autor: Deni
[Vánoční koncert a tričko Transformers]
Den D konečně dorazil. Dnes byl den benefičního koncertu.
Tom byl vzhůru od brzkých ranních hodin. Venku za jeho oknem byla ještě stále tma, ale on byl tak nervózní, rozčarovaný, že prostě nemohl dál zůstat v klidu ležet. Všechno jej tlačilo, šimralo, celé tělo ho svrbělo. A aby toho nebylo málo, připadalo mu, že si s ním čas jen hraje, jako by každá jednotlivá vteřina měla délku celé hodiny. Otravně pomalu odtikávající hodiny na stěně hlásily, že je teprve půl páté ráno a Tom by opravdu měl ještě spát. Přesto však nedokázal udržet oči zavřené.
Tenhle den bude jedním z těch vůbec nejdelších.
„Do prdele už, přestaň se tam tak převalovat a chrápej, Tome! Není ještě ani pět ráno!“
„Promiň,“ zamumlal Tom přes okraj své peřiny a povzdechl si. „Když já se tak těším.“
„To je mi ukradený! Já se tady snažím spát, jestli sis nevšiml, takže máš dvě možnosti – chrápej taky, nebo vypadni někam ven.“
Tom s povzdechem zavřel oči. Chápal svého kamaráda, bylo opravdu brzo ráno a každý se zdravým rozumem ještě spal. Každý, až na dredatého kluka, který už prostě oka nezamhouřil. Už jen pár hodin a uvidí osobu, kterou umíral touhou vidět už tak dlouho… Bill Kaulitz, zblízka a osobně!
Nakonec to vzdal. Posadil se na posteli a zachvěl se, když ho zasáhl studený vzduch v místnosti. Zimy v sirotčinci byly opravdu studené, a i když topení běželo na plný výkon, občas se stalo, že jste viděli páru vycházející vám od úst. Zatímco mu husí kůže naskočila po celém těle, doskákal Tom ke své skříni a vytáhl si ven staré, onošené džíny a obyčejné tričko. Pro teď mu bylo úplně jedno, co bude mít na sobě; do večera bude mít spoustu času na to, aby si oblečení převléknul.
Jak nejtišeji dovedl, opustil Tom jejich společný pokoj. Chodby byly ještě stále prázdné a každý jeho krok se hlasitě odrážel v chladném okolí kolem něj. Všichni by měli spát přinejmenším ještě několik dalších hodin, a Tom neměl tušení, co by měl ve volném čase dělat. Nebyl zvyklý mít tolik času jen pro sebe. Dal by cokoliv za to, kdyby alespoň jedna z opatrovnic byla vzhůru, mohl by si s ní povídat a nějak zabít čas, ale prozatím byl stále sám. Samota bylo něco, co Tom nesnášel ze všeho nejvíc, a to i přesto, že jinak byl samotář. Ale ta kompletní, totální samota ho děsila.
S povzdechem se usídlil ve velké hlavní místnosti, kde byla televize a počítač. Byl jediný vzhůru, blesklo mu hlavou, tak proč by nemohl využít času na počítači, kterého se mu dostávalo jen velice zřídka? Bylo tolik věcí, které si Tom chtěl online prohlédnout; spousty webových stránek, obrázky a novinky – cokoliv, nejlépe všechno o Billu Kaulitzovi.
Tom byl zpěvákem posedlý. Od chvíle, kdy uviděl Billovu fotku poprvé, nedokázal jej dostat z hlavy. Jeho tmavě hnědé, skoro až černé oči orámované černou tužkou a tmavými stíny, byly ty nejpodmanivější oči, které kdy Tom v životě viděl. Jeho narůžovělé rty, vždy ozdobené leskem, byly ty nejplnější, na pohled nejjemnější rty, které si Tom mohl představit.
Byla to jeho bledá pokožka, vysoko posazené lícní kosti, jeho ebenové vlasy po stranách vyholené a ve středu delší, jeho křehké štíhlé tělo, ruce s perfektní manikúrou a tak dlouhé nohy, co připoutávalo Toma na místo a občas mu téměř zabraňovalo dýchat.
Byl gay. Byl si tím jistý i přesto, že jej nikdo ještě nepolíbil. Neměl rád holky. Nelíbila se mu jejich poprsí ani správně tvarované, plné boky. Nevzrušoval se, když kolem něj prošla dívka v krátké sukni nebo džínech upnutých na tělo. Nic to s ním nedělalo. Nicméně na druhé straně, když kolem něj prošel dobře vypadající kluk se štíhlými boky a krásně tvarovaným pozadím, Tom se vždycky otočil a jen zíral, zatímco cítil zvláštní šimravé pnutí v podbřišku. A pokud by si ani tak nebyl jist svou orientací, všechno se mu vyjasnilo v momentě, kdy poprvé spočinul očima na fotce černovlasého německého zpěváka.
Tom se do něj zamiloval, a i přesto, že sám sebe přesvědčoval o tom, jak platonická, nereálná jeho láska je, bylo to všechno, co dredatý teenager měl a v co se modlil, aby se stalo skutečností.
„Tome? Jsi to ty?“
Urychleně se odhlásil ze stránky, která byla plná Billových obrázků, a vypnul monitor. Otočil se akorát ve chvíli, aby viděl jednu z opatrovatelek, Melissu, která právě vcházela do místnosti. „Ahoj,“ usmál se na ni provinile. Cítil vinu za to, že použil počítač bez dovolení. Tom byl totiž jedním z těch, kteří nedělali nic bez přímého svolení.
„Dobré ráno i tobě. Co děláš vzhůru tak brzo?“
Tom potlačil nutkání začít se smát, když si žena před ním hlasitě zívla. „Už jsem nemohl usnout,“ odpověděl pravdivě.
„Oh, jak to?“ zeptala se, když si sedla na židli proti němu, a věnovala mu úsměv. Melissa byla jedna z těch opatrovnic, která se snažila být kamarádkou a oporou pro všechny děti v sirotčinci. Znala Toma už skoro deset let a patřil mezi její nejoblíbenější starší děti, i přesto, že by správně neměla dělat vůbec žádné rozdíly.
„To kvůli koncertu,“ odpověděl Tom poctivě a cítil, jak mu rudnou tváře.
„Oh,“ žena se na něj vševědoucně usmála. „Takže dnes večer uvidíš Billa Kaulitze, co?“
„Hele, nedělej si ze mě srandu!“
„Nedělám!“ zasmála se a věnovala mu upřímný úsměv. „Přeju ti to, víš, Tome? Zasloužíš si to.“
„Proč myslíš?“
Usmála se na něj a jemně ho špičkou nohy kopla do kolene. „Přeješ si ho vidět jak dlouho, čtyři roky?“ Tom přikývnul a zahanbeně sklopil hlavu. Bylo mu teprve třináct, když mu někdo ze spolužáků ukázal fotku tehdy nejnovějšího objevu, Billa Kaulitze. Od té doby si Tom nepřál nic víc, než vidět jej na vlastní oči.
„Já… není to divný?“ S důvěřivým pohledem vzhlédl k blonďaté ženě.
„Co myslíš?“
„Že… že jsem platonicky zamilovanej do slavné osoby?“ zeptal se Tom. Byl vděčný za to, že místnost není osvětlena hlavním světlem, takže žena proti němu nemohla vidět, jak moc se v ten moment červená.
„Ne, není. Divné by to bylo tehdy, pokud bys do něj byl zamilovaný doopravdy, ale pokud je to jen platonická láska, je to v pořádku. Každý z nás má svou platonickou lásku, dokonce i já!“
„Vážně? Koho?“ zeptal se Tom nadšeně s širokým úsměvem na rtech. Byl rád, že ho žena neodsoudila, nevysmála se mu. Vždycky mu rozuměla.
„To je tajemství!“ Melissa na něj vyplázla jazyk a oba se rozesmáli. Povídali si až do doby, než byl čas na snídani a všechny povinnosti, které ten den pro každého z nich přinášel. Tom nezapomněl, ale se všemi povinnostmi, které ten den měl, čas ubíhal mnohem rychleji.
———-
Než si to stihnul uvědomit, večer byl tady.
„Do háje, uklidni se!“ štěkl Jacob, jehož nervy už byly pokoušeny příliš dlouho a Tomovo neustálé žvanění o koncertu, který měl začít každou minutou, ho žhavilo doběla.
„Já… nemůžu,“ zašeptal Tom provinile; opravdu nechtěl, aby se na něj Jacob zlobil.
„Bože, Tome,“ zasmál se Jacob, když si všimnul zoufalého pohledu a kompletně bledého obličeje svého spolubydlícího. „Bude to v pohodě. Nebudeš s ním mluvit nebo tak, bude to v pohodě.“
‚Ale já bych dal cokoliv za to, abych mohl!‘ pomyslel si Tom, ale nahlas neřekl nic, aby si z něj jeho takzvaný přítel nemohl pak dělat srandu. Věděl, že nebude mít šanci s Billem mluvit, věděl to moc dobře, ale ani to vědomí stejně nedokázalo uklidnit jeho nervy.
„Můžeme prostě už jít?“ zeptal se Tom místo odpovědi a zvedl se ze židle, na které doteď seděl. Opravdu si přál, aby už byli v hlavní místnosti, kde vedle vánočního stromku stálo malé pódium. Vždy chodili do nějaké městské budovy, ale letos, když vystupoval jen jeden zpěvák, pozvali si ho přímo do sirotčince. Pokud to půjde, Tom bude sedět v první řadě.
Poté, co Jacob přikývnul, oba téměř sprintovali do hlavní místnosti, kde se společně s ostatními, kteří také chtěli být mezi prvními, tlačili až k provizornímu pódiu. Tomovi se třásly ruce a jeho dlaně pokrýval lepkavý pot. Už jen pár minut a uvidí ho, uvidí Billa.
Aniž by si to Tom uvědomoval, nechával se Jacobem vést do první řady, kde na ně čekala Alex, která jim držela místa. Všichni tři k sobě měli hodně blízko, byli si skoro tak blízcí jako praví přátelé, a oba, Alex i Jacob věděli, jak důležitý tenhle večer pro Toma je. Úplně to nechápali, ale to nejmenší, co pro něj mohli udělat, bylo tady být jako jeho opora.
„Hey, Tomi, zlato. Seš nervózní, co?“
Tom neodpověděl. Pokusil se na ni usmát, ale nakonec mu z toho vylezl jen škleb. Zatřásl hlavou a zhluboka se nadechoval, pokoušel se alespoň trochu uklidnit rozbouřené nervy. Co by si Bill pomyslel, kdyby ho takhle viděl? Nic dobrého, to bylo jisté.
„Hej, Tome, klid. Už jsem ho viděla a není zase tak úžasnej.“
„Cože?!“
„Co cože?“ zeptala se Alex zmateně, o chvíli později se však její rty roztáhly do úsměvu. „Jo ty myslíš… no, viděla jsem ho, když přijeli. Chtěla jsem pro tebe jít,“ dodala dívka honem, když si všimla hrůzy v Tomových očích, „ale slečna Anna poslala mě a pár ostatních, ať jim pomůžeme s věcmi. Ale klid, je to fakt jen normální kluk.“
„Není,“ zamumlal Tom a svezl se po židli níž. Alex o něm vůbec nic nevěděla. Pro Alex nebyl Bill nikdo výjimečný, jak by taky mohla? Tom nemohl uvěřit vlastní smůle. On by dal cokoliv, aby mohl pomáhat s jejich věcmi, jen aby viděl Billa, ale ne, osud se rozhodl, že Alex se pro to hodí víc než on. Bylo to na prd.
Dredáč neposlouchal rozhovor, který vedli jeho parťáci. Pohledem se ztrácel za okny, za kterými hustě sněžilo. Letošní Vánoce budou rozhodně bílé; Sníh nepřestal padat na jeden jediný den od konce listopadu. Ale Tom si nestěžoval. Miloval sníh skoro stejně tak moc jako horké slunce během letních měsíců. Mít možnost hrát si v zahradách s mladšími dětmi, stavět sněhuláky nebo dělat sněžné andílky, bylo něco, co mu připomínalo jeho dětství. Připomínalo mu to chvíle, kdy i on sám byl ještě šťastný se svou vlastní rodinou. To bylo před tím, než oba rodiče ztratil při té příšerné nehodě. Bylo to už deset let.
Sněhové vločky, které padaly z tmavé noční oblohy, dokázaly uklidnit jeho nervy daleko efektivněji než cokoliv jiného.
„Hej, dívej! Už to začíná!“ zašeptala hlasitě Alex a strčila Toma loktem do žeber. Prstem ukazovala na malé pódium, kde stála hlavní vedoucí celého sirotčince, a v ruce držela mikrofon. „Zase bude mít tu svojí otravnou řeč jako každej rok,“ protočilo děvče oči a otráveně si položila hlavu na Tomovo napjaté rameno.
Nevěnoval pozornost tomu, co žena říkala, ani nikomu jinému. Soustředil se pouze na zadní dveře, skoro dokonale skryté za pódiem, odkud každou chvílí přijde on.
Jeho srdce divoce bilo a Tom téměř nemohl dýchat.
‚Je tady,‘ uvědomil si Tom, když se zadní dveře konečně pootevřely. Neuvědomoval si to, ale celou dobu silně stiskával v ruce Alexiny prsty, jeho kamarádka však věděla, že má raději držet a mlčet. Její oči nesměrovaly tam, kam oči všech ostatních. Ona radši sledovala Tomovu tvář. Jeho čokoládové oči zářily očekáváním a štěstím, a byly o maličko vypoulenější než obvykle. Jeho rty se lehce pootevřely a kdykoliv se Tom nadechl, spodní ret se mu nepatrně zachvěl. Ve chvíli, kdy se dveře otevřely úplně, a na jeviště vystoupila osoba, kterou dredatý kluk toužil vidět ze všech nejvíc, Tomův obličej se rozzářil jako vánoční stromeček. Zhluboka, hlasitě se nadechl.
Alex se usmála a stiskla jeho ruku. Když se konečně zaměřila pohledem na jejich hosta, musela uznat, že dnes v noci byl Bill opravdu sexy.
Tom byl v transu. Očima sledoval každý pohyb černovlasého zpěváka. Žádný výraz tváře očím dredatého chlapce neunikl a jeho dva přátelé si nebyli jisti, jestli Tom vůbec dýchá. Bylo to, jako by se bál, že pokud se nadechne, jeho idol jen tak zmizí. A ze stejného důvodu si netroufal ani mrknout.
Ale Tom byl takhle šťastný, ve své ochranné bublině, kde na něj nikdo nemohl, nikdo se ho nemohl dotknout, rušit jej. Byl jen on a zpěvák. Nemohl tomu uvěřit. Bill byl opravdu tady, zpíval, usmíval se a příležitostně přelétl očima přes Tomovu osobu. Nemohl být v ten moment šťastnější.
„…a to je všechno, mí malí přátelé!“ oznámil zpěvák o pár písniček později. „Opravdu jsem se s vámi dnes večer bavil, díky za to! Doufám, že jste se bavili alespoň z poloviny tak jako já!“ Všechny dívky v místnosti, plus Tom, jej hlasitě povzbudili.
„Šťastné a veselé, děcka!“ křikl Bill. S úsměvem a posledním zamáváním seskočil z pódia a zmizel v zadní místnosti. Hlavní místnost byla okamžitě zaplněna nadšeným štěbetáním a pokřikováním.
Jen Tom mlčel. Smutnýma očima sledoval prázdné jeviště před sebou. Byl šťastný, opravdu byl šťastný, jen kdyby tak mohl koncert trvat alespoň o chvíli déle. Jedna další písnička, jen jedna, to bylo vše, co si přál. Nic víc nechtěl.
S povzdechem zavřel oči a pokoušel se v sobě uchovat tolik z pocitu štěstí, kolik jen mohl.
„Tome? Hej, Tome.“
Někdo s ním třásl. Pomalu otevřel oči a pokusil se usmát na své přátele, i když jeho obličejové svaly protestovaly. „Jo?“
„Seš v pohodě?“ zeptala se Alex. V obličeji měla vepsanou upřímnou starost a Toma zahřálo vědomí, že se o něj opravdu někdo zajímá.
„Jo,“ odpověděl s mírným přikývnutím a akorát se chystal zvednout, aby mohl utéct a skrýt se pod peřinou ve svém pokoji, když uslyšel hlasitý křik ze zadní místnosti. Jeden z hlasů patřil Billovi, tím si byl jistý. „Co to je?“
„Co je co, ten řev? Netuším,“ odpověděl Jacob s pokrčením ramen, a vstal. „Hele, jdu si nakrást nějaké cukroví, jdete taky?“ Jako první Alex nadšeně přikývla, ale když si všimla Tomova zavrcení hlavou, rozhodla se nakonec zůstat s ním. Jacob jen pokrčil rameny a nechal dvojici o samotě.
„Chceš zjistit, o co jde, co?“ zeptala se Alex a její rty se pokřivily úšklebkem. „No tak pojď, jdeme zjistit, co se to tam vzadu děje,“ dodala s rošťáckým úsměvem na rtech a vstala.
Dvojice nepozorovaně zamířila k zadním dveřím, zatímco Tom v duchu děkoval za Alexinu povahu. Většinou ji přiváděla jen do problémů, ale právě teď bylo dobře, že se hnědovláska nebála ničeho. Její odvaha jí umožnila proklouznout za dveře, kam za sebou vtáhla i o něco více strnulého Toma. Zůstali stát hned za dveřmi a jen poslouchali, co všechno se v místnosti dělo.
„To si ze mě děláš jenom prdel, že jo?!“
„No promiň, Bille, ale prostě s tím nemůžu nic dělat! Těžko půjdu a odtáhnu ten strom sám!“
„To bys ale měl!“ vyštěkl zpěvák a bylo slyšet kroky, jak někdo přecházel sem a tam. „Hele, mně je jedno, co budeš muset udělat, Jarede, ale já chci domů, takže to sakra nějak zařiď!“
„Bille,“ druhý hlas byl pobavený a dopálený zároveň. „Já těžko zastavím sníh, nejsem Matka příroda, promiň. A stejně tak nejsem Herkules.“
„Prostě… prostě něco udělej! Cokoliv! Nechci zůstat trčet tady a… s těma spratkama! Oh pane Bože, Jarede! Nemůžeme tu zůstat přes noc, je to tu celý… nechutný!“
Tomovo srdce se na okamžik zastavilo a nemohl už dál poslouchat. Opravdu právě Bill, jeho Bill, nazval místní děti spratky a tohle místo nechutným?
S krvácejícím srdcem se Tom bez přemýšlení otočil na patě a vystřelil pryč z místnosti. Děcka tady nebyla zodpovědná za to, že skončila v sirotčinci. Byli bez rodičů, bez rodiny, bez domova. Jak mohl říct něco takového? Jak? Jeho dokonalý Bill… už nebyl tak dokonalý.
Nezastavil se, dokud nebyl v bezpečí svého pokoje, skrytý pod přikrývkami. Nebrečel, i když od toho neměl daleko. Oči ho pálily a srdce bolelo. Jediné, co si teď přál, bylo stočit se pod peřinu a všechno zaspat. Zapomenout na celý tenhle večer.
A přesně to také udělal.
———-
Bylo něco kolem třetí v noci, když se Tom vzbudil. Celé tělo ho bolelo z nepříjemné polohy, ve které usnul, a oblečení z předešlého dne se na něj nepříjemně lepilo.
S povzdechem se přetočil na záda a několik vteřin zíral do stropu. Minulou noc byl benefiční koncert. Minulou noc viděl Billa Kaulitze, svého idola, poprvé v životě. Nicméně, minulou noc zpěvák zlomil jeho srdce. Jeho zlá slova stále rezonovala Tomovi v hlavě v otravné smyčce.
„Prostě… prostě něco udělej! Cokoliv! Nechci zůstat trčet tady a… s těma spratkama! Oh pane Bože, Jarede! Nemůžeme tu zůstat přes noc, je to tu celý… nechutný!“
Tom silně stiskl víčka k sobě. I on byl jedním z „těch spratků“, se kterými tady zpěvák nechtěl ztrácet svůj čas. A to opravdu bolelo. To jediné, co Tom udělal, bylo, že přežil drtivou nehodu, během které jeho rodiče přišli o život. Jediné, co udělal, bylo, že bezmezně zpěváka obdivoval pro jeho talent, pro jeho štíhlé, bezchybné tělo, pro jeho černé vlasy nebo pro jeho mandlové oči. Neudělal nic špatně, stejně tak, jako žádné z dětí v sirotčinci. A přesto zpěváka obtěžovalo tady s nimi být. Bylo to, jako by jeho úsměv po celou noc byl jen falešnou maskou a černovlasá hvězda shlížela na místní jen jako na nějakou špínu, na něco slizkého, hnusného, bezvýznamného.
Tom cítil, jak v něm vzrůstá hněv. Jasně, svým způsobem Billa miloval, ale zpěvák neměl žádné právo ho takhle urážet. Zpěvák má jediné štěstí, že není teď nikde poblíž Tomovi, protože dredáč v tuhle chvíli netouží po ničem víc, než mu jednu vrazit a vysypat na něj veškeré nadávky, na které by si dokázal vzpomenout. Možná to Tom jen přehání, ale opravdu to pokaždé ublíží jeho citům, když ho někdo nazve spratkem. Není to přece jeho chyba, že mu rodiče zemřeli při autonehodě a on je jediný, kdo to přežil – což je opravdu zázrak. A stejně tak není jeho chyba, že babička mu umřela jen o měsíc později na infarkt. Nic z toho prostě není jeho chyba!
S povzdechem se posadil na posteli, přetáhl si černé tričko z předešlého večera přes hlavu, a odhodil ho na zem s tím, že zvednout jej může později. Sáhnul pod polštář pro tričko na spaní, a zatímco si ho přetahoval přes hlavu, vyšel z pokoje ven. Měl žízeň a pro sklenku vody by udělal cokoliv, a možná by si mohl ukrást i něco malého k jídlu. Kuchařka bude dávno spát a nikdo mu nevynadá za menší krádež pár kousků cukroví.
Jak nejtišeji mohl, kradl se chodbou dolů a dával si dobrý pozor na to, aby nevydal ani hlásku. Pár minut poté, co opustil svůj pokoj, už s triumfálním úsměvem vcházel do kuchyně a rovnou si to mířil ke kredenci pro skleničku.
„Co tady děláš?“
Tom vyděšeně upustil skleničku, kterou právě vytáhl ze skříňky. V naprostém tichu kuchyně bylo slyšet, jak se tříštící sklo rozsypalo po zemi. Prudce se otočil a naprosto šokovaně zíral do tmy před sebou.
„Já… já…“
„Uklidni se,“ zasmála se druhá osoba a cvaklo malé světlo nad stolem. Jakmile záře světla dopadla na tvář druhého kluka, Tomovi se kompletně zadrhl dech a cítil, jak se mu podlamují kolena.
Bill Kaulitz seděl v jejich kuchyni, úplně sám, uprostřed noci.
„Já…“
„Jo, tohle už jsme slyšeli,“ zašklebil se zpěvák a vstal. „Měl bys uklidit ten bordel tady,“ doporučil mu, když se natahoval po své mikině. Ten arogantní a povýšenecký úšklebek, který mu Bill věnoval, připomněl Tomovi, proč byl na zpěváka v první řadě vůbec tak naštvaný. Ale pak si ho dovolil tak vyděsit a šokovat, že Tom pomalu zapomněl i vlastní jméno.
„Zmlkni,“ zahučel Tom a klekl si na podlahu, aby uklidil rozbité sklo. O několik sekund později usykl bolestí a zamračil se na svůj nyní krvácející prst. „Vidíš? Za to můžeš ty.“
„Já?“ zeptal se Bill šokovaně. „A co jsem asi tak udělal?“
„Vyděsil si mě k smrti, to si udělal!“
Černovlasý zpěvák si nemohl pomoct, ale rozesmál se. „Promiň, prcku, fakt jsem to neměl v úmyslu. I když ty si ten, kdo se tady plížil potmě.“
Tom přimhouřil oči a prudce se otočil.
„Co?“
„Nejsem prcek, jasný?“
„Jasně, že nejsi,“ zasmál se Bill a přiklekl si vedle dredáče, aby mu pomohl rozbité sklo uklidit. „To říká kluk s tričkem Transformers, jasně.“
Tomovi zrudly tváře, sklopil hlavu a odmítal se druhému klukovi v místnosti podívat do očí. Jenom potichu něco zamumlal, posbíral sklo a s krvácejícím prstem v puse vyhodil střepy do koše.
„Ukaž mi to.“
„Co?“ Tom se pomalu otočil a jemně olíznul špičku svého prstu.
„Uhm…“ zpěvák zavrtěl hlavou a nasucho polknul. „Tvůj prst. Ukaž mi ten prst. Měl by sis to zalepit nebo tak něco.“
„Oh, jo jasně, máš pravdu.“ S prstem stále strčeným do pusy, Tom začal prohledávat všechny skříňky. O chvíli později si šťastně poskočil, když konečně našel lékárničku zastrčenou za talíři v poslední skříňce. Položil ji na stůl a prohraboval se jejím obsahem až na dno pro náplast.
„Pomůžu ti.“
Před tím, než stihl Tom zaprotestovat, zpěvák už držel jeho zápěstí a vytahoval mu poraněný prst z našpulených rtů. „Není to tak zlý,“ řekl, jak si prohlížel říznutí. „Není to hluboký, jen sis trochu rozříznul kůži,“ informoval ho, jako by si toho Tom sám už nestihl všimnout. Vytáhl náplast z obalu a tázavě se na ni zadíval.
„To jako vážně?“ zeptal se pobaveně a střelil pohledem po Tomovi, jehož tváře už zase rudě hořely.
„Všechny děcka tady to milujou,“ odpověděl Tom tiše a poníženě zavřel oči.
Zpěvák už nic neřekl, jen se pobaveně zasmál a přelepil Tomovi prst náplastí s Transformers. „Hotovo, prcku,“ mrknul na Toma a pustil jeho ruku.
I přesto, že Tom chtěl něco odseknout, mlčel a jen se díval na přelepený prst, který ještě před pár sekundami držela Billova o něco chladnější ruka. Bylo to neuvěřitelné. Kdyby mu někdo včera řekl, že potká svého idola uprostřed noci, a že s ním bude mluvit, že se ho zpěvák dokonce dotkne, Tom by se jim vysmál a nazval je blázny. Všechny jeho tajné sny se pomalu stávaly skutečností a Tom uvnitř doslova bublal štěstím; Původní vztek byl dávno zapomenut.
„Díky,“ vymáčknul ze sebe Tom nakonec a usadil se na dřevěnou židli, na které ještě před pár minutami seděl zpěvák.
„V pohodě,“ mávl rukou Bill a ukázal tak mladšímu chlapci svou perfektní manikúru. Usadil se na stůl před Toma tak, že dredatý teenager měl jeho rozkrok přímo před očima, což způsobilo, že jeho tváře opět zrudly. „Víš, je to příšerný… myslím to, že trčím tady. Štědrý večer je za pár dní a sníh a ten spadlej strom blokujou cestu odtud a… prostě tady musíme trčet!“ rozhodil zpěvák ruce a otráveně zavrčel.
„Povídej mi o tom,“ zašeptal Tom a prohlížel si náplast na prstě. „Já tady trčím už přes deset let.“
„Jak si to mohl vydržet tak dlouho?!“
Tom se nevěřícně zasmál a zavrtěl hlavou. „Víš, že seš jenom rozmazlenej spratek, Bille?“
„Cože?“
„Jo,“ přikývnul Tom. „Je to pravda, vážně seš. Víš, děcka tady jsou z nějakýho důvodu. Nenapadá tě, proč se tomuhle místu říká právě sirotčinec?“ zeptal se Tom.
Když zpěvák jen párkrát naprázdno otevřel pusu a nic z něj nevypadlo, Tom pokračoval. „Děti tady jsou proto, že nemají rodiče a ani žádnou jinou rodinu. Nejsme tu proto, že tu chceme být, ale proto, že tu být musíme. Takže věřím, že když to tady zvládáme my, i ty tu jednu noc přežiješ.“
Poprvé za čtyři roky, co Tom sledoval jeho kariéru, zpěvák nevěděl, co říct. Jen na Toma zíral a lapal po slovech, která nepřicházela. I když Tom nechtěl, musel se usmát.
„Omlouvám se.“
„Ále, to nic,“ mávl Tom rukou s úsměvem. „Taky se omlouvám, ale jen jsem byl upřímnej.“
„Jo, to sem si všimnul!“
Oba se zasmáli a atmosféra kolem nich se najednou uvolnila.
„Jen tak mimochodem, jak se jmenuješ?“
Tom se nepatrně pousmál. Byl to tak nepatrný pohyb, že si ho Bill téměř nevšiml. „Tom.“
„Ahoj, Tome,“ zasmál se Bill a mávl na něj rukou, „já jsem Bill.“
Seděli spolu ve spoře osvětlené kuchyni a povídali si, jako by se znali už dlouhá, dlouhá léta, jako by byli přátelé, kteří se po tak dlouhé době setkali. Tom vyprávěl Billovi o životě v sirotčinci a zpěvák mu na oplátku vyprávěl o svém životě slavné hvězdy. Tom si jejich rozhovor maximálně užíval, stejně tak, jako si do poslední kapky užíval zpěvákovu společnost.
Dřív, než by se dvojici líbilo, na tmavé zimní obloze začalo svítat. Slabé sluneční paprsky jemně prosvítaly kuchyňským oknem a oznamovaly oběma chlapcům, že jestli byl někdy vhodný čas jít do postele, bylo to právě teď.
„To už je fakt šest ráno?“ zeptal se Bill nevěřícně, zazíval a protáhl si ztuhlé svaly.
„Jo,“ přikývl Tom a pohledem sledoval lem trika, který se se zpěvákovým protahováním vyhrnul a odhalil tak jeho bledou pokožku. „Ale bavil jsem se.“
„Tomu bych i věřil,“ mrknul na něj Bill a pobaveně sledoval, jak Tomovy tváře opět získávaly růžový nádech. Ale tak nebo tak, zpěvák by nemohl popírat, že i on se s klukem ze sirotčince dobře bavil. Nestávalo se to moc často, že by měl Bill příležitost mluvit s normálními lidmi, natož pak s klukem, jako byl tenhle Tom.
V Billových očích byl tenhle dredatý kluk plachý, drzý a vtipný zároveň, a k tomu ještě dobrý posluchač. Kdyby přehlédl tričko s potiskem nejnovějšího filmového hitu, Tom byl celkem dobře vypadající kluk s velkýma, asymetrickýma očima barvy čokolády, které se rozzářily, kdykoliv mu zpěvák věnoval úsměv. Jeho rty měly krásný odstín světle červené barvy a celou dobu byly nepatrně našpulené. Jeho vlasy byly spletené do zlatavých, místy světle hnědých pramenů. Kolem a kolem, tenhle dredatý kluk měl v sobě dětskou a nedospělou dokonalost, která svým způsobem neuvěřitelně Billovi imponovala.
„Já, uhm, jen…“
Bill se usmál a před tím, než stihl Tom svou myšlenku dokončit, položil mu Bill jednoduchou, přesto maximálně osobní otázku. „Seš gay, Tome?“
„Já- co?“
„Seš, nebo ne?“
„No,“ Tom se nervózně podrbal za krkem a plaše se zasmál. „No, já…“
„To beru jako ano,“ přerušil Bill Tomovy chabé pokusy o vytvoření věty. Věnoval mu zářivý úsměv těsně před tím, než se sehnul a zašeptal šokovanému klukovi do ucha: „Já jsem taky.“
Když se zase odtáhnul, Tom na něj zběsile mrkal. Znamená to, že se mu Tom líbí? Že je jeho typ nebo tak něco? Ale předtím, než stihnul otevřít pusu a zeptat se, jeho rty byly překryty druhým párem měkkých rtů, které patřily zpěvákovi.
Ten polibek byl jemný, lehký a sladký, a v Tomově případě naprosto nečekaný. Jejich rty se zlehka dotýkaly a pro Toma měl jejich polibek všechno, co by první polibek mít měl. Ale Bill s nimi měl jiné plány. Zlehka jazykem přejel po Tomově spodním rtu a jemně jej stiskl mezi předními zuby. Tom se zachvěl a pootevřel rty, jen aby z nich nechal uniknout tichý sten. Předtím, než si stihnul uvědomit, co se děje, Billův jazyk proplul hluboko do jeho pusy a proplétal jej s tím Tomovým. Bojoval s ním o dominanci. Zpěvák propletl prsty do jeho zlatých dredů a jemně za ně tahal, zatímco si užíval jejich sladký polibek.
Když se po nějaké době konečně odtrhli jeden od druhého, oba lapající po dechu, Bill na něj mrknul a olíznul si rty. Opravdu mu rty dredatého teenagera zachutnaly.
„Dobrou noc, Tomi-boy,“ pronesl zpěvně a seskočil ze stolu, na kterém až doposud seděl, dolů. S pohupováním boků opustil kuchyň, kde za sebou nechával kompletně šokovaného a zmateného Toma.
autor: Deni
betaread: Janule
Woooow, tak brzo? To jsem tedy nečekala 😀 Ale ne, že by se mi to nelíbilo, naopak! 🙂 ♥
ách to je DoKoNaLý 🙂 jen tak dál.. 🙂 moc se mi tahle povídka líbí :)♥♥♥
čekala jsem vše, ale tohle bylo uplně něco jiného…a tolik perfektního!!
Och božeee 😀 mňa by toto nikdy nenapadlo :D… mala som dosť z Toma keď bol pred tým koncertom taký vystresovaný :D… a ani sa mu nečudujem že bol sklamaný keď počul Billa povedať to čo povedal… ale potom keď šiel v noci do tej kuchyne a stretol tam Billa 😀 och bože no ja som z toho nemohla 😀 strašne sa mi páčilo ako mu Tom úprimne povedal že je rozmaznaný a tak :D… och a ako sa rozprávali až do rána a Bill sa Toma spýtal či je gay :D… ale netušila som že ho po tej otázke hneď pobozká 😀 och ale bolo to super 😀 strašne sa mi to páči! 😀
ohhh ješiši..vemte si,že tom je tu v podobné pozici jako my faninky….kdyby se něco takovýho stalo mě..umřela bych xD
Absolutně jsem nečekala že Bill, Toma políbí tak brzo. Už v druhym díle. Né že by mi to vadilo, to absolutně ne. Jsem spíš celkem ráda. Začátkem mi Bill celkem vadil jak hnusně o dětech ze sirotčince mluvil. Nebylo to od něj hezký, kdyby tam měl bejt on sám tak by možná tak ani nemluvil. Snad mu ten jeden den prospěje, a nebo klidně dýl pokud bude furt problémem ten strom. A nebo něco jinýho. Rozhodně se těšim na třetí díl. 🙂
Awww. Tohle je naprosto netušený obrat. Taková rychlost! Hrozně se mi to zamlouvá. Úžasná povídka. ♥
Co k tomu můžu dodat? Měl jsem dneska špatný den a teď? po přečtení toho skvostu? Hned bych si šel zaskákat…:D Moc se mi to líbilo, čekám na další díl 😉
Musím říct, že se mi to fakt líbí =)
Ale taky i to přišlo strašně smutné, Tom byl tak strašně šťastný, v takové euforii a potom přišla studená sprcha v podobě Billových opovržlivých slov, to bylo opravdu kruté. V tu chvíli jsem Billa nenáviděla =(
Já být v té kuchyni místo Toma, tak by Bill místo polibku dostal leda tak pár facek…xD
A Tomi-boy…♥ To mi připomnělo, že Bushido říká Billovi v povídkách často Billy-boy =)♥
Povídka je úžasná, ale k dokonalosti jí chybí jedna věc, a totiž ta, že ty role nejsou naopak xD♥
to bylo . naprosto úžasné .. takhle jsem si to představovala!! .. prostě krása krása a jenom krása .. jsem konečně spokojená! :-))) Další dílek prosím :-)))
To bylo ÚŽASNÝ!!! Už teď jem zvědavá, jak to bude pokračovat!! Jsem za Toma tak šťastná! A jak se Billovi postavil a řekl mu to, že děti v sirotčinci nemůžou za to, že tam jsou… A pak ten polibek… Uuuuuh :))) Rychle další díl!!!
to je tak neuvěřitelně nádherný víš…četla jsem mnoho příběhů ale ten je z nich ten nej… už se těším na další… 🙂
Jenom jedno slovo…ÚŽASNÝ!!! Tahle povídka je prostě úžasná…vezmeme to od začátku. Ten Tom jak byl chudák z toho celej rozklepanej, to znám xD Jednovětovej konzík jsem si maximálně užila i s Tomem…ale pak mě Bill dost vytočil s tím, že tak nehezky básnil¨, že tam zůstal trčet a tak. Nevím rpoč, my s bráchou, když jsme jezdili na chatu, takl hned vedle nás byl děcák a my jsme vždycky přelezli plot a hráli s nima fotbal 🙂 Hezký časy 🙂 Musím s Tomem sdílet stejný názor, na tytulování "prcek" jenom proto, že si o pět let mladší xD Hned jsem si vzpoměla na VVS xDD Teda ale co mě šokovalo jnevíc, byl ten polibek!!! Ten Bill se nezdá. V jednu chvíli je pro něj prcek a pak už je pro něj dost dobrý na to, aby ho líbal xD Tahle povídka je úžasná, nutila mě se celou dobu usmívat. Už se těšim na pokračkoooo!!!!
Bože ten polibek totálně nečekané..Bože já chci další díl hned hned hned ryhcle..NÁdherný díleček krásně se to čte.
Opět děkuju všem moc za komentáře! 🙂 Ani nevíte, jak si jich vážím! A o to víc jsem ráda, že vás Billův výpadový polibek překvapil…! 😀
[9]: Jančo, ty mě drtíš! 😀 Úžasná povídka, to mi lichotí a hrozně ti za to děkuju, ale ten dodatek o dokonalosti a opačných rolích mě rozsekal! 😀 Chtěla jsem změnu, nemůže být všude ten křehčí a mladší Bill 😉 🙂
Boží, boží proč to tak blbě zkončílo?! Já chci okamžité pokračování, jinak protestuju. Něžná, překrásná a strašně hezká povídka 🙂 Další díleček jinak zkolabuju. Bill ho políbil a já myslela že u toho zešílím. Nádhera