autor: Rachel
Bill:
Tiše, mlčky sedím na posteli a pomalu se snažím uvědomit si význam Tomových slov. Nemám nejmenší tušení, co mi tímto chtěl říct nebo jen naznačit.
„Jak to myslíš?“ tiše vyslovím svou otázku po chvilce ticha a vědomě tak Toma vybídnu, aby mi svou odpověď upřesnil. Čekal jsem všechno, tohle však opravdu ne. Když jsem přemýšlel o tom, o čem se mnou tolik chtěl mluvit, ani na vteřinu mě nenapadlo, že by to mělo být právě tohle. O mé slepotě jsme spolu snad nikdy nemluvili, možná jen párkrát a jen malou chvilku.
„Myslím to tak, že chci, aby to bylo jako předtím. Chci, aby byl tvůj zrak v pořádku,“ odvětí po chvíli, jeho slova však u mě vyvolají jen další otázky, na něž stále neznám odpověď. Proč mi tohle říká, když… když se mnou tak moc chtěl o něčem mluvit? Chtěl mi snad říct jen tohle?
„Cože? Tome, já ti vůbec nerozumím,“ rychle, bezradně mu odvětím a jen marně se snažím přijít na to, co se mi to snaží říct. Projede mnou zvláštní pocit, když stiskne moji dlaň, stále stulenou v té jeho, a lehce mě po ní pohladí.
„Víš, jde o to, že… Našel jsem si na internetu jednoho odborníka, lékaře, dneska odpoledne, když jsi spal, tak jsem mu zkoušel volat a…“
„Ahoj kluci, konečně, tady jste!“ hlasité cvaknutí dveří a mámin, ne zrovna příliš tichý hlas, přeruší Tomova slova a přinutí mě sebou lehce trhnout. A nejen to.
„Tak co, Tome, už jsi mu řekl o tom zítřejším vyšetření? Musíte tam přijít přesně na čas, nezapomeň,“ mámin vážný hlas připomene Tomovi něco důležitého, o čem já nemám ani zdání, a vyvolá tak u mě další otázky, které mi začínají vrtat hlavou čím dál tím víc. Co mi měl Tom říct? A jaké vyšetření, sakra?
„Mami, já…“
„Cože? A-ale… proč o ničem nevím? Na žádné vyšetření jít nechci,“ razantně přetrhnu Tomova slova a jen zalapám po dechu při myšlence na skutečnost, co se tu náhodou dozvídám. Cítím, jak se mi do tváří hrne červeň a od samého vzteku mě začíná polévat horko. Co má tohle všechno znamenat?
„Chtěl jsem ti to říct už odpoledne, ale…“
„A co?! To, že jsi mě postavil před hotovou věc a chceš mě poslat na nějaké vyšetření?! Jak jsi něco takového mohl…“
„Bille, uklidni se. Zavři pusu, zmlkni a jen chvíli mě poslouchej a já ti všechno vysvětlím. Jen na chvíli mi věnuj pozornost a poslouchej mě, prosím,“ Tomovy ruce trošku silněji sevřou mé paže a slabě se mnou zatřepají. Otřesu se a pootevřu ústa ve snaze zasypat jej nadávkami, nakonec je však spolknu a jen s velkými obtížemi se přinutím poslouchat jej a nemluvit. Stále však cítím, jak to ve mně vzteky vře.
„Podívej, já… volal jsem dnes odpoledne jednomu odborníkovi, očnímu lékaři, který je opravdu výborný a… mluvil jsem s ním o tobě. Říkal jsem mu o té nehodě a o tom, že jsi v důsledku poranění zraku úplně oslepl a on… víš, řekl mi, že bys možná měl šanci znovu vidět, kdybys podstoupil jednu náročnou operaci. Je to sice velice těžké a náročné, ale podle toho, co mi říkal a co jsem si o něm zjistil, zná svůj obor perfektně a už několika lidem takhle vrátil zrak zpátky. A já chci, abys na tu operaci šel, Bille,“ jeho hlas se ke mně doline o poznání tišeji a nesměleji, jeho slova pozvolna vplouvají do mé mysli a nutí mě se zamyslet nad jejich významem. Já, že bych mohl a měl šanci ještě někdy vidět? Ne, tohle nemůže myslet vážně.
Zazvonění telefonu protrhne ticho v pokoji, nedokáže mě však vytrhnout z mých úvah. Slyším jen jakési mamčino brblání a následné kroky ven z pokoje, to je však to poslední, čemu teď věnuji moji pozornost. Nemůžu, stále nemůžu uvěřit tomu, co mi Tom právě řekl. Nejde to. Po tom všem, co jsem prožil a čím jsem si prošel, je to až moc krásná představa na to, aby se mohla stát skutečností.
„A co ty peníze? Žádný doktor neudělá tak náročnou operaci zadarmo. Musel bych pracovat snad celý život, abych na tu operaci mohl jít. Opravdu si myslíš, že je to všechno tak jednoduché, Tomi?“ namítnu o poznání tišším hlasem, nedokážu však zabránit smutku, jenž se v něm odráží. Copak si myslí, že jsem o operaci ještě ani jednou nepřemýšlel? Samozřejmě, že ano… musel bych ale přinejmenším vykrást banku, abych si mohl dovolit operaci u opravdového odborníka. Tolik, kolik by stála, bych si nevydělal snad ani za celý život.
„Ale já nechci, aby sis ji platil. Chci ti ji zaplatit já, z peněz, které jsem si dovezl z Ameriky,“ Tomův hlas protrhne všechny mé smutné myšlenky a doline se k mým uším, zní tak zvláštně a neuvěřitelně, bere mi dech a nutí mě přemýšlet nad slovy, jež Tom právě vyřkl. Ne, tohle nemůže myslet vážně! Já to nemůžu přijmout, ani dopustit a ani dovolit. Bylo by to to nejhorší, co bych teď mohl udělat.
„T-to… to já nemůžu, Tome. Nechtěj… neptej se mě prosím na to…“
„Proč?“ zašeptá zlomeně a přeruší tak všechna má slova, jež se mi po tom všem už sama zadrhávají v krku. Tak prostá je jeho otázka… odpovědět na ni je však mnohem těžší, než by si mohl myslet.
„Proč? Protože tady nejde jen o stovky eur, Tome. Jde o mnohem víc… a já to vím. Nemůžu dopustit, abys všechny své peníze dal jen mně, vím, že bych ti měl děkovat a přijmout je, ale… ale já prostě nemůžu. Nemůžu ti vzít něco, na co jsi pracoval a dřel tak dlouho… to prostě nemůžu. Nechci, aby sis myslel, že jsem nevděčný nebo tím pohrdám, já jen… nemůžu to přijmout kvůli mému svědomí. Snaž se mě pochopit, prosím. Já nemůžu…,“ má slova se zastaví v půli věty a nechají ji tak nedokončenou. Cítím jeho ukazováček na svých rtech, jímž nadobro zastavil všechny mé námitky. Jistě byly všechny úplně zbytečné.
„Pšššt, nechci, aby ses tímto trápil nebo nad tím jen přemýšlel. Chci, abys na tu operaci šel a udělám pro to všechno. Kdy už konečně pochopíš, že mi na tobě záleží víc než na čemkoli jiném? Jsi pro mě mnohem důležitější než všechny ty peníze. Je mi jedno, kolik to bude stát, to je to poslední, co mě zajímá,“ odpoví mi šeptem a jen pomalu stiskne moji dlaň, aby mi do ní mohl vtisknout malý polibek. Neuvědomuje si, jak moc mě tím vším, co říká, činí bezradným. Jak se mám rozhodnout?
„Víš, domluvil jsem s tím lékařem na zítřejší odpoledne schůzku… ale pokud nebudeš chtít, nemusíme tam chodit. Nechci tě do ničeho nutit, chci, aby ses rozhodl sám podle toho, jak chceš a jak se cítíš. Nebylo by to ale krásné, kdybys mohl zase vidět?“ odpoví mi otázkou a rozvíří tak v mé mysli tisíce myšlenek. Netuším, jak se mám rozhodnout, alespoň ne teď, v této chvíli. Budu si to muset všechno ještě promyslet.
autor: Rachel
betaread: Janule
Asi trošku i chápu, že je Bill naštvaný, já takové to "o nás bez nás" taky nesnáším. Bill se cítí jako méněcenný a nesvéprávný, protože Tom za něho rozhoduje o jeho budoucím životě, a i když to myslí dobře, Billa se to prostě dotklo.
A to, že nechce Tomovy peníze taky chápu, ono láska a obětování jsou hezké, ale Bill se nechce dožít toho, aby mu to jednoho dne Tom třeba nevyčetl, časy se mění a lidi taky, i když myslím, že tohle by Tom nikdy neudělal.
Takže podle mě i přes ten počáteční odpor Bill nakonec povolí, jenom potřebuje trochu času, aby si všechno nechal projít hlavou.
Doufám, že se rozhodně správně, pro něj, pro Toma, pro život a pro lásku…♥♥♥
Krása ♥
Já jsem pro změnu trochu naštvaná na Billa. Pokud existuje možnost, aby znovu viděl, neměl by řešit, zda s tím odborníkem mluvil Tom a dohodnul tu schůzku také Tommy. Pokud je tu cesta, nějaká hrdost by měla jít stranou. Zdraví je to nejdůležitější, kéž by to tak šlo vždy! A nejen se zrakem. Já osobně Billovi nerozumím…
A Tommy je skvělý, že se o Billa tak stará a hledá možnosti, jak mu pomoct. Už několikrát řekl, že je pro něj Bill tím nejcennějším, proto je pro něj mnohem důležitější, když bude Billy vidět a ne nějaké ušetřené peníze někde na kontu. Jeho lásce, jeho SRDCI můžou pomoct.
Bill je někdy zbytečně paličatý, Tommy to s ním myslí nejlépe ze všech. Tom ví, co dělá. A pokud bude Bill zase vidět, Tommy nějaké peníze řešit nebude. To je to nejmenší!
Oh, budu se těšit na pokačování!♥♥♥
Krása
Tom je zlatičko,doufám že Bill budr souhlasít.