autor: Becs
Hurá, Becs je zpátky!! No dobře, takže žádné ovace. Ve skutečnosti jsem nepřestala psát, jen jsem si na tuhle povídku nechala dost času, aby byla přesně podle mých představ. Prostě na sebe nespěchám. Teď je na čase, abych se o ni s vámi podělila. Chci moc poděkovat Bitter za banner a za pomoc, kdykoliv jsem si nebyla jistá, jestli už děj není moc přitažený za vlasy. Takže děkuji na sto tisíckrát.
Vampire sunrise je momentálně jediná povídka, kterou mám rozdělanou, a do budoucna neplánuju začít psát nic dalšího. Tím samozřejmě neříkám, že končím a už nikdy nic nenapíšu. To rozhodně ne, protože nápady pořád jsou. Jenže jsem teď psala od ledna prakticky v kuse a občas na úkor jiných věcí. Budu psát dál, ale už ne tak intenzivně. Doufám tedy, že se vám Upírci budou líbit a dáte mi to vědět v komentářích. Stačí i jedna kratičká větička, co se vám v díle líbilo, co vás rozesmálo, co vám přišlo jako hovadina. Vážně snesu cokoliv.
Pokud by vás zajímalo, proč se povídka jmenuje zrovna Vampire sunrise, je to podle písničky od Boy epic. Nijak to však nesouvisí s povídkou a ani samotná písnička nemá s upírama nic společného. Jen jsem ji hodně poslouchala a ten název se mi líbil.
A teď už dost vykecávání a směle do čtení.
Becs
Běžel jsem hustým lesem tak tiše, jak mi to podrážky bot dovolovaly. Hrdlo sevřené docházejícím dechem. Ohlédl jsem se, ale za sebou neviděl nic než zástup stromů sešikovaných jako vojáci jeden vedle druhého. Obloha byla ocelově šedá a mezi kmeny bylo šero. Už dlouho jsem nebyl venku za dne, a kdybych měl být upřímný, musel bych říct, že mě to dost děsilo. Nicméně vrstva oblaků byla tak tlustá, že to bylo naprosto zbytečné. V Rumunsku mi usmažení nehrozilo, obzvlášť teď uprostřed zimy.
Nedal jsem si ani pár vteřin oddechu a vyrazil dál. Zmrzlé větvičky a uschlé listy se mi pod nohama bortily, ale sotva jsem to vnímal. Netušil jsem, jak dlouho lesem běžím, ale za celou dobu jsem nepotkal jedinou živou duši. Ani jedinou srnu nebo jen vyplašeného zajíce. Místní pozemky byly pusté. Mrtvé. Zvěř už dávno sežralo a vysálo zlo přebývající nedaleko. O to víc jsem tady byl na ráně. Jediný pohyblivý objekt v široširých lesích. Já a pak samozřejmě ten, co mě honil. Neviděl jsem ho a ani neslyšel, ale to ještě neznamenalo, že mě nepronásledoval.
Z oblohy se začaly snášet těžké sněhové vločky. Mýtiny a vrcholy stromů jimi byly pokryty už delší dobu. Zem mezi tlustými stromy se jim zatím bránila, ale nebude to trvat dlouho a podmaní si i ji. Neměl jsem moc času. Začínalo se stmívat a to nevěstilo nic dobrého. Jakmile přijde noc, začnou se po mně shánět.
Na upíří rychlost jsem si zvyknul docela snadno, ale ovládat své tělo plné svalů mi dodnes dělalo potíže. Scházela mi moje mrštnost a musel jsem si vybírat širší prostory mezi kmeny. Nestačilo spoléhat se na instinkt, bylo potřeba do útěku vložit i kus strategie.
„Kurva,“ zaklel jsem, když jsem šlápnul na ztrouchnivělý pařez a on se pod mou vahou rozpadl. Trvalo mi pár úděsně dlouhých vteřin, než se mi podařilo nohu vyprostit. Roztrhl jsem si nohavici kalhot a látku promočila sprška mé krve. Rána se mi naštěstí rychle zahojila, takže mě zranění nebude zpomalovat. Otočil jsem se a zaposlouchal. Nebyl jsem si jistý, jestli si se mnou hraje moje hlava, ale měl jsem dojem, že za sebou slyším chichotání. Možná to byl jen vítr prohánějící se mezi větvemi. Rozhodně jsem neměl v úmyslu tu sedět a čekat, co bude. Znovu jsem se rozběhl směrem k louce, kde na mě čekalo moje bezpečí, můj cíl. Už to nemůže být daleko. Prosím, ať už to není daleko.
A skutečně, po dalších pěti stech metrech začaly stromy řídnout a dralo se sem víc a víc světla. Což pro mé oči nebyl právě příznivý jev. Naučil jsem se vidět ve tmě a světlo mě akorát oslepovalo. Teď nebyl vhodný moment na jakékoliv stížnosti. Bylo potřeba zatnout zuby a překonat poslední úsek.
Když jsem konečně vyběhl na mýtinu, na okamžik jsem se nechal prostoupit pocitem vítězství. Tentokrát to zvládnu. Uspěju. Dostanu se za hranici. Na tváři se mi už roztahoval široký úsměv, když v tom do mě něco zleva vrazilo. Bylo to lehké a štíhlé, rozhodně to nedosahovalo mojí váhy, i tak mě to povalilo na bok, až se kolem mě zvedl oblak sněhu. První, co mi blesklo hlavou, bylo: Puma. Cítil jsem chlad za krkem, jak se mi pod bundu dostal sníh. Nekoordinovaně jsem házel rukama i nohama a snažil se ze sebe shodit to teplé tělo. Znovu jsem zaslechl ten smích, a hned vzápětí ležel na zádech jak dlouhý, tak široký. Přestal jsem se prát a rezignovaně se podvolil.
„Přísahal bych, že se počurám smíchy, když ses propadl tím pařezem,“ chichotal se nade mnou můj milovaný přítel Bill. „Vyhrál jsem. Už zase.“
„Moc už mi nechybělo,“ bránil jsem se rozmrzele a pokusil se ho ze sebe shodit. Nutno říct, že neúspěšně. Ukotvil mě k zemi v nějakém svém kung-fu chmatu, proti kterému jsem neměl šanci.
„Moc ti nechybělo, protože jsem ti to dovolil. Mohl jsem tě chytit hned, jakmile jsi vylezl z postele, ale říkal jsem si, že se podívám, jak daleko to tentokrát zvládneš,“ chechtal se pořád. „Ale máš body za to, že už sem trefíš. Naposledy ses vydal úplně na opačný konec panství.“
Znovu jsem učinil další zbytečný pokus o své osvobození, a pak si jen povzdychl. Bill měl pravdu jako vždy. V plížení a prostorové orientaci jsem prostě nebyl dost dobrý. Od té doby, co jsme přijeli do Rumunska na oficiální sídlo královské rodiny, kde se měla konat korunovace, mě Bill nutil trénovat své upírské dovednosti. Tak tomu říkal on. Mně to přišlo jako série promýšlených mučení. Když po mně zrovna nechtěl, abych vystopoval a ulovil nějakou vysokou, které tu bylo po čertech málo, trval na tom, že se mám pokusit o útěk, aniž by mi na to někdo přišel. Při prvním pokusu mě zastavily stráže hned u hradní brány. Při dalším se mi sice podařilo muže obejít, ale pro změnu na mě vypustili dva obří dobrmany. Po dvanáctém pokusu jsem je přestal počítat. Byla to jen série mých selhání. Nic, co by bylo potřeba si zaznamenávat.
„Nenarodil jsem se jako upír. Ještě jsem si nezvykl na to, jak vypadám,“ použil jsem znovu tu samou chabou výmluvu jako pokaždé. Bill už na to ani nereagoval.
„Bylo chytré, že sis s sebou tentokrát nevzal sváču. Psi by tě nevystopovali. I když, jestli sis myslel, že útěk ve dne bude neočekávanější, byl to krok vedle,“ dobíral si mě dál. Nemohl jsem si pomoct, ale nedokázal jsem se na něj zlobit za to, že mě znovu porazil. Jeho úsměv byl až moc sladký.
„Pojď ke mně,“ přikázal jsem mu. Mohl se přede mnou nafrňovat, jak chtěl, ale polibku neodolal nikdy. Pustil mi ruce a sklonil se mi k obličeji. Nic nebylo tak uspokojující jako líbat Billa. No, možná až na pití jeho krve. Když už je o tom řeč…
„Ne, ne, ne,“ vzdoroval okamžitě, když jsem si ho chtěl přitáhnout blíž a zakousnout se mu do krku. „Hrozně při tom bryndáš. Už tak mám všechny trička od krve, nemusí k nim přibýt i tahle bunda.“
„Prosím, budu opatrný,“ použil jsem na něj svůj nejlepší štěněčí tón. Po tom úděsném pobíhání v lese si zasloužím aspoň nějakou odměnu, no ne?
„Fajn,“ rezignoval Bill a nechal mě, abych ho položil do zváleného sněhu a překryl jeho tělo svým vlastním. „Buď opatrný,“ varoval mě předtím, než jsem se sklonil k jeho nádhernému labutímu krku. Tepna už mě svým pulsováním lákala k ochutnávce, když jsem mu odhrnoval vlasy plazící se mu po zátylku. Několikrát jsem ho políbil na smetanovou pokožku, a pak už ji proťal svými špičáky. Tohle byla moje nejoblíbenější část z celého krmení. To, jak mi sladká krev naplní ústní dutinu a hlavu zaplaví Billovy myšlenky a vzpomínky. Nikdy mě neomrzelo, co jsem při těchto chvílích viděl. Bylo to dokonalé. Měl jsem tak možnost, navštívit Billovu minulost a vidět ji jeho očima. Dokázal jsem se vžít do jeho pocitů a číst v něm jako v otevřené knize. Neúžasnější bylo, když si Bill představoval, co všechno by se mnou chtěl dělat v naší ložnici. Jakmile se mi hlavě promítaly obrazy našich nahých těl, nebyl jsem schopný udržet svou touhu na uzdě. A to nemluvím o té dokonalé chemii našich těl. Bill začal okamžitě sténat a propínat se jako luk, když mu můj jed vjel do žil. Kdybych takhle pokračoval ještě chvilku, byli bychom schopni rozdat si to přímo tady na mýtině a ani sníh by nám v tom nezabránil.
Odtáhl jsem se a dle očekávání zaneřádil Billovo oblečení jeho vlastní krví. Byl jsem upírem už měsíc, ale ani krmit jsem se neuměl tak, abych po sobě nezanechával důkazy. Naštěstí to nebylo vyloženě nutné. Bill byl jediným zdrojem mé obživy a nehodlal jsem na tom nic měnit.
„Ach jo, jako bych to neříkal,“ postěžoval si a obhlížel bundu a škody, které jsem na ní zanechal.
„Promiň,“ omluvil jsem se chabě a rychle se zmocnil jeho rtů, aby neměl možnost pokračovat v naříkání. A i když jeho polibky bylo sladké jako vždy, cítil jsem, že do toho nedává všechno. Jako by byl myšlenkami někde úplně jinde.
„Co se děje?“ pohlédl jsem na něj starostlivě.
„Myslím na dnešní večer,“ povzdechl si a pohlédl bokem. „Od teď už žádné srandičky, jen tvrdá dřina.“
„Tebe stejně na srandičky nikdy moc neužilo,“ pokusil jsem se o vtip a on spíš ze zdvořilosti roztáhl rty do úsměvu, než že by ho to skutečně pobavilo. „Nic se pro tebe nezmění. Naopak si teď budeš moct dělat všechno podle sebe. Můžeš přijít s velkou upíří reformou a udělat váš svět lepší.“
„Náš svět,“ opravil mě automaticky Bill. Ano, ani na tohle jsem si nedokázal zvyknout. Pořád to pro mě byli oni. Nedokázal jsem se mezi ně počítat.
„Náš svět,“ připustil jsem. „Nebo můžeš prohlásit, že krále nepotřebují a bude nastoleno bezvládí.“
„A oni se navzájem pozabíjejí,“ odfrknul si a mírně se zavrtěl. Nadzvedl jsem se na lokty, abych na něm neležel celou vahou. Občas jsem zapomínal, že ten silnější už není on, ale já.
„Ale o to nejde,“ pokračoval. „Spíš mě štve ta šaškárna s korunovací. Nechápu, proč prostě nemůžu začít vládnout. Proč tomu musel předcházet měsíc příprav a koná se debilní ceremoniál, kde mi na hlavu před celým dvorem nasadí korunu? Nemůžou prostě říct: Bille, od teď jsi král! A bude to hotovo. Nesnáším ty cavyky okolo toho.“
„Chápu,“ přikývl jsem. „Ale měl by sis na to začít zvykat. Neznám všechny vaše tradice, ale jsem si jistý, že máte ceremoniál na kde jako kravinu.“
„Svatá pravda,“ kousl se Bill nepřítomně do rtu.
„Měli bychom jít, ať tu slávu nezmeškáme.“ Posadil jsem se a vytáhl s sebou i Billa. „Musíš se přece nastrojit.“
„Kéž bych si tak mohl obléct něco svého,“ zaúpěl černovlásek. Tuhle větu jsem od něj za poslední měsíc slyšel nejméně tisíckrát. Očividně ho vůbec nestresovalo, že se stane mocným králem a bude muset odvrátit hrozící válku. Jeho největší starostí bylo, že si na korunovaci nebude moct obléct něco módního.
Vstali jsme, propletli prsty dohromady a pomalu se vydali lesem nazpět. Teď, když už slunce zapadlo a já nemusel zběsile utíkat, se mi zdál mnohem přívětivější. Stromy už nebyly jen pokřivené kreatury a listí mi pod nohama příjemné šustilo. Jediné, co tomu chybělo k dokonalosti, bylo hvězdné nebe nad našimi hlavami. Jenže v Rumunsku bylo skoro pořád zataženo. Sněžilo prakticky každý den a hradními chodbami se proháněl vítr, přestože to nebylo fyzicky možné. Bill si pořád dělal srandu, že mezi kamennými zdmi straší, protože tady jednou proběhla obrovská bitva, při které zahynula spousta mocných upírů. Jejich duše nedošly klidu, a tak se prohánějí hradem a působí jeho obyvatelům příkoří.
Došli jsme k okraji lesa. Po levé straně se rozprostíralo hluboké jezero, jehož okraje byly zamrzlé, takže se nedalo poznat, kde přesně začíná. Hrad se tyčil nad ním a proti noční obloze vypadal jako místo, kam byste se nechtěli dostat ani omylem. Když jsem ho viděl poprvé, vytřeštil jsem oči a dokola opakoval jen: „Ne, ne, ne, ne.“ Bill se mi smál a za ruku mě vtáhnul vstupní bránou, kde leželo nádvoříčko s kašnou, kterou jsem už díky Billovým vzpomínkám jednou viděl. Vnitřní prostory byly nádherné. V zimě trochu ponuré, ale i tak krásné. Většina hradu už byla zmodernizována, takže nechyběla elektřina ani teplá voda. Z toho jsem měl opravdu obavu. I když mé tělo na změnu teplot reagovalo mnohem lépe než dřív a chlad mi tolik nevadil, stále jsem byl dítě moderní doby a představa studené sprchy mě nelákala. Na druhou stranu, naše ložnice mi vyrazila dech tím správným způsobem. Byla prostorná a krásně zařízená. Nábytek byl z červeného dřeva a nechyběla tu ani obří televize s xboxem. Ne, že bychom měli čas hrát, ale i tak. Koupelna s masážní vanou byla jen třešničkou na dortu. Všechny moje obavy byly zahnány, když jsem skočil na postel pokrytou kožešinou. Lepší bydlení jsem si nemohl přát. Okna byla dokonce překryta UV fólií pro větší bezpečnost. I tak jsme na den zatahovali rolety, protože při plném slunečním svitu mě oči bolely a byl jsem slepý jako krtek. Bill mě poučil, že je to normální. A tak jako jsem si musel zvykat na vidění ve tmě, bude si moje sítnice zvyknout i na jasné světlo.
„Vidíš vzpomínky lidí, když piješ jejich krev ze skleničky?“ zeptal jsem se Billa, který už si zase zkoumal fleky na bundě. Kývli jsme na strážné, jež nepřekvapilo, že se vracíme do hradu, aniž by nás viděli odcházet. Už moc dobře věděli, jaké hry po nocích hrajeme.
„Ne tak silně, jako když piju z tebe,“ vysvětlil. „Jsou to spíš jen slabé pocity a obrazy nikdy nejsou dost ostré. Když se na ně pokusím zaostřit, nejde to. Proklouzávají jako voda mezi prsty. Proč se na to ptáš?“ pohlédl na mě úkosem.
„Jen tak,“ pokrčil jsem rameny. Pořád jsem měl spoustu otázek a Billa zatím neomrzelo mi na ně odpovídat.
„Chceš to zkusit?“ navrhnul s nadějí vepsanou v hlase. Pořád se snažil mi vnutit skleničku s krví, ale já nějak neměl žaludek na to ji vypít. Nevím, proč jsem se v tomhle ohledu tak zasekl. Pít studenou anonymní krev z nějaké nádoby mi přišlo nechutné. Proč to vůbec zkoušet, když jsme si s Billem mohli navzájem posloužit? Ani on už nepil jinou krev než moji. Pořád argumentoval tím, že bych se to měl naučit pro případ, kdy od sebe budeme odděleni a on mi nebude moct dát svou krev. Což mi přišlo jako výmluva naprosto přitažená za vlasy, protože kam šel on, šel jsem i já. Proč bychom někdy měli být od sebe?
„Nechci,“ pokrčil jsem rameny a on se se mnou nehádal.
„Čeká tu na tebe návštěva,“ pousmál se na mě Bill a já byl vděčný, že se nesnaží držet předchozího tématu.
„Kdo?“ obrátil jsem se k němu překvapeně. Kdo by mohl přijet na návštěvu za mnou? Nikdo z mých starých známých ani nevěděl, že jsem se proměnil v upíra, natož že jsem s polovinou upíří šlechty emigroval do Rumunska a měl jsem vztah s budoucím králem.
„Tome,“ rozlehl se prostorem jasný hlas.
„Sonjo,“ oplatil jsem ženě, která k nám přibíhala, a vypadala, že se vznáší pár centimetrů nad zemí a sněhu se vůbec nedotýká. Její fialkové oči na mě hleděly s něhou. Rozpřáhla ruce a sevřela mě v krátkém objetí.
„Jak se ti líbí v Rumunsku?“ mrkla na mě.
„No to víš,“ pokrčil jsem rameny, protože ona to věděla. Doslova.
„Vím,“ potvrdila. „Tenhle ti nedá chvilku klidu, co?“ hodila hlavou k Billovi. „Neboj, už brzo na to nebude mít čas.“
„Tos mě uklidnila,“ zašklebil jsem se na ni. Byl jsem vděčný, že se na hradě objevil jediný další upír, kterého jsem měl rád. S Billovou švagrovou jsem se neviděl už od doby, co jsem se proměnil v upíra. Hned na druhý den jsme si s Billem zabalili saky paky a i s jeho otcem odjeli do Rumunska. Těšil jsem se, že se podívám do světa, protože jsem nikdy nepřekročil hranice Anglie, ale moc jsem si ho neužil. Cestovali jsme velmi rychle a než jsem se nadál, byli jsme uprostřed ničeho. Bill mě poučil, že jsme na úpatí Moldoveanu, ať už to bylo, co chtělo.
„Bude dobře,“ pohladila mě po paži a pak už nás vedla zpátky do hradu. Byl nejvyšší čas začít se připravovat na korunovaci.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 38
Tak jak to tak vidím, tak se konečně budu muset rychle pustit do první řady! 😉 Už delší dobu si na ni brousím zuby, ale zatím mi na to moc nevyšel čas, tak teď mě to alespoň donutí si ten čas najít! 😉 Takže po přečtení první řady se hned vrhnu na tuhle, to tedy slibuji! 🙂
Tak toto ma velmi potesilo. Prvu seriu som zboznovala a zhltla som ju naraz.
A milujem upirsku tematiku!!! Najviac!!!!
Velmi sa mi pacili tie ich hry na unik. Ze Tom je este taky nemotorny novacik vo svete upirov. Ze Bill stresuje z toho ze bude kral. Ach….idem si asi precitat prvu seriu. Na osviezenie 🙂
Dakujem pekne za poviedku. Budem pravidelne citat a komentovat
Pokračko moc se těším na další dilí.
Ja ti klidne budu delat ovace ve stoje kdykoli, ale to vis. Upiry miluju, a neskutecne se tesim na vsechno co jeste nevim a raduju se z kazdeho stripku se Sonjou, je uzasna.
A nemysli ai, ze te necham v klidu odpocivat od psani 😂
Juchů, druhá série!!! Zatím se mi to moc líbí, i když mě překvapilo, že jsme se tak rychle přesunuli do Rumunska. Tak trochu jsem doufala, že to začne sladkou pomstou na Andreasovi 😀
Zlatínko, ty ani nevíš, jak moc jsem ráda, že je pokračování. Tvoje upírky miluju a jsem moc ráda, že se to mezi těma dvěma miláčkama pořád vyvíjí dobře 🙂 To jejich vzájemné krmení (to se mi líbilo už u Milenců), ty víš, jak to žeru :-*
a Sonja, je báječná "stydlivý pohled" 😛
moc se těším, jaká "dramata" a překážky sis pro ty dva broučky nachystala a jenom doufám, že jim dopřeješ i trochu té romantické erotiky 😛
Tak nová série začíná lépe než jsem si představovala. ♥ Rumunsko klukům strašně závidím, protože je tam nádherná příroda, a já bych tam chtěla po těch horách pobíhat s nimi!!!
Strašně moc se mi líbí vztah kluků, jak je takový krásný, čistý. 🙂 Přijde mi hrozně hezké, jak Tom chce pít jen Billovu krev a nějaká anonymní se mu příčí, ačkoli Bill má pravdu…stát se může kdykoli cokoli, a tak by si Tom měl alespoň sem tam zvyknout pít i jinou krev..ale třeba mám zas jen černé myšlenky, a Tom to doopravdy NIKDY nebude potřebovat. 🙂
Jsem moc zvědavá na korunovaci a na další vývoj příběhu! 🙂
Únikové hry nemají chybu! 😁👌👏