autor: Bubbly
Twincestná koťátka,
Tak mě tu máte s posledním díle povídky Remorse. Jen doufám, že se všem čtenářům tahle povídka líbila, protože mám dojem, že tohle byl nejvrcholnější vrchol mojí počáteční tvorby. Za všechny komentáře, které jste kdy psali, moc děkuju, ani nevíte, co to pro mě znamená…
Ten den venku pršelo. Nebe bylo skoro černé, blesky kmitaly oblohou a já jsem se krčil v koutě svého pokoje. Tiskl jsem si kolena k tělu, oči jsem měl pevně zavřené, nechtěl jsem brečet. Už takhle bylo dost slz, chtěl jsem být silný. Tom splnil to, co slíbil, dostal mě domů. I já jsem chtěl splnit svůj slib. Slib, který jsem dal v zoufalé chvíli. Až teď jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu.
Pořád jsem viděl ten pohled, když jsem se s ním loučil. Bylo to naposledy, opravdu úplně naposledy, a přesto to skončilo obyčejným polibkem a tichým: „Ahoj.“ Ani jeden z nás neřekl sbohem, přestože už se nikdy neuvidíme. Alespoň ne v tomhle životě. V ten okamžik se na mě Tom díval tak jako nikdy předtím. Spatřil jsem v jeho očích tolik lásky a něhy, kterou mohl dát jenom mně. Objevil jsem jediný záblesk slz, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. A mě ničilo vědomí, že já jsem tu noc už neuronil ani jedinou slzu.
Teď sedím tady s hlavou v dlaních, skrytý před světem. Hodiny na zdi tikaly tak hlasitě, že se mohly rovnat burácení hromů za oknem. Bouřka byla hrozná, ale zdaleka ne tak hrozná, jako to, co jsem cítil uvnitř sebe. Při pohledu na ručičky hodin jsem si uvědomil, že zbývá poslední hodina. Hodina do rozsudku, hodina do okamžiku, kdy se moje srdce zamkne a nikdo už ho nedokáže odemknout. Hodina do konce všeho.
Podíval jsem se ven. Další záblesk prolomil šero tam venku. Kapky deště hlasitě bubnovaly na sklo. Hryzal jsem se do rtu tak dlouho, dokud se neobjevila první kapka krve. Ale stále jsem neplakal. Stále jsem byl silný, neoblomný jako skála. A stále jsem seděl jako přikovaný na místě. Neměl bych tu být. Měl bych být s Tomem a utěšovat ho, měl bych ho držet v objetí a šeptat mu, že všechno bude dobré. Tohle je špatné. Nemůžu ho přece nechat samotného.
Dalších patnáct minut je pryč. Zbývá jen pětačtyřicet. Hrdlo se mi sevřelo při tom pomyšlení. Trest smrti. Tom. Trest smrti. Tom. Moje srdce bilo v úderech podle jednotlivých slov. Sledoval jsem vteřinovou ručičku, vnímal jsem hlasité tikání. Blesk. Hrom. Kapky deště bušící do okna. Vítr ohýbající větvě. Ruce se mi roztřásly. Objevila si první slza. Svezla se mi po tváři a zemřela na mých rtech. Po ní následovala další a další. Vodopád se mi najednou řinul z očí jako nekontrolovatelná lavina.
Vstal jsem tak prudce, až se mi zatočila hlava. Už bylo dost toho čekání. Poruším poslední slib, který jsem dal. Nedovolím, aby tam byl sám. Nemůžu nic změnit, ale můžu mu pomoci to vydržet. On splní ten slib. Umře kvůli mně. Vyrazil jsem z pokoje, pevně odhodlaný bojovat s tím, co mě čeká venku. Neobtěžoval jsem se vzít si ani bundu, jen tak v tričku jsem vyrazil ze dveří.
„Bille, kam to jdeš?“ zeptala se mě máma, když jsem bral za kliku. „V tomhle počasí přece nemůžeš jít ven!“
Ani jsem se neotočil. „Musím jít za Tomem.“
Máma zalapala po dechu. „Cože? Za tím únoscem? To nemyslíš vážně, proč za ním chceš jít? Navíc, dneska ho stejně popraví a ty budeš mít konečně klid.“
„Ty nic nechápeš,“ zasyčel jsem. „Nemůžeš rozumět tomu, co já cítím.“
„Co mi tím chceš naznačit, Bille?“
Otočil jsem se k ní čelem. „Já ho miluju, mami. To on mě zachránil. Nebýt jeho, jsem dnes mrtvý a ty truchlíš nad mým hrobem. Nebýt Toma, už bych se nedostal domů.“
Máma zakroutila hlavou. „Co to povídáš, vždyť on tě unesl!“
Dál už jsem ji neposlouchal a vyběhl jsem do chladného počasí. Okamžitě jsem byl promočený až na kost, ale nutil jsem sám sebe dál utíkat. Neměl jsem čas. Vítr mi házel mokré vlasy do obličeje a šlehal mě do tváří. Blesky a hromy mě děsily na každém kroku, ale nedonutily mě zastavit. Moje odhodlání bylo silnější.
Už jen pár minut. Pár minut a bude po všem, nestihnu se s Tomem ani rozloučit. Přidal jsem do kroku, ačkoliv celé moje tělo naříkalo bolestí. Měl jsem pocit, že mi ochabují svaly. V krku mě pálil ledový vzduch, před očima se mi dělaly mžitky. Nebyl jsem si jistý, jestli to, co mi kape z očí, je déšť nebo slzy. Byl jsem zmatený.
Odbočil jsem do známé ulice, když jsem zakopl a tvrdě jsem dopadl na chodník. Pár vteřin jsem jen tak ležel a nevnímal svět kolem sebe. Když jsem se vzpamatoval a zvedl hlavu, od cíle mě dělilo jen několik desítek metrů. Už jsem byl tak blízko svému cíli, musel jsem to dokázal. Vzepřel jsem se na rukou a donutil sám sebe k dalším rychlým pohybům. Ještě malý kousek, už mi nezbývá čas. Musím to dokázat. Naposledy.
Vyrazil jsem jako vyplašená laň. Moje nohy dělaly dlouhé kroky a nesly mě k místu, na kterém jsem si teď přál být nejvíc. Nesly mě k Tomovi. Byl jsem už na dosah ruky. Už jen pár kroků. Hodiny na náměstí začaly hlasitě odbíjet pravé poledne. Byl to hlasitý a pro mě bolestivý úder. Nedokázal jsem se zastavit, ale otočil jsem hlavu, abych se ujistil, že se mi to nezdálo. Ten fakt mě naplnil hrůzou. Ne, ještě ne, ještě nemůže být pozdě.
Před hlavním branou do věznice stálo několik hlasitě povykujících lidí. Všichni křičeli, hlasitě se radovali. Oni všichni uznávali mě, mou podstatu. Mohli se radovat jen z jediného. Že můj únosce bude konečně mrtvý. To jsem nemohl dopustit. Vší silou jsem vrazil do davu, povalil jsem několik lidí, křičel jsem, bránil se rukama, snažil jsem se všemožně dostat dopředu. Slzy se mi nekontrolovatelně řinuly do očí. A hodiny stále odbíjely.
Sahaly po mně cizí paže, chtěly mě držet, chtěly mě obejmout, cizí tváře se na mě dívaly s překvapením a nadšením. Nikde jsem neviděl úzkost, strach, bolest nebo pochopení. Všichni se jen radovali. A já jsem se jim snažil vytrhnout, chtěl jsem jít dál, chtěl jsem vyhrát.
Najednou všechno utichlo. Dav. Hodiny. Jen skučení větru neustávalo. Opíralo se do vězeňské brány, před niž vystoupil muž v obleku. Nepoznával jsem jeho tvář, ale podle jeho osobité chůze a arogantního výrazu ve tváři, byl vysoce postavený a byl si dobře vědom toho, co dělá. Postavil se před letargický dav a rozhlédl se.
„Oznamuji vám, že Tom Trümper, obávaný únosce a věznitel Billa Kaulitze, byl odsouzen k trestu smrti a popraven přesně ve dvanáct hodin. Jeho smrt potvrdil soudní lékař. André Schwarz, jeho komplic a spolupachatel, bude následovat jeho trestu ve stejnou hodinu zítřejší den…“
Najednou svět utichl úplně. Nebylo slyšet padání kapek deště. Nebyl slyšet vítr. Nebylo slyšet jásání rozvášněného davu. Neslyšel jsem ani tlukot vlastního srdce. Do mého těla se zakousla zima jako hladová čelist. Před očima jsem najednou měl temno, několik vteřin jsem viděl černé stíny. A pak jsem ucítil ten tvrdý náraz. Dopadl jsem na kolena na mokrou zem a moje hlava klesla mezi ramena. Začínal jsem se třást. Cizí paže se mě stále dotýkaly, chtěly mě jen pro sebe, cizí oči si mě prohlížely se zdánlivou úctou. A pak se ozval výkřik.
Nepatřil nikomu z davu, vcházel z mých úst. Trhal mi hrdlo na kusy. Krk mě bolel s každým dalším nádechem, s každým dalším křikem. Srdce mi tvrdě bušilo uvnitř hrudi, jako kdyby chtělo vyskočit ven. Oči se mi stále zalévaly slzami, jako kdyby se chtěly utopit. Bušil jsem drobnými pěstmi do betonové cesty, dokud jsem necítil ostrou bodavou bolest. Ale žádná bolest se nevyrovnala tomu, co jsem cítil uvnitř.
Někdo uchopil moje srdce, mojí duši a prudce škubl. Žádná krev, jen bolest a střepy z toho, co zbylo. Milion střepů z něčeho, co už nikdo neposkládá dohromady. Díra, kterou pociťoval uvnitř hrudi, se najednou rozrostla a její okraje začaly pomyslně krvácet. V hlavě jsem měl tisíce jehel, které bodaly a bodaly.
Lidé kolem mě se přestali radovat, utvořili kolem mě kruh a jen se dívali. Slyšel jsem cizí pláč. Někdo vzlykal, jako kdyby cítil se mnou, zatímco já jsem klečel na zemi a nechal jsem bolest, vztek, smutek a zoufalství, aby mě spolkly celého zaživa, nakrmily se mnou a nenechaly ze mě ani část.
Zaklonil jsem hlavu k nebi. Studené kapky vody mi dopadaly na tváře, příjemně chladly, ale nedokázaly odnést tu spalující bolest. Díval jsem se na šedé, rychle prchající mraky a ony mi pohled oplácely. V dálce se ozvalo hřmění.
Zavřel jsem oči a netoužil jsem po ničem jiném, než po klidném spánku. Chtěl jsem uzavřít svou mysl a spát navždy. Chtěl jsem zapomenout. Moje tělo se slabým žuchnutím dopadlo na mokrou zem a přestalo se hýbat. Když jsem se znovu rozhlédl, díval jsem se na desítky nohou, které se kolem mě stahovaly jako oprátka. Lidé se mě snažily dotknout, ale byl jsem jim vzdálený. Najednou jsem necítil nic. Ani bolest. Ani zoufalství. Ani smutek. Ani chlad. Všechno odplynulo.
Takhle musel vypadat jedině konec, konec všeho. Zůstal jsem sám, teď už není na světě nikdo, kdo by nade mnou roztáhl ochranná křídla. Už není nikdo, kdo by mě dokázal milovat. Už není nikdo, kdo mě bude objímat, líbat do vlasů a šeptat mi, že všechno bude dobré. Dokonce ani já nebudu mít koho stisknout v náruči. Už nebudu nikomu moci dát svou lásku. Nikdy.
Ucítil jsem bodnutí výčitek. Měl jsem výčitky. Tom měl výčitky, když mě opouštěl. Bál se, že mu nikdy neodpustím. Ale já jsem mu odpustil už dávno. Odpustil jsem mu ve chvíli, kdy jsem se naučil ho milovat. A on miloval mě. To bylo odpuštěním pro mě.
Už nikdy v životě se nedokážu smát. Už nikdy v životě nebudu plakat. Už nikdy v životě nebudu cítit. Nic z toho už nechci prožívat, protože bych to musel prožívat sám. V životě by člověk neměl být sám. Vždycky by měl mít po boku někoho, koho miluje, až do smrti. Smrt je jediný okamžik, kdy je dovoleno být osamocen. Člověk vždycky umírá sám…
KONEC
Je po všem.
Já vím, že tohle zrovna není happyend, ale když mě tahle povídka napadla konec prostě vyplynul postupem času. Tohle byl ten nejvíc spontánní nápad, který mi kdy přišel na mysl. Všechny, kdo tohle čtou a budou ronit krokodýlí slzy, ujišťuju, že i já jsem to oplakala, protože tohle musí chytnout za srdce každého.
Tak tedy, tímhle dílem se loučím s povídkou Remorse, která bude asi vždycky tou jedinou plnou nečekaných obratů. Chtěla bych taky poděkovat všem čtenářům, co tohle četli a komentovali. Jen díky vám jsem to dotáhla do konce. Vy jste nejlepší. Bubbly
autor: Bubbly
betaread: Janule
Přiznávám se bez mučení, že jsem si hned najela na konec, abych viděla, jestli Tom přežije, protože číst, jak nesmyslně a zbytečně umře, prostě nemůžu…
Když jsem viděla, že se splnily moje nejčernější obavy, povídku jsem prostě zavřela.
Ale po chvíli mi to nedalo, a přece jenom jsem ji začala číst a hned jsem věděla, že jsem udělala chybu, ale už jsem nedokázala přestat. Celou jsem ji probrečela a pokračuju v tom i teď, při psaní komentáře.
I když jsem celou svojí duší doufala a věřila v Tomovu záchranu a to se bohužel nesplnilo, ten poslední díl je prostě napsaný fantasticky ♥
Celé je to jedna nádhera, i když strašně krutá nádhera, ale ty jsi do té krutosti dokázala vnést i krásu, křehkost, lítost, svědomí a zoufalou lásku…♥
Škoda, že ta láska byla předem odsouzená k zániku…
Překrásné ♥
Nečekala jsem tak brzo konec… Myslela jsem, že bude nějaký happy end, že jej Bill zachrání, ale.. ono nic 🙁 Povídka se moc povedlo, vyplatilo se čekat na nové a nové díly… Nevím, co bych k tomu dál napsala, protože vůbec nemám slov, tidíž… končím a klikám na komentovat…
Tak tohle trhlo za srdce, brečím jak kdybych mohla. Já doufala že doběhne a aspoň dokáže říct Miluju tě jak bill tomovi tak opačně… Ale tohle, to mě dostalo. Doufala jsem, že se něco stane, a Bill se s Tomem budou moct mít rádi dál a Toma pustí, ale toto.. Bože.. ='(
Abych rěkla pravdu..sem hodně sklamaná 🙁 začátek překrásný..ale konec nebyl vůbec hezký :((
Mala som nslzicky na krajícku , je mi ich oboch tak lúto, ja som do posledného dielu dúfala že sa Billovy podarý Toma zachrániť, žeby mohli byť spolu, ale nestalo sa tak a asi to tak v živote chodí. Celá poviedka bola nádherná.
Jestli budou v mém komentáři nějaké chyby, tak se nedivte. Už někdy za polovinou jsem skrz slaný vodopád neviděla na monitor. Všechno mám rozmazané a spité do jednoho velkého fleku… a to jenom kvůli této povídce.
Celou povídku bych hodnotila jako úžasné dílo. A ten závěr… tak strašně nádherně smutný! Nemůžu si pomoct. Tak krásně vystižené pocity a ještě umocněné tou bouřkou… nemám slov. A pokud bych měla přece jen jedno vyšťourat, bylo by to… Nádhera!
Samozřejmě, že mě nesmírně mrzí, že Billovi s Tomem nebylo přáno žít šťastně až do smrti, ale na druhou stranu, každý příběh nekončí dobře. A zvlášť takovýto… Remorse je nádherná povídka a nepochybuji o tom, že se mi pevně vryla do paměti.
Už konec?!Ach jo a já čekala,že Bill ho přece jenom zachrání :'( Holt všecho nemůže skončit podle mých představ 🙁
taky jsem čekala dobrý konec, ale co už… v životě holt taky není všechno dobré… i já jsem si u tohohle dílku poplakala, ale musím říct, že to byl asi nejlepší díl z téhle povídky… byl opravdu krásně napsaný, chvilkami se mi tajil dech, vyvolal ve mně spoustu emocí… povídka byla celkově vemlmi zajímavá a zaujala mě už prvním dílkem… jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst… je opravdu krásná 🙂
přiznám se že jsem se zaujetím četla povídku až do konce, musím říct, že už mě rozbrečeli hodně filmů, taky se mi stalo, že jsem brečela při čtení knížky, ale že se rozbrečím u čtení povídky na twincest blogu to jsem nečekala nikdy. Vážně z toho by měli udělat film 🙁 Jen jsem nečekala, že Tom skutečně umře, škoda 🙁
Dočetl jsem jedním dechem … neuvěřitelné dílo s exotickým nápadem a úžasnou psychologií … gratuluju !!!
hrozně krásné, jen ten konec jsem pořádně obrečela 🙁 😀
Čtu to po druhe,ale stejně jsem to obrečela.