autor: Nivian
Zdravím, milosti mé drahé :). Tak je na světě další díl. Hned se musím omluvit, že je poněkud kratší, ale bohužel. Jak to vyšlo, tak to vyšlo ;D. Doufám, že to nijak nebude vadit, a že si čtení užijete! :).
Nivian
„Oh bože…“ ozvalo se pokojem Tomovo nespokojené zabručení. Převalil se na druhý bok a pomalu otevíral rozespalé oči. Dlaně měl přilepené k hlavě a na tváři mu hrál jakýsi neurčitý výraz. Něco mezi hroznou bolestí, únavou, vyčerpáním a kocovinou. Včerejší narozeninová párty se mírně protáhla a zvrhla, Tom se do vlastní postele dostal až okolo sedmé raní. Netušil, jaktože tam zůstal tak dlouho. Původně měl v plánu zdržet se maximálně hodinu, a potom si odejít vlastní cestou. Holt i tohle se stává. Navíc nemohl přece odejit, když se strýček Celestým tak rozdováděl. Rozbil několik židlí, sklenic, a dokonce jeden mrazák v kuchyni. Válel se po zemi, skákal po stolech a tančil ve všech koutech restaurace. V každém případě si zasloužil Tomův obdiv. Strýček nebyl zrovna nejmladší, ale zvládal za čtyři.
Ztěžkla vydechl a pomalu se posadil. Všechno okolo něj se zatočilo a v hlavě mu hrála nějaká hrozně otravná melodie. Určitě něco, co ti staříci včera tak náruživě a zapáleně poslouchali!
„Ach né…“ zabručel a zatřepal hlavou. Přicházela dost silná kocovina a Tom si to uvědomoval. Bohužel pozdě a ne v tu chvíli, kdy do sebe lil jednoho panáka domácí staré slivovice za druhým, a vše zapíjel drahou whiskey.
Polekaně sebou trhl, když se dveře jeho ložnice prudce otevřely. Stál v nich strýček Celestýn. Měl na sobě pověšené dvě služebnice a vyřvával něco ve smyslu, že má Tom vstát a jít se bavit. Vždyť přece slaví! Ano, Celestýn občas trpěl výpadky pojmu o čase a mysli. Dělal jednu a tu samou věc dva dny po sobě s pocitem, že je to všechno poprvé, a s přesvědčením, že je to správné. Nikdy se ani nepozastavil nad překvapenými pohledy všech ostatních nebo nad tím, že jeho nadšení většinou nikdo nesdílel. Žil ve svém vlastním přesvědčení.
„No tak Tome!“ zahulákal a rychle se řítil k Tomovi do postele, na kterou se následovně svalil a začal sebou hrozně mlít a cukat.
„Vstávej, lenochu líná! Přijel za tebou strýček Celestýn a ty nejsi ani trochu nadšený? Musíme slavit, Tome, slavit!“ Tom se pohotově vyhnul polštáři, letícímu přímo k jeho hlavě, a rychle se postavil. Mračil se na Celestýna a zatínal pěsti.
„Ale no tak Tome! Usměj se přeci… musíš se smát. Smích léčí. A navíc vypadáš nějak nemocně, když… se pořád takhle šklebíš. Když se budeš usmívat, Tome, budeš vypadat zdravěji a šťastněji. A možná si pak taky najdeš nějakou hezkou slečnu. Budete mít dům a spoustu dětí. A budete za mnou jezdit do Virginie, viď že ano? No a taky…“
„A dost! Strejdo, mohl bys prosím tě odejít?“ ukázal Tom na dveře. Byl neuvěřitelně otrávený, hlava jej bolela a tahle strýcova scéna byla poslední kapkou. „Slavili jsme včera tak si vzpomeň! A že jsme slavili sakra dlouho. Usmívám se víc než dost! Nač úsměvy plýtvat, slečnu nechci a děti taky ne! Vystačím se svými psy. Doufám, že jsi to pochopil a teď…“ kývnul hlavou ke dveřím „…támhle jsou dveře.“ Zhluboka se nadechl a díval se všude okolo, jen ne na Celestýna. Ten se na něj nechápavě díval, ale hned na to se usmál.
„Oh… možná máš pravdu, Tome. Budu o tom přemýšlet. Takže dobré ráno a uvidíme se později…“ odpověděl a pomalu z Tomovy postele vylezl. Trochu si upravil oblečení a hned zmizel za dveřmi. Tom si povzdechl a nešťastně sebou praštil do sněhově bílých peřin.
***
Bylo pravé poledne, když Bill rozlepil své unavené oči. Otráveně vydechl a zadíval se do stropu. Celé tělo jej bolelo a bylo mu na nic. Myslel, že hlady omdlí. Zakňučel, když jeho žaludek dal hlasitě najevo, že už dlouhou dobu nic nepozřel, a posadil se. Přes hlavu si přetáhl první tričko, které na zemi našel a pomalu se šoural ke dveřím. Bál se podívat do zrcadla. Nechtěl ani pomyslet na to, jak musí po včerejšku vypadat.
Pomalu sešel schody a otevřel dveře do kuchyně. Simone seděla na židli a dívala se do novin. Nijak ji nevzrušilo, že Bill přišel. Ani se na něj nepodívala.
„Ahoj mamko…“ špitl a vlepil matce polibek na tvář. Bylo mu trochu divné, když matka ani nemrkla a dělala, že se věnuje nějakému záživnému článku v novinách. Zamračil se a sedl si přímo naproti ní.
„Děje se něco?“ zeptal se potichu a díval se na matku. Něco tady nehrálo. Simone si jen odkašlala a odložila noviny. Dávala Billovi najevo, že není s něčím spokojená.
„Ah, ptáš se mě, jestli se něco děje?“ řekla a napila se z kávy. Snažila se působit klidně. Ale ani přinejmenším se jí to nedařilo. Byla celá rozklepaná a rozrušená. Bill přikývl, ale nic neříkal. Tušil a modlil se, aby neměl pravdu.
„Povím ti, co se děje. Volal mi tvůj fyzikář, Bille…“ hekla a praštila rukou do stolu. Bill sebou polekaně trhl a provinile sklopil pohled. Jeho prosby nebyly vyslyšeny.
„Říkal, že se s tebou v poslední době něco děje. A řekl mi, co se událo v pátek. To, že jsi bez jakéhokoliv souhlasu opustil školu se slovy, že ti je špatně, a navíc jsi mu zřejmě řekl, že o tom vím! Samozřejmě, že jsem se tě zastala a řekla jsem, že ti opravdu bylo špatně a o všem jsem věděla. Kdybych to neřekla, co by bylo? Měl bys problémy. Musela jsem kvůli tobě lhát, Bille a dostávat tě z tak…. pošetilého problému!“ zvýšila hlas. Nestávalo se často, aby na Billa musela zvýšit hlas, ale tahle situace si o to doslova žádala.
„Mami, já…“
Simone jej zastavila.
„Ne ty! Bille, to byl opravdu takový problém mi zavolat? Říct mi o omluvenku? Vždycky jsme se spolu dokázali domluvit, tak co se změnilo? Jednali jsme spolu narovinu. Proč ne teď?“ zase si sedla. V očích měla slzy, ale nebrečela.
„Pořád s tebou jednám na rovinu…“ vyhrl Bill a narovnal se. Bylo mu líto, že se musí s matkou hádat kvůli vlastní blbosti. Simose se zasmála.
„Ano? Tak to jsem asi slepá, protože já to, Bille, nevidím! Jak dlouho jsme spolu nemluvili?! Jak dlouho jsme si spolu nesedli a nepromluvili si o spolužácích. Nebo co je nového u mě v práci. O tom, kdo se ti líbí nebo koho nemáš rád? Ještě nedávno se tak dělo každý den…“ vyjekla a už nechala slzy stékat po lících. Mrzelo ji, že syna ztrácí. Dobře si uvědomovala, že se něco změnilo.
„Mami… já prostě mám práci. Nemám tolik času! Mrzí mě to, ale co mám dělat? A v ten pátek… prostě jsem potřeboval odejít. Musel jsem!“
„Nemusel jsi, Bille! Mohl jsi přijít o hodinu později, tak jak to děláš vždycky! Cožpak to byl takový problém! A i kdyby byl, mohl jsi mi říct, abych tě z té školy uvolnila. Zapomínáš na jeden fakt, Bille. A to ten, že do té práce musíš chodit právě kvůli škole! Uvědomuješ si to? Vlastně nevím, proč na tebe tady teď křičím. Je to tvoje vzdělání a tvoje peníze. Děláš to sám pro sebe, ale já tě miluju. Jsi můj jediný syn a chci pro tebe to nejlepší! A co když to takhle půjde dál? Čím dál víc budeš kašlat na školu kvůli práci! Tu práci děláš kvůli škole! Ne kvůli tomu, abys přežil. Moc mě mrzí, že ti nemůžu dopřát to, co mají jiné děti. Ale měl by ses nad tím trochu zamyslet… a přehodnotit své priority. Vidím, že se něco změnilo… ale jak ti mám pomoct, když nevím, co se s tebou děje? Nic mi neříkáš, nemluvíme spolu tak jako dřív. Neřekneš mi co se děje! Zamysli se nad tím…“ zavzdychala a otřela si slzy. Unaveně si sedla na židli a dívala se na Billa. Snad ani nečekala rozumný argument.
Bill tiše seděl a díval se do země. Nevydržel dlouho a nahlas vzlykl. Všechno jej najednou tak mrzelo. To, že už se matce zdaleka nevěnoval tak, jak by si zasloužila. Začal trochu zanedbávat naprosto všechno. Měla pravdu.
„Promiň…“ zaštkal a posmrkoval. Najednou nevěděl, co by měl říct. Simone zakroutila hlavou a rázně ukázala na dveře.
„Jdi… dneska jsi bez oběda a doufám, že si to trochu probereš…“ vstala od stolu a postavila se za plotnu. Bill s povzdechem a svěšenou hlavou místnosti tiše opustil.
autor: Nivian
betaread: Janule
O jééé, to se dalo čekat, že to praskne…
Chudák Bill, má to strašně těžké, je jasné, že se celá ta věc Simone dotkla, z jejího pohledu to vypadá, že se jí Bill odcizuje a určitě jí vadí, že kvůli práci podváděl, navíc má pocit, že jako matka selhala, když ona sama Billa nedokáže na škole udržet. Prostě, nemají to lehké, Bill ani Simone…
Tahle povídka je pro mě trošičku osobní, protože za pár let budu v situaci Simone a vůbec nevím, jak to zvládnu =)
A strýček Celestýn je ďábel!!! xDDD
ona ho kvůli tomu nechá o hladu?? tak to je teda pěkně hnusný…chudáček malej
Nech zije moja precitlivelost, ale mne je Billa neuveritelne lúto, a Simonina reakcia mi príde malynko prehnaná, pochopím keby po nom kričala , že muvyčitala že sa jej a škole nevenuje ako by mal, ale nchať o o hlade je už prehnané, a myslím si že si to Bill nezaslúžil.
[2]:[3]: Holky, tak já myslím, že Simone ho o hladu určitě nenechala, spíše to myslela, jako že nevaří, prostě že není oběd, aby si Bill vzal třeba rohlíky nebo chleba =)
dneska budeš bez oběda??? Takhle ho hodlá trestat? To mi nepřipadá normální…
To je šílený…chudák Bill musí makat, aby mohl studovat a aby z něj něco bylo a jeho matka by ho podle mě neměla stresovat ještě takovejma blbostma…ježiš tak jednou lhal..no a? Nepobírám.
Vážně mě tahle povídka zaujala…je pěkná. :D:D
Milá Nivi, já vlastně vůbec nevím, co psát. Jednak jsi nás nádherně pozvala ke čtení dalšího dílu. Už tvá pozvánka dělá ten dnešní díl sama o sobě krásnějším. Není ti jedno, kdo to čte a to je moc krásné. Osobně ti za to velmi děkuji. A vůbec se neomlouvej, že byl díl kratší. Kratší možná, ale neméně krásný♥. Vím, co jsi chtěla zdůraznit. A pokud bys napsala díl třeba o stránku delší, možná by ten význam pro mnohé čtenáře zanikl. Takže je jen dobře, že jsi to takto skvěle vymyslela.
Já jsem nejdříve byla na Simone trošku našvaná. Trošičku, protože je jasné, že jako máma musí mít na srdci hlavně dobro svého dítěte a dělat vše pro jeho štěstí. Měla jsem jen doposud pocit, že to nezvládá. Dnes mi však ukázala, že ji na Billovi hodně záleží. Jen mi vrtá hlavou jedna jediná otázka. Proč se Bill mámě tedy nesvěřil, když by ho omluvila, jak tady říká? Je mi jich líto obou. Simone má pocit, že selhala a Bill, že jí ublížil. Ale nenajdou si chvíli, aby si vše řekli a vyřešili možná věc, která JE řešitelná. Simone teď Billovi vyčetla spoustu věcí, ale jako správná máma, což moc chválím, Billa podržela, když fyzikář volal. Nic to však nemění na faktu, že zrovna jí Bill nedůvěřoval a nesvěřil se jí s tím, že potřebuje uvolnit ze školy. Ano, kvůli penězům na své vzdělání, které Simone nemá… Ach, je to zamotané. Ale tolik pravdivé. A to, milá Nivian, na tvém příběhu tolik vyzdvyhuju, to, co tolik zbožňuji – ta věrohodnost, to poučení… ano, říkám to vždy, tvou povídku by si měl přečíst úplně každý. Každý, komu nejsou lhostejné morální hodnoty. Nivian, já ti za tento přístup moc děkuji. Povídka je nejen výjimečně krásná, oslovující city, srdce, ale velmi poučná! Budu se opět těšit na další díl!!!♥♥♥
Och bože… to bolo od začiatku jasné že to klamstvo sa Billovi len tak neprepečie… na mňa by mama tiež tak kričala a zakázala by mi všetko čo by sa dalo ale bez obeda by ma asi nenechala :D… toto Bill naozaj pokašľal… fakt jej mal zavolať alebo také niečo ale len tak si odísť zo školy a jednému učiteľovi povedať inú výhovorku a druhému inú tak to sa nerobí… dúfam že si to čoskoro spolu vydiskutujú, všetko urovnajú a o všetkom čo Simone spomenula sa porozprávajú… ako že kto sa Billovi páči a tak 😀 zaujímalo by ma čo by jej povedal o Tomovi :D… a inač nemohla som z toho Celestýna 😀 to je fakt magor :D… milujem tento príbeh!!! 😀
To je děs ta škola, ona neví co prožívá a v životě se musí lhát, aspoň v těch situacích kdy to potřebuješ, i když se pak na to doplácí. Bill to zvládne, musí