Obsession 54.

BILL

Tom si zapálil a dál tam jen tak seděl na kapotě. Vystoupil jsem tedy také a šel k němu. Jen se na mě krátce podíval, otřel si oči a zas začal pozorovat beton pod nohama.

„Povídej klidně dál,“ pošeptám.

„Chtěl jsi zastavit, tak jsem zastavil…“

„Nechci, aby ses nervoval a rozčiloval v autě, to v žádném případě. Máš mi k tomu, co jsi říkal, ještě co říct?“ Jen zavrtěl hlavou, že ne. I přesto po chvíli ale promluvil.

„Ty bys nechtěl dítě…?“ zeptá se tiše.

„Tome, chtěl. Ale i když to teď bude znít příšerně… Tobě bych dal přednost.“

„Ale…“ nadechne se a zas jen vydechne a pusu zavře.

„Já vím, že toužíš po dítěti. Vím to, i když jsi to nikdy třeba nedal znát. A já ti to jen plně schvaluji. Chci, abys měl rodinu a byl šťastný,“ pohladím ho po rameně. „Nezlobím se, naopak.“ Držím v sobě slzy, musím to udržet. Tohle myslím naprosto upřímně.

„Hm…“ hlesnul jen a koukal do země.

„Jen mi narovinu řekni, jestli chceš konec. Jestli chceš, abychom si užili společně tuhle dovolenou a pak se vrátili domů… jako bratři, dvojčata.“

„Sakra, Bille!“ zvýší na mě zoufale hlas.

„Ne, nekřič,“ chytnu ho za ruku a stisknu. „Jen ti to nechci dál ztěžovat. Nechci si hrát na to, že je vše v pořádku. Chci udělat to, co pro tebe bude nejlepší.“

„Proboha Bille, už s tím přestaň!“ vytrhne se mi. Chytí se za hlavu a začne kousek přede mnou přecházet. „Neřekl jsem sakra, že to chci skončit. Vůbec jsem neřekl, že to chci někdy skončit! Jen jsem přemýšlel, co asi bude za pár let!“ rozkřikne se zoufale a schová si obličej do dlaní. Jeho křik ve mně probouzel strach. Proto jsem jen sklopil hlavu.

„Já vím, já vím,“  řeknu oproti němu tiše. „Pár let. A to je co, pár let? Chceš v tomhle pokračovat. Dobře, já také. Ale nechci, abys za mnou pak ze dne na den přišel se slovy, mám přítelkyni a je těhotná. Chci na to být připravený, že o tohle se budeš snažit. A já ti bránit nebudu, nesmím. Samozřejmě, že to nechci skončit. Já… miluju tě,“ řeknu bezmocně a otočím se k němu zády a rukama se zapřu o kapotu. Tom se za mnou neozýval, nic neříkal.

Až po nějaký době  se ke mně zezadu přitiskl a objal mě kolem pasu. Už  jsem slzy nedržel, nešlo to. Měl jsem sto chutí začít křičet. Po chvilce jsem se k němu otočil a pevně ho objal.

„Miluju tě, miluju,“ vzlykal jsem.

„Pššššt, neplakej,“ zašeptal a začal mě hladit po zádech. „Taky tě, Bille, miluju a i když bych dítě chtěl, tak není nikdo, s kým bych ho chtěl. Kromě tebe… Takže se neboj. Tohle rozhodně nebude důvod, proč bych tě měl opustit. Raději se vzdám dítěte než tebe. Tak už neplač, ano? Nemám v plánu tě opouštět, ne v příštích deseti letech. Jsem na to příliš velký sobec. A miluju jenom tebe, ty jsi jediný na celém světě,“ šeptal mi stále ouška, aby mě uklidnil a tiskl si mě k sobě, tak pevně. V tenhle okamžik jsem myslel, že snad omdlím. Nevěděl jsem, co říct, co udělat. Dál jsem bezmocně plakal a tulil se k němu.  

„Nechci…“ oddechnul jsem ztěžka, „…nechci, abys kvůli mě nepoznal pocit mít dítě, být táta. Věřím, že bys byl skvělý táta. A nechci, abys tohle vše dělal kvůli mně. Nevzdávej se dítěte. Miluju tě a chci, abys byl šťastný. Kvůli tomu, že tě miluju, se mnou nezůstávej. Já… jsem si vědom toho, že mě miluješ. Ale omezuje tě to a já to nechci,“ šeptnu.

„Bille, zlato… Podívej se na mě, notak,“ vzal mi tvář do dlaní a palci mi jemně setřel slzy. Vyhledal si můj pohled a nadechl se.

„Miluju jenom tebe na celém světě. A to mi stačí. Nechci nikoho dalšího. Bez dítěte se obejdu, ale bez tebe ne. Jsi důvod, proč jsem tady, proč žiju a to tak bude už napořád. Když budeme chtít dítě, můžeme si třeba adoptovat nějakýho roztomilýho černouška. Vždycky se dají udělat nějaký podvody,“ usměje se a jemně mě políbí, i přesto, že jsem momentálně celý uslzený a zanudlený. Chvíli se na něj jen tak koukám a pak mu znovu hlavu zabořím mezi rameno a krk.  

„Já už si život bez tebe neumím představit. Ale… budeme mít dítě. Spolu budeme mít dítě. Udělám proto cokoli, ale budeš táta, Tome,“ řeknu naprosto vážně a přitisknu se k němu, jak to jde. Jako když jsme byli malí a mně někdo ublížil, cokoli se mi stalo. Šel jsem vždy za ním. Musím dokázat to, abychom měli dítě. Kdybychom ho měli adoptovat nebo bych se snad měl nechat přeoperovat, udělám proto vše.

„Nemusíš dělat nic. Stačí, když budeš se mnou, a to mi ke štěstí stačí,“ sevře mě a skoro doslova schová ve své náruči. Moje tělo se u něj skoro až ztratí.

„Budu s tebou, ať se děje cokoli. Přísahám,“ pošeptám a pohladím ho po zádech.

„Pak je všechno v pořádku,“ políbí mě do vlasů a konejšivě mě hladí po vlasech a zádech.

„Jen, omluv mě. V tom autě mi to přišlo tak, jako bys mě připravoval na to, že až tahle dovolená skončí, vše se změní. Že to ukončíme, promiň mi to.“

„Bille, neznamená, že když  řeknu, že přemýšlím o naší budoucnosti, že chci konec. Hlavně jsem přemýšlel, co uděláme, až se vrátíme domů. Protože už se chci zbavit toho magora a žít poklidný život,“ povzdechne. „Příště nedělej tak ukvapené závěry, protože možnost, že bych tě měl opustit, je asi tak mizivá jako ta, že bych v následujících dnech měl umřít.“

Jakmile to dořekne, zacpu mu jednoduše rukou pusu.

„Tohle už nikdy… nikdy nevyslovuj,“ řeknu naprosto vážně a potom ho pohladím po tváři. „Budeme spolu, ať se stane cokoli. A i když se pokusí někdo nebo něco nás rozdělit. Tady…“ přiložím dlaň na místo, kde má srdce, „…budeme pořád spolu.“ Ruku mi odendá a zavrtí hlavou.

„To vlastně ani není pravda…“ začne zpochybňovat má slova.

„Co?“ pošeptám. Nevím, na co teď přesně naráží.

„Kdybys umřel nebo se s tebou něco prostě stalo, opravdu si myslíš, že by mi stačilo, že v srdci budeš stále se mnou? Bille, notak… Vymyslel bych aspoň 10 způsobů, jak se co nejrychleji dostat za tebou, abych byl zase s tebou,“ zašeptá a pohladí mě po tváři.

„Ale před smrtí se má vždy splnit poslední přání umírajícího. A to přání mám už teď,“ chytnu ho za tu ruku a přidržím si ji u tváře.

„…jaký je to přání?“ pozvedne obočí a naprosto nechápavě mě pozoruje. Dívám se mu jen do očí. Naprosto se vpíjím do těch jeho dokonalých čokolád a snažím se zapamatovat si tenhle pohled. Navždy.  

„Kdyby se se mnou cokoli stalo, žij. Prosím žij. Nezůstávej sám. Jen si na mě občas vzpomeň. Ale měj někoho, kdo tě bude milovat a ty zase jeho. Hlavně žij, prosím tě o to.“ Nečekal jsem, že s ním budu zrovna dnes řešit své poslední přání. Ale nikdy není pozdě. Tomovi se začalo lesknout v očích.

„Nemůžu,“ zašeptal a zlomil se mu hlas. Po tváři mu stekla slza a za ní hned další. „Bez tebe nemůžu.“ Hned mu ty slzičky začnu utírat.

„Ne, neplač. Já jsem přece živý, koukej,“ trošku se pousměju, až zachraptím. „Stejně tě i po smrti budu otravovat. Jako duch ti budu v noci nadzvedávat peřinu a budu tě lechtat. Vždycky budu s tebou,“ políbím ho.

„Neříkej takový věci,“ rozbrečí se. Pevně ho obejmu a přitisknu k sobě.

„Přestaň plakat, budu mít mokrý a unudlený tričko,“ pohladím ho po hlavičce. „Jsem s tebou a budu, pořád, pořád, pořád. Mysli teď jen na to, že jsem s tebou, ano?“ šeptám mu. Jenomže on se naopak rozvzlyká ještě víc a přimáčkne se ke mně, jak jen může.

„Oh, Tomi,“ šeptám a hladím ho po zádech. „Neplač, prosím. Trhá mi to srdce, když pláčeš,“ pořád si ho tisknu k sobě a hladím jej. Potřebuju, aby se uklidnil.

„Co jsme to kurva zase začali… Proč to vůbec řešíme? Akorát nás to oba ničí. Nejsem schopný řídit, ne po tomhle,“ pláče dál. „Nesmíš, Bille, umřít a nechat mě tady. To nikdy nesmíš.“

„Budu řídit, a teď si chvilku odpočineme, ano? Nedělej si s tímhle starost,“ šeptnu a otřu mu slzy.

„Neumřu, ještě tě tu budu otravovat pekelně dlouho. A stejně mám pocit, tady uvnitř mi něco říká, že my dva… umřeme spolu. Ve stejný okamžik, ve stejnou mikrosekundu.“

„…já o 10 minut dřív,“ uchechtne se.

„Ne, stačí, že jsi o deset minut dřív vylezl a přidusil mě svojí nohou,“ pousměju se.

„Právě proto i o těch 10 minut dýl budu prdět do hlíny,“ rozesměje se.

„Ne. Naopak. Prostě těch deset minut jsi měl navíc, byl jsi prostě rychlejší, byl to bonus. Ale umřeme spolu,“ usměju se. „Ale teď se přestaňme bavit a opět předhánět v tom, kdo dřív exne. Teď bychom se měli vysmrkat, utřít slzy a pořádně se protáhnout, odpočinout si, bereš?“

„Jo,“ zasměje se a začne si otírat nos do rukávu. Dobytek. Sakra, jak jen tohle může? To si teda pak vypere sám.

Hned mu vlepím malou facku a dojdu do auta. Přinesu nám oběma papírové kapesníčky.

„Prase, tohle jsem viděl naposled.“

„Au!“ chytí se za tvář a zaraženě na mě vejrá.

„Kdo to pak má prát? I ta pračka, aby se poblila,“ řeknu a pak se trošku zasměju. „Smrkej a nekoukej na mě takhle, ty šmudlo,“ pohladím ho po té tváři a dám mu tam pusinku. „Spíš jsem tě pohladil. Až ti ji jednou vlepím, to kousavé se ti otočí dozadu,“ zasměju se. „Ale to bych asi neudělal.“ Tom se na mě zamračeně podívá a sundá si to triko.

„Nikdo to prát nemusí,“ hodí to tričko na zem a jde ke kufru. Pan Kaulitz starší se nám urazil.

Seberu to tričko a se zakroucením hlavy ho dám dozadu do auta, do své tašky. Pak jdu za ním.

„Promiň, přehnal jsem to. Ale máme snad kapesníky, ne?“ šeptnu. „Navíc, nechci, aby ses teď urazil. Nebo jsme se teď hádali kvůli takovýhle blbosti. Ještě před chvílí jsme si, myslím, oba dost dobře uvědomili, jak moc pro sebe znamenáme. A u toho bych rád zůstal. A stejně. Mě jedno tvoje osmrklý tričko nerozhází,“ pohladím ho po paži. Tom se nadechne, že něco řekne, ale nakonec zase jen vydechne a vytáhne kufr, aby si vzal triko.

„Taky tě miluju,“  řeknu a posadím se na kraj kufru, spíš se jen opřu. Ještě než si to tričko oblékne, tak si ho k sobě stáhnu a políbím ho. „Ještě chvíli si odpočineme, chceš? Nebo pojedeme dál?“

„Víš o tom, žes mi před chvílí dal první facku v našem vztahu?“ zeptá se najednou, aniž by odpověděl.

„Tome, jestli chceš tohle nazvat fackou, tak to snad ne. Spíš jsem tě lehce plácnul. První facku v našem vztahu, to zní, jako bych tě snad hodlal mlátit… Já mlátit tebe.“ Ne, to nemyslí vážně. Spíš jsem ho pohladil a on mi řekne, že jsem mu dal facku. On asi nezažil nikdy pořádnou facku.

„Docela to štíplo,“ ušklíbne se.

„To se omlouvám, že tě to štíplo, ale rozhodně to nebyla facka. Kdybych ti vlepil opravdu facku, asi by to na té tvé tvářičce bylo ještě vidět. To promiň. Myslel jsem, že to spíš vezmeš trošku s humorem,“ řeknu upřímně.

„Jsem snad naštvaný?“ zavrtí pobaveně hlavou.

„Já nevím,“ podzvednu obočí a přitáhnu si ho k sobě.

„Víš, co je zvláštní? Člověk by si řekl, že když jsou dva lidi ve vztahu, líp se znají. Ale mně připadá, že naopak míň a míň rozeznáváš, co beru vážně a co ne,“ zasměje se.

„Já vím, čím to je,“ brouknu. „Mám větší strach, že udělám něco, čím ti ublížím a že něco pokazím. A tím náš vztah pokazím, víš. Každopádně, nechtěj, abych ti dal další,“ pousměju se a pak ho líbnu na rty. Hajzlík jeden. On si ze mě bude ještě utahovat.

„Už se bojím,“ rozesměje se a polibek mi oplatí.

„Ehm, oblíkni se radši, jo?“ usměju se a zůstanu sedět. Tom protočí oči a oblékne si triko.

„Pochop, že se na tebe nemůžu takhle dívat. Podlamují se mi kolena,“ culím se.

„Víš co?“ rozesměje se. „Raději pojedeme, pojď.“

„Ale buď řídím já, nebo tady budeme. Nechci, vážně nechci, abys v tomhle stavu jel. Vím, že jsi se už vysmrkal, nepláčeš, ale jsi rozrušený. A navíc, taky bych si rád zajezdil,“ usměju se sladce.

„Je to tvoje,“ zvedne ruce na znamení, že se vzdává. Líbnu ho do koutku rtů.

„A ty?“

„Co já?“

„Jsi můj?“

„Jenom tvůj,“ usměje se sladce.

„Pak je to v pořádku,“ usměju se taky sladce. Tom zavře kufr. Potom si společně nasedneme a já překvapivě na místo řidiče.

„Yahoo,“ zatleskám si a nastartuju. Rozjedeme se dál.