autor: Lil.Katie
Ze všeho nejdřív chci moc moc moc poděkovat za všechny ty komentáře, které jste mi sem napsali, opravdu jsem nečekala, že jich bude tolik, a jsem vám za ně opravdu neuvěřitelně vděčná. Nevím, jak to bude s novými kapitolami, protože nevím, jak to budu se všemi těmi překlady stíhat, ale slibuju, že se budu snažit, aby se tu nový díl objevil vždycky co nejdřív. Mějte se mnou prosím trpělivost a doufám, že se vám bude příběh líbit
LilKatie
LilKatie
Kůň zastavil. Tom konečně otevřel oči, které měl doteď křečovitě zavřené, a rozhlédl se. Stáli uprostřed louky, nikde v dohledu nebylo ani živáčka. Na jedné straně louky byl hluboký les a na druhé byly kopce. Nechápal, co tady dělají, ale když ho elf pobídl, aby slezl z koně, poslušně to udělal. Zadek a třísla ho bolela jako čert, nechápal, jak někdo na koni může jezdit každý den, tak moc si přál, aby tu teď mohl mít svoje milované auto s vypolstrovanými koženými sedačkami.
„Proč jsme tady?“ zeptal se Tom a sundal si z hlavy promáčenou kapuci. Elf se na něj podíval, usmál se, vzal koně za uzdu a se slovy, ať Tom zůstane tam, kde je, se vydal k lesu.
Tom stál na místě jako přimražený, koukal za cizincem, kam že to odchází, a proč ho tu nechává. Sledoval jeho štíhlou postavu zahalenou v plášti mizet mezi stromy. Povzdychl si a sundal si z ramene tašku, posadil se na už suchou zem a čekal. Přemýšlel, jak se tu vlastně vzal, nechápal to, nechápal už vůbec nic… Jediné, co si pamatoval, byla čistě bílá záře.
Čas ubíhal a Tom stále seděl na tom samém místě, po jeho zachránci ani vidu ani slechu. Když si už začínal myslet, že byl oklamán a chtěl se zvednout a odejít, zaslechl za sebou tichý šelest. Šelest se ale v mžiku změnil v hlasité dupání a jemu hned došlo, že tohle William asi nebude, asi určitě ne. Otočil se strachem hlavu a v duchu si postěžoval na své ztuhlé krční svaly, nadávání ho ale hned přešlo, když uviděl, co se k němu zdálky řítí.
Stvoření běželo po všech čtyřech, muselo měřit dobré dva metry. Mělo silné nohy s ostrými drápy, celé tělo mělo pokryté dlouhými černými chlupy, které ale byly slepené jakýmsi slizem. Mělo zle koukající žluté oči se zúženými zorničkami a z nozder mu odfukoval vítr a další sliz. Zřejmě má rýmu, pomyslel si Tom, aby sám sobě zlehčil situaci. Čím se k němu ale zvíře blížilo víc, Tom si povšimnul jeho ostrých velkých žlutých zubů, které koukaly z otevřené tlamy, ze které odkapávaly sliny.
Tom nepatřil k lidem, kteří mají pro strach uděláno, oblékal se sice jako drsný gangster, ale ve skutečnosti byl stejně odvážný jako malá školačka. Ztuhnul, nohy jako by měl přilepené k zemi, nemohl se pohnout, ani kdyby chtěl, zrychleně dýchal a celý se potil, zažíval právě zřejmě panický záchvat.
„Pomoc,“ vykvíknul skoro neslyšitelným pisklavým hláskem. To už ale zvíře bylo jen metr a půl od něj a chystalo se na něj zaútočit. Tom zavřel oči, byl připravený na nejhorší, byl připravený na to, že se stane svačinkou pro tohoto obrovského živočicha. Namísto ostrých drápů a tesáků ale ucítil, jak ho někdo odstrčil a on dopadl do kaluže bláta. Usykl a zvedl pohled.
Byl to William, který teď ale měl lepší věci na práci, než se starat o to, jestli Toma nějak neušpinil nebo nepochroumal. Tom jen užasle zíral, jak hubený chlapec obratně vyskočil do vzduchu a dostal se zvířeti za krk, zvedl do vzduchu ruku, ve které držel kudlu, a zrovna když ji chtěl zapíchnout do narušitele, zvíře sebou zamlelo a shodilo ho na zem. William se ale oklepal a vyškrábal na nohy, obluda byla rychlejší a škrábla ho svými drápy přes celá záda. Vzduch proťal bolestný výkřik, který jako by se Tomovi zapíchl přímo do srdce. Elf se otočil a zavrčel, vrčení vycházelo přímo z hloubky jeho krku a dralo se ven v podobě hrůzy nahánějícího zvuku. Zakřičel podruhé, tentokrát ale ne bolestí, nýbrž zlobou, jak se odrazil od země a vystartoval proti běsnící příšeře.
Tom to s hrůzou v očích sledoval, skoro nedýchal, nevěděl, jestli se víc bojí o elfa nebo o to, že až zvíře zabije Williama, půjde pak po něm. Tom se natolik ztratil ve svých myšlenkách, že přestal vnímat dění kolem sebe. Došlo mu to až po chvíli, když se znovu podíval na místo rvačky a uviděl obludu ležící v kaluži krve. Ohromeně zamrkal. William to zvládnul.
Tom se na něj se strachem podíval, zvedl se ze země a šel k němu. „Není ti nic?“ vydechl roztřeseně s kapkou strachu v hlase.
„Samozřejmě, že jsem v pořádku. Vypadá to snad, že ne?“
„A… C-co tvoje záda? Vždyť tě seknul, nemůžeš být v pořádku!“ vykoktal ze sebe.
„Sarkasmus ti asi nic neříká, co? Bolí mě jako blázen… Co sis vůbec myslel, že děláš, sakra? Čekals, až přiběhne až k tobě a zatancuje si s tebou valčík?!?!“
Tom mlčky zavrtěl hlavou, sklopil trochu pohled, připadal si jako malé dítě. I když elf vypadal o dobrých pár let mladší než Tom.
„Měl bych tě tady nechat! Uvědomuješ si vůbec, že nás to mohlo zabít?!“ Tom maličko přikývl. „Fajn, alespoň něco… Měl bych tě tu nechat na pospas osudu, ty… ty… člověku!“ řekl elf a odešel tam, kde původně zaparkoval svého koně. Tom si povzdychl a podrbal se na krku, všechno ho bolelo. Ale fajn, když se ho chce William zbavit, tak dobře, nebude ho obtěžovat a půjde. Podíval se naposledy za svým zachráncem a vydal se s batohem přes rameno pryč. To on si tenhle svět vymyslel, byla to jeho práce, a tak neviděl žádný háček v tom, proč by neměl najít zámek a jeho vysněnou princeznu.
**
William se vrátil s koněm na uzdě na mýtinku, zamrkal. Tom tu nikde nebyl, rozhlédl se pozorněji a uviděl vyšlapanou cestičku, která vedla pryč z louky. Protočil oči a plácl se do čela. „Panebože…“ bylo mu jasné, že Toma na prvním rohu přepadnou lupiči nebo že se při první příležitosti dostane do takových potíží, že se mu o tom ani nesnilo.
**
Byl unavený. Začínalo se stmívat a Tom došel k závěru, že nic není tak, jak si myslel. Ano, možná, že si tenhle svět vymyslel, ale vůbec se tu nedokázal vyznat. Šel po jakési cestě, pořád rovně a přímo za nosem, bylo mu opravdu hodně divné, proč za svou cestu nikoho nepotkal. Když už si myslel, že to zapíchne kdesi v lese, když uviděl na konci cesty světélko, první věc, která ho napadla, bylo, že je to perníková chaloupka. Zasmál se. Poupravil si batoh na zádech a pokračovat v chůzi. Za chvíli přeci jenom dorazil k zdroji svého světélka.
Zamrkal, tyčila se před ním velká dřevěná brána, ostýchavě zvedl ruku a zabušil klepadlem, polknul a vyčkával. Slyšel tiché kroky a zavrzání zámku, který posléze cvaknul a odemknul se, brána se otevřela. Tom trochu nejistě vešel dovnitř, vypísknul vysokým holčičím hláskem a nadskočil dobrých deset centimetrů do výšky – někdo mu položil ruku na rameno a on se lekl. Tom se roztřeseně otočil a spočinul tváří v tvář jakési dívce, v obličeji měla posměšný výraz a ruce založené na prsou, které byly na Tomův vkus až moc malé. Tom se na ni nejistě zazubil, bylo mu strašně trapně.
„Ahoj, hrdino,“ ušklíbla se a svěsila ruce podél těla asi tak na dvě vteřiny a založila je tentokrát v bok. „Jsem Ingrid…“ podala mu ruku, Tom ji nejistě přijal a potřásl jí s ní. „A ty jsi?“ nakrčila obočí.
„Jsem…“ přitakal Tom, když ale uslyšel její smích, zavrtěl hlavou, jako by se chtěl probudit z jakéhosi snu. „Chci říct… jmenuju se Tom…“ začervenal se.
Dívka se ještě trochu zasmála a přikývla. „Dobře, Tome… co tu děláš? Chceš tu přespat?“ nakrčila obočí a hlavou kývla k hostinci, který stál za jejími zády; Tom mlčky přikývl. „Dobře tedy, dej mi pět zlaťáků a můžeš se vyspat vevnitř.“
„Ale… Já… Fajn…“ povzdychl si a sundal batoh z ramene, chvíli se v něm přehraboval, hledal totiž peněženku, když ji našel, vyndal z ní nějaké drobné a podal jí je. Slečna si je vzala a zadívala se na ně, pak se pohledem vrátila zpátky k Tomovi.
„Co to má být?“ nakrčila jedno obočí a na čele jí naskočila vráska. „Děláš si snad ze mě srandu? Dej mi pět zlaťáků, nebo budeš spát venku…“ ukázala směrem k ohništi, u kterého už pár spících, doufejme, že spících, těl leželo, probodávala ho při tom pohledem. „Nemáš? Tvoje smůla…“ pokrčila rameny a než Tom stihl cokoliv říct, otočila se a odešla zpátky do budovy.
Tom si povzdychl a otočil se na patě své dříve běloskvoucí tenisky; ty už ale bílé nebyly, namísto toho měly barvu bláta a zelené trávy. Vyšel směrem k ohništi. Když tam došel, položil svoje zavazadlo na chladnou zem a usadil se na jedinou volnou deku, která zde byla. Na ostatních leželi otrhaní tuláci, strašně špinaví a zapáchali jako prasata v chlívku, možná i hůř. Tom si sundal mikinu a narovnal si batoh na deku, aby si na něj mohl lehnout a použít ho jako provizorní polštář. S nelibostí se položil na tvrdou zem a snažil se potlačit dávicí reflex, díky kterému se mu neustále z toho smradu kolem něj zvedal žaludek. Přikryl se svou mikinou, aby mu nebyla zima, a zavřel oči. Po chvilce se v hřejivém teple ohně odporoučel do říše spánku…
**
Tom utíkal dlouhou chodbou. Zmateně se rozhlížel, byly kolem nějak masivní kamenné zdi, přestával popadat dech, šíleně ho píchalo v boku, přál si, aby jaktěživ nevzal cigaretu do pusy, možné by teď mohl dýchat mnohem lépe. Cítil palčivou bolest ve své pravé noze, ale snažil se ji ignorovat, věděl, že musí běžet dál, musí, nebo bude až moc pozdě. Zdi se začínaly rozpadat, bořily se mu přímo před očima, kameny mu padaly do cesty, na hlavu, za něj, všude, kam se jen dokázal podívat. Utíkal dál.
Zrovna když si už myslel, že musí být blízko u cíle, prudce zabrzdil. Snažil se najít rovnováhu. Stál na pokraji, zem před ním už dál nepokračovala, byla tu propast. Jen velká hluboká propast, a na jejím dně se vařila tmavě modrá láva, vystřikovala do vzduchu, jak se všechno uvnitř ní vařilo. Tom udělal krok vzad, ale uslyšel další ránu. Polknul. Nevěděl jak dál, nevěděl, co dělat. Nebylo úniku.
Když vtom to zase uslyšel, ten hlas. Hlas, který mu zněl v hlavě každičkou noc, hlas, který se mu dral do každého snu. „Tome…!“ volal naléhavě líbezný hlas. „Tome, prosím…!“ Tom se začal s panikou rozhlížet, odkud ten hlas pochází, najednou to uviděl, cesta pryč. Podél kraje útesu vedla malá cestička. Okamžitě tam vyběhl a snažil se držet co nejblíž u kamenné zdi, aby nespadl dolů. Zem pod jeho nohami se začala drolit a Tom se snažil za každou cenu udržet na nohách. Bylo ale pozdě, velký kus útesu se mu přímo pod chodidly utrhl a Tom cítil, jak padá dolů.
Tělem prorazil hladinu tmavě modré lávy, nebyla ale horká, jak si myslel, byla naprosto studená jako voda oceánu, zmateně zamrkal a snažil se nadechnout. Dezorientovaně kolem sebe kopal nohama a mával rukama, snažil se vzpomenout si, jak plavat. To už ale cítil, jak se mu začíná motat hlava, uviděl světlo, tak oslepující světlo jako tenkrát, když se večer vracel domů od Barneyeho. Snažil se plavat k tomu světlu, ale ruce a nohy mu slábly…
Dopadl na tvrdou zem a cítil, jak se mu něco ostrého zabodlo přímo do dlaně. Vykřikl bolestí a do očí se mu nahrnuly slzy, polknul a podíval se na svou zraněnou ruku, byl to ostrý kámen, s usyknutím ho vyndal z ruky a snažil se postavit na nohy. „Tome…!“ dral se mu hlas do hlavy, tentokrát si ale uvědomil, že není jen v jeho hlavě, doopravdy ho slyšel, princezna tu někde musí být, někde tady, byl blízko, cítil to. Vyskočil na nohy a i přes veškerou bolest vyběhl tam, odkud slyšel nářek. Musel uběhnout dobrých sto metrů, ale bylo mu to jedno, hlavní bylo, dostat se k jeho vysněné. Oči se mu rozšířily, uviděl v dálce před sebou ležet na mýtině tělo, to musela být ona, ležela tam a čekala jen a jen na něj, Tom natáhl ruku…
**
Tom prudce otevřel oči a lekl se tak jako snad ještě nikdy, zíraly na něj dvě žluté oči a růžový dlouhý čumák. Rychle s křikem odskočil pryč. Nenáviděl krysy. Když odskočil pryč, narazil do jednoho spícího pobudy, ten se probudil a nebezpečně zabručel, postavil se na nohy a vytáhl Toma za triko pod krkem s sebou nahoru. Koukal na něj vražedným pohledem.
„Co si kurva myslíš, že děláš ty parchante jeden malej?!“ Tom na něj se strachem v očích koukal, bál se, nechtěl do něj vrazit, a ten chlápek vypadal fakt nebezpečně!
„N-ne, já, já se fakt omlouvám, pane, já jsem nechtěl, byla tam krysa, já jsme se jí leknul, nechtěl jsem do vás vrazit a nějak vám ublížit nebo tak něco…!“ snažil se Tom bránit.
„Oooh, tak krysa povídáš…? Víš, co já teď udělám?!“ zahřměl hromotluk. „Vezmu tu podělanou krysu a narvu ti jí přímo do prdele, ty jeden malej pos-„
„Uklidni se, velikáne…“ ozval se hlas, který Tomovým uším připadal jako rajská hudba. „Nech ho být, je tady se mnou…“ Dal William ruku pryč a změřil si svalovce pohledem, ten se na něj podíval, udělal to samé, odfrknul si a odešel pryč. „Jsi v pohodě?“ kouknul na vyklepaného Toma a ten horlivě přikývnul, nahodil frajerský výraz a usmál se.
„Jo, jasně…“ pokýval hlavou.
„Fajn, seber si věci ze země, půjdeme se najíst… A ty se musíš umýt, smrdíš jako mrtvý Kotrabuch…“
„Co je to Kotrabuch?“ nakrčil Tom nechápavě obočí, zatímco si vyklepával mikinu, aby na ní nezůstala žádná špína, i když to bylo bezúčelné.
„Tvůj kamarád z louky…“ zvedl elf ze země Tomův batoh a přehodil si ho přes rameno.
„Oh…“ pokýval Tom trochu hlavou a vyšel za ním směrem k hostinci.
**
„Tak mi pověz, Tome… Z jaké země pocházíš?“ pousmál se elf, když se Tom obléknul do čistého trika a kalhot. Servírka jim právě přinesla do pokoje tác s jídlem a pitím. A Tom už za sebou měl příjemnou horkou koupel v dřevěné vaně s vodou plnou voňavé bylinkové pěny a bublinek.
„No… původně jsem z Texasu, ale pak jsem šel do školy do New Yorku…“ pokýval hlavou a zakousl se do červeného šťavnatého jablka. Nastalo ticho. Tom nakrčil čelo a zvedl pohled, zadíval se na svého zachránce a podle výrazu v jeho obličeji usoudil, že nemá páru o tom, kde je Texas a New York.
„Oh… Samozřejmě…“ snažil se to chlapec zahrát tak, aby to vypadalo, že naprosto ví, o čem je řeč. „Takže Teksas, to je hodně daleko odsud… Takže co teda děláš tady?“
Nejsem z tohohle světa… byla první věc, která se Tomovi mihla hlavou, ale copak tohle mohl odpovědět? Samozřejmě, že nemohl, to by nešlo, William by ho začal považovat za blázna a nejspíš by ho tu nechal na pospas smrti. „Já jsem, jsem na cestě za princeznou…“ řekl hned druhou věc, která mu přišla na mysl a přišla mu jako přijatelnější odpověď než věc první. Elf se ale stále díval do svého talíře a nijak nereagoval. „Williame…?“ zkusil.
„Bille… Říkej mi Bille, prosím… Promiň… Já se jen zamyslel, já jen, to nic…“ pousmál se slabě. „Takže… Za princeznou říkáš? Za jakou princeznou?“ podíval se na něj konečně. „Jak se jmenuje?“
„Nevím, jak se jmenuje…“ vydral ze sebe Tom a začervenal se, přišlo mu to hloupé. Bill se od srdce zasmál a dal si do úst vidličku s napíchnutým kouskem hrušky a zavrtěl trochu nevěřícně hlavou.
„Hledáš princeznu, o které ani nevíš, jak se jmenuje?“ usmál se zase. „Proč jí tedy hledáš? Aby ses jí zeptal na jméno?“ nakrčil trochu obočí. Tom trochu nejistě přikývl. „Oh…“
„Ano, zeptám se jí na jméno… Její hlas mě totiž pronásleduje ve snech, strašně dlouhou dobu, volá mě o pomoc, potřebuje mě, cítím to, vím to…! Musím jí pomoct… a pak, kdo ví… Určitě je překrásná a bohatá… a když jí zachráním, třeba si mě i vezme…“ řekl nejistě Tom a ve vší té rozpačitosti si ani neuvědomoval, jak strašně to muselo znít. Kdyby to věděl, nejspíš by se nakopal za to, jak zní jako nějaké malé dítě.
Bill se na něj dlouze zadíval a pousmál se. „Takže, jestli jsem to pochopil správně, ty ses sem vydal za jakousi vysněnou princeznou, o které ani nevíš, jak se jmenuje a chceš si ji vzít? No a co když tě nebude chtít?“ zeptal se s nakrčeným čelem a cukajícím se koutkem, ve snaze nesmát se.
„Nebude mě chtít? Myslíš, že mě nebude chtít? Proč by mě nechtěla? Proč by mě neměla chtít, když každou každičkou noc slyším, jak mě volá a prosí o pomoc?“ podíval se na něj nechápavě Tom.
Elf pokrčil rameny „Dobře, a víš vůbec, kde jí hledat?“ pousmál se. Tom se na chvíli zamyslel, dopil až do dna svůj džbán s medovinou, utřel si pusu hřbetem ruky a pokrčil rameny.
„Myslím, že nejspíš bude nejlepší, když projedu všechny hrady v okolí…“ dal si do pusy nějaké ovoce.
„Oh… No… Já jsem na cestě na nedaleký hrad, no… Nedaleký… Je na druhé straně Namidie…“ napil se Bill ze svého poháru.
„A jak je Namidie velká?“ zamrkal Tom a tázavě zakoulel očima.
Bill pokrčil neurčitě rameny. „Nevím… Nikdy jsem ji celou neprošel, ale to asi nikdo…“ zasmál se zvonivě a položil pohár na stůl. Tom vypadal vyděšeně, mlčky lapal po dechu. „Ale neboj, půjdu s tebou…“
Tomovi spadl ze srdce kámen o velikosti basketbalového míče.
autor: Lil.Katie
betaread: Janule
Krásná kapitolka 😀
Tom mi v téhle povídce připadá jako úplnej truhlík, ale po těch x povídkách, kde je Tom v roli děsnýho tvrďáka je to příjemná změna 😀
Moc už se těším na pokráčko
Tak toto fakt vyzerá zauímavo a ja som zvedavá ako to bude dalej. Bill ako zachranca je selkom zauimavá predstava, a vem si presrtacit pociti Toma z neznámeho sveta. Krásne rychlo &ďalej.
Zatím je to taková moc hezká pohádka, o proti ostatním povídkám. Docela příjemná změna 🙂
Vyvíjí se to zajímavě, Tom je opravdu trošku mimo, ale kdo by se mu mohl divit, když si zažil něco takového, jako je přenos do vymyšlené země =)
A ta princezna? Já jsem myslela, že ten líbezný hlas, který Tom slýchá ve snech, patří Billovi, ale asi ne…
Každopádně tu princeznu už teď nemám ráda =)
Tak to bylo něco 🙂 Tom a jeho vlasní země a on ani neví, kde se nachází 😀 Hrozně moc se těším na další díl. Překrásná povídka
naprosto tuhle povídku zbožňuju 🙂 je to pěkná změna, číst něco nadpřirozeného 🙂 a hrozně jsem si tam zamilovala billa! 😀 představa jeho jako překrásného elfa, je prostě úžasná 🙂 já si zase myslím, že ten neznámý hlas bude patřit nakonec billovi, jen to tom nemůže v tom všem zmatku zatím poznat 😀 ale tak, kdo ví… 🙂 každopádně, ještě jednou, úžasná povídka! ^^
Pěkné
Zajímavé a moc zvláštní, moc se mi líbí to prostředí, které popisuješ. Chudák Tom, je mi ho opravdu líto, jak je ze všeho úplně zmatený, ale myslím, že pokud je s Billem na cestě, nemůže se mu nic zlého stát. Jsem opravdu zvědavá, jestli už brzy najde tu svou vysněnou princeznu… možná je blíž, než on sám očekával… 😉
Opravdu moc se těším na další díl, je to úchvatné 😉
Zaujímalo by ma, či aj Bill má nejaké podobné sny v ktorých zase volá svojho záchrancu on. Veľmi zvláštna poviedka, páči sa mi.
videla si film "Hoshi o ou Kodomo"? :DDD tá príšera mi strašne podla toho opisu pripomína toto http://www.aforadio.com/wp-content/uploads/2011/12/Makoto-Shinkai-Chases-Lost-Voices.jpg z toho filmu :DDD …