozřejmě Gustavovy bicí. Makali jsme jako o život. Nahrávky, které jsme vytvořili, jsem okamžitě poslal Jostovi, jako co on na to.

„Teda já už neudržím ani jedno oko otevřený!“ stěžoval si Georg a mocně zazíval. Raději jsme se s ním rozloučili, aby mi tady neusnul, probudit ho, by bylo těžký. Gustav odešel ihned po něm.

Tom

Jestli někdo píše opravdu dokonalý, chytlavý texty, který se stanou ihned hitem, tak je to po právu Bill. Ty jeho texty jsou nádhera. Když mi dal přečíst svoje nápady, úplně jsem z toho oněměl. Některý písničky mi připomínaly to, co teď prožívám s Billem. Jako by to psal život, jako nějaký deník. Taky jsem mu to náležitě pochválil. No a pak začala ta těžší část práce. Bill nám předzpívával, z toho jsem byl na omdlení já, pak se pořád opakovalo hrání jednotlivých fází písniček, pořád jsme to předělávali, než jsme byli všichni spokojení. Z toho byl málem na omdlení věčně unavený Georg. Jediný Gustav byl vysmátej, ten si bubnoval, toho prostě nic nerozhází.

K večeru už jsme měli pár písniček hotových a taky vytvořené nahrávky. Bill je poslal na posouzení Jostovi.

„Teda já už neudržím ani jedno oko otevřený!“ zamumlal Georg, postavil kytaru a začal zívat. Už toho za dnešek bylo na nás moc. Kluci odešli hned po sobě a já tu ještě zůstal s Billem. Byl to hezký večer, seděli jsme na sedačce, já hrál na kytaru, Bill zpíval. Na tyhle večery asi nikdy nezapomenu. Ať mi nikdo nic neříká, ale my dva jsme prostě sehraný tým, Bill něco řekne, na co zrovna myslím, Bill se nějak zatváří a já už prostě tuším, co tím dává najevo. Někdy mě to až děsí. Připadá mi, že Bill je nějaké moje dvojče. Ale mít ho jen za bráchu, nevím, ale to bych asi nevydýchal. Nemoct se ho dotýkat, líbat. To si neumím ani představit.