Životní sen 27.

autor: BlackAngel

Simone

Probudila mě nějaká  rána. Co to jen bylo? Že by dveře. Po chvíli se halou vedoucí k obýváku rozlehl Billův zoufalý výkřik: „Sakra, do hajzlu, proč?!“ Vstala jsem ze sedačky a šla se podívat, co se to u všech všudy děje. Ten pohled, který se mi naskytl, mě málem srazil na kolena. Doslova odrovnal. U dveří seděl Bill, co Bill, nějaká ztrápená a vychrtlá hromádka neštěstí. Ještě nikdy jsem ho neviděla v takovém bídném stavu.  

„Billí,ty už jsi doma? Zlato, co se děje?“ přiběhla jsem k němu a pohladila ho po vlasech. Chvíli se nic nedělo, ten chudáček můj nijak nereagoval. Potom se ale zvedl a zadíval se na mě, z očí se valily slzy jako hrachy. Chvíli popadal dech, asi toho bylo tolik, co mi chtěl říct. Bill se mi schoulil do náruče a konečně promluvil.

„Ach mami, Tom se mě neustále ptal, proč jsem se tak hodně změnil, já, já doopravdy, už jsem mu to málem řekl, ale… prostě jsem to zase, už po několikáté nedokázal, já mu to prostě neumím a nedokážu říct!“ vykřikl a spustil se mu opět velký vodopád slz. Absolutně nevím, co Billovi říct. Jak ho utěšit, ulehčit mu trápení. 

Proto jen mlčím a hladím ho po vlasech, jako tenkrát, když byl ještě malý chlapec, spadl a odřel si ošklivě koleno. Tohle už nejde dál, musíme to skončit. Půjdu za sestrou a pravda už musí jednou provždy ven.

„Bille, zlatíčko, uklidni se, běž si odpočinout, hochu, všechno bude v pořádku, ty za nic nemůžeš, já už to nějak vymyslím,“ uklidňuju Billa. Vstaneme a já Billa doprovázím do pokoje, zamyšleně se vracím po schodišti dolů, z přemýšlení mě vytrhne až zvuk zvonku.

Tom

Jako nedivte se, ale já už úplně přestávám chápat ty Billovy estrády a výstupy. Co to sakra tají za veletajemství? Co to kecal? Co máme společného? A taky proč už spolu sakra nemůžeme být? Říkal prý, něco že jsme… ale co?

„Já už to prostě musím zjistit!“ promluvím do ztichlé ulice. Zamířím do našeho domu, taškou praštím rovnou do předsíně a vracím se do tak známého protějšího domu. Zazvoním. Ani ne za chvíli mi otevírá Billova mamka. Asi ji moje návštěva nepřekvapila, široce se usměje a promluví tím známým, láskyplným hlasem.  

„Ahoj, Tome, ty jdeš asi za Billem, co?“ Sklopím pohled na svoje špičky bot.

„Ne, nejdu, on by mě určitě nechtěl vidět,“ smutně vydechnu a podívám se sklesle na paní Kaulitzovou. „Přišel jsem za vámi, vy určitě budete vědět, co se to s ním stalo, nemám pravdu?“  

Ví to, její pohled se o hodně změnil. To poznám, Simone to ví. Vejdeme dál, zamíříme do obýváku.

„Simone, co se děje? Proč je Bill jiný? Doopravdy už mě nemiluje?“ chrlím ze sebe otázku za otázkou. Taky vyprávím, jak se choval na turné a co se dělo.

Simone

Poslouchám Toma. Dochází  mi, že on Billa a naopak Bill jeho velmi miluje. Říct pravdu, bude těžší, než jsem si myslela.

„Paní Kaulitzová, prosím, co se stalo? Co jsem udělal špatně?“ zašeptá můj druhý syn, jakmile domluví. Je mi ho strašně líto. Spolknu část toho obřího knedlíku, co se mi dělá v krku, a začnu Tomovi odhalovat některá tajemství.

„Tome, nic jsi neudělal špatně, Bill se chová jinak, protože zjistil něco, co ty ještě nevíš. No, tak to jsem tomu teda nějak extra nepomohla. Tom je z toho evidentně taky na větvi.

„Aha, no a co je teda to, ehm, to, co nevím. Simone se narovná, a oči se jí zalesknou.

„Tome, a co ti na tuhle otázku řekla matka? Zeptal ses jí také? Ona to bude stoprocentně vědět taky!“ poradím mu. Proč bych všechno hnusný měla sdělovat já. Ona na tom má největší, vlastně celou vinu.

Tom

Překvapeně vykulím oči.

„Moje matka?!“ Ta odpověď mě ohromně překvapí. Co ta s tím může mít společného? Ale Simone evidentně ještě neskončila a pokračuje ve sdělení.

„Tome, tvoje matka, má co do činění se vším, co se teď kolem děje. Řekla bych ti to, ale první by měla začít ona, věř mi. Ona, ehm, za to může a stalo se to celkem dávno.“ Simone sklopí hlavu a najednou mi přijde strašně unavená. V jejich očích vidím smutek… a… slzy? „Tome, syn… ehm, měl bys už jít!“ Vykoktá Billova máma. Přikývnu a zvednu se.  

„Já už stejně půjdu, musím se matky zeptat, co se to tady ksakru děje. Ničemu nerozumím, jestli předtím jsem byl zmatený, tak nevím, co jsem teď. Otevřu dveře do chodby a ihned volám: „Mami, jsi doma? Musíme si promluvit!“ Ozvěnou mi je ale jen můj hlas, odrážející se o stěny. „Kde jen zase může být?“ Vejdu do kuchyně, mám i celkem velký hlad, něco bych snědl. Otevřu lednici, vytáhnu lasagne a ještě studený je jím. Do očí mě uhodí lístek, který stojí na stole, opřený o solničku. Položím talíř a natáhnu se po lístku, na kterém stojí: „Jsem s Markem, nevím, kdy se vrátím. Silvie“ Přečtu lístek a zmuchlám ho do malinké kuličky. „No, tomu říkám zase super den!“ Zamumlám jen tak pro sebe, vezmu si talíř s lasani a zalezu do pokoje.  

Ačkoliv by tomu možná nikdo nevěřil, pustím si smutný písničky, ty nejsmutnější, co mám. Vzpomínám, jak jsem poznal Billa, na chvíle, co jsem s ním prožil, na naše milování. Upadám do parádně velké deprese. Ven z ní by mi dokázal pomoct jen sám Bill. Co asi teď dělá? Myslí na mě tak jako já na něj?

Bill

Co asi teď Tom dělá? Myslí na mě, jako já teď na něj? Sedím na parapetu a koukám se ven z okna. Zrovna poslouchám depresivní skladby. Vždycky jsem chtěl sourozence, děsně moc. Ale kdyby mi někdo řekl, že budu mít dvojče, do kterého se děsně zamiluju, a až pak zjistím, že on patří ke mně, ale uplně jinak, než bych chtěl já, tak bych mu řekl, že buď zešílel, nebo ať si dělá prdel z někoho jiného. Povzdechnu dnes už asi posté a sjedu dolů z parapetu. Měl bych se nachystat na delší dobu, tentokrát o hodně delší dobu. Hned, jakmile jsem se probudil, mi volal Jost, že se naše popularita neskutečně zvyšuje, že lidé, převážně teda fanynky, by nás chtěli vidět i v jiném státě, než je Německo. A tak pojedeme turné po celé Evropě. Tahle zpráva mi neskutečně zvedla náladu. Ihned jsem tu novinu zavolal klukům. Jako posledního jsem si nechal Toma. Za ním se zastavím, vždyť bydlí přes ulici. Jen se upravím, vlasy dám do culíku a jdu za bráškou.