autor: Gia
„Sakra, tak rád tě zase vidím, chlape!“ Zahlaholí Georg nadšeně a párkrát zabuší do mých zad sevřenou pěstí, jen to hlasitě zaduní. „Mysleli jsme si, že ses na nás definitivně vykašlal.“ Rozvine jeho myšlenku Gustav, který sedí před obrovskou plochou obrazovkou zády ke mně a sleduje nějaký hodně nechutný horor. Na můj vkus moc krve, moc vyhřeznutých vnitřností, moc všeho.
„Nemůžete to vypnout?“ Zaprosím a je ve mně malinkatá dušička, vážně nesnáším horory. Gustav mi v momentě vyhoví, a konečně se na mě otočí, misku plnou popcornu položenou na klíně. „Proč bych na vás měl kašlat? Jen mě to všechno pořádně nasralo. Nemám rád buzeraci, a co se týče našeho hraní, už vůbec ne. Každopádně se to teď s Billem snažíme urovnat, dát se zase dohromady.“ Georg přikývne a Gustav mě podpoří nadzvednutým palcem.
„Hodnej kluk.“
Nemám sebemenší chuť, abychom se v tom i nadále hnípali, nesnáším tyhle trapné vynucené rozhovory na vážná témata. Plácnu sebou na obrovskou koženou pohovku hned vedle Gustava a bez pobízení si namíchám perfektně vychlazenou vodku s kapkou jahodového džusu.
„Hele, Tome? Co se to s tebou v poslední době děje, brácho? Nějak si začal až moc okatě zanedbávat svoje povinnosti. Chápeme, že máš teď dost starostí s Billem, ale tohle není tvůj styl.“ Georg se posadí strategicky přímo naproti mně a nepřestává mě sledovat protivným hypnotizujícím pohledem. Chápu ho. Nebylo mu nejspíš po chuti, že o mě teď neměl takový přehled. Byli jsme si vždycky hodně blízcí, a přes všechno to pošťuchování a pitominy, jsem k němu vzhlížel a on vzhlížel ke mně. Oboustranný respekt, tiché spojenectví.
„Co přesně podle tebe není můj styl?“ Pohodlně se rozvalím jak dlouhý tak široký a odpovím Gustavovi na jeho pozvednutou skleničku podobným gestem.
„Všechno. Například sedět doma jako slepice v kurníku a hrát si na spořádaný rodinný život. Starat se o nemocného bráchu je sice chvályhodné, ale Bill už tě snad tolik nepotřebuje, bude v pohodě. Tvoje oblíbené kočky pomalu ale jistě pojdou na sexuální frustraci. Tohle prostě nejsi ty.“
Měl plné právo na všechny tyhle otázky. V době, kdy to mezi mnou a Billem neklapalo, a my se jeden druhému vzdálili, jsem s ním trávil v podstatě všechen volný čas. Ale odpovídat přímo se mi ani trochu nechtělo. Nechtěl jsem mu lhát a nechtěl jsem lhát ani sám sobě.
„Jak vidíš, jsem zpátky, tak to tolik nehroť a užívej večera, O.K?“ Georg už dál nenaléhá, ale vidím na něm, že mu to ještě pořád vrtá hlavou, že tomu, co říkám, jednoduše nevěří. Z lesklé plechové krabičky za svými zády vybere vrchovatou hrst kvalitně ubalených jointů, a i když na trávu zrovna teď nemám chuť, něco mi říká, že tohle jeho gesto na usmířenou prostě nemůžu odmítnout.
*BILL*
Doopravdy jsem si odechl, když Sára konečně odešla a já za ní s neskrývanou radostí a úlevou přibouchl vchodové dveře. Celé dvě hodiny mě ničila nemožně nudným a zdlouhavým protahováním, a ještě se rozčilovala nad tím, jak málo jsem ohebný. Vyfasoval jsem od ní posilovací gumu a doporučení týkající se pravidelného a poctivého cvičení. Z které planety to vlastně spadla? Copak jsem nějaký hekající Arnold u zrcadla? Bože! Kde se v ní brala ta nehorázná naivita? Už na základní škole jsem tělocvik pravidelně a poctivě akorát tak flákal. Těšil jsem se na klidný a příjemný večer bez rodičů, na sladké nicnedělání a odpočinek.
V kuchyni jsem si uvařil zelený čaj a spokojil se s mističkou starých, mírně okoralých sušenek. Malinkatými krůčky přecházím do obývacího pokoje a přímo pekelně se soustředím na malý kytičkovaný tác, kterým křečovitě manévruji ze strany na stranu a snažím se hlavně nic nepobryndat. S vítězoslavným úsměvem se usadím na pohovce a tác vyrovnám na malý skleněný stolek. V duchu přemýšlím, na jaký film bych měl po tak dlouhé době vlastně náladu, když se mi kdesi za zády hlasitě rozdrnčí mobilní telefon. Uvědomím si, že tohle ani zdaleka nepřipomíná moje vyzvánění, kde jsem si docela nedávno nastavil novou a naprosto úžasnou písničku od Green Day. Místo toho tady na mě hlasitě povykuje nějaký černý rapper a dost důrazně uráží svou vlastní matku.
Bože, Tome, co na tomhle vlastně vidíš? Opatrně mobil nahmatám a konečně ho vysvobodím z měkkého záhybu na semišové sedačce. V momentě hledím do obličeje té nechutně prsaté děvce, která si to s Tomem naposledy rozdávala na naše narozeniny. I když kdo ví, jestli to bylo naposledy? Jako by snad to, že jsem ležel v nemocnici, mohlo nějak zvlášť utlumit bratrův nenasytný sexuální apetit. Nemohl jsem jí to sice zaklapnout, ale alespoň jsem na její malinkatou podobiznu, ze které na Toma špulila ty svoje super botoxové rty, naštvaně vyplázl jazyk. Telefon konečně utichl a na jeho displeji naskočila informace o deseti nepřijatých hovorech. Copak byly všechny od ní? Tak moc se po bratrovi sháněla? A proč vlastně?
Nepřál jsem si nic jiného, než abych mu zase mohl plně důvěřovat, ale ani trošku mi to neulehčoval. Věděl jsem, že pro něj nebude zrovna jednoduché přerušit všechny staré styky a zapomenout na šílený způsob života, který vedl, ale doufal jsem, že to, že jsme zase spolu, mu postačí. Byl jsem nejspíš doopravdy naivní, ale věřil jsem tomu. Já ano. Telefon, který ještě pořád svírám v dlani, se opětovně rozvibruje a ohlásí příchozí textovou zprávu. Neměl bych. Nikdy jsem se v minulosti k něčemu takovému nesnížil. A i přesto příliš dlouho neváhám a jednoduše zmáčknu malé zelené tlačítko.
Tom se snad rozhodl, že si spolu zopakujeme naši oblíbenou hru na zlobivého chlapečka? Netušila jsem, že až tak moc rád dostáváš na zadek ^_^. Nejsi jediný, komu to chybí. Mám tak trochu tušení, že už brzy budeme zase spolu. A můžeš se bránit, jak chceš, tohle mě na tobě vždycky rajcovalo, kocourku.
Annie
Uvědomil jsem si to až záhy, ale moje prvotní reakce na těch pár zdánlivě nevinných řádků, bylo jejich definitivní smazání. Nejspíš jsem si myslel, že se mi tak alespoň částečně uleví, ale z mysli jsem je vyhnat nedokázal. Nestačil jsem na to. Nemohl jsem svůj vysněný svět obehnat kolem dokola vysokým ochranným plotem, a věřit, že do něj nikdo nezvaný nepronikne. Nemohl jsem donekonečna chtít, aby Tom zůstával doma, tohle prostě nebyl on. Potřeboval společnost druhých, zábavu a všechen ten shon. Ano, byli jsme stejní, ale přece jsme se v mnohých podstatných drobnostech lišili. Mně by stačila ke štěstí jeho pouhá přítomnost, a to, že se k němu smím stulit a malátný návalem pocitů zavřít oči. Pro něj to bylo zoufale málo a já si uvědomoval, že ode mě už zase utíká. Byla to jen otázka času, kdy ho lidé z jeho minulosti dostihnou, kdy mu dojde dech a on nebude mít jediný důvod vzdorovat. Mohl jsem být tím důvodem? Zhluboka se nadechnu, ale ani čerstvý vzduch neodežene nepříjemnou bolest z mých prsou. Ignoruji několik dalších zpráv, které znovu rozsvítily bratrův mobilní telefon, a zoufalým pohledem stále častěji bloudím k mlčícím vchodovým dveřím. Kdepak teď asi byl?
*TOM*
Bylo mi dobře jako už dlouho ne. A to i přesto, že jsem to naprosto přehnal s chlastem, hlava mě už ani trochu neposlouchala a nohy mi za tu dobu tady neuvěřitelně vyměkly. Hodně jsme se nasmáli, dokonce jsme probírali věci ohledně naší hudby do budoucna. Všechno jako by se teď nějakým zázrakem vracelo do osvědčených kolejí a nabíralo správný směr. Ušklíbl jsem se na Georga, který mi přes dlouhý oválný stolek podával další příšerně silný drink, vždycky měl mnohem větší výdrž než já, nevypadal ani trochu opile. Příjemnou pomalou hudbu na malý okamžik přeruší krátké a hlasité zazvonění.
„Překvapení!“ Vypískne Georg nadšeně a párkrát si s ďábelským úsměvem ve tváři promne ruce.
„O co jde?“ Vyzvídám u Gustava, ale ten nikdy nepatřil mezi kamarády – práskače, a proto i tentokrát zarytě mlčí.
Tohle mě taky mohlo napadnout. Georg se prostě nikdy nezmění. Proběhne mi hlavou, když se do malé úzké chodby natlačí další tři osoby a mezi nimi samozřejmě také Annie. Jak je to dlouho, co jsme se viděli naposledy? Několika ladnými kroky vpluje do místnosti a okamžitě na ní všichni přítomní visí pohledem. Její kamarádky sice taky nebyly zrovna ošklivé, ale Annie byla úplně jiná liga. Miloval jsem ty hebké zlaté vlasy, které jí končily až u pasu, ten pocit, kdy jsem za ně mohl tahat a pronikat do ní zezadu. Sakra. Takhle jsem přece přemýšlet neměl.
„Dlouho jsme se neviděli, chlapečku. Vyhýbáš se mi?“ Tohle nebyla otázka. Kdyby doopravdy čekala na mou odpověď, neseděla by mi téměř okamžitě v klíně, nebyl by žádný žhavý polibek na přivítanou. Nechtěla pravdu. Chtěla zážitek. Nic víc. Nesnášel jsem to hloupé oslovení, kterým mě tak ráda častovala, přestože byla o celých sedm let starší, moc dobře věděla, že v posteli už dávno nejsem malý kluk. Snažím se nevnímat povědomé mravenčení v podbřišku, copak se doopravdy nejsem schopen kontrolovat? Měli snad všichni ti, kteří mě měli za beznadějný případ, pravdu?
„Tak co, brácho, líbí se ti moje překvapení?“ Zamrká na mě se smíchem Georg, který své černovlasé společnici hned ze startu trochu nevybíravě mačká nemalá prsa uvězněná v krajkové podprsence. Okamžitě se mi bolestivě zhoupne žaludek, v hlavě mi opakovaně zazní jeho zdánlivě nevinné oslovení. Brácho. Tohle bylo doopravdy to, co jsem tolik chtěl? Copak asi zrovna teď dělá? Myslí na mě? Před očima se mi mihl jeho něžný a tolik poddajný pohled. Jeho roztřesené popraskané rty, když šeptal, že mě miluje. Opatrné a váhavé polibky, které se tolik lišily od těch, kterými mě teď zcela beze studu a přede všemi častovala Annie, bylo jen otázkou času, kdy poklekne na všechny čtyři a stejně samozřejmě mě vykouří.
Bylo mi z ní zle. Popadl mě naprosto panický pocit z toho, že se každou chvíli pozvracím přímo na ni. Nemohl jsem se jen tak zvednout a odejít. Měli by mě za naprostého idiota a u Georga bych nejspíš nadobro skončil. Tyhle naše tahy byly přece pověstné, nikdy jsem s nimi neměl sebemenší problém. To až teď. Dlouhé štíhlé prsty šikovně zabloudí pod černé bavlněné boxerky, sakra, ani jsem nepostřehl, že mi v té rychlosti stačila rozepnout kalhoty. Čeho jsem si byl ale vědom až příliš jasně, bylo to, že se mi nepostavil.
„Potřebuju drink.“ Zachraptím nevrle, před očima mi znovu proběhne náš koupelnový polibek. Jeho teplé štíhlé rameno, na kterém jsem se cítil v naprostém bezpečí. Annie nesouhlasně zavrtí hlavou, ale nedovolí si mi nějak víc odporovat, má ze mě dostatečný respekt. Zapnu se a hltavě do sebe vyklopím dva vrchovaté panáky vodky. Motá se mi hlava, všechno se mi slévá v jeden nesouvislý šmouhatý obraz mého bratra. Znovu sebou plácnu na pohovku a Annie je téměř v mžiku zpátky u mě. Zamyšleně si pohrává s mými vlasy a labužnicky usrkává červené víno.
„Georgu?“ Zaúpím nešťastně, když se mi znovu začne dobývat pod triko. „Spal jsi někdy s klukem?“ Vím, že tahle otázka je nejspíš naprosto pitomá, ale potřeboval jsem záchranu, potřeboval jsem přestávku a klid. Moje otázka všechny náležitě zaujme a několik párů zvědavých očí mě zvídavě pozoruje.
„Chceš mě do trojky?“ Odpoví Georg jakoby nic a jeho zelené duhovky mě až nepříjemně hypnotizují. Mohl snad něco tušit? Annie nadšeně zatleská rukama, tenhle nápad se jí očividně zamlouval.
„Dej na chvíli nohy k sobě, dobře, zlato?“ Doporučím jí klidně a doufám, že tahle debata alespoň na malou chvíli zabere. Bál jsem se, že každou chvíli zkolabuju nebo na místě usnu. Bylo mi z toho všeho chlastu neuvěřitelně zle.
„Víš moc dobře, že já jsem pro každou legraci, s tebou si dám říct vždycky, koloušku.“ Zažertuje znovu Georg a všichni vyprsknou smíchy. Jen já se nesměju. Přál jsem si být naprosto jinde… s někým jiným.
autor: Gia
betaread: Janule
Bojím se, bojím, že Tom neodolá…
Ne, že by to doopravdy chtěl, ale proto, aby se neshodil před klukama a potom se bude užírat výčitkami…
Co s tím Tome, nejlepší by bylo předstírat opilecký spánek, i když ta potvora by ho přefikla i tak, takže radím předstírat na wecku zvracení, omylem se tam zamknout a potom usnout =)
Jinak je mi líto Billa, on tak krásně žárlí, divím se, že ty zprávy jenom vymazal, já na jeho místě bych ho asi rozmlátila =)
Každopádně jsem hrozně zvědavá, co bude příště, jak se Tom s tou pro něj zapeklitou situací popere a jak na to všechno bude reagovat Bill =)♥
[1]: to je absolutně dobrý nápad, měl by se jít Tomi někam zavřít, protože souhlasím..ta potvora by si ho vzala za jakýkoliv situace. 😀
stejně tuším, že to naše milá autorka vyřeší nějak pro nás opět překvapivě. 🙂