autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Probudilo mě, jak se mi hýbala postel pod tělem. Ježiš, co ten šváb zas dělá. Zabručím a otočím se. Uslyším Billův hlas. Bill se převaloval a trhal se sebou, pořád naříkal a říkal něco jako: „Ne, nech mě.“
Otevřu jedno oko a chvíli ho pozoruji. Je celý zkroucený a kryje si obličej. Mám dnes chuť být škodolibý. Pořád naříká, prosí a začíná tiše plakat. Vyhrabu se z peřiny, protřu si oči a sednu si nad něj. Pro sebe napočítám do tří a hlasitě mu tlesknu přímo před obličejem. Bill sebou cukne a prudce otevře oči. Haha. Koukne se na mě a pak si oči trošku promne.
„Mm, Tome,“ řekne jenom rozespale.
„Dobré ráno. Co se ti prosím tě zdálo, žes tak fňukal?“ zeptám se se zájmem. Určitě se mu zdál tvrdej sex. Jak mu ho cpu pořádně do zadku. Ohh…
„Ránko,“ brebtne a otře si obličej. „Já nevím, někdo mě honil a pak bil. Viděl jsem zase jeho obličej,“ řekne znepokojeně. To tu dlouho nebylo. Stáhnu obočí a nakrčím nos.
„Neboj se. Ten magor už to vzdal. Jsem tu jenom já a ty. Jsme ve Vegas a pojedeme do Grand Canyonu,“ řeknu s úsměvem, abych mu zlepšil aspoň trošku náladu.
„Já vím. Byl to jen hloupej sen. Promiň mi, že jsem tě vzbudil,“ protáhne se. Podivím se.
„Jak víš, že jsi mě vzbudil?“ pozvednu nechápavě obočí.
„No, myslím si to,“ šeptne.
„Proč si to myslíš?“ zeptám se. Oh, miluju hru na „proč“.
„Protože jsem asi byl moc hlasitý a probudilo tě to. Tak jsem si myslel, že jsem tě vzbudil.“ Hm a na co se teď zeptat. Zas mi zkazil hru, sakra. Usilovně se zamračím, jak přemýšlím, čeho se v té větě chytit. Po chvíli mě to napadne.
„Proč jsi byl tak hlasitý?“
„Tome,“ svraští obočí. „Ten sen, prostě… spal jsem, byl jsem hlasitý ze spaní. V tom snu to nebylo nic příjemného.“
„Proč to nebylo nic příjemného?“ optám se a stále se tvářím naprosto vážně, i když mám tendenci se rozesmát. Dělám tu ze sebe totálního debila. Bill už se na mě podívá trošku podivným pohledem a pak sklopí oči.
„V tom snu mě znásilňoval,“ řekne tiše. Hm, skvěle. To už je podruhé, co mi zkazil hru. Povzdechnu a poposednu níž, abych mu netlačil na břicho. Sklouznu do jeho klína a jelikož spal nahý, dělí nás jen prostěradlo a moje boxerky.
„Ale Billy, notak. Proč by to dělal?“ pohladím ho po tváři. Oh ano, jsem pyšný, že tam mám „proč“. No jo, já vím, že to zní v tuhle chvíli hnusně, ale nechci mít od rána hned špatnou náladu, tak se to snažím obrátit v žert jako obvykle. Zastřelte mě za to, no. „Navíc… byl to jen sen, hnusný sen. Přese mě se nedostane, hm.“
„Proč by to dělal? To řeším od té doby, co…“ zasekne se. Ty vole. A nálada je v háji. „Prostě od té doby, co to s ním všechno začalo. Já vím, že ne. Byl to jen sen, nic víc,“ oddechne si. Chvíli mlčím a jen ho sleduji, až se na něj opatrně položím a obejmu ho. Začnu si hrát s jeho rukou a prsty. Nevím proč, ale teď se mu do očí dívat nechci.
„Když ses zasekl, myslel jsi tu noc, jak jsi domů přišel ubrečený, viď…“ zašeptám. „Řekni mi, co se stalo, Bille… Prosím…“
Bill ale jen zavře oči a jeho výraz ztuhne.
„Ne, já… nechci o tom mluvit. Nikdy jsem ti to říct nechtěl. Stejně, je to už pryč,“ snaží se z toho vyvléknout. Zvednu hlavu a smutně se na něj podívám. Když si vzpomenu na tu noc, jak přišel celý uplakaný a zmlácený, nálada mi klesne ještě víc.
„Řekni mi to, prosím… Říkáme si, Bille, přece všechno. A… já… mám přece právo to vědět,“ podívám se mu krátce do očí a pak skloním pohled.
„Dobře, ale ono to tak lehce asi nepůjde. Je mi zle ještě teď, když si na to vzpomenu,“ chytne mě za ruku a kouká se z okna. „Šel jsem už skoro domů. Vzal jsem to tehdy ke staré továrně, až za město. Šel jsem tou zkratkou, kolem parku domů. A tam mě chytil. Jako by to měl snad vyčíhané, kdy tam budu. Jako kdyby věděl, že půjdu zrovna tam tudy.“ No jistě, to má ve zvyku. Psychopat zasranej.
„A potom?“ zašeptám a jemně ho při tom hladím po paži.
„Zatáhnul mě někam do křoví. Nikde nikdo hlavně nebyl, a to pro něj byla skvělá situace. Začal se po mně sápat, snažil se mě líbat, ale já ucuknul. Když mi začal sundávat oblečení a dotýkat se mě, začal jsem se víc bránit a on mě za to zbil. Ran padlo několik. Nakonec jsme oba skončili na zemi a on se o mě začal třít. Říkal mi samé nechutné věci a… pořád se snažil mi rozepnout džíny. Dotýkal se mě všude a pořád… Byl tak zvrácený. Já pořád jen křičel, brečel, naříkal. Když jsem na něj začal být sprostý, udeřil mě i do hlavy a prostě mě dál bil. Potom ani nevím, jak se mi povedlo utéct. Běžel ještě za mnou. Znovu mě chytil a tiskl mě k sobě a líbal mě na krk. Kopnul jsem ho do lýtka, do té kosti. A utekl jsem,“ celou dobu tiše šeptal. Z jeho očí se ven vydraly slzy. Marně se je snažil krýt. Bohužel ani to, jak se rozechvěl, nedokázal schovat.
„Bože…“ vydám ze sebe a polknu. Pevně stisknu oční víčka k sobě a snažím se zhluboka dýchat, ale moc se mi to nedaří. Jak to vyprávěl, všechno jsem skoro živě viděl před očima. Chce se mi brečet, zvracet, a hlavně toho zmrda chci zabít. Provleču pod ním ruce a oba nás posadím. Schovám ho ve svém náručí, jako by ho snad mohla ochránit před vším, ale já sám vím, že před vším to nedokážu, i když bych si to moc přál. Ale každopádně se o to budu snažit. Budu ho chránit vlastním tělem. Jen se ke mně schoulí a ani nedutá. Začnu ho hladit po vlasech a zavřu oči. Mému andílkovi už nikdy nikdo neublíží. Nedopustím to. Nesmím.
„Promiň. Já… neměl jsem to chtít vědět a ptát se tě na to,“ omluvím se provinile. Už na to nemyslel a já mu to zas připomněl. Zase se bude kvůli mně trápit.
„To nic,“ pošeptá. „Je… je dobré, že to víš.“
„Ano, je to dobré. Ale kvůli mně na to znovu musíš myslet a zase se budeš trápit,“ povzdechnu a stále ho prsty jemně hladím po vlasech a šíji.
„Nezapomenu na to nikdy. Ale můžou se stát i horší věci. Je to v pořádku,“ uklidní se trošku. Nic na to neřeknu. Opravdu nesnáším, když se trápí, ale má pravdu. Mohou se stát ještě i horší věci.
Dlouho jsme tam jenom tak v objetí tiše seděli, občas si něco tiše řekli, ale nic víc. Pak jsem si to mé milované stvoření odnesl do koupelny, kde jsme se společně vysprchovali a vykonali ranní hygienu. Po čemž jsme se oblékli a šli na snídani. Už jsem neměl škodolibou náladu, ale náladu totálně na hovno. Když jsme si zase sbalili těch pár věcí, co jsme vybalili, vydali jsme se zase na cestu. V autě bylo poměrně ticho. Panovala podivná nálada a atmosféra. Neměl jsem se ho na to ptát. Idiote, idiote.
Vyjeli jsme z Vegas a já se držel stále na dálnici, byla to patnáctá.
Asi po hodině cesty se Bill prudce napřímil.
„Tome, já mám problém,“ řekl a křížil mírně nohy. No to snad ne.
„Hm?“ všímám si silnice.
„Prosím tě, nemohl bys někde zastavit? Mně se chce… ehm čůrat.“ Proboha. Zhluboka se nadechnu a vydechnu.
„Před deseti minutami jsem se tě ptal a tos řekl, že se ti nechce,“ snažím se mluvit klidně.
„No, já vím, ale na mě to prostě přišlo. Prosím tě, co nejdřív někde zastav, protože já se jinak pochčiju,“ řekne celkem vážně.
„Před pěti minutami byla benzínka,“ poznamenám. „A já se tě ptal!“
„Ale mně se chce teď. Prostě to na mě teď přišlo,“ řekne bezmocně.
„Nemáš tak chlastat,“ poukážu na jeho prázdnou flašku od pití. Hlavou mi okamžitě blikne nápad.
„Tome, prosím!“
„A nevíš, kde tady na dálnici asi mám tak zastavit? Nemůžu tu stát jen proto, že si mladej Kaulitz usmyslel chcát,“ rozhodím rukama a zas chytnu volant. „V nejhorším se vychčiješ do tý prázdný flašky.“
„No tak to se teda nevychčiju do tý flašky. Zkus si to ty. Prosím, prostě někde sjeď, jak to bude možné. Nebo se mám vychcat snad z otevřenýho okýnka?“
„To nezní tak špatně. Asi ti nic jiného nezbude,“ řeknu. Kdyby jen věděl, jak moc se mu chci posmívat, tak by ho kleplo. Jen ať se třeba pochčije. Já se ho ptal.
„Zřejmě bych ti měl do auta pořídit bažanta,“ řekne se smíchem. Blbec. Ale to se pak chytí rukama mezi nohama a zatlačí. „Oh, já to nevydržím.“
„Opovaž se mi to tu pustit na moje kožený potahy!“ varuju ho.
„Tvoje kožený potahy… A co můj močák?“
„Ten je mi ukradenej! Bille, opovaž se…!“ vztyčím výstražně prst. Jestli se tu pochčije, tak ho zabiju.
„Ježiš, tak někde zastav.“
„A nevíš, kde asi? Nikde tu nic není!“ zvýším na něj hlas. „Udělej si na tom ptákovi třeba uzel, ale jestli se pochčiješ, tak tě zabiju, přísahám bohu, že ano!“
„Přeju ti, aby se ti tohle někdy stalo! Je to strašný. Mně je až blbě,“ vzlykne a víc si drží rozkrok.
„Mně se tohle nikdy nestane, protože jsem schopnej se vychcat, když mám možnost,“ zavrčím. On ať se klidně pochčije, ale ne v mém autě. Nebudu mít JEHO chcanky v MÉM autě! Prostě zajedu ke kraji a zastavím. Zapnu blinkry, aby blikaly a odpoutám ho, aby to bylo rychlejší.
„Dělej.“
„Pane bože!“ vykřikne jenom a vyběhne z auta. Ihned zaletí za první křovíčko, které u kraje silnice je a uleví si. Jen kroutím hlavou a představuju si ho, jak tam někde za keříčkem čůrá a má ve tváři blažený výraz. Donutí mě to ke smíchu. Nakloním se a uvidím jeho výraz ve tváři. Vypadá jako by se udělal. Neodolám. Se smíchem vytáhnu iPhone, vyfotím ho a zase ho sklidím. Vypadá to jako by mu ho někdo v tom křoví kouřil. Až se dostanu na net, tak si tu fotku zveřejním na Facebook.
Po chvíli se Bill vrátí. Stále s blaženým výrazem na tváři se posadí a oddechne.
„Děkuju, děkuju, děkuju!“
„Vůbec není zač, Billy,“ mrknu na něj a snažím se nesmát. Kdyby to věděl, tak mě zabije. Zase se vrátím do pruhu a pořádně to rozjedu.
„Zachránil jsi mi život, uvědomuješ si to? A svým potahům taky,“ začne se smát.
„Jistě,“ přitakám a nakloním hlavu ke straně. Koušu si ret, mám nutkání se smát.
„Jo, směj se,“ řekne. „Teď už klidně.“
„V pohodě,“ odkašlu si a stále mi cuká v koutcích.
„Dobře,“ řekne už jen a pohodlně se zase usadí. „Mohl bych si zakouřit? Otevřu si okýnko,“ podotkne.
„…Bille!“ okřiknu ho. „Před 20ti minutami byla benzínka a já se tě ptal, jak na chcaní, tak na kouření, i na to, jestli nechceš pití! A pán si milostivě usmyslel, že nic nechce. Takže teď to vydržíš další dvě hodiny!“
„Ale,“ začne se nadechovat, že něco řekne.
„Mlč,“ utnu ho. „Já se tě ptal. A jestli řekneš, že ne, tak uvidíš.“
„Já vím, že ses mě ptal. A já se ptám teď,“ dělá na mě ty svoje očíčka. Raději sleduji silnici, jinak bych podlehl.
„Zapomeň na to.“ To je jediná moje odpověď.
„Ah, v tomhle tě nikdy nepochopím.“
„Ano, já tebe v tomhle taky. Jasně jsem se ptal, tys řekl, že nechceš ani jedno, tak teď mlč,“ oplatím mu.
„OK,“ řekne naprosto klidně. Sláva. Uvolním se a zase si začnu klidně všímat cesty.
Po chvíli jsem zaznamenal, jak začal prsty nervózně klepat do dveří. Ale neřekl ani slovo. Vydechnu a nechám mu sjet úplně okno.
„Jestli mi tu něco zničíš, tak si mě nepřej,“ zabručím. Nesnáším, když mu ustupuji. Jenomže mě to prostě nutí. Nedokážu mu nic odepírat. Dokážu ho škádlit, ale pak mu to stejně dopřeji, ať je to cokoli a dělá ho to šťastným. Nesnáším to na sobě.
„Co bych ti tu ničil?“ koukne se na mě nechápavě a už si vytahuje cigarety.
„Znám tvoje šikovný ruce,“ pronesu ironicky a ušklíbnu se. „A nebuď drzej nebo ti do toho okna skřípnu rypáček.“
„Nebuď na mě ošklivej,“ pousměje se a zapálí si.
„Myslím, že jsem ti už vyhověl až dost. Takže jestli o mně hodláš říkat, že jsem ošklivej a zlej, tak jdi pěkně do prdele, Bille,“ řeknu naprosto klidně, aby poznal, že nejsem nijak naštvaný.
„Myslel jsem to ve srandě. A děkuju,“ pošle mi pusinku a dál v klidu kouří.
„A nakloň se co nejvíc z okna,“ strčím do něj trochu se smíchem. „Abys mi sem nenafoukal ten smrad.“
„Nemám rovnou vylézt?“ zasměje se a opravdu se trošku povystrčí. „Nebo mám jít na střechu?“
„To bych být tebou nedělal,“ zaklepu rukou do stropu. „Bůhví, kam bys odplachtil,“ cvrknu ho se smíchem do ucha.
„Tos neměl,“ řekne se smíchem. „To si potom teda vyřídíme!“
„Hah,“ uchechtnu se a dál se směju. Bill mi na to už nic neřekne a v klidu to dokouří.
„Tak hele…“ nadechne se pořádně. „Ty a ty tvoje sladký radárky mě taky nechávají chladným, tak nech ty moje uši,“ směje se.
„Hele, nenazývej moje krásný ouška radárkama nebo uvidíš,“ rozesměju se nanovo.
„No to teda budu,“ cvrkne mi do ucha na oplátku také.
„Dej tu pracku pryč, já řídím!“ okřiknu ho se smíchem a strčím mu do ní.
„Nic ti nedělám,“ rychle ruku stáhne. „Mm, včera jsi říkal, že bych ti mohl dělat dost příjemný věci.“
„Mezi to rozhodně nepatří cvrnkání do uší, Bille,“ protočím oči. Jestli se brzy nepostaví, tak si přesedí kabel už napořád.
„A co by se ti tak líbilo?“ šeptne a rukou mi přejede po stehně. Dělá si ze mě srandu? Fakt mi ho chce vykouřit? Vždyť nabourám do svodičů, proboha.
„Ty Bille, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptám se jakoby nic. Však já vím, jak ho znechutit.
„Hm?“ jen se usměje a rukou se mi zastaví na koleně.
„Nepřipadá ti nechutný strkat si do pusy něco, čím někdo chcal?“ koukám stále před sebe.
„Ehm…“ odkašle si a zůstane koukat. Pak vyprskne smíchy. Fajn, no.
„No… ne, že by bylo míň nechutný lízat něco, čím někdo sral,“ prohodím jen tak. Po tomhle ho zaručeně chuť přejde.
„Tome, dost!“ směje se. „A když jsi měl holky, připadalo ti normální, lízat něco ehm… čím chcala?“ řekne a vybuchne smíchy znovu. To je dementek… Fajn, plán asi nevyšel.
„U holky je to jiný. A jinak… chtěl bys zkusit fekál? Chtěl bys někdy ten sex, jak po sobě při tom serou a mažou po sobě hovna?“ Jestli ani po tomhle nepovolí, tak to do toho svodiče naperu dobrovolně. Fuj, takovej humus. Už živě vidím, jak nade mnou Bill klečí a tlačí, až je celej červenej. A teď mi na hrudníku přistane hnědý smradlavý hovno. A začne ho po mně roztírat. AAAAAAA! Fuj! Kurva, Tome, fuj! Ty prase! Blééééh!
„Už ani slovo, nebo jsem s tebou spal naposled,“ zasměje se. „Tohle opravdu nikdy, ne, fuj.“
„Srabe,“ zakroutím pobaveně hlavou a znechuceně se ušklíbnu.
„No, to klidně budu srab, ale do tohohle nikdy nejdu. Přijde mi to prostě nechutný, nelíbí se mi to, nevzrušuje mě to,“ skoro se až oklepe. Buď rád, žes nenahlídnul do mojí bujné fantazie, Billy, buď rád.
„Myslim, že kdyby mi tohle někdo udělal, tak bude po sexu. Týden bych strávil u hajzlu a vyblil si i střeva,“ zasměju se.
„Tak to jsme na tom stejně,“ řekne znechuceně. Aspoň, že tak. Povedlo se mi ho odradit od kouření za jízdy. To je celkem potěšující výsledek. Spokojeně mu položím ruku na koleno a dál si všímám už jenom cesty.
A na konec dílu by se Vám Tom chtěl pochlubit se svým úlovkem. ;D
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Tohle byl zvláštní díl. Takový divný. Tomovy myšlenky bych teda fakt chtěla číst. 😀 To je vůl a prase. Ty jejich rozhovory jsou zničující. A ta fotka…mno, takovou by byl schopen Tom klidně udělat. 😀 😀
Já teda si o sobě myslím, že nejsem zrovna fajnovka, ale ten rozhovor na konci byl vážně nechutný…
Někdy mám pocit, že Tom Billa vůbec nemiluje a že ho ohromně baví ho zesměšňovat a v podstatě i trochu ponižovat, tohle jeho chování nechápu, v jednu chvíli je samá láska a v té druhé…
Ale ta fotka na konci byla super =)
Souhlasim s váma holky Tom se chová docela hnusně…nejdřív ho donutil k tomu aby mu pověděl o tom co mu ten hajzl udělal a říkal že andílkovi nikdo ubližovat nebude..a přitom je ne něj vážně hnusnej on sám…
Jo tak tenhle díl docela…. Ten konec – omg, co toho Toma nenapadne!!! Fakt nechutný!! Měl by nejdřív přemejšlet hlavou a pak něco říkat… Bill si tohle nezaslouží…