autor: Rachel
Join me in…
Bill:
Unaveně přetočím hlavu na příjemně měkkém polštáři a ospale procitnu hned, jakmile na tváři ucítím teplé pohlazení, jež mi věnovaly první ranní paprsky vycházejícího slunce. Usměji se a prsty si protřu probouzející se víčka, na kterých sen zanechal jen poslední stopy a zmizel s prvním zamrkáním mých řas. Pootočím se na bok a nastavím tak teplu slunečních paprsků již celou svoji tvář. Netrvá však dlouho a mé myšlenky se od snů opět vrátí ke včerejšímu večeru.
Stále ještě plně nemohu uvěřit tomu, co se stalo. Stále ještě se bojím si přiznat, že něco takového by mohla být pravda, že se mi to jen nezdálo. Stále ještě nemohu uvěřit tomu, že osobou, jež mi říkala ta něžná slova plná lásky, byl právě Tom, právě mé dvojče, moje druhá polovina.
Nikdy jsem o téhle jeho skryté stránce nevěděl. Když jsem jej tenkrát před dvěma lety přestal vnímat jako bratra, nýbrž mě začal přitahovat jako muž, stále jsem jej viděl tak jako předtím, takového, jaký doopravdy byl. Namachrovaný frajírek, který bez sexu nevydrží ani týden, u všech má obdiv a uznání, a když chce, všichni mu leží u nohou. Je egoistický, má velmi rád sám sebe a k nějakým emocím jej nic neváže, nezáleží mu na citech ostatních… a už vůbec ne na něčem tak směšném, jako je láska.
A najednou… najednou přede mnou seděl někdo úplně jiný, úplně jiný Tom, který se ani v nejmenším nepodobal tomu namyšlenému, sebestřednému bossovi z dřívějška. Tento Tom seděl přede mnou, držel mě za ruku a tichými slůvky, něžnými dotyky a malými, jen nesmělými polibky mi, vyznával lásku.
Když jsem večer ležel v jeho náruči, nechal se hladit jeho teplými dlaněmi všude po svém těle, vdechoval jeho nezaměnitelnou vůni a nechával se unášet malými, jemnými polibky, jež mi něžně vkládal do vlasů, teprve tehdy jsem si uvědomil, jak moc jsem mu svou nerozhodností nevědomky ublížil. Jak moc hloupý jsem ve chvíli, kdy mi šeptal svoje vyznání, byl. O čem jsem chtěl ještě přemýšlet? V čem jsem se chtěl rozhodovat? Proč jsem mu neodpověděl hned? Že pro mě znamená mnohem víc než jen pouhý bratr, to jsem věděl už dávno. Jenže v okamžiku, kdy mi dal najevo své city, jsem tím byl tak rozčarovaný, že jsem jednoduše na všechno zapomněl.
A přitom jsem jej již dávno přestal vnímat jen jako své dvojče. Fyzicky se to stalo před dvěma lety, kdy mě začal přitahovat jako muž, avšak psychicky jsem náklonnost k němu pocítil teprve před několika dny. Až později jsem si uvědomil, že Tom byl na tom téměř úplně stejně jako já. Celé ty dny, co se o mě staral, jsme trávili jen a jen spolu. Dělal pro mě všechno, co jsem byl do doby mé nehody zvyklý dělat sám, splnil mi každé přání, které přečetl v mých očích. Až teď mi začínalo docházet, proč to všechno dělal. Ano, protože mě miloval.
A já si toho nevšiml. Zůstal, když všichni ostatní odešli, vzdal se tolika věcí, které miloval, a to jen proto, aby mi mohl být nablízku. Nebýt něho, nikdy bych nebyl tam, kde jsem teď. Jak jsem si jen mohl myslet, že tohle všechno dělá ze soucitu a z bratrské povinnosti? Pocitům, které ve mně jeho blízkost a letmé doteky vyvolávaly, jsem nevěnoval pozornost. Když jsme včera odpoledne leželi ve sněhu a on mi šeptal, jak moc jsem krásný, a prsty něžně hladil moji tvář… byl to jen další z mnoha způsobů, kterým se mi snažil říct, jak moc mě miluje. Jak moc byla křehká hranice mezi bratrskou láskou a tou mileneckou…
Včera večer, když mi řekl o svých citech ke mně, moc dobře věděl, co tím riskuje. Riskoval to, že mě kvůli svým citům, jež ke mně nikdy neměl cítit, ztratí. A přesto to udělal. Udělal to, k čemu já jsem se neodvážil celé ty dva roky a na co jsem neměl odvahu ani pomyslet. Teď však vím, že přišla moje chvíle. Nechci ji déle oddalovat. Nemám důvod ztrácet čas, ne teď, když vím, co mé srdce cítí.
Pomalu odhrnu peřinu dolů a naučeně spustím nohy z postele. Za ty tři týdny, co jsem slepý a nevidím, jsem se díky Tomovi naučil chodit a orientovat se pomocí rukou téměř po celém domě. Avšak tam, kam nyní opatrně směřují mé kroky, jsem ještě nikdy takhle nebyl…
Tiše za sebou zavřu dveře svého pokoje a jakmile dlaní nahmatám stěnu po mé levé straně, opatrně udělám několik krůčků vpřed… až ke dveřím na konci chodby. Usměji se, pomalu zatahám za kliku a co nejtišeji jako myška vcupitám dovnitř.
Nezdržuji se zbytečným zavíráním dveří, raději se snažím rychle zorientovat a podle předmětů, obklopujících moji osobu, alespoň trochu rozpoznat, kde jsem. Stačí však jen tiché, spokojené oddechování, jenž se ke mně po chviličce ticha doline, a já jistojistě vím, že jsem se nespletl. Pomalu, opatrně popojdu pár krůčků vpřed… a když dlaněmi nahmatám postel, podvědomě se usměji. Jsem tam, kde jsem si přál být… avšak k mému cíli a vytouženému objektu mi chybí už jen malý kousek.
Pohodlně se usadím na prázdné místo na polštáři a na mé rty se vkrade malý úsměv hned, jakmile se bříška mých prstů jen letmo dotknou něčeho tenkého, hebkého a spleteného, něčeho, až nápadně se podobajícího černým, lesklým copánkům cornrows. Usměji se a dlaní jen opatrně sjedu na jemnou, jistě ještě spící tvář.
„Tome… Tomi, vstávej,“ zašeptám co nejtišeji a s úsměvem prsty přejedu po jeho lícní kosti. Odpovědí je mi tiché, protestující zakňourání… a nato vyděšený, strachem poznamenaný hlas.
„Bille… proboha, kde ses tu vzal? Jak jsi sem přišel? Nestalo se ti nic? Jsi v pořádku?“ tisíce otázek se ke mně donesou rychlostí blesku během zlomku vteřiny a já teď jen marně přemýšlím, na kterou z nich odpovědět jako první. Musím se pousmát. Tohle je prostě typický Tom. Starostlivý, pečující a ochraňující bráška.
„Jsem v pořádku, nic mi není, jen jsem chtěl jít za tebou a… probudit tě,“ usměji se při představě, jak rychle se asi Tom musel probrat, když mě uviděl zničehonic sedícího vedle něj. Podle jeho odezvy mu však moje hravá odpověď jen tak nestačila.
„Opravdu? Opravdu jsi v pořádku, Billy?“ optá se netrpělivě a dlaní mě konejšivě hladí po rameni, jako bych právě prožil něco strašného. Usměji se a přikývnu… až jeho dotek na mém rameni mi připomene důvod, proč jsem sem vlastně přišel.
„Mám jedno přání,“ zašeptám do ticha a cítím, jak mi z Tomovy blízkosti a jeho něžného, nesmělého hlazení mé dlaně začíná naskakovat husí kůže. Jemně se dotkne mé dlaně a dá mi malým pohlazením najevo, že mi naslouchá a chce mi mé přání splnit. A já chci, aby mi jej splnil. Po ničem jiném netoužím víc.
„Polib mě, prosím,“ tiše, jen nesměle vyslovím své přání a v duchu jen netrpělivě očekávám jeho reakci. Cítím, jak jeho ruka trošku ustrne v té mé a jeho tichý výdech se na okamžik zadrhne.
„Smím?“ špitne a nejistě se mě tak ptá o svolení, jako by se sám bál udělat první krok. Nedivím se mu. Vím, že po včerejším večeru jsem od něj mohl očekávat podobnou reakci… a právě proto mu chci jeho nejistotu vyvrátit. Nechci už nikdy, aby ke mně přistupoval s touhle nejistotou a otázkami, tolik zbytečnými. Pomalu jej chytnu za ruce a sevřu je v těch svých.
„Ano, smíš. A už nikdy se mě nemusíš ptát, jestli smíš,“ odpovím a nedokážu potlačit nesmělý úsměv, jenž se s mými slovy vkradl na mé rty.
„Co to znamená?“ jeho otázka je nesmělá, tichá, a přesto zní mým uším tolik roztomile, jako by se chtěl jen ujistit v tom, co jsem mu svým malým přáním naznačil. Určitě se usmívá, poznám to z jeho hlasu. I já se musím pousmát.
„To, že jsem se rozhodl,“ odpovím popravdě a dlaní pomalu sjedu na jeho paži, lehce jej po ní hladíc. Cítím jeho tiché nádechy a výdechy, jeho teplo, sálající z jeho těla… i jeho prsty, jimiž teď něžně uchopí moji tvář. Pomalu ji natočí k té své a jen nesměle vtiskne na mé rty první něžný polibek.
Tom:
Tiše vydechnu a vášnivě vsaju jeho spodní ret mezi ty své. Nebrání se, ba naopak. Oplácí mé polibky ještě toužebněji a nevědomky tak rozehřívá každou částečku mého těla. Jak dlouho jsem na tohle čekal? Jak dlouho jsem si tohle přál? Od včerejšího večera a našeho prvního polibku uplynulo jen pár hodin, přesto mám pocit, že jsem ty měkké, narůžovělé polštářky nelíbal snad celou věčnost.
„Odpusť… odpusť mi prosím ten včerejšek, j-já…“
„Ššš, neomlouvej se. To nejdůležitější přece je, že jsi se mnou. Už navždy budeme spolu, slibuju,“ zašeptám do polibku a jemně otřu své rty o ty jeho. Vím, že má slova jsou pravdivá, nikdy jsem si ničím nebyl jistý jako právě tímhle. Jeho rty se od těch mých pomalu odpojí, cítím, jak opře své čelo o to mé.
„Nechci, aby to někdy bylo jinak,“ šeptne a lehce mě líbne na nos. Usměji se nad tím roztomilým gestem a stulím si jej do své náruče, naslouchajíc jeho spokojenému vrnění a pokládajíc malé polibky do jeho uhlově černých, hebkých vlasů.
„Tak, hotovo,“ usměji se a odložím poslední líčidla na stolek v obýváku, který se jen prohýbá pod samými kosmetickými přípravky a serepetičkami, na které si můj bráška potrpí. Kouzelně se usměje, zamrká dlouhými, hustými řasami, které jsem mu tak pracně namaloval, a uvelebí se v mé náruči.
„Povídej mi něco,“ zaškemrá a s hlavou, nyní již položenou v mém klíně, si jen tiše pohrává s lemem mé košile, který se mu dostal do prstů. Na okamžik se zamyslím… a nato sklopím svůj pohled k ležícímu Billovi.
„Kam jdu, na tvůj úsměv myslím stále, má mysl je okouzlena pohledem tvým. Možná neměla láska přijít tak náhle, jak si mé srdce teď poradí?“ s úsměvem zašeptám ta známá slova a jen něžně odhrnu pár uhlově černých pramínků z Billovy tváře. Odpovědí jsou mi dvě zmatené, vystrašené hnědé oči, které jen nevědomky okamžitě vzhlédnou k těm mým.
„Odkud to znáš?“ zeptá se první otázku, která mu přišla na jazyk, a jen vyděšeně mrká svýma nádhernýma čokoládovýma očima. Usměji se a prsty jen klidně přejedu po jeho vystrašené tváři. Jako by má slova právě odhalila tajemství, které se Bill pokoušel tak dlouho skrýt.
„Z tvého deníku,“ odpovím popravdě, Billova náhlá reakce mě však jen ujistí v tom, že jej moje slova ani v nejmenším nenechala klidným. Rychle se vymrští do sedu a jen poplašeně zamrká.
„A-ale… j-jak… p-proč…,“ vykoktá vystrašeně, mohu vidět, jak se mu nervozitou třesou ruce a chvěje jeho spodní ret. Něžně vezmu jeho dlaně do těch svých a zhluboka se nadechnu.
„Omlouvám se, nechtěl jsem se do něj dívat a věř, že jsem to neudělal úmyslně, nikdy bych si nic takového nedovolil. Ten večer, kdy jsem tě spícího nesl uložit do tvé postele, jsem jej však poprvé zahlédl na tvém psacím stole, byl jsem zvědavý, co to je. Nahlédnul jsem dovnitř, i přesto jsem ale potom měl výčitky, za které mi to vůbec nestálo. Přečetl jsem si jen několik básní, tohle však byla ta jediná, kterou jsem doopravdy pochopil. Psal jsi moc hezky, ale ty básničky jsem vůbec nemohl pochopit, jsou tak složité,“ zavrtím hlavou a jen nesměle vzhlédnu k Billovi, sedícímu teď přede mnou. Vypadá o něco klidněji než ještě před chvílí.
„Bylo to jen pár básní, do kterých jsem dal své nejhlubší city. Napsal jsem to tak složitě, nechtěl jsem, aby kdokoli jiný než já pochopil jejich význam. To by pro mě znamenalo to nejhorší,“ jeho hlas se ke mně doline tichý, tak zvláštně zbarvený. Co myslel tou poslední větou? Bylo to snad opravdu něco, o čem se nesměl nikdo nikdy dozvědět?
„O kom byly ty básně?“ otázka, jež mě pálí na jazyku již dlouho, si samovolně najde cestu ven z mých rtů a já se jen v duchu fackuji za svou zvědavost. Pochybuji, že mi Bill na moji otázku odpoví, je až příliš osobní na to, abych na ni mohl znát odpověď. Přesto nyní vzhlédnu k jeho tváři, pozoruji, jak se jeho pohled upře do prázdného místa před sebou a on se na okamžik odmlčí. Čekám teď od něj všechno, dokonce i to, že mi vynadá za moji troufalost… jeho odpověď je však úplně jiná, než jakou bych ji mohl očekávat.
„O tobě.“
autor: Rachel
betaread: Janule
Skončilo to úžasně 🙂 Těším se na Tomovu reakci
Mám hrozně ráda, jak u kluků popisuješ emoce,
úplně se do toho vžiju 🙂
Krásný dílek 🙂
To bylo krásné…♥
I když slovo krásné zdaleka nevystihuje skutečnost.
Nádhera, jak si Bill uvědomil, že se nemá čeho bát a že si má vzít to, po čem ve svém životě nejvíce toužil. Ta touha ho vedla na cestě do Tomova pokoje…
A když Tom citoval verše z Billova deníku, to se Bill tak vyděsil, až mi ho bylo, chudáčka, líto, ale potom poznal, že se nemá čeho bát, protože jestli měl někdy někdo ten deník najít a číst, pak to byl určitě Tom, protože právě jemu byla všechna ta krásná slova a myšlenky určeny =)
Teď jsem zvědavá na Tomovu reakci na Billovo přiznání, myslím, že teprve teď plně pochopí, jak je to pouto mezi nimi silné a pevné a že tady bylo vždycky, odjakživa, jenom ho neviděli…
Prostě opět úžasný díl, stejně jako celá povídka =)♥♥♥
Rachel, už jsem jednou měla podobné pocity u čtení povídky, ale tohle je snad ještě silnější. Já mám skutečně pocit, že čtu překrásnou poezii a ne příběh. Ty umíš vždy najít ta správná slova, která jsou tak něžná, a spojíš je neopakovatelným způsobem, který mě nakonec naprosto okouzlí.
Mrazilo mě dnes několikrát, je to ale to krásné mrazení… Když jsi vzpomenula okamžik, kdy byli venku ve sněhu a připomněla jsi, že tehdy promluvilo Tommyho srdce k Billovi. Jsem šťastná, že ho uslyšel. Ten okamžik tehdy byl tak silný, že jsem musela na chvíli přestat číst. Byl tak mocný! Pak samozřejmě polibek, to samo o sobě sice bylo krásné, ale ještě víc se mi líbilo, jak Billovi dal opět Tommy polibky do vlasů…protože to neudělal poprvé. Jde o jeho milující projev Bilovi. Jsem ráda, že Bill řekl Tommymu, že už se ho nikdy nemusí ptát na svolení. Taky je šikovný, jak se zorientoval, i když na tom má největší zásluhu opět Tom. A jak se hned staral, aby byl Bill v pořádku…sladký moment.
Další překrásná část byly verše, jakmile jsem je začala číst… jen jsem si myslela, že už spíš Tommy pochopil, když o nich začal mluvit. Pak mi došlo, že chce mít jasno. A Billova odpověď na Tommyho otázku – awww – nemůžu jinak, než že zase slzím. Krása.♥♥♥
A Rachel, ty jsi se minule omlouvala, přitom vůbec nemáš proč! Samozřejmě si musíš plnit své povinnosti, to je jasné a já ti jen chci ještě popřát, ať se ti ve škole daří!
[3]: To je milé, děkuju moc. Omlouvám se a myslím, že oprávněně, protože vím, že tady na to ty lidi čekají a nechci, aby jsi ty a ostatní tady neměli další díl na úkor toho, že mě učitelé zaměstnávají poslední dobou až moc. Děkuju za povzbuzení, budu se snažit tebe i ostatní nezklamat. Opravdu si tvých komentářů moc vážím 😉
Dokonalé ! ♥
Nepoznám žiadnu inú poviedku v ktorej by boli krajšie popísané ich city ako Love and Death 🙂
Billova prosba bola krásna a som rada že Tomovi už povedal ako sa rozhodol a nepreťahoval to 🙂
Teším sa na ďalší diel a som zvedavá ako Tom zareaguje na to že tie básne sú o ňom 🙂
Neskutočne moc sa mi páčilo ako Tom odrecitoval ten kúsok z Billovho denník , to bolo neskutočné ♥♥♥ úplne som sa do toho zaláskovala 🙂