autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
KaKiNkAaA ^_^ – Upír Bill
Doris – Lovec Tom
Tom
„Ano můj osud… I gazela umí uniknout lvovi.“ Namítnu. Je to z mé strany jen maska. Jen přetvářka a myslím, že ty to víš. Jsem si vědom toho, že noc patří tobě. To den je můj. S prvním paprskem slunce se role obrátí. Je to běžný koloběh mezi upíry a lovci. Proto jen nelepší upíří dokáží zabít i ve dne a nejlepší lovci naopak v noci. Cítím z tebe, že ty jsi z těch, co umí zabít přes den. Ne tak snadno jako v noci, ale umí. Stejně tak ale ty musíš cítit, jaký jsem já. A že nejsem omezený na lov ve dne.
„To po mně až tolik toužíš, že jsem tvůj?“ Ušklíbnu se po tom, co trhnu hlavou. Ten hlas byl opravdu nepříjemný. Jako by mi tělem projela ostrá čepel. Hučí mi z toho v hlavě.
„Budeme si hrát až do rána? Ty víš, že s prvním paprskem se karty obrátí…“
Bill
„Příliš mnoho otázek,“ zakroutím hlavou a tiše se usměju. Tiše, ale přitom nebezpečně. I jediný pohled do mých hrozivých očí dokáže člověka zabít šokem, který prodělá. Pokud bude mít štěstí, pouze strne a nezmůže se k jakémukoli pohybu. No, sám nevím, co je pro člověka příjemnějšího. Zda umřít šokem, nebo se dívat do mých strašlivých očí, a nemusím ani říkat, co by v nich viděl. Jsem výjimečný, a proto pro lovce možná znamenám něco jako trofej mezi upíry vůbec. Ale už jen díky tomu není snadné mě dostat. A už vůbec ne dobré se se mnou dostat do sporu.
„Moc mluvíš…“ zašeptám u tvého ucha, jak se kolem sebe rozhlížíš, zda mě náhodou nezahlédneš. Líbí se mi to, jaký jsi. Nejsi jako ostatní lovci. Jsi jiný. Ty mě opravdu chceš dostat, cítím to z tebe.
Jsem ale tobě napřed. Vždycky budu mít navrch. Pokud něco zkusíš, já budu mít pokaždé plán B. Rozhodně nejsem hloupý, a už vůbec to se mnou nebudeš mít jednoduché, pokud mě chceš. O to se sám já postarám, jako že jsem Upír.
„Na to, že můžeš umřít,“ vydechnu a jelikož je tma a kolem také mlha nahánějící husí kůži začnu kolem tebe rychle kroužit, tak že máš pocit, že jsem všude.
„Každou chvíli…“ zasyčím přímo u tebe, jak se kolem tebe mihnu. Můžeš vidět odrazy mého stínu, ale jsem příliš rychlý na to, abys zastihnul přímo mě. Můžeš mít pocit jako bys byl v zrcadlovém studiu, kde bys všude kolem sebe viděl můj odraz, a přitom bych tam nebyl.
Tom
Dělá se mi lehce špatně od žaludku. Je to jako menší závrať. Kroužíš kolem mě moc rychle, a i když se snažím to nevnímat, tak můj mozek to zpracovává. Je to pocit jako na kolotoči. Musím se udržet. Musím vytrvat.
„Na to, že jsi tak vražedný, to moc protahuješ, nemyslíš?“ Nevím, ale pokud bys mě chtěl tak moc zabít, myslím, že už bys to udělal. Spíš se mi jen snažíš nahnat strach. Odradit mě od lovu. Tohle se ti ale nepodaří. Buď mě zabiješ, nebo se mě nezbavíš, dokud nezabiju já tebe. Zavřu oči a jen vnímám tvoje pohyby. Chvilkami tě tak cítím i zřetelněji, že vím, v kterých místech jsi, ale stále měníš pozice. Vystřelil bych jen do prázdna a to je škoda kulky. Nikdy jsem neminul cíl. Kulkami se neplýtvá, a tak střílím jen na jistotu.
„Mě nezastrašíš, predátore.“ Zakroutím lehce hlavou se stále zavřenýma očima. Najednou se prudce otočím a zamířím před sebe. Nevystřelím. Vím, že bych to nestihl. Ale vím, že mířím dobře. Byl jsi tam. Stačil jsem zaznamenat záblesk očí. Jen na zlomek vteřiny, ale přeci. Neměl bych šanci tě trefit v té rychlosti, kterou máš, ale spíše jsem ti chtěl ukázat, že nejsem tak neschopný za jakého mě asi máš.
Bill
„Jsi dobrý,“ přiznám nahlas. Kdybych nebyl tak obratný a zdatný ve svých schopnostech nejspíše bych to schytal. Těžko říct, zda přímo do srdce, ale určitě bys mě přinejhorším postřelil. Klobouk dolů, nejsi tak neschopný jako jiní obyvatelé tady. Ještě chvíli jsem jako myš, která se kolem tebe jen mihne, nakonec se zase ztratím ve stínu, ale tobě zůstávám na blízku.
„Ale já jsem lepší,“ dodám syčivě. Každý jiný člověk by už teď byl mrtvý, každý jiný lovec by to už teď vzdal a raději by utíkal, ale ty ne. Jsi jiný, plný odhodlání mě zabít. Líbí se mi to, ale tu radost ti neudělám, na to se mám až moc rád, i když jsem v tvých očích jenom vraždící zrůda. Pro mě to je ale život, tak jako pro tebe ten tvůj, takže ho chci žít dál.
Měl jsem už tolik šancí na to, abych tě jednoduše zabil, zlomil ti vaz a bylo by po všem. Ale to bych nebyl pak já, který rád hry. Mám rád, když mám navrch, a kor když si z lidí dělám loutky. Hraju si s nimi jako s panenkami. Sleduju tě, vidím, že v ruce svíráš zbraň, kterou jsi kdykoli schopen použít. Cítím, jak moc bys chtěl, aby právě tvoje kulka proletěla mým srdcem. Cítím, jak moc toužíš mě zabít. O to víc já si chci hrát.
Na druhou stranu dneska chci ještě lovit, najíst se. Tebe jsem si ale jako svou kořist nevybral. Alespoň ne pro dnešní noc. Zůstáváš mou loutkou. A nehodlám tady s tebou být do svítání. Proto během desetiny sekundy skočím po tobě zezadu, než se stačíš nadechnout, klečím na tvých ramenou.
„Pohni se a jsi mrtvý,“ jedovatě zašeptám do tvého ucha. Cítím krev kolující v tvých žilách, jak tě držím za hlavu. Stačí sebemenší pohyb a zlomím ti vaz.
„Pohni se a jsi mrtvý,“ jedovatě zašeptám do tvého ucha. Cítím krev kolující v tvých žilách, jak tě držím za hlavu. Stačí sebemenší pohyb a zlomím ti vaz.
Tom
Maximálně mě tohle vytáčí. Tahle hloupá a stupidní hra. O to víc mě vytáčí, když vím, že nemám šanci ji teď vyhrát. Ne v noci a rozhodně ne dneska. Na to z tebe cítím až příliš velkou sílu.
„Nejsem dobrý… jsem nejlepší.“ Opravím tvojí větu uznání. Proč tady vlastně spolu tlacháme. Nejraději bych ti do srdce nastřílel celý zásobník, co mám. Možná právě i ten vztek, který se ve mně teď probouzí víc než jindy, mi částečně otupuje vnímání. Podlomí se mi nohy a padnu na kolena, jak na mě skočíš. Fajn musím uznat tvojí výhru. Pro tentokrát. I když kdo ví, jestli ještě nějaká další hra bude, když stačí jediné trhnutí a je po mně.
„To je teda hrdinství… útočit z vrchu nebo do zad.“ Syknu, ale ani se nepohnu. Opravdu ti nehodlávám nahrávat k tomu, abys mi zlomil vaz. Vnímám to nepříjemné teplo stékající mi po zádech díky ráně na zátylku. Nesnáším, jak se mi na to lepí triko. Další oblíbený, který budu muset prát. No skvělý.
„Výborně… jsi vítězem noci.“ Uznám svojí porážku, ale pořád se snažím klidně a pevně. Jestli se rozhodneš zabít mě, nemám šanci, ale už jsi měl tolik možností.
Bill
„Správně, noc je má.“ Vím, a hlavně cítím, že ti musím lézt na nervy, nejraději bys mě měl už z krku, a to doslova, ale tohle je podle mých pravidel, já určuju, co se bude dít a co ne. Stále tě držím v pozici, tak abys nemohl zaútočit. Hlavu skloním k té tvé a přičichnu si k tobě. Nasaji nosem tvou pronikavou a pižmovou vůni, kterou si od téhle chvíle budu pamatovat. Nechci tě zabíjet, nevím proč, ale chci si s tebou hrát i nadále. Ne teď, ale další noc, či kdy si tě najdu, nebo ty mě. Provokativně jazykem olíznu tvůj krk, takže i svými tesáky zavadím o tvou kůži. Jemně tě škrábnu, jak ostré zoubky mám. Jsou jako břitva.
„Stále se nebojíš?“ Zasyčím tajemně a nebezpečně, že každou chvíli můžu změnit názor. Zabít, nezabít. Dál nasávám tvou vůni, pevně tě držím, abys hlavou nemohl škubnout. A pokud ano, pak by to bylo to poslední, co bys udělal. Máš odvahu, ale ani ta někdy nestačí. Chci ochutnat trošku tvojí krve, abych věděl, s kým mám tu čest. Na nic se tě neptám, bez pardonu tě kousnu do krku a začnu sát, ale jen tolik, kolik potřebuji. Tolik, že tě to nezabije. Slastně přivřu oči, když ucítím tvou teplou krev v mých ústech. Je sladká, dokonalá. Olíznu si naposledy rty, když se od tvého krku odtrhnu.
„Brzy se uvidíme,“ zavrčím jako pes, když chce zaútočit na cizího člověka. A s těmi slovy aniž bych víc řekl či udělal, zmizím do tmy, jako mlha, která se ztrácí.
„Lovče můj,“ zašeptám už v povzdálí, jako ozvěna v tvých uších. Hra skončila, jde se skutečně lovit.
Tom
Pevně stisknu zuby, abych nezaskučel, když mi tvoje tesáky projedou kůží. Bolí to. Fakt že jo. Uhodím pěstí do štěrku pod sebou a dlaň si přitisknu na krvácející ránu.
„Kurva.“ Zakleju. Už tu nejsi. Nikde v mojí blízkosti. Necítím tě, ale rozhodně si tvojí energii budu pamatovat, dokud ti nebude konec. A ten konec přijde. Tvůj konec. Za stálého prskání nadávek si odtrnu rukáv u trika a roztrhnu ho tak, abych si s tím mohl zavázat krk. Ještě nikdy mě žádný nekousl. Až ty. Zvednu se ze země a pomalu opouštím park. Tělo mrtvého tam nechám. Co bych s ním taky dělal. Ráno ho najdou a nebude to nic nového. Jsem plný vzteku. Tak nerad prohrávám. Ale ne… já jsem neprohrál. Ne celou válku. Jen jednu bitvu.
Pomalu mířím domů. Dnes už tě stejně nechytnu, je mi to jasné. I když se asi moc nevyspím vzhledem k tomu, že jsi šel určitě znovu lovit. Můžu si ale zkusit označit místa, kde zabiješ, a zkusit tak přibližně zjistit lokalitu, kde se vyskytuješ a ráno přijde tah na mě. Rána na krku mě štípe a já jsem vděčný za ty báchorky o kousnutí upírem. Vím, že se ze mě nestane. To bych musel dostat i já jeho krev. Fuj jak odporná představa.
„Jo uvidíme se… to si piš, že jo.“ Zabrblám, když naštvaně bouchnu dveřmi od bytu a zapadnu do koupelny, abych si očistil ránu.
„Ty bastarde…“ Zhnuseně se mračím do zrcadla a odtékající vodu v umyvadle barví moje krev, jak ji omývám.
Bill
Jsem si jistý, že jsi naštvaný. Nejen, že jsem ti utekl, ale také jsem tě stihnul kousnout, a ty jsi nic nezmohl. Byl jsi v mých rukách. Chtěl jsem ochutnat tvou krev, chtěl jsem si tě označkovat. Všechno, co chci, mám, a ani tady tomu nebylo jinak. Nezabil jsem tě jen proto, že mě hry s tebou baví a líbí se mi. Něčím jsi i ty nebezpečný, i když jsi pouhý člověk, který se živí zabíjením upírů. Možná jsi se pro to narodil ale neměl bys zapomínat na to, že já se narodil pro zabíjení. Jen proto jsem tě nezabil, ač jsem mohl. Dnešní večer s tebou už skončil, já se tebou už nezabývám. Ve chvíli, kdy jsem se od tebe vzdálil, jsem utekl také i z celého parku. Nejsem hlupák, abych lovil na stejném místě. Rád se přemisťuji.
Zabloudím proto do temných ulic nedaleko města. Tam mě čekají mé opravdové kořisti, které nemají štěstí jako ty, pokud se to dá tak říct. S nimi si nehraju, jimi se živím.
Odchytím si asi tříčlennou tlupu kluků, kteří jdou zrovna kolem. I když jsou tři a já jeden, jsem to já, kdo je v přesile, ne oni. Jako upír mám ohromnou sílu, že bych strom ze země vytrhnul jako květinu na paloučku. Tihle nebozí a nic nevědomí kluci se stanou mým jídelníčkem pro dnešní noc. Noc, která pomalu končí. Ale i přesto se dostatečně dokážu najíst.
Myslí si, že mají navrch, snaží se, ale stále jen zbytečně. Ještě nikdo to nepochopil. Nikdo nemá šanci. Nejprve sejmu jednoho, druhý se mě snaží dostat, ale jednou ránou ho omráčím. A ten třetí vezme nohy na ramena a utíká. Nechám ho běžet, mezitím se najím z těch dvou hlupáků. Nakonec i toho třetího, který myslel, že mi unikl, když se schoval, ale jen další chyba. I ten skončí tak jako jiní. Nezabývám se a nestarám se o likvidaci těl. Nechám je v temné ulici ležet tak, jak jsem je skolil. Nejen tvář, ale i oblečení mám zašpiněné od krve. Miluju to. Dokázal bych plavat v krvi, tak jako lidé ve vodě. A ještě k tomu bych se najedl. Mé oči jsou rudé jako krev na mém triku.
Konečně spokojený s dnešní nocí se nakonec rozejdu dál do tmy. Najdu si jednu neobydlenou chatrč, abych se měl kam pro dnešní den ukrýt, a také dát do pucu kvůli všednímu dni.
autor: Doris & KaKiNkAaA ^_^
betaread: Janule
Tohle je fakt drsné…
A ty jejich dialogy už teď miluju, je v nich totiž všechno, potřebné k tomu, aby mě mrazilo až do morku kostí.
Lovec a kořist, oheň a led, den a noc, život a smrt…
Úžasně napsané, nikdy bych nevěřila, že tohle téma jde tak skvěle zpracovat a že právě já to řeknu =)
Trošku se obávám o konec, protože já jako nenapravitelný a sentimentální romantik bych chtěla nějakou tu lásku až za onen svět, ale nevím, nevím…
Každopádně je to úžasná povídka ♥♥♥
Nejdříve tu nenacházím žádné povídky a když to zabalím, objeví se můj milovaný upírek, tedy spíš gazela, ale to je fuk.
Popravdě, snad už ani nevím, co psát, protože veškeré mé pocity jsem dávala do svých komentářů u vás na blogu, mé milé autorky. Můžu to číst snad po sté a stejně na mě kapitola zapůsobí. Snad jen s jediným rozdílem, poprvé, když jsem ji četla, šíleně jsem se bála, zda se upír lovce rozhodne zabít nebo ho nechá žít. Zda mu zlomí vaz. Nedýchala jsem, jen, aby se Tommy nepohnul… To byla muka…Dnes jsem si vše vychutnala do posledního písmenka.
Miluju tajemnou atmosféru příběhu, což samy víte, a miluju i vše, co k nadpozemské hře patří. Noc sice patří bestii, ale den je zrádný, protože se zjeví upír ve své lidské podobě. Uvidíme, jak si s těmito nástrahami lovec poradí. Jak se jim postaví.
Dráždí mě Billův nebezpečný smích i hlas, miluju jeho smyslnost, jeho plamen v očích. Z Tommyho cítí, že ho chce dostat, co ještě dokáže vycítit?
Pro dnešní noc není naštěstí má milovaná gazela kořistí. Jen nevím, co je lepší…být loutkou, se kterou si bude krvelačná, chladnokrevná bestie hrát? Hra je mnohem víc krutá a bolestivá.
Dnes Bill vyhrál… "NOC JE MÁ", to je tak hrůzostrašné a já se tak ráda bojím. Fantasticky napsané!♥
Jen ta představa, jak Bill saje Tommyho lahodnou krev…je vášnivá, neodolatelná, magická, DOKONALÁ!!!♥♥♥ Bill má zatím vše, co chce.
Tommy, je na tobě, abys jeho vražednou hru ukončil… ale já nechcíííí, aby hra skončila, protože je úúúžasná!♥