autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Vyčerpalo mě to, bylo to dokonalé, výborné. Sice na velmi špatném místě, ale i tak to stálo za to. Stejně… bylo to snad poprvé, co jsem se udělal díky tomu, jak na mě přirážel. Nejen díky tomu, že mě honil. A to mě těšilo. S ním je to milování dokonalé vždy.
Asi po hodině jsem se probudil. Nevěděl jsem pomalu, která bije, ale byl jsem celkem odpočatý. Protáhnul jsem se a kouknul se na Toma. Je tak soustředěný. Miluju to na něm. Je vážný a je nehorázně sexy. Zvlášť, když se mu z toho udělá taková jemná vráska na čele.
„Ahm, asi jsem usnul, že?“ pousměju se a prohrábnu si vlasy. „Kde už jsme?“ zeptám se hned na to.
„Uhm… někde v poušti,“ pokrčí rameny.
„To jsem zjistil taky,“ zasměju se tiše a kouknu se na hodinky. „Budeme ještě stavit, nebo myslíš, že tam dnes už dojedeme? Myslím, co se přespání týká.“
„No… dnes určitě dojedeme do nejbližšího města, do Kanabu. A tam přespíme. Zítra projedeme celý Grand Canyon,“ pousměje se. „A stavit budu tak… za půl hodinky. Buď v Bunkervillu nebo v Mesquitu.“
„Wow,“ usměju se. „Dobře. A proč budeme teď stavit? Chceš si odpočinout? Nemám řídit?“
„Chce se mi chcát,“ ušklíbne se.
„Jo, aha,“ zasměju se. „No tak to bychom opravdu zastavit měli,“ řeknu s úšklebkem.
„Yeah,“ kývne. „A jak se princezna vyspinkala?“ začne hned rýpat.
„Mm, moc ne. A hlavně ne moc pohodlně. Na tobě se spí líp,“ povzdechnu si.
„Spal jsi na mně,“ rozesměje se. „Navíc jsi mi poslintal triko.“ Ne, to ne.
„Ne, to ne, já neslintám,“ řeknu hned.
„Opravdu si to myslíš?“ pozvedne pobaveně obočí.
„Jo, neslintám.“ Kéž by občas viděl sám sebe, co dělá. Tom se jen dál kření.
„Radši jeď, ať si to tu nepočůráš,“ směju se.
„Nejsem jako ty,“ ujistí mě.
„No, to nejsi. Ale i tak,“ pousměju se. Jen se na mě zvláštně podívá a dál si všímá cesty.
Opravdu asi po další půlhodině dojedeme do Mesquitu. Dálnice vede přímo městem, takže nemusíme ani moc nikam zajíždět. Zajedeme na benzínu. Tom vystoupí beze slova z auta a jde natankovat benzín. Vyhrabu se pomalu taky a protáhnu se.
„Půjdu si zakouřit, ok?“ dojdu k němu. „Nebo víš co, počkám na tebe a půjdeme potom spolu někam stranou?“
„A nebo co kdybys natankoval, zatímco se půjdu vychcat?“ přešlapuje.
„Není problém,“ usměju se a rovnou jdu natankovat. Pak zaplatím a už jen čekám, než Tom přijde. Po chvíli se vrátí celý uvolněný, ve tváři blažený výraz.
„Už jsi platil?“
„Jo, jo, vše zařízeno,“ usměju se a rovnou mu podám cigaretu.
„…díky,“ vezme si ji ode mě překvapeně a vloží si ji mezi rty. Jenom na mě kouká a čeká, jestli mu i nezapálím.
„Ehm, dobře,“ řeknu a připálím mu. Pak si zapálím také. Kouřit už bude sám? Pobaveně se usměje, vtáhne do sebe zhluboka kouř a se zasněným výrazem vydechne, přičemž vzhlédne k obloze. Zavře oči a jen se usmívá.
„Sníš?“ šeptnu jenom a opřu se o auto.
„Hmm,“ přikývne s úsměvem a zhluboka do sebe vtáhne čistý vzduch. V klidu kouřím svou cigaretu a po očku ho sleduju.
„Mám teď řídit já? Měl by sis trošku odpočinout.“
„Ne, mně je fajn. Vážně,“ potáhne zas z cigarety a stále se stejným výrazem se otočí za sluníčkem.
„Dobře, jak myslíš. Vím, že mi to auto nerad půjčuješ, ale když jde o takovouhle cestu,“ vydechnu kouř a víc se opřu.
„Nedělej si starosti. Jsem v pohodě,“ ujistí mě.
„Stejně víš, že si je dělat budu,“ usměju se a típnu po chvilce cigaretu.
„Jo, vím,“ šeptne a dál klidně kouří. Když také dokouří, nasedneme zase do auta a rozjedeme se dál. Jakmile jsme vyjeli z města, nejmíň další hodinu byla zase jenom poušť. Všude byl písek, kaktusy, pár kamenů a v pozadí hory. Slunce pálilo jako šílené a Tom mlčel. Krajina byla sice nádherná, ale z dálnice jsme to nejhezčí opravdu neviděli. Modlil jsem se, abychom už dorazili na místo.
„Proč jsi tak ticho?“ prolomím to příšerné ticho. V poslední době tak moc přemýšlí.
„…co?“ řekne a nepřítomně se na mě podívá. On je vážně naprosto mimo.
„Ale nic,“ šeptnu.
„Na co ses ptal? Nějak jsem tě nevnímal. Zamyslel jsem se…“ položí mi ruku na koleno.
„Proč jsi tak ticho? O čem přemýšlíš?“ pohladím ho po té ruce a pak si s ním propletu prsty.
„Jen jsem přemýšlel, co bude dál… s námi, víš,“ řekne potichu. Teď mě celkem zarazil.
„A k čemu jsi došel?“
„Já… ani nevím,“ zašeptá a stiskne mi ruku jako by ho to trápilo.
„Aha,“ řeknu trošku smutně. „Myslíš, že… že tahle pohádka skončí?“
„Všechno jednou končí…“ šeptne tak tiše, jako by si to říkal spíš pro sebe. Touhle větou jako by mi bodnul dýku přímo do srdce.
„Končí, ale… já-já nechci, aby to skončilo,“ pošeptám.
„Bojím se…“ odmlčí se. „…bojím se, že tohle nemá budoucnost.“ V tu chvilku zůstanu jen s pootevřenými rty koukat před sebe a neřeknu jediné slovo. Jen nasucho polknu a pak vydechnu.
„Ale…“ pošeptám jen.
„Bille,“ povzdechne a trhaně se nadechne. „Tohle… je to chvilkový pobláznění. Já… vážně tě miluju, ty mě taky. Ale… myslíš, že to nám bude stačit? Už jsme oba starý dost na to, abychom si našli každý holku a… abychom měli možná už i děti,“ ztiší se mu hlas. „Teď je to fajn, teď je to krásný. Ale za pár let?“ pokrčí bezmocně rameny. Ani nevím, co říct. Spíš v sobě jen držím pláč. Proč mi tohle teď říká? Teď, když se tahle hra rozehrála a není z ní už cesty zpět.
„Takže mi chceš říct, že by to teď bylo asi rozumnější ukončit? Abychom oba dva vedli takový život, jaký bychom vést měli…?“
„Nic… nic takového jsem neřekl. Jen ses ptal, nad čím přemýšlím, tak… jsem ti to řekl,“ povzdechne utrápeně.
„Ano, to je pravda. Jen se ptám, jestli jsi uvažoval i o tomhle?“
Jen nepatrně přikývne na souhlas.
„Dobře,“ řeknu a kouknu se z okna. Nechci, aby teď viděl můj výraz. Nikdo by teď nedokázal pochopit, co se uvnitř mě odehrává. Jak tohle bolí. Kdybych teď mohl, nejradši bych vystoupil a rozutekl se někam pryč. Pryč, daleko. Tam, kde bych byl sám.
Nějakou dobu mlčí a zřejmě si je vědom toho, že by mi bylo lépe, kdybych to nevěděl. Pak povzdechne.
„Problém je v tom, že jsem moc sobecký… I kdybych sebevíc chtěl a myslel si, že to je správný, tak bych od tebe neodešel. Prostě to nedokážu. Jde… jde jen o to, že… že jsme Bille bráchové a…“ zmlkne. Cítím na sobě jeho pohled.
„A…?“ zeptám se a polknu hořké slzy. Nepodívám se na něj. Já vím, že má pravdu. Sakra!
„A nikdy nebudeme nic víc. Kdybychom byli normální gayové, můžeme se vzít, můžeme si adoptovat děti a vést normální život. Ale takhle… těžko,“ řekne tiše, ale i přesto uslyším, jak mu ke konci klesl hlas. Otřu si prudce oči a tváře.
„Teď o tom nemluv. Soustřeď se na jízdu a… a až zastavíme, promluvíme se,“ řeknu raději. Nechci ho teď nervovat.
„Dobře,“ řekl tiše Tom a chtěl mě zase vzít za ruku. Chvilku zaváhal, až ji zase přesunul na volant.
Skvělé. On mi tohle oznámí při cestě do Grand Canyonu. Odtud není jen tak cesty zpět. Je mi jasné, že až se vrátíme do Německa, tahle pohádka doopravdy skončí. Zřejmě si chce užít tuhle dovolenou a pak konec. Ale vyčítat mu to nemůžu. Má přece právo žít normální život. Nesmím mu ho kazit, nikdy. Pokud bude šťastný, budu šťastný i já. Nechci, aby díky mně, díky tomu, jak moc ho miluju, přišel o nádherný život. Může si najít přítelkyni, mít děti. Se mnou se toho nedočká nikdy a o tohle já ho připravit nechci. Oba jsme už dost staří na to, aby tohle období přišlo. Ale u nás přišlo něco naprosto nového, nepoznaného. Něco, co jsme museli poznat jen spolu. Ale zřejmě jsme to poznat nikdy neměli. Někdy to vypadalo, že v našem vztahu jde prakticky jen o sex, ale opak byl pravdou. Sex, který jsme spolu zezačátku provozovali, nebyl tak hezký jako nynější milování. Jako milování, od doby, kdy jsme jeden druhému řekl: „MILUJI TĚ.“
Nikdy se tomu nic nevyrovná. Miluju ho. Vždy jsem ho miloval, ale teď se to prohloubilo. Nedokážu bez něj žít, ale asi se to budu muset naučit. Pro jeho štěstí jsem schopen udělat cokoli, i když mi to urve srdce. Když o tom tak uvažuji, zřejmě by možná bylo i lepší, kdybych se vypařil. Rozhodně až budeme v Německu. Nechci, aby si o mě dělal starost, co se mi tady stalo. Měl bych se slušně sbalit, odejít a nechat ho žít. Sice mě to bude bolet, budu trpět a vím, že už nikdy nebudu žít. Budu pouze přežívat. Ale jemu tím otevřu dveře k životu, který si doopravdy zaslouží. Vím, že ho to bude taky bolet, ale bude to to nejlepší, co pro něj můžu udělat. I když nerad, budu muset vzít rozum do hrsti a udělat něco, co bude správné. Ach ano, vždy jsme se tomu bránili. Už od malička jsme nenáviděli, když nám někdo říkal, jak bychom měli něco udělat, protože je to tak správné. Vždy jsme dělali vše tak, jak jsme chtěli. Hlavně tak, abychom se cítili dobře. A teď? Budeme dělat zřejmě pravý opak. I když jen částečně.
Dál jsem se díval z okýnka.
„Promiň, ale zapálím si, nevadí?“ zeptám se potichu. Jen zavrtěl hlavou na znamení, že nevadí.
„Děkuju,“ řekl jsem jen, a hned si zapálil. Potřeboval jsem to, musel jsem se nějak uklidnit. Tom nic neříkal, ale začal zpomalovat. Uviděl jsem ceduli, na které stálo – Littlefield. Po chvíli na to jsme zastavili. Jen jsem se na něj podíval a čekal, co bude. Byli jsme na nějakém parkovišti a Tom se neměl ke slovu. Tak vytáhl klíčky ze zapalování a vystoupil. Opřel se o kapotu a jenom tam tak seděl. Zavřel jsem oči a sklopil hlavu. Na tohle jsem neměl. Dívat se na to, jak trpí, jak ho to bolí a mrzí, stejně tak, jako mě.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Teda, to byla pro Billa doslova studená sprcha…
Tom má z části pravdu, ale myslím, že kdyby Billa doopravdy miloval, něco takového by nahlas nikdy neřekl…já už jsem o Tomově lásce pochybovala víckrát a tímhle mě přesvědčil, že to z jeho strany není tak silné, jako z Billovy.
Chudák Bill, je mi ho strašně líto, právě prožil takové bolestné zklamání a přes to všechno Tomovi nic nevyčítá, naopak, jeho největším přáním je, aby Tom byl šťastný.
Tak vypadá opravdová láska…♥
teda takhle ouzko a divno mi nebylo uz desne dlouho….je mi líto Billa a zaroven sem nastvana na Toma a taky je mi lito Toma a sem nastvana na Billa ze mu nic nerekne a dela pro nej vse aby byl stastny..jo on ho opravdu miluje…a Tom je srab..kdyby ho miloval tak o vztah s nim bojuje zatimco on ho sam zahazuje a nici …..grrrr
:-((((((((((((
AU.
Ale všechno jednou končí.. já jenom doufám, že tohle skončí happy endem. Nad láskou se přece nesmí moc přemýšlet 🙂
Mishi maš pravdu.Ja doufám že to dobře skonči.