autor: LadyKay
„Ty si ze mě normálně děláš prdel, ne? To je jedno, jak to vypadá. Obojí je čokoládový. Sněz to a neštvi mě.“ Bill stál s lahví mléka v ruce a měl sto chutí tomu šílenci vlepit facku. Už zase ho provokoval a dnes ho to vytáčelo dvakrát víc než obvykle.
„Seď na místě a ani se nehni, jasný?“ Ve dveřích se otočil k Tomovi, usazenému na židli a nedůvěřivě si prohlížejícímu obsah misky. Jen v boxerkách a černém tričku vyběhl schody nahoru a zamířil do koupelny. Vůbec nic nestíhal. Matka musela odejít do práce dřív a Billa zaúkolovala, že má Tomovi připravit snídani, což ho akorát tak zdržovalo. Chtěl argumentovat, že má ruce a mohl by si vzít cokoli sám, ale nechtěl se s ní hádat. Hádky s matkou ho vždycky neuvěřitelně vyčerpávaly. Proto jí odkýval, co po něm chtěla, aby měl pokoj.
V koupelně jako každé všední ráno zapojil žehličku do zásuvky, tašku s kosmetikou odložil na nízkou skříňku vedle umyvadla a zahleděl se do zrcadla. Málem vyjekl hrůzou, když spatřil svůj obličej. Byl celý oteklý, oči měl zarudlé a pod nimi tmavé kruhy, které kontrastovaly s bledostí jeho pleti. Vypadám hůř jak zombie, pomyslel si. Dlaní si promnul obličej a potlačil zívnutí. Zvláštní. Čím déle spal, tím ospalejší byl a ráno se probouzel rozlámanější než obvykle.
Prohlížel si sám sebe a v duchu se navracel ke včerejšímu večeru. Desítky minut mu trvalo, než se alespoň zčásti uklidnil a mohl popadnout dech. V první chvíli chtěl jít za matkou a svěřit se jí, co právě zjistil a co jej k smrti vyděsilo, ale následně svůj nápad zavrhl a sáhnul po telefonu, z nějž odeslal nejprve jednu a následně dalších dvanáct zpráv otci, v nichž ho prosil o zavolání zpět. Simone tomu nerozuměla, Jörg byl přece psycholog. Musí tedy rozpoznat příznaky té „věci“. Proč mu sakra neřekli, že je to tak nebezpečné?! Vůbec se neobtěžovali sdělit mu, že je tu riziko a může to mít taky. Nadával na oba rodiče a ani v nejmenším mu nedocházelo, že se stále pokoušeli sdělit mu, jakou nemoc jeho sourozenec má a jak by se k němu měl chovat, aby se vyvaroval všech možných nepříjemností. Jak Simone tak Jörg se mu snažili promluvit do duše. Když u otce trávil víkendy, nejednou si jej k sobě zavolal, aby mu řekl, jak se věci mají. Jakmile však Bill zaslechl jméno Tom, jako by ohluchnul. Nechtěl to slyšet a popíral skutečnost.
~*~
„Podělanej fotr!“ Zanadával Bill, když opouštěl koupelnu jakž takž spokojen se svým zevnějškem. Alespoň trochu se mu podařilo napravit škody a vypadal znovu jako člověk nebo ho, lépe řečeno, připomínal. Jörg se vůbec neobtěžoval zvednout mobil a zavolat mu, aby zjistil, co ho trápí. Zase byla práce důležitější, zase. Sám sobě se musel smát, že ho to ještě překvapovalo.
„Ty jsi ještě tady?“ Spustil, jen co vešel do kuchyně a našel bratra ve stejné pozici, jako když místnost opouštěl.
„Ty jsi ještě tady.“ Odpověděl bezelstně Tom a nechápal, co dělá špatně. Plnil jen, co mu bylo řečeno. Seděl a nehýbal se, což po něm přece chtěl. Bill vzal z linky svou misku, zalil cereálie mlékem a usedl naproti němu. Nevraživě si jej prohlédl. Od rána ho měl za zadkem a byl na něj naštvaný už jen proto, že byl tím, co mu Aspergera připomínalo. Byl jeho ztělesněním. A kdykoli pohlédl do jeho tváře, ozvala se mu v hlavě ta věta. ‚U jednovaječných dvojčat velmi vysoká pravděpodobnost vzniku poruchy i u druhého dvojčete.‘
„Tom nikdy nesnídá tohle. Snídá čokoládové lupínky.“
„Panebože, tohle jsou sice kuličky, ale jsou čokoládový. Čokoládový. To znamená, že jsou vyrobený z čokolády.“ Bill postavil zpátky na stůl krabici s cereáliemi, již v afektu popadl. Ten Tom se mu snad jen zdál. Čím dál lepší. A chvilku si začne vymýšlet, že nechce housky ze supermarketu, ale přímo od pekaře a bude vyžadovat, aby je ke snídani měl ještě teplé.
„Tom snídá lupínky.“ Dredáč odstrčil misku a zavrtěl hlavou. Hned na to se ozvalo Billovo zoufalé zaúpění a cinknutí lžíce, kterou upustil na stůl.
„To je tvůj problém. Buď to sníš, nebo máš smůlu a drž si třeba hladovku.“ Zavrčel, popadl lžíci zpět do ruky a nacpal si do pusy vrchovatou lžíci čokokuliček. Pomalu je rozkousával a šklebil se. Měl je rád, ale dnes mu hořkly v ústech.
„Ocitám se v krizi!“ Zahulákal Tom a Bill se zakuckal.
„Ticho!“
„Ocitám se v krizi. Tohle není vůbec dobré. Ne, ne, ne.“ Vrtěl hlavou ozdobenou dredy. „Lupínky jsou správně.“
„A co jako mám dělat? Mám ti pro ně snad zajet do obchodu? To bys chtěl?“ Zašklebil se při pohledu na bratra, který si hrál se svými prsty. Působilo to, jako by počítal. Přesně tenhle pohyb dělaly malé děti, když se učily do deseti. „Chtěl bys, aby ti Bill Kaulitz zajel pro lupínky, že jo?“
„Jo.“ Přikývl Tom, ale ani se na bratra nepodíval. V Billovi se vařila krev. Ani jeden netušil, jak k tomu došlo, ale během mžiku dopadala na Tomova záda jedna rána za druhou. A on držel, neucuknul. Snášel všechno bez mrknutí oka.
Právě to bylo důvodem, proč Bill přestal a přerývavě oddechujíc, od něj uskočil. Se slzami v očích vyděšeně hleděl nejprve na bratra, který seděl skrčený na židli a ani se nepohnul, hned na to mu pohled sklouzl k rukám, prostřednictvím nichž se dopustil toho, čeho se měl vyvarovat. Chtěl to všechno ze sebe dostat, všechen ten strach, co spaloval jeho nitro od momentu, kdy přečetl ten článek, veškerý vztek, jenž ho ovládal od chvíle, co Tom překročil práh domu. Muselo to ven, ale přece ne takhle.
„Tome, já…“
„Lepší než nic.“ Po těchto slovech vstal a vzápětí Bill mohl sledovat dredy vlnící se v rytmu bratrovy houpavé chůze. Podlomily se pod ním nohy a sesunul se k zemi. Kolena si přitáhl k bradě a hlasitě se rozvzlykal. Slzy se kutálely po jeho tváři dolů a rozmazávaly líčení, na němž si dal tolik záležet. Nejprve plakal v důsledku strachu, později však slané kapky stékaly po jeho lících z naprosto jiného důvodu.
~*~
Netušil, jak dlouho sedí na chladné dlažbě, jak dlouho zírá před sebe, jak dlouho prolévá krokodýlí slzy. Nejraději by se neviděl. Možná by tam seděl do soudného dne, kdyby se na stole nerozezněl mobil. Jindy by po něm skočil, ale teď líně vstal a pomalu se k němu sunul. Třesoucí se rukou jej vzal z desky a zamžoural na problikávající písmenka. ‚Táta‘. Billovi se v krku vytvořil knedlík. Na tenhle hovor čekal, stále kontroloval, zda volání nepromeškal, přestože to byla pitomost, neboť u něj seděl nepřetržitě. Teď však bojoval s nutkáním odmítnout jej. Co když se dozví, co vědět nechce? Nakonec stiskl tlačítko a přiložil si mobil k uchu.
„Ahoj, tati,“ hlesl a doufal, že nepozná, že před chvílí brečel.
„Ahoj, Bille,“ na druhé straně se ozval příjemný mužský hlas, „omlouvám se, ale…“
„To je dobrý,“ zalhal chlapec. Neměl sílu poslouchat, kolik měl práce, ani nechtěl s otcem nějak dlouho mluvit. K fyzické únavě se přidala i ta horší – psychická.
„Co se stalo? Co tě trápí?“ Bill nabyl dojmu, který míval při každém hovoru s otcem. Znovu si připadal jako na sezení s terapeutem. Nezbývalo však nic jiného, než ten pocit potlačit a přetrpět.
„Já… Asi to… mám to taky.“ Hnědé oči se nanovo zalily slzami, když vyslovil svoje obavy a musel se posadit na židli, protože se mu roztřásla kolena. Asperger byl démon, co se mu od včerejška vkrádal do mysli a byl s ním na každém kroku.
„Co máš taky?“ Mladík potlačil touhu na něj zařvat, že nemá mít tak blbý dotazy. Na okamžik oddálil telefon od obličeje, zamrkal a zhluboka se nadechnul.
„To, co má Tom.“ Ač chtěl být silný, znovu se rozvzlykal. Na druhé straně slyšel povzdechnutí, chvíli bylo ticho, které se zdálo být nekonečné, a Bill tátu prosil, aby něco řekl. Cokoli.
„Billy,“ promluvil konečně znovu Jörg. Nepamatoval si, kdy jej tak otec naposledy oslovil. Říkal mu tak málokdy. Většinou toto oslovení používal, chtěl-li mu domlouvat. Dnes však mělo mladíka uklidnit. „Nemáš. Věř mi. Jsem si naprosto jistý, že touto poruchou netrpíš…“
„Psali, že u dvojčat je riziko mnohonásobně vyšší!“ Skočil mu Bill rozčíleně do řeči. „Možná sis toho nevšimnul! Třeba se to u mě ještě pořádně neprojevilo!“ Jörg naslouchal výlevu svého dítěte a okamžik čekal, než se odhodlal k pokračování. Kdyby byl Bill tenkrát ochoten naslouchat, věděl by dnes, že je zdravý a syndromem netrpí. Na výčitky nebyl prostor ani čas, musel jej uklidnit. S hysterickým Billem toho moc nepořídí.
„Billy, poslouchej. Dám ti několik otázek, a ty mi na ně odpovíš, ano?“
„Fajn.“ Vzlyknul a netrpělivě čekal na první dotaz.
„Jsi schopen rozpoznat, jak se druhý člověk cítí například z výrazu jeho tváře?“ Bill okamžik přemýšlel, než odpověděl, že ano. Na tom přece nic nebylo. Když se někdo usmíval, znamenalo to, že ho něco potěšilo, má dobrou náladu a podobně. Když se naopak mračil, něco se mu nelíbilo. Jakápak věda!
„Dobře. Musíš jít do školy vždy stejnou cestou?“
„No, chodím tou kratší…“
„Počkej, nechej mě domluvit. V případě, že bys musel jít jinudy, cítil bys úzkost, protože jiná cesta by nebyla správná? Je správná jen ta, kterou vždy chodíš?“ Bill nakrčil čelo. Co je to za pitomé otázky? Když to nejde tudy, půjde jinudy. Necítil by úzkost, nanejvýš by byl naštvaný, protože by si zašel. Odpověď tedy byla „ne“.
„Dobře. Zkusíme jídlo. Představ si, že jsi zvyklý snídat jedině tousty. Ale ke snídani je najednou mít nemůžeš. Budeš raději hladem, nebo si vezmeš něco jiného?“ Jen co otec dořekl svou otázku, vybavil se Billovi Tom. Tak proto chtěl lupínky!
„Už se neptej…“ Zašeptal do telefonu. Tohle mu stačilo, aby byl v klidu.
„To je jen zlomek toho, čemu čelí tvůj bratr dnes a denně. Rutina je náplní jeho života. Vybočení z ní mu přináší úzkost.“
„Já vím. Teď už to vím. Tati, jak se mu to stalo?“ Nechtěl tu otázku položit. Pálila ho však na jazyku, že ji nakonec vyslovil. Co může být příčinou téhle poruchy, nedočetl, skončil u genů. Pak se vyděsil a zaklapl laptop.
„Komplikace při porodu,“ zněla odpověď. Jörg se ve vzpomínkách vracel ke dni, kdy dvojčata spatřila světlo světa. V Billově případě proběhlo vše hladce, ne však u Toma. Oproti svému sourozenci byl malý, Bill si bral více živin a k tomu Tom několik vteřin nedýchal. Jak Jörgovi, tak Simone se zastavilo srdce a vteřiny jim připadaly nekonečně dlouhé. Nikdy neprožíval větší strach než ten den. Když uslyšeli svého druhého chlapečka křičet, byl jeho pláč tím nejhezčím, co jejich uši do té doby zaslechly. Tom následně strávil několik dní v inkubátoru a oba rodiče se domnívali, že tím všechno skončilo. Jak jen se spletli! Nekončilo tím nic, naopak začínalo. Naposledy se nadechnul a začal svému staršímu synovi líčit, jak se přišlo na to, že má Tom Aspergerův syndrom.
~*~
„Tome?“ Bill strčil hlavu do pokoje, který shledal jako nejpravděpodobnější místo, kde jeho sourozenec mohl hledat útočiště. Skutečně tam byl. Seděl na zemi zády k němu, něco si pro sebe mumlal a ani se neohlédl. Opatrně za sebou zavřel dveře a po špičkách dokráčel k němu. Okamžik zaváhal, ale nakonec se přece jen usadil vedle a přitáhl si nohy k sobě. Rozhovor s otcem jej naprosto uklidnil. Věděl totiž, že je v pořádku. Měl obrovské štěstí a děkoval za to Bohu.
„Co děláš?“ Najednou však nevěděl, jak s Tomem mluvit. Bylo to jiné, když připustil, že je jeho bratr nemocný a nesnaží se na sebe jen strhávat pozornost. Předtím to neřešil a teď měl tendence zvažovat každé slovo. Vždycky si myslel, že člověka, jenž má nějakou duševní poruchu, musí okolí poznat. Když se však díval do tváře osoby sedící vedle něj, neshledal na ní nic neobvyklého, co by napovídalo, že není úplně v pořádku. Vypadal jako normální kluk. Možná se choval divně, ale to bylo všechno. Vzhledově byl jako každý jiný.
„Tome, zlobíš se?“
„Ne.“
„Neměl jsem tě zbít. Mrzí mě to.“
„Mrzí mě to.“ Řekl Tom a nepřestával kroutit rukama. Bill se ještě o kousek přisunul. Vždy odsuzoval lidi, co ubližovali těm, kteří byli jako jeho bratr, a přitom byl to samé. I on mu ublížil. Jeho hřích byl o to horší, že se jej dopustil na vlastním bratrovi, dvojčeti, části sebe samotného. Když Jörg začal líčit, že Toma ve škole šikanovali a on všechno snášel jen proto, že stál o pozornost a rány pro něj byly lepší než ignorace, měl Bill sto chutí nafackovat sám sobě. To proto držel a nebránil se. Chtěl, aby si ho všímal a raději se nechal tlouct, než by byl přehlížený. Bodlo jej u srdce, když si uvědomil, že Tom bití může vnímat takhle.
„Už to neudělám, slibuju. Vím, že jsi nemocný a nemůžeš za to.“ Vyčítal sám sobě, že se na něj zlobil, protože mu syndrom připomínal. Nemohl za to, že ho má. Nebyla to jeho vina. Teprve teď, když se uklidnil a vyslechnul si to, co měl vyslechnout už dávno, mu začalo docházet, jakých chyb se dopouštěl a jak sebestředný byl.
„Tom je zdravý.“ Ohradil se proti nařčení, že by měl nějakou nemoc, a Billovi se okamžitě vybavila slova otce, kdy mu říkal, že Tom to nevnímá. Nepřipadá si zvláštní, spíš mu připadá divné všechno kolem něj.
„Máš pravdu. Nic ti není a jsi zdravý. Ale podle mě jsi i výjimečný.“ Nechtěl říct zvláštní, přestože byl. Výjimečný znělo mnohem lépe, krásněji.
„Jsi výjimečný.“ Zopakoval Tom hrdě a krátce se podíval na toho, od koho se mu dostalo pochvaly. V Billových očích byl jedinečný. „Bill nejde do školy.“
„Zůstanu doma, chceš?“ Tušil, že má před sebou sáhodlouhé vysvětlování. Simone bude jistě chtít vědět, proč zůstal doma, když mu nic není. Ale moc si s tím hlavu nelámal. Nemohl teď odejít a po tom všem jej nechat doma samotného. Jeho vnitřní hlas mu říkal, že správné je zůstat a raději zameškat pár hodin ve škole. Učivo dožene, ale cenné minuty strávené s bratrem by dohnal jen těžko a možná by je nedohnal vůbec.
„Chceš.“ Tom přestal ruce kroutit. Ten pohyb vystřídal jiný, jenž Bill nazýval třepotání křidélky. Dnes už mu rozuměl, dokázal rozluštit jeho význam. Byl to způsob, jímž dvojče dávalo najevo radost.
autor: LadyKay
betaread: Janule
nikdy jsem si ani v nejmensim nemyslela, ze by za Billovu nevedomost mohli rodice, a dnesni dil me to jen potvrdil. To Bill byl ten ignorat co odmital videt a slyset pravdu od svych rodicu. Snad uz mu to konecne docvaklo a uz to bude jen a jen lepsi.
super. konečně se přestal chovat jako debil. od tet se mi tahle povídka líbí)) a toma tady zbožnuju♥ a nejlepší je jeho "chceš" 🙂 to mě donutilo se usmát))
Tohle byl opravdu krásný díl…♥
Bože, v tu chvíli, kdy Billovi povolily nervy a on se do Toma pustil svými pěstičkami, ani nevím, koho z nich mi bylo víc líto…
Možná se to někomu bude zdát divné, ale mi v tu chvíli bylo neskutečně líto i Billa, a i když neschvaluju, co udělal, dokážu pochopit, proč.
On ze sebe prostě musel dostat celou tu mnohaletou frustraci, strach a určitou dávku zloby, kterou vůči svému bratrovi cítil a bohužel si k tomu vybral ten nejhorší způsob.
Jsem strašně ráda, že to Tom vzal tak nějak v pohodě, on si vlastně ani neuvědomil, že ho Bill zbil, protože si chtěl na něm vybít zlost, on si ve své bezelstnosti myslel, že si ho Bill tímhle způsobem všímá, je to strašně smutné…
Billův telefonát otci byla ta nejlepší věc, která ho kdy napadla a je dobře, že mu Jörg všechno tak dobře vysvětlil a hlavně, že Bill konečně chtěl poslouchat a že se konečně přestal dívat na Toma zaujatě.
Naopak, mám pocit, že si k němu konečně začal hledat cestičku a že ho konečně začal i chápat a hlavně, že ho snad konečně začne mít i rád…=)
Úžasná povídka ♥♥♥
tohle je tak nádherná povídka!!! miluju ji, strašně dobře se čte, těšim se už na další díl!! 🙂
Na začátku jsem měla na Billa zlost, protože mi připadalo, že mu je úplně jedno, že je Tom nemocný a hlavní pro něj bylo se dozvědět, jestli na tom nebude stejně. Chápu, že měl strach a tak, ale stejně jsem na něj naštvaná!:DD
Ten konec, to, jak si Bill přebíral, jak se k Tomovi choval, nádhera. Jen teď doufám, že mu tohle pěkné chování nevydrží jen několik minut.:)) protože takového Billa si Tom nezaslouží… protože je vyjímečný :))) Krásný díl!!:))
tahle povídka se mi dostává pod kůži čím dál víc… strašně se mi líbí to, jak je propracovaná, jak je napsaná a všechno kolem 🙂 jinak, konečně jsem se dozvěděla, jak se věci mají… od Billa to bylo dost hnusný, jak Toma začal bít, i když ho na druhou stranu i chápu… nevím, jak bych se zachovala já, když bych po tolika letech zjistila, že je můj sourozenec nemocný… každopádně doufám, že teď se Bill bude snaži a bude pro Toma oporou… 🙂 nádherný dílek, strašně se těším dál 🙂
[3]: Ja upne súhlasím. MNe je ich lúto oboch. krása ja nemám slov.
Mám jen slzy v očích. Zapůsobil na mě hlavně Billův rozhovor s otcem. Dostal vysvětlení. A když se otec ve vzpomínkách vrátil k tomu, že Tommyho pláč u jeho narození, po těch dlouhých vteřinách, kdy nedýchal, byl tím nejkrásnějším, co slyšeli, to už jsem nevydržela a slzičky mi stekly po tváři.
Nakonec projev Tommyho radosti – nádherné.
Hodně dojemná kapitola, moc na mě zapůsobila, velmi silně…