autor: Rachel
Bill:
Pootevřu dveře pokoje a co nejtišeji, téměř po špičkách se jimi protáhnu na chodbu, zvědavě čichajíc vůni, která mi v několika posledních chvílích již poněkolikáté přilétla do nosu. Popojdu pár krůčků, popaměti dlaněmi vyhledám zábradlí a jen pomalu, stále ještě trošku nejistě, zamířím ke schodům dolů.
Nemýlím se. S každým dalším schůdkem dolů se stále víc a víc přibližuji ke zdroji té vábivé vůně, jež se pomalu dolinula až k mému pokoji, pronikla do mého snu a přerušila tak můj spánek. Nezlobím se však. Vůni vánočních perníčků a cukroví jsem nedokázal odolat nikdy, už když jsem byl malý, ten jeden den v celém adventu, kdy mamka pekla perníčky a já s Tomem jsme jí ještě jako malí špunti pomáhali, byl pro mě svátkem. A letos… letos jsem na blížící se Vánoce a začínající advent skoro zapomněl. Nebýt té překrásné vůně, která mě před chvílí zničehonic probudila, asi bych je, i celou předvánoční dobu úplně zaspal.
Pevněji se přidržím zábradlí a pozorně nastražím uši, když se ke mně kromě vůně, jistě stoupající z trouby, plné čerstvých perníčků doline i tiché, spokojené pobrukování. Usměji se a přidržujíc se teď stěny, popaměti zamířím ke dveřím do kuchyně. Vím jistě, komu tohle pozpěvování patří.
„Neruším?“ opatrně se zastavím jen kousek od zdi a usměji se, když melodie zničehonic utichne. Krátké vrznutí židle a tiché krůčky, blížící se ke mně, mě jen ujistí v tom, že si povšiml mé krátké přítomnosti.
„Billy, samozřejmě, že ne. Jen jsi mě překvapil, netušil jsem, že přijdeš. Myslel jsem, že spíš,“ Tomovy paže se ovinou kolem mého pasu a zlehka mě pohladí po bocích. Vtiskne na mé čelo malý, drobný polibek a nato se svými rty jen jemně otře o ty mé. Pousměji se a dlaní spočinu na jeho tváři.
„To ano, spal jsem. Ale pak mě probudila ta vůně, byl jsem zvědavý, co děláš. Krásně to tu voní,“ usměji se a opět se nadechnu té krásné vůně blížících se Vánoc. Teď, když jsem až tady dole v kuchyni, voní tisíckrát víc než tam nahoře. Je to zvláštní, žádná vůně jiného vánočního cukroví mi tak nedokáže poplést hlavu, jako právě vůně čerstvých perníčků. Mám pro ni slabost už od dětství, kdy jsem ji poprvé ucítil u naší babičky. Další den jsme s Tomem mamku přemluvili, aby je zkusila upéct taky, a od té doby už je peče každý rok o adventu.
„Nudil jsem se, když jsi usnul, tak jsem šel mamce pomoct s pečením. Pojď se mnou,“ vybídne mě a sevře moji dlaň v té své, lehce za ni tahajíc. Pousměji se a nechám se jím vést neznámo kam.
Po pár krůčcích se posadí, chytne obě mé ruce a jemně si mě stáhne k sobě na klín. Nebráním se, ba naopak. Omotám jednu paži kolem jeho krku a dlaní se snažím vyhledat jeho tvář, na které jistě teď pohrává ten nejkrásnější úsměv. Ten, jenž na něm tolik miluji.
„Můžeš ochutnat, jestli chceš, před chvílí jsem jeden plech vytáhl z trouby. Už by měly být trochu vychladlé,“ odvětí a opatrně nasměruje moji dlaň ke stolu, aby mi do ní mohl vložit perníkové srdíčko. Poznám to, když s pomocí prstů nahmatám jeho tvar. Už když jsme byli malí, tohle srdíčko bylo naše nejoblíbenější vykrajovátko. Vždycky jsme vykrajovali hlavně srdíčka, a pak jsme si je navzájem věnovávali. Všechny byly výborné, možná i proto, že byly věnovány z lásky. Stejně, jako i tohle.
„Máš to moc dobré,“ pochválím jej a na okamžik nechám čerstvě upečené těsto, aby se mi samo rozplynulo na jazyku. Znova si ukousnu malý kousek… a na okamžik přivřu víčka, ne však díky té perníkové hmotě, jež se mi nyní rozplývá na jazyku.
První malý polibek se jen zlehka dotkne mého spánku a já mohu cítit, jak jej střídá druhý, třetí… a spousta dalších. Na okamžik zapomenu na celý perník… a vnímám jen Tomovy polibky, jež mi teď jeden za druhým vtiskává svými měkkými polštářky za ucho.
„Tome,“ tiše vydechnu jeho jméno, odezvou je mi však jen dalších pár polibků, které teď stoupají výš a výš. Zastaví se až u mého ucha a pomalu, vášnivě vsaje do rtů můj ušní lalůček. Moc dobře ví, jak na mě.
„N-nemyslím si, že… že je to tady dobré. Máma sem může kdykoli přijít, Tome,“ vydechnu trhaně a jen z posledních sil se snažím ovládat své tiché sténání. Cítím, jak se usměje do mé kůže na krku a lehce, hravě ji skousne mezi zuby.
„Máma stojí už půlhodiny venku se sousedkou a určitě se hned tak nevrátí, hm?“ namítne tiše a svým argumentem tak vykouzlí na mé tváři úsměv. Nechám se dále laskat jeho polibky a místo protestů, které by mi stejně byly k ničemu, se jen popaměti natáhnu pro další perník. Rychle jej celý strčím do pusy a natáhnu se po dalším, Tomova ruka však jen pomalu zadrží tu mou a lehce ji stáhne dolů. Jen nechápavě svraštím čelo a tázavě pozvednu obočí, jeho nenadálé gesto mě překvapilo.
„Počkej, ne tak rychle. Tak moc vychladlé to ještě není. Mohlo by tě pak bolet bříško jako tenkrát, pamatuješ?“ něžně mi vtiskne polibek do dlaně a vědomě mi tak připomene malou vzpomínku z dětství.
*****
„Tomi?“ dvě hnědá, smutná kukadla zamrkala do houstnoucí, černočerné tmy pokoje, než se upřela na malou osůbku, ležící na posteli na druhé straně pokoje.
„Ano, bráško?“ malý, sotva pětiletý chlapec se posadil na své, až příliš velké posteli a ospalýma očkama jen unaveně zamžoural do noční, černé tmy. Tam někde na vedlejší posteli ležel jeho malý bráška Billy, avšak pro samou tmu nebyl v tom houstnoucím, tmavnoucím šeru ani vidět. Jen jeho hnědé korálky se smutně zaleskly do tmy, když se otočil k bráškovi, sedícímu na posteli.
„Už spíš?“ spíše pípnul, než zašeptal a upřel teď svá kukadla do té nejhustší tmy, kterou nenarušovalo nic. Dokonce ani světlo měsíce, obloha byla zatažená těžkými sněhovými mraky, skrze něž neproblesklo ani to nejmenší světélko jediné hvězdy. I přesto však v tom šeru začínal pomalu rozeznávat obrys tělíčka, sedícího na sousední posteli, ze které se k němu nyní donesl tichý šepot.
„Já ještě ne, a ty?“ malý Tom si vzal do náruče svého plyšového medvídka a složil si nožky pod sebe, jak se začínal kolébat ze strany na stranu. Byl zvědavý, co mu jeho mladší dvojče chce říct.
„Já taky ještě ne, nemůžu. Strašně moc… strašně moc mě bolí bříško, víš,“ plačtivý, tenký hlásek protrhl ticho v pokoji a sevřel Tomiho dětské srdíčko úzkostí. Neměl rád, když jeho malého brášku cokoli bolelo, vždycky se o něj moc bál. Pomalu seskočil ze své postele a i s medvídkem v náručí přicupital po špičkách blíž k vedlejší posteli.
„Možná je to z těch horkých perníčků, maminka nám říkala, abysme je jedli pomalu a až budou vychladlé. Nechci, aby tě bolelo bříško, Billi. Bude to dobré, uvidíš,“ špitl a sklonil se, aby mohl vtisknout svému bráškovi malou pusinku na čelo. Věřil, že se mu uleví.
„Tomi, nelehl by sis za mnou, prosím? Nechci tu být tak sám a moc mě to bolí,“ Billiho hlásek se opět ozval do tmy a Tom pohotově přikývl hlavou. Položil si medvídka na polštář vedle svého brášky a odcupital si pro svůj vlastní polštářek. Za malou chviličku už ležel vedle malého Billa a svou malou dětskou dlaní jen opatrně hladil pod látkou pyžamka jeho bolavé bříško.
„Už je to lepší?“ špitl nadějně do tmy a přes Billovu tvář přelétnul malý úsměv. Jeho bolest pomalu ustávala, jako by utíkala před teplem Tomiho malé dlaně. Jako by tu s Tomim zůstalo jen to hezké a všechno ošklivé uteklo někam pryč.
„Ano, děkuju,“ poděkoval a propletl si druhou bráškovu ručku s tou svojí. Tomiho tvář se v tom okamžiku roztáhla v ten nejšťastnější úsměv.
*****
„Možná by ti nevadilo, kdyby… kdyby to tak bylo i dneska večer, hm?“ usměji se nad jednou z těch nejkrásnějších dětských vzpomínek a natáhnu se pro další, už vychladlý perník. Netrvá dlouho, odpovědí je mi však něco úplně jiného, než bych teď očekával.
„Líbí se mi, jak se mnou flirtuješ.“
„Neflirtuju, jen se ti snažím naznačit, co bych chtěl dnes večer dělat,“ ohradím se proti jeho nařčení, nedokážu však zabránit úsměvu, jenž se začíná vkrádat na moji tvář. Prokoukl mě a jak rychle. Malé mazlení by mi ale vůbec nevadilo, jen jeho polibky, kterými ještě před chvílí hýčkal můj krk, byly něco nadpozemského.
„Takže flirtuješ,“ doplní mě, přesto však mohu v tónu jeho hlasu najít úsměv, jenž teď jistě zdobí jeho tvář. Usměji se, neprotestuji však. Oba víme, že má úplnou pravdu.
„Možná večer… ale ještě předtím ti chci něco důležitého říct. Mám pro tebe malé překvapení, které ti chci dát k Vánocům a…“
„Vážně? A jaké?“ zvědavě přeruším jeho šepot a tázavě pozvednu obočí, v hlavě rychle přemítajíc, co by pro mě mohl mít. Jaké překvapení?
„Běž nahoru a počkej tam na mě. Počkám, až se dopeče poslední plech, uklidím to tu a přijdu za tebou, hm?“ navrhne a lehce mě líbne za ucho. Moc se mi to s tím čekáním nelíbí, sám moc dobře ví, jak moc jsem zvědavý, a i navzdory tomu mě chce takhle trápit, vím však dobře, že nějaké protesty tady nic nezmůžou… a už vůbec ne u Toma. Vstanu z jeho klína, pokývám hlavou na souhlas a nato pomalu zamířím zpátky ke schodišti.
Líně se protáhnu a jen ospale se už poněkolikáté přetočím na své velké posteli na druhý bok. Tiše se zaposlouchám do ticha, už asi hodinu panujícím v mém pokoji… následné cvaknutí dveří mě však přinutí odtrhnout svou pozornost od tikotu hodin, visících na stěně. Ospale si protřu oči a posadím se na posteli.
„Konečně, myslel jsem, že se tě nikdy nedočkám. Kde jsi byl takovou dobu?“ neodpustím si zvědavou otázku a složím nohy pod sebe. Naslouchám tichému cvaknutí dveří a krůčkům, jež teď směřují k mé posteli. Postel se malinko zhoupne, když se na ni posadí.
„Promiň, trošku mi to trvalo. Zabralo mi to déle času, než jsem si myslel,“ sdělí mi důvod svého pozdního příchodu, já však jen zavrtím hlavou. Mnohem víc než to mě zajímá to, co mi chtěl říct. To, o čem se mnou chtěl mluvit.
„Chtěl jsem ti říct… tedy, spíš jsem si s tebou chtěl promluvit o něčem velmi důležitém,“ odmlčí se a pomalu vezme moji dlaň, aby ji mohl stisknout v té své. Usměji se a jen nedočkavě a v duchu netrpělivě očekávám jeho další slova. Vsadím se, že mu to dělá ohromnou radost, když mě takhle napíná a záměrně to oddaluje. Pokouší a dráždí tak moji nekonečně velkou zvědavost.
„Tak už mě nenapínej. Řekni mi to,“ vybídnu jej nedočkavým hlasem a s úsměvem čekám na každé jeho slovo. Stiskne moji dlaň v té své a jen jemně, nesměle pohladí hřbet mé ruky.
„Chci, abys znovu viděl, Bille.“
autor: Rachel
betaraead: Janule
♥Ach, Rachelko, jak to děláš, že pokaždé, když dočtu kapitolu tvého příběhu, slzím? Působí na mě tak silně, tak neuvěřitelně mocně…
Jak je dobře, že Bill tu předvánoční dobu nezaspal. Tedy, představa Tommyho, jak peče perníčky, je… no usmívám se před monitorem. Ale proč ne? Tommy zmákne vše!♥ A v jednom má Bill pravdu, i když ten okamžik mohl tentokrát "jen" cítit, Tommy má jistě ten nejkrásnější úsměv…*umírá* A perníková srdíčka vzájemně věnovaná z lásky…poté polibky ze stejného důvodu, OMG, ta představa je překrásná a smyslná.
Vzpomínka na dětství se mi také velmi líbila. Malý Tommy s medvídkem v náručí cupitající za bolavým Billym, nakonec jejich proplétající se ručičky, když se Billymu ulevilo♥ a šťastný Billův úsměv. To byl také velmi krásný moment dnešní kapitoly.
Rachelko, ale víš, čím mě vždy dostaneš a rozněžníš úplně nejvíc? Vždy, když popíšeš chvíle, když vezme Tommy do dlaní Billovu ruku a hladí ho, nebo se ho něžně dotýká. To umíš popsat jenom ty a já tyhle chvíle miluju a děkuju ti opět za další z těchto překrásných zážitků! A Tommyho přání? Snad se stane nějaký ze zázraků. Vánoce vybízí k plnění přání a zázraků. Jistě to bude ještě nějakou chvíli trvat, ale snad by se mohl zase jeden z nádherných zázraků stát. Budu Billovi držet palce a nejen jemu, protože si to přeje i TOMMY!♥♥♥
Nádherné, jako vždycky!!!♥ Blahopřeji, paní autorko, píšeš nádherně!
To je úžasné. Bože, ten konec… to mě úplně dostalo a odrovnalo. Myslela jsem, že to nejde, ale zřejmě je to naopak. Napadla mě myšlenka, že Tommy dá Billovi svoje oči 😀 😀 No to doufám, že ne 😀 😀 Úžasný díl, hrozně moc krásné 🙂
Teda, ten Tomi se nezdá, ale že se nám z něj vyklubala šikovná hospodyňka =)♥
Takového pomocníka na vánoční pečení bych brala všemi deseti, ale to by jsme toho asi moc nenapekli, že? xD
A stejně, tím nejvoňavějším perníčkem je pro Toma přece Billí ♥
Ta vzpomínka na dětské vánoční mlsání byla neskutečně krásná, malý Tomi s medvídkem, kterého potom nechá u nemocného brášky a jde si pro svůj polštářek, aby se potom uvelebil u Billa v postýlce ♥ A jeho léčivý dotek…je vidět, že když má Bill Tomiho u sebe, zapomíná na všechnu bolest, která ho trápí, to fungovalo tenkrát a funguje to i dnes ♥
Opravdu roztomila a sladká vzpomínka, jako ty perníčky, co je Bill spořádal =)
A Bill byl tak zvědavý, cože to pro něj má Tom za překvapení a tohle určitě v žádném případě nečekal a já se trošku bojím jeho reakce…
I když Bill je teď jiný, než na začátku svého postižení a to jen a jen zásluhou Tomovy neutuchající starostlivosti a péče, tak snad si s Tomem rozumně promluví a zajde k nějakému specialistovi. Vždyť ví, že Tom chce pro něj jenom to nejlepší…♥
Rachel, dneska opět úžasný díl, ale ono to jsou všechny, které jsi napsala, protože ty jiné ani napsat neumíš =) ♥♥♥