A jediné, co udržovalo Toma při životě, byl Bill.
Doktoři nedávali Billovi přílišné šance na probuzení se z komatu, radili odpojení od přístrojů udržujících ho naživu, ale Tom se razantně stavěl proti tomu.
„Ahoj, tak jsem zase tady, bráško…“ Mírně se usmál, ale jeho nepřesvědčivé stočení úst bylo doprovázeno slzami. Hrozně ho bolelo, že se musí takhle na něho dívat. Tak zoufale moc si přál, aby mohl být raději na Billově místě. Dal by cokoliv, aby byl Bill opět naživu. Tak jako předtím. Aby se mohl opět smát a užívat svého mladého života. Proč se muselo všechno tak pokazit?
Jenomže to by možná nebylo až tak dobré… Vždy tu byla naděje, že se ještě probudí. Malinká, ale byla. Tom se postavil ze stoličky a pár drobnými krůčky přešel vzdálenost mezi ním a bílou nemocniční postelí.
“ Billi…“ Vydechnul a z očí se mu vytratily další slzy, které dopadly na Billovu bělostnou ručku. Bez jediného pohybu.
Co by jenom teď Tom dal za to, kdyby Bill hýbnul alespoň prstem? Jediným prstem, otevřel oči a daroval Tomovi důkaz, že je v pořádku?
Důkaz ale stále nepřicházel… Jako by ani nechtěl přijít… Tom neustále v duchu proklínal den, kdy Billovi dovolil, aby si sedl za volant…
„Bille, můžeš zajít do obchodu? Mám strašidelnou chuť na zmrzlinu.“
„Mně se nechce… Ne, ne, vážně ne…“ Zaprotestoval. Poslední, co by se mu teď chtělo, bylo jít pro zmrzlinu… Co by ale neudělal pro brášku?
„Billí, no ták… Prosím, prosím, prosím, prosím…“ Nahodil psí oči… Bill jen nesouhlasně pokýval hlavou, ale šel… Musí se přece o svého bratra starat…
„Tak dobře, ach!“ Vyplázl jazyk, vzal si peněženku z chodby, natáhnul si tenkou bundu, venku byl alespoň mínus jeden stupeň Celsia.
Stejnak si ale sedl do auta a nastartoval studený motor…
„Brr, to je zima…“ Řekl si sám pro sebe. Auto nastartovalo a on se bez jakýchkoli myšlenek rozjel kupředu.
„Like a phantom rider… I am diying tonight…“ Pozpěvoval si svou vlastní písničku, která mu zrovna hrála v rádiu.
Moc aut na silnici nejelo, přesto se to Bill rozhodl vzít zkratkou, kde věděl stoprocentně, že tam žádné auto nebude, aby to mohl rozjet naplno.
Odbočil, a jakmile se dostal na místo, kde chtěl, sešlápl plyn a rozjel se.
Klouzalo to, ale ne tak, aby toho Bill nechal. Smál se a zpíval si společně s rádiem.
Jenže před ním se objevilo auto. Zaječel a sešlápl brzdu. Auto dostalo hodiny a začalo se točit kolem dokola. Bill šlápl na plyn, ve snaze přestat se točit. Měl tolik strach… Chytla ho totální panika…
Auto se rozjelo a plnou rychlostí narazilo do stromu.
„The sky is turning upside down… I turn the wheel around…“ poslední slova z rádia, než bylo umlčeno stejně tak, jako Billův křik a auto se obrátilo střechou dolů.
Tom při téhle myšlence stuhnul… Je to všechno jeho vina… Už pár měsíců se s toho obviňuje… Proč nemohl jít koupit tu zmrzlinu on? Proč sakra nemohl umřít raději on, než by se měl takhle kvůli milovanému dvojčeti trápit? Proč ho musel poslat po pitomou zmrzlinu? Z těch otázek se mu dělalo hodně špatně… Chtělo se mu zvracet nad samým sebou…
Ale zase, když o tom tak přemýšlel, bylo správné, že trpěl. Zasloužil si to. On za to všechno mohl, tak teď za to platí. Nese tu hroznou bolest. Ne bolest svou, ale bolest svého bratra. Strach o svého bratra, ne o sebe.
“ A, Billi! Jsem takovej magor!“ Jeho horký dech přejel po Billově kůži, alespoň na pár vteřin ji zahřál.
Nebylo to ale k ničemu… Billovo tělo bylo bez života už hodně dlouho… Každý říkal, že to nemá význam, ať už Tom podepíše to odpojení od přístrojů. Ale on ne… Věděl, že bratr chtěl, aby ho odpojil, aby se už netrápil… Ale Tom byl sobec… Nedokázal by přežít to, kdyby Bill ležel dva metry pod zemí.
Když na to pomyslel, draly se mu do očí slzy znovu a znovu, a jeho zoufalé vzlyky tlumila Billova dlaň.
„Prosím…“ zašeptal. „Bráško… Prosím, prober se! Probuď se, pojď zpátky za mnou…“
Tom to vydrží. Počká, až se Bill probere a všechno bude zase v pohodě.
Tiché zaťukání na dveře. Tom neodpovídal. Dál vzlykal do Billovy dlaně a šeptal mu, že bude všechno dobré, až se probudí.
„Dobrý den, Tome.“ Do pokoje vešel doktor, ten, který je navštěvoval nejčastěji. Byl hodný a příjemný.
Tom neodpovídal. Jako vždycky.
„V jídelně se pro pacienty podává večeře, je tam hodně jídla i pro vás. Nechcete se jít najíst?“
„Ne, já tu musím být. S Billem. On se probudí. On se vrátí. Bude nám dobře,“ opakoval. Pokaždé na každou otázku měl Tom tuhle odpověď. Nic jiného neříkal, akorát Billovi.
Ježiš, to je štrašne smutné. dúfam že sa Bill prebudí a že bude v poriadku. Tomam mi je lúto, hlavne to že si to dáva za vinu. KRáSNE A SMUTNé, RýCHLO DALEJ.
Snad se Bill brzy probudí…nádherný začátek x)
jaj málem sem se u toho rozbrečela ale jinak povídka vypadá a je krásná strašně se těšim na další dílek 🙂
Začíná to pěkně smutně, doufám, že se Tom splnění svého vytouženého přání dočká =)
"Jediné, co Billa udržovalo při životě, byly přístroje, které za něj dýchaly a dodávaly mu potřebné živiny.
A jediné, co udržovalo Toma při životě, byl Bill"…to bylo krásně řečeno a taky to řeklo úplně všechno…♥♥♥
Je to zajímavé, ale hlavně se musí probrat, prostě musí … Tato povídka bude ještě zajímavá hodně, tak šup další
Že neumře.