autor: LadyKay
„Sorry, zdržel jsem se.“ Zavolá na mě Pete, když konečně dorazí. Oběhne auto, otevře si na straně spolujezdce a sehne se dovnitř pro svoje věci. Už jsem se začínal bát, že tu vystojím důlek. To mu samozřejmě říkat nebudu, protože já jsem tím, kdo od toho druhého něco žádá, ne on. Tudíž by výčitky nebyly pro začátek zrovna nejvhodnější. Sleduji, jak vezme sako, nějakou tašku a mně dost povědomé krabičky, a zamkne auto. Nevypadá, že by měl moře času, asi někam spěchá a já ho budu akorát tak zdržovat. Už když jsem s ním mluvil, bylo poznat, že nemá času nazbyt. Ač se mnou mluvil mile, bylo zřejmé, že se snaží co nejrychleji dohodnout, kde a v kolik se sejdeme. Nakonec mi řekl, že na něj mám počkat před domem a že se pokusí co nejrychleji přijet.
„Kam se chystáš?“ Zeptá se se smíchem, když dojde ke mně. Nač naráží, mi docvakne až tehdy, kdy kývne hlavou směrem k mojí tašce. On tě ten smích přejde, až ti Tom sdělí, co po tobě chce, milej zlatej!
„Tak nějak.“ Kývnu a pokusím se na něj rovněž usmát. Tohle bude ještě zajímavý. S hlavou skloněnou a zaneprázdněnou tím, jak mu to mám říct, za ním vstoupím dovnitř. Ještě že nebydlí nahoře, ale hned v prvním patře. Zatímco Pete se nad něčím uculuje, mně se začíná dělat zle.
„Až po tobě.“ Pobídnu jej. On tu bydlí a já bych nerad skončil sežranej tím teletem, co se rozeběhlo hned ke dveřím. Naštěstí si hledí pánečka, který se mu vrátil, a mě si ani moc nevšímá, jen mě čas od času zkontroluje, jestli mu nesahám na něco, co je jeho.
„Polož si to tam a přijď za mnou do kuchyně.“ Pete mrskne tašku ke křeslu, sako jakbysmet a s Baskervillem v patách mi zmizí z dohledu. Spustím kabelu z ramene, opatrně ji položím ke stěně a sunu se za nimi. Snad všechno nebyla pouze přetvářka, a že to, že mi pomůže, myslel vážně, protože teď tu pomoc budu opravdu potřebovat.
„Zdržuju tě, že jo?“
„Proč myslíš?“ Pete se na mě krátce otočí a přestane se tak přehrabovat ve skříňce nad sebou.
„No, vypadáš, že někam spěcháš.“ Poznamenám a posadím se na židli.
„Nikam nejdu. Jednu schůzku jsem zrušil, druhou přeložil na zítřek. Akorát bych si…“
„Kvůli mně? To jsi ale neměl. Jestli přijdeš o…“
„Potřebují mě, takže mi víc než ochotně vyšli vstříc.“ Položí přede mě talíř s jídlem a na můj udivený pohled zareaguje jen pokrčením rameny a vysvětlením, že ve dvou chutná lépe. Tak už aspoň vím, co bylo v těch krabičkách.
„Džus? Vodu?“ Otočí se na mě přes rameno, a aniž by počkal na odpověď, automaticky mi naleje džus.
„Chceš to vědět teď nebo až potom?“
„Asi teď.“ Postaví na stůl sklenky a sedne si naproti mně. Jeho obluda se natáhne vedle židle, na níž sedí jeho pán, a konečně na mě přestane zírat. Ty jeho pohledy jsou šílené, člověk má strach, že mu skočí po krku a zadáví jej. No tak když to chce vědět teď, tak mu to řekneme. Jenom aby ho ta chuť k jídlu nepřešla.
„Rozešli jsme se.“ Pete nehne ani brvou. Jen na mě zírá a naslouchá tomu, co mu začnu říkat. Sice jsem chtěl některé pasáže vynechat, ale nakonec ze sebe vysypu všechno včetně nedořečené věty, která mi neuvěřitelně ublížila. Ani nepřemýšlím nad tím, zda ho to zajímá nebo ne, prostě cítím, že to ze sebe musím dostat. A on má tu smůlu, že je jediný, kdo o nás ví, což, doufám, nikdy nezneužije proti nám.
„Proto ta taška.“ Zamumlá si pro sebe.
„Jo, začal s tím, že nemá, kam jít, ale já… Já tam s ním prostě být nemůžu.“ Vidím na něm, že se chystal něco namítnout nebo mě chtěl jen doplnit, ale spolkne to a kývne hlavou. Zajímalo by mě, jaké to pro něj je, když mě tak poslouchá. Podobně to prožíval i on. Akorát byl na Billově místě.
„Chápu,“ řekne nakonec. „A co jsi chtěl probrat se mnou?“
„To je to, ono to spolu jaksi souvisí.“ Řeknu opatrně a letmo zkontroluji jeho výraz. Zatím se tváří, že se nechystá mě poslat do háje. Nejspíš mu ještě nedošlo, co po něm bude žádáno.
„Já bych potřeboval… jako tady… ale jen na týden.“ Bojácně vzhlédnu a vzápětí odvrátím zrak. „Samozřejmě to nechci zadarmo. Nejsem žádná vyžírka, to si o mně nemysli. Můžeme se domluvit a na všechno ti polovinou přispěju. Já chápu, že to mezi námi nebylo nějak moc růžový, ale byl jsi jediný, kdo mě napadl a…“
„Tome, Tome, zadrž. Takže ode mě chceš na týden nocleh?“ Kývnu a v duchu ho prosím, aby neodmítl a souhlasil. Jinak budu muset najít někoho jiného.
BILL
„Absi, neboj, on se k nám vrátí.“ Ubezpečím svého kamaráda, který kňučí od Tomova odchodu stejně jako já, a vysmrkám se. Tak tak se dobelhám do koupelny, kde utrpím obrovský šok, když se na sebe podívám do zrcadla. Celý obličej mám oteklý, oči zarudlé jak králík, účes raději neřeším. Díky Bohu, že nikam nemusím. Lidi by se mě akorát tak lekli. Papírový kapesník mrsknu proti svému odrazu v zrcadle a popotáhnu. Pořád sám sebe přesvědčuji, že se Tom uklidní, a pak se k nám vrátí. Ale jak čas plyne, narůstají ve mně pochybnosti. Dovolat se mu je nemožné, protože si vypnul telefon. Místo toho mi mobil neustále pípá kvůli příchozím SMSkám od Maxe. Netuším, proč mi nedá pokoj a pořád mě otravuje. Nemám zájem, tak ať mi vleze na záda. Akorát se všechno kvůli němu zkomplikovalo. Kdyby se mi nepřimotal do cesty, tak bych na Toma a Peta maximálně nadával, opil bych se do němoty a tím by to končilo. Takhle je to celý podělaný!
„Miláčku,“ přes slzy se usměji, když ke mně Absinth znenadání přiběhne a začne do mě strkat čumákem. Nechá se ode mě obejmout a ani se nehne, když do jeho kožichu zabořím uslzený obličej. Holt je to pravda, že pes vycítí, co se v lidech odehrává, a zjistí-li, že jsou smutní, snaží se je rozveselit. „Víš, co teď páneček udělá?“ Odtáhnu se od Absiho a vezmu jeho hlavu do rukou. „Vezme tě ven, pak uklidí ten bordel, co tu je, aby měl Tom radost, až se vrátí, a nakonec ti udělá palačinky.“ Rukávem si utřu slzy a vyškrábu se na nohy. Společně odběhneme do ložnice, kde se navléknu do první mikiny, která mi padne do ruky. Posadím se na okraj postele a poškrábu za ušima Absiho, který se ke mně okamžitě přichomýtne. „Tom přijde, Absíčku. Bez nás dvou totiž neumí být.“
TOM
„Hej, v klidu, kámo, už sedím.“ Prohodím k psovi, který začal štěkat, když jsem vstal s úmyslem zajít si na záchod. Rozhodl jsem se potlačit potřebu a raději jsem si sednul. Projít kolem něj by byl možná můj poslední hrdinský čin. Co možná! Určitě! Stačí si vzpomenout na ty jeho zuby, co mi už několikrát předvedl. Kde je ten Pete tak dlouho? Říkal, že je hned zpátky a už dvě hodiny tu trčím s tím monstrem sám. No, aspoň dík němu myslím na něco jiného než na Billa. Vlastně nemyslím skoro na nic, neboť jsem naplno zaneprázdněn modlením se ke všem svatým. Sice jich moc neznám, vlastně neznám žádné, ale to je jedno. Sedím na zadku na židli a modlím se, aby se Pete vrátil dřív, než mě jeho přítel sežere. I když by mi tím spíš pomohl. Aspoň by mě už nic netrápilo! Takhle mizerně mi už dlouho nebylo!
„Hele, uděláme dohodu.“ Jen co to dořeknu, pes se na mě zadívá a nastraží uši. „Ty mě teď necháš jít na záchod a já slibuju, že za týden vypadnu a už o mně nikdy neuslyšíš. Bereš?“ To, že se na mě přestane dívat a zaměří se na hračku, kterou drží mezi předními tlapami, a začne ji okusovat, beru jako souhlas. Obezřetně vstanu a krůček po krůčku se sunu kupředu. Vypadá to, že na můj návrh přistoupil. A pak že psi nerozumí, co jim říkáme! Pche, jsou chytřejší, než si myslíme. On ani tenhle nebude tak zlý. Vždyť se přece říká, že pes, co štěká, nekouše. S pocitem vítězství opustím kuchyni a vyrazím hledat záchod. Vzápětí však zjistím, že moje radost byla předčasná, protože se za mnou ozve hlasité štěkání. Urychleně se otočím a spatřím tu potvoru, která nejspíš zjistila, že jsem zmizel, a usoudila, že by měla vyrazit zkontrolovat, kam jsem se to zdekoval.
„Kámo, neblbni,“ automaticky před ním začnu couvat, když se ke mně rozejde. Bohužel po chvilce zády narazím na zeď a nemám kam uhnout. Pes se vyhoupne a jeho obří tlapy mi přistanou na ramenou. S hrůzou sleduji obří tlamu, která se začíná otvírat. Pokud jsem toužil po tom, aby mi prokázal službu, a sežráním mě zbavil všeho trápení, beru to zpět. Radši budu trpět, než abych si hrál na Karkulku. Tu taky sežral vlk, jenže ji pak zachránil myslivec, ale co já chudák?
„Já jen vypadám, že bych chutnal dobře. Věř mi, že by sis na mě moc nepochutnal. Koukej, jsem samá kost. Už mlčím.“ Sklapnu, když na mě zaštěká, což si přeberu jako, abych byl zticha a nemlel blbosti. Panebože, smiluj se!
„Co to děláte?“ Jsem zachráněn! Díky, Bože. Pomalinku pootočím hlavu a pohledem se střetnu s Petem, jehož jsem ani neslyšel přijít. Stojí s taškou na rameni opodál a pobaveně nás sleduje. Nevím, co je na téhle situaci směšného!
„Hrajeme si na Červenou Karkulku.“ Vysvětlím. Jeho nechápavý výraz mě přiměje, abych svou myšlenku rozvedl. „Já jsem Karkulka, tohle je vlk a ty by ses taky mohl ujmout svojí role, než bude pozdě.“
„Jaké role?“ Nevydrží to a začne se smát. Tašku odloží na zem a vykročí k nám.
„Myslivce, ne? Vlk sežral Karkulku a myslivec ji zachránil, tak bych prosil, abys vlka zpacifikoval.“
„Baxi, dolů. Nech Toma.“ Plácne ho po zadku a k mojí obrovské úlevě ze mě ta obluda sleze. Pro tentokrát jsem ušetřen.
„Říkal jsem ti, že mě nemá rád.“ Poznamenám, když se vrátím zpátky. Ještě že přišel. Zaprvé mě zachránil ze spárů monstra a zadruhé jsem konečně mohl vykonat potřebu, již jsem byl nucen tak dlouho potlačovat. Už když odcházel, tvrdil jsem mu, že to není dobrý nápad, nechávat mě se psem samotného, jenže Pete byl chytrý a ujišťoval mě, že mi nic neudělá. A tady má výsledek.
„Naopak. Má tě rád. Chtěl si s tebou hrát. Že jo, Baxi?“ Ozve se z ložnice. No, tak to mi tu lásku dává najevo opravdu zvláštním způsobem.
„Bax? Jmenuje se Bax?“ Křiknu na Peta.
„Jo, jmenuje.“ Odpoví mi a nato se vrátí za mnou. „Proč?“
„Jen tak.“ Teprve jeho přítomnost mi vrátí odvahu do těla, takže si troufám volně se pohybovat po bytě. Když tu je, snad mi ta stvůra neublíží.
„Vlastně se jmenuje jinak.“
„Vím.“
„Fakt?“ Podiví se s ručníkem v ruce, jak je možné, že to vím, když se se mnou o to nepodělil.
„Jasně že jo. Určitě se jmenuje něco de Baskerville. A Bax je zkratka.“
„Ty jsi hrozný!“ Opět se ozve smích z jeho hrdla. Domněnku mi vyvrátí a prozradí mi, jak se jeho přítel ve skutečnosti jmenuje. A to jsem si myslel, že jen členové královských rodin mají tolik jmen. Ono i to monstrum má nějaký rodokmen a ne ledajaký. Dle slov Peta jsou jeho předci šampioni. Tudíž musel Bax stát majlant. Za sebe říkám, že bych ho ani zadarmo nechtěl, natož za něj platit nehorázné prachy.
„Jdi si lehnout, jestli chceš.“ Navrhne mi, když si všimne, že zívnu. „Do ložnice.“ Doplní, když se rozhlédnu kolem sebe, hledajíc místo, kde bych mohl složit hlavu. Je fakt, že jsem utahaný jako kotě. Pořádně jsem se nevyspal, k tomu se cítím pod psa a možná by mi spánek prospěl. Sice pochybuji, že by mi pomohl zbavit se toho, co cítím, ale aspoň po jedné stránce, po té fyzické by mi bylo líp.
„Ty si nepůjdeš…“
„Ne,“ zavrtí hlavou. „Běž, spánek ti jen prospěje.“ Nic nenamítám. Pomalu vstanu a s děkovným úsměvem se sunu k ložnici.
BILL
„Absi, zabij mě!“ Zaskučím, když nadzvednu hlavu, která mi záhy klesne zpátky na polštář. Chlupáč vedle mě jen nastraží uši, ale klidně leží dál. To je tak, když si někdo otevře láhev vína s tím, že si dá jednu sklenku. Přirozeně jsem ten litr vypil celý, a teď je mi pekelně zle.
„Ježiš, mně je tak špatně.“ Převalím se na bok a podrbu psisko. „Nikdy nepij, Absi, jinak ti bude ráno jako mně.“ Pár očí, připomínající korálky, se na mě upře. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. To si jaksi nepamatuji. Vím, že jsem seděl v obýváku, popíjel víno a pokoušel se navrhnout nějaký trhák pro novou kolekci. Po chvilce jsem to vzdal, blok odhodil stranou a snad každou půlhodinu jsem vytáčel Tomovo číslo a zanechával mu v hlasovce jeden vzkaz za druhým. Kolik jich celkově bylo, si netroufám odhadnout. Co však vím, je, že mé žádosti, aby mi alespoň napsal, že je v pořádku, nevyhověl. Koukám na displej mobilu, na němž jsem si tolik přál nalézt SMSku od Toma, a je mi do breku.
„Pejsku můj,“ přitáhnu si k sobě Absiho a zabořím obličej do jeho kožichu. „Pán dneska nikam nejde. Jsi rád, viď?“ Zašeptám. Zaprvé je mi zle a zadruhé musím být doma. Co kdyby se Tom vrátil a já ho zmeškal?
autor: LadyKay
betaread: Janule
Když jsem tady viděla nový díl, říkala jsem si, že bych si asi měla přečíst ten minulý, abych si osvěžila paměť. Ale tato povídka mi zůstala v hlavě na tolik, že jsem si ani pamět oživovat nemusela^^.
Nemám Peteho ráda. Jediný jeho plus je, že má doma psa Baskervillského, protože psy to jsou krásný 😀 . Pete, bez tak doufá, že něco v noci bude ( i když byla by sranda, kdyby měli žichočišné touhy na tom stejným gauči, na kterým spolu byli s Billem 😀 ) a já zas doufám, že ne!. Protože prostě Bill. Já jsem hrozná a nevadí mi to 😀 . Já pořád každýmu odpouštím, ale když život je krátkej, tak se člověk nemá furt na někoho zlobit^^. Ale ty to vidíš jinak a Ti dva už spolu nebudou. Ach jo Achjo. Možná si to Bill zaslouží, protože je to zlý chlapeček. Ale dojalo mě, že pan návrhář plakal. Ze začátku jsem se bála, aby Tom nespadl do pití, ale to se určitě nestane, kvuli Petovi. Je to zmrd a zaslouží si smrt :D, tak proč na něm vidím klady? 😀 . Přestává se mi to líbit 😀 Asi nebude, až tak špatnej :). Ještě něco jsem chtěla říct? 😀 Jsem strašně zvědavá co se za ten týden stane. Jesli Billa vyhodí na ulici, nebo se nastěhuje napořád k Petovi. To by Bill asi málo nerozdýchal. Achjo. Teď mi nezbývá nic jinýho než čekat. 😀
Tak jsem s velkými obavami přečetla dnešní díl a tak nějak nevím…
Já tak strašně moc chci, aby si Bill uvědomil, že Toma miluje a aby mu to dal pořádně najevo, a aby byli spolu, ale asi je to jenom marné přání…
Teď, u téhle povídky teprve chápu, jak se asi cítí někteří čtenáři "This Hour's Duty", protože u mě tady to hraničí skoro se zoufalstvím. Ano, přiznávám, že jsem z Romea zoufalá a nešťastná a nevím, co s tím…
Přestat číst nejspíše nedokážu, protože na to je povídka příliš dobrá a už se mi dostala pod kůži, takže se dál budu týrat a brečet nad rozlitým mlékem.
Přes všechny tyhle mé emoce Romea miluju a to, co se mnou dělá, je důkazem toho, jak skvěle, řekla bych přímo mistrovsky, je napsaná =)♥
Doufala jsem, že Tom volal Petovi. Jsem ráda, že se s Billem rozešli. A ty, Bille, si užij Maxíčka. Si piš, že bez tebe může Tom být. Bax je super.
[2]: Jani, to jsi na tom až takhle??? :-O Nenapadlo by mě, že tohle dovede s někým provést mnou napsaná povídka. Asi to vyzní divně, ale jsem za to ráda. Ne, za to, že jsi zoufalá a nešťastná, to ne, ale za to, že to v tobě vyvolává emoce. To mě těší. Co s tím dělat, ti asi neporadím… Snad jen poznamenám, že ještě není všem dnům konec 😉
[3]: Ondi, ty z toho máš radost? Teda, já myslela, že se tady fandí panu návrháři! 😀 A Bax je super? No, Tom by ti jistě dal zapravdu, na to se spolehni 😀 Moc mu ten pobyt tam nezávidím 😀
[4]: Já ještě pořád doufám, protože naděje umírá poslední =)
[4]: Já z toho mám velikou radost, protože Tommymu s Petem (pokud je to skutečně tak hodný kluk – abych pak nebyla zklamaná, že je to i od Peta jen hra) fandím od samého začátku!♥♥♥ Však víš, že jsem už chtěla Tommyho poslat do té Indie s Petem… Takže ano, mně jsi radost udělala! Pan návrhář to u mě prohrál v momentě, kdy měl možnost Tommymu říct, že ho miluje a neřekl!!!
[6]: Jo a Bax – hra na Červenou Karkulku se mi strašně líbila… :))))
[6]: I ty Brute…??!!
[8]: ač zbytek hry je skvělý, poslední dějství je krvavé… :)))
Janičko, nemysli si, že taky nemám strach…