Dreamer’s dream 4.

autor: Spook Bree

Dokázal jsem to… Pomyslím si. Byl jsem labuť? Něžný létající pták, který  je hudba? Ne… pořád jsem to byl já. Pořád to nebyl tanec. Ale já se vylepším. Budu tanec. Lidé budou tleskat. Půjčovat si kapesníčky a já budu to, pro co žiju. Snil si Bill.  

Mezitím došel k malé kavárně. Moc lidí tam nebylo, což se mu líbilo. Vešel dovnitř. Pozdravil. Objednal si latté a marlenku. Potom si šel sednout ke stolku u okna. Aby mohl pozorovat padající barevné žluté listí. Podložil si hlavu dlaněmi a pozoroval zpoza skla život. Listí, které padalo z unavených stromů a barevným kobercem krášlilo zem. Nějakou starou paní, která se svým pejskem pomalu šla. Bill nechtěl myslet na to, jaké to bude, až bude starý. Bill i občas litoval, že není malé bezstarostné dítě, které nevnímá tak silně děsivé věci, děsivé lidi a vše, co Bill viděl, bál se toho a vnímal to. 

K Billovi se dostal dortík i latté. K tomu navíc byl obdarován sladkým úsměvem brigádnice. Lehce jí ho oplatil a pak se zase začal se dívat z okna. Netušil jednu věc. Jednu osobu, která se přibližovala. K Billovi sedícímu na barové stoličce u kulatého malého stolku. Naproti Billovi byla prázdná stolička, která už dlouho prázdná být neměla. Bill zasněným pohledem pozoroval podzimní dobu a poté byl vyrušen.  

„Ahoj. Můžu si sednout? Já vím, že můžu. Díky.“ Posadil se černovlásek s copánky, šátkem na hlavě a s volnějším oblečením, ve kterém by Bill zaniknul. Bill na tohle nebyl zvyklý. Lidi se mu spíše vyhýbali. Rozhlédnul se. Bylo tu tolik prázdných stolků. Proč šel k němu? Proč se na něj tak divně dívá? Proč se Bill cítil nesvůj?

„Ehm… ahoj… no… okey.“ Vykoktal ze sebe Bill a sedícího kluka naproti němu radši ignoroval.

„Tys byl na tom konkurzu, viď?“ nedal se černovlásek s copánky, který si hrál s ozdobou ve rtu a sledoval černovláska, který na něj, snad vyděšeně koukal.

„Jo, byl…“ málem šeptnul Bill. Chtěl, aby si ten kluk sednul jinam. Chtěl pozorovat podzimní život. U kluka s copánky tomu bylo naopak. Chtěl si s tím klukem povídat. Chtěl o něm vědět vše a nic. Nic a víc. Pozoroval ho a rozhodl se, že si nepřesedne.

„Já jsem Tom… viděl jsem tě tam.“ Usmíval se pořád chlapec s copánky.

„Bill.“ Vydechnul Bill.

Tom seděl a koukal na toho kluka. Pak mu lusknul před obličejem. Těsně před jeho očima. Bill se lekl, že málem spadl ze své židličky. Teď se teprve věnoval Tomovi. Koukal na něj tak nějak trochu naštvaně, zmateně. Bill netušil, že ho někdo takhle vyruší. Bylo to, jako byste poslouchali pohádku na gramofonu a gramofon se seknul na dlouhou dobu a vy jste zapomněli, co bylo předtím. Vyrušil vás ze zasnění do té pohádky drkavý zvuk. Tom se culil a koukal na Billa. Bill koulil očka nechápavě na Toma. Bylo ticho, až na cinkání lžiček o hrníčky jiných lidí.  

„Jsem rád, že tě vzali.“ Přerušil ticho Tom, upírajíce svůj pohled do Billových očí. Ten s nimi ucuknul a trochu se ošil.

„Děkuju…“ začervenal se. Byla to pochvala na jeho tanec? Nebo na něj? Jak to měl Bill brát? Jakoby opatrně se kouknul na černovláska s copánky. Jako by se bál, co najde v jeho tváři. Ale bát se nemusel. V Tomově tváři byl jen tichý úsměv a oči, které Billa pozorovaly. „Jak to víš?“ Zeptal se Bill, koukajíc do svého latté a potom z něj usrknul.

„Byl jsem jeden z porotců.“ Zazubil se Tom na Billa.

Bill začal kuckat. Vyvalil oči na Toma.

„Jsi učitel?“ těkaly oči po Tomovi. Ten zavrtěl hlavou.

„Ne… jsem hlavní tanečník.“ Usmíval se Tom na Billa. Ten chvilkově pootevřel ústa. Pak je zase zavřel. Dal si do pusy kousek dortíku a pomalu ho žvejkal. Tak to je něco jako Billův kolega? Pomyslil si Bill, prohlížejíce si Toma. „Ty jsi druhá hlavní tanečnice.“ Zazubil se Tom. Nedělal vlastně nic jiného, než že jen pořád Billa udivoval.

„Ale já jsem kluk.“ Koukal Bill na Toma.

„Shodli jsme se tak potom, cos odešel. Budeš v té roli úžasnej.“ Usmíval se Tom pořád na Billa.

„Aha… tak díky za podporu.“ Usmál se cukavě Bill a celý červený se radši díval jinam. Věděl, že ho Tom neustále pozoruje. Bylo to, jako by na vás úchylný parazit čekal v noci. Jenže Toma jste se bát nemuseli. Vypadal tak mile.

Bill beze slova usrkával své  kafe a občas si dal kousek dortíku. Tom ho pozoroval. Bill ho zaujal. A to velmi. Připadal mu tak čistý a jemný. Jako malířovo bílé plátno. Bill se celou dobu červenal a byl zticha. Styděl se. Pokaždé v přítomnosti někoho, jako byl Tom, byly jeho tváře jako růžičky. Tom se odvážil pohladit to zasněné štěňátko. Chtěl se dotknout jeho alabastrové křehké ručky. Tiše a opatrně natáhnul ruku k té Billově. Dotknul se jí jen na pár vteřin a Bill se vylekal a málem vyskočil. Koukal na Tomovu ruku a pak na Toma. Tom byl na rozdíl od Billa klidný a s úsměvem Billa pozoroval.

„Já já já… tohle… já už budu muset jít. Máma má něco… já mám něco.“ Koktal Bill, zvedajíce se. Tom ho překvapeně pozoroval.

„Černovlásku?“ kouknul Tom na Billa a ten se zaseknul. Bylo to na něj? Tom na něj koukal. Ano, asi bylo. Najednou měl Bill před očima záblesk jejich společného tance. Zatřepal hlavou. „Můžu tě kousek doprovodit?“ usmál se Tom na Billa a Bill jen vykulil svá očka.