autor: Diana & LucinQáá
„Já kurva nemám žádné halucinace!!! Jdete se vycpat!“ Tom si odfrknul a na Billovu postel si sedl. „Můžete prosím jít? Chci si s ním povídat.“ Svraštil obočí, čekal, až si sestřička konečně rozmyslí odejít.
„Já nikam nepůjdu, dokud se vy nevrátíte do svého pokoje! Nebudu se tady s vámi hádat, zavolám panu doktorovi a on prověří váš zdravotní stav, jestli není třeba vás… přemístit jinam.“ Řekla a zabouchla dveře.
„Konečně!“ Zařval na zavřené dveře.
„Jo, zlatíčko… Už jsme tu jen my dva… Sami. Nikdo nás nebude otravovat…“ Pohladil ho po rtech. Připadá mu to úplně normální, dotýkat se jeho měkkých polštářků.
„Já nikam nepůjdu, dokud se vy nevrátíte do svého pokoje! Nebudu se tady s vámi hádat, zavolám panu doktorovi a on prověří váš zdravotní stav, jestli není třeba vás… přemístit jinam.“ Řekla a zabouchla dveře.
„Konečně!“ Zařval na zavřené dveře.
„Jo, zlatíčko… Už jsme tu jen my dva… Sami. Nikdo nás nebude otravovat…“ Pohladil ho po rtech. Připadá mu to úplně normální, dotýkat se jeho měkkých polštářků.
Naklonil se nad Billův obličej a znovu mu přejel prsty po rtech. Chtěl je ochutnat. Přiblížil se ještě blíž, tak, že Billovi dýchal na ty rty, které toužil políbit. Zlehka po nich přejel svými a ucítil takový nádherný pocit, jako by ho něco naplňovalo. Byl zase blíž svému bratrovi.
Blíž než kdykoli jindy. Bylo to pro něj tak nádherné… Famózní… Neodkázal se nabažit těch ledových rtů. Chtěl by je cítit už napořád.
Blíž než kdykoli jindy. Bylo to pro něj tak nádherné… Famózní… Neodkázal se nabažit těch ledových rtů. Chtěl by je cítit už napořád.
„Bille…“ Zašeptal a proti své vůli se od něho oddálil, protože do dveří vrazil doktor. Tom si ho nevšímal a položil si prst na své rty, tam, kde před pár vteřinami byly Billovy rty. Přejížděl si po nich a stále cítil ty bratrovy.
„Pane Kaulitzi,“ začal doktor. „Už víc není v mých silách, abych se o vás mohl starat… Potřebujete lepšího odborníka, než jsem já. Na tohle nestačím… Rád bych vám pověděl, že zítra pro vás přijedou, všechno je už zařízeno.“
„Pane Kaulitzi,“ začal doktor. „Už víc není v mých silách, abych se o vás mohl starat… Potřebujete lepšího odborníka, než jsem já. Na tohle nestačím… Rád bych vám pověděl, že zítra pro vás přijedou, všechno je už zařízeno.“
Tom nic z toho, co říkal doktor, nechápal. O jakém odborníkovi to ksakru mluví?
„Cože? Jaký… odborník? Přijedou?“
„Odborník, který vám pomůže. Toto je nemocnice, vy potřebujete něco jiného. Psychickou pomoc.“
Doktor to myslel dobře. Myslel si, že je to pro Toma nejsprávnější věc, co může udělat. Sakra se ale mýlil. „Tak na to zapomeňte. Do žádného cvokhausu nepůjdu… Zůstávám tady.“ Argumentoval hned, jak mohl.
„Cože? Jaký… odborník? Přijedou?“
„Odborník, který vám pomůže. Toto je nemocnice, vy potřebujete něco jiného. Psychickou pomoc.“
Doktor to myslel dobře. Myslel si, že je to pro Toma nejsprávnější věc, co může udělat. Sakra se ale mýlil. „Tak na to zapomeňte. Do žádného cvokhausu nepůjdu… Zůstávám tady.“ Argumentoval hned, jak mohl.
„Řekl jsem. Je to pro vás to nejlepší. Jste nemocný, oni vám pomůžou.“
„Ne! Nejsem nemocný!“ Zakřičel Tom a vyskočil ze židle. „Je mi to líto, Tome…“ Zašeptá a poté odejde z pokoje… Tomovi přeběhl mráz po zádech. Chce tady zůstat… Ale chce ještě jednu věc… Chce se opět dotýkat Billových rtů.
Věděl, že s tím prvým životně důležitým přáním to bude malinko obtížné… Ale to druhé… To druhé ho lákalo hrozně moc… Přímo k zbláznění. Skousl si ret a mrkl na Billovu nehybnou tvář. Očima ale zaostřil jen na jediné: Bratrova neodolatelná ústa.
„Promiň mi to…“ Řekl a poté se něžně otřel o rty, po kterých tak moc toužil… Představoval si, jaké by to bylo, kdy by Bill spolupracoval, kdyby mu polibky mohl oplácet… Tak jako se to jednou stalo… Sice byli hodně malí, ale stalo.
„Ne! Nejsem nemocný!“ Zakřičel Tom a vyskočil ze židle. „Je mi to líto, Tome…“ Zašeptá a poté odejde z pokoje… Tomovi přeběhl mráz po zádech. Chce tady zůstat… Ale chce ještě jednu věc… Chce se opět dotýkat Billových rtů.
Věděl, že s tím prvým životně důležitým přáním to bude malinko obtížné… Ale to druhé… To druhé ho lákalo hrozně moc… Přímo k zbláznění. Skousl si ret a mrkl na Billovu nehybnou tvář. Očima ale zaostřil jen na jediné: Bratrova neodolatelná ústa.
„Promiň mi to…“ Řekl a poté se něžně otřel o rty, po kterých tak moc toužil… Představoval si, jaké by to bylo, kdy by Bill spolupracoval, kdyby mu polibky mohl oplácet… Tak jako se to jednou stalo… Sice byli hodně malí, ale stalo.
***flashback***
„Tome, můžeš mi prosím podat tu formičku? Prosím…“ Zaprosil Bill. Oba kluci měli konečně sedmé narozeniny. Tak velmi se jim těšili. Od tety s Jorgovy strany dostaly úžasné formičky do písku. Milovali písek.
„Ne!“ Ohrnul Tom rty. Chtě ji on.
„No ták, Tome, prosím!“ Bill nahodil psí očka, věděl, že na jeho brášku vždycky zaberou. Tom se koukal na svoji tetu a jejího manžela, jak se v koutě zahrady líbají. Viděl to už v mnoha filmech, vždy to v něm vyvolávalo jakýsi druh studu.
„Podívej, Bille. Vidíš naší tetu?“
„Jo.“ Ten jenom odsekl přes zuby.
„Polib mě a já ti dám tu formičku.“ Tom se usmál, byl si téměř jistý, že Bill přivolí.
„No ták, Tome, prosím!“ Bill nahodil psí očka, věděl, že na jeho brášku vždycky zaberou. Tom se koukal na svoji tetu a jejího manžela, jak se v koutě zahrady líbají. Viděl to už v mnoha filmech, vždy to v něm vyvolávalo jakýsi druh studu.
„Podívej, Bille. Vidíš naší tetu?“
„Jo.“ Ten jenom odsekl přes zuby.
„Polib mě a já ti dám tu formičku.“ Tom se usmál, byl si téměř jistý, že Bill přivolí.
„Tak jo…“ Mladší dvojčátko si těžko odfrklo a naklonilo se k Tomovi po polibek. Nemotorně spojili své rty v jedny, oběma to přišlo hrozně krásné. Věděli, že by se to jejich rodičům nejspíš nelíbilo, ale to teď neřešili. Polibek si dokonale vychutnávali.
„Na! Děkuju.“ Řekl Tom a podal mu formičku poté, co se od sebe odtáhli.
„Na! Děkuju.“ Řekl Tom a podal mu formičku poté, co se od sebe odtáhli.
***konec flashbacku***
Už tehdy Tom věděl, že je to špatné, a už tehdy se mu to líbilo. Bylo to něco zakázaného, něco, co už vyzkoušeli. Oba rádi porušovali pravidla. Vlastně… Celý život je porušovali.
Tohle něco ale bylo i pro ně pořádné tabu. I když oba moc chtěli, styděli se to jeden druhému říct. Stále se jim honila hlavou myšlenka: „Co když se mi vysměje?“
Tomovi se to jako staršímu nehodilo, vypadal by tak slabě. A Bill se styděl, že se mu Tom vysměje.
Potom už k polibku nikdy nedošlo. Ani o narozeninách. Tom nikdy nedával Billovi dárky. Ze zásady.
A Bill zase ze zásady chtěl udělat Tomovi radost, a tak mu kupoval vždycky něco, u čeho věděl, že z toho bude mít jeho dvojče radost, ať už to stálo, kolik chtělo. Udělat Tomovi radost bylo u Billa na 1. místě. Kvůli tomu tady vlastně i leží… Jen kvůli tomu, že chtěl milovanému bráškovi udělat radost.
Tohle něco ale bylo i pro ně pořádné tabu. I když oba moc chtěli, styděli se to jeden druhému říct. Stále se jim honila hlavou myšlenka: „Co když se mi vysměje?“
Tomovi se to jako staršímu nehodilo, vypadal by tak slabě. A Bill se styděl, že se mu Tom vysměje.
Potom už k polibku nikdy nedošlo. Ani o narozeninách. Tom nikdy nedával Billovi dárky. Ze zásady.
A Bill zase ze zásady chtěl udělat Tomovi radost, a tak mu kupoval vždycky něco, u čeho věděl, že z toho bude mít jeho dvojče radost, ať už to stálo, kolik chtělo. Udělat Tomovi radost bylo u Billa na 1. místě. Kvůli tomu tady vlastně i leží… Jen kvůli tomu, že chtěl milovanému bráškovi udělat radost.
„Já tě moc miluju…“ Zašeptal a opět se rozplakal nad neštěstím, které je dva postihlo. Neodolal ale zase bratra obdarovat polibkem. Kdyby Bill vnímal, cítil by, jak moc je plný bolesti.
Zoufalství bylo vždycky s bolestí, takže ani v tomhle polibku nemohlo chybět.
Tom se utápěl v bolesti, zoufalství, v celém svém životě. A začínal nenávidět sám sebe.
„Nezasloužím si žít,“ vydechl a zaryl si nehty do kůže. „Nesnáším se! Nenávidím se!“
Ostrými nehty si do ruky udělal škrábance až do krve. Pálilo ho to, tento pocit však byl ten nejmenší problém, který cítil. Zaslyšel tiché zaklepání na dveře. Byl zticha. V koutku duše doufal, že nepovolaná osoba odejde. Ona ale ne. Vstoupila dál.
Zoufalství bylo vždycky s bolestí, takže ani v tomhle polibku nemohlo chybět.
Tom se utápěl v bolesti, zoufalství, v celém svém životě. A začínal nenávidět sám sebe.
„Nezasloužím si žít,“ vydechl a zaryl si nehty do kůže. „Nesnáším se! Nenávidím se!“
Ostrými nehty si do ruky udělal škrábance až do krve. Pálilo ho to, tento pocit však byl ten nejmenší problém, který cítil. Zaslyšel tiché zaklepání na dveře. Byl zticha. V koutku duše doufal, že nepovolaná osoba odejde. Ona ale ne. Vstoupila dál.
„Co je…“ Odvětil Tom přes zuby.
„Tome,“ začal doktor, „mám papír…“ Tomovi stále nedocházelo, jaký papír…
„O čem to ksakru mluvíte?“
„Mám povolení k odpojení Billa.“
„Jo? A víte, kam ho můžete dát? Do prdele!“ Zařval a vyskočil. Vytrhl doktorovi papír z ruky a začal ho trhat. Nejdřív na velké kusy a pak na menší a menší.
„Jděte už všichni do prdele! Kurva, nechte nás! Nemáte právo rozhodovat a jeho životě!“
„To, žes ho teď roztrhal, ti moc nepomůže… Je mi to líto, ale nikdo se už nedokáže dívat na to, jak se trápíš. Prostě to musí skončit a tečka. Rozluč se s ním. Pořádně. Za dvě hodiny ho odpojíme. To je moje posední slovo.“
„Ne!“ Zařval Tom a rozhlédl se po pokoji. Na stolku vedle Billovy postele byla taková železná nádoba. Vypadala těžce. Tom ji sebral a vysypal z ní jehly, co tam byly.
Doktor už byl na odchodu, zády k Tomovi, takže neviděl, co se chystá udělat.
autor: Diana & LucinQáá
betaread: Janule
To bude asi (určitě) bolet..o.O Au.. Pokud si jenom nemyslim co se možná stane tak.. nechtěla bych bejt na doktorově místě.. Auvajsky..
Každopádně bylo roztomilý to s tou formičkou. Jak Bill políbil Toma, i když jim bylo teprve sedm let :3
Těšim se na další díl, už se ho nemůžu dočkat. Zajímalo by mě jak to bude dál ale.. to možná nebudu jedinná.. 🙂
Povolení k odpojení je samozřejmě nesmysl, ale o to tady vůbec nejde, jde o to, že Tom bude za Billa bojovat, dokud bude dýchat…
Tome, nedej se, i kdyby sis měl vzít toho doktora jako rukojmí…
aaaaawww panebože hlavně ať ho neodpojujou :// doufám že to včechno dobře dopadne a oni dva budou nakonec spolu :)) už se těším na další dílek
[2]: Hej hej , ono to je myslené tak , že ten doktor jednoducho si to vymyslel , lebo chcel pre Toma len dobre vieš.. On je v podstate celkom mimo.. 🙂
nie to nesmie 🙁 sprosty doktor…len nech mu Tom da :)……ved on im ukaze 🙂
Co chce udělat? Nesmí Billa odpojit! Bill se musí odpojit, nesmí zemřít 🙁
Bojuj Tom len tom doktoro daj čo mu patrí. Billa nemožu odpojiť, to nie.