autor: Cinematics
Bill trhá na kousky své vzpomínky, Tom trhá na kousky své srdce
Tom neměl tušení, jak dlouho to bude Billovi trvat, a tak se rozhodl, že bude trávit čas tím, že se bude připravovat na zbytek dne; ne že by k tomu měl nějaký důvod. Mezi tím, mít den volna, a cítit se mizerně, se Tom rozhodl pro volbu být v pyžamu až do zítřejšího dne. Nikomu to vadit nebude, a on se alespoň bude cítit trochu pohodlněji.
Znovu začal přemýšlet nad tím dopisem, přemýšlel o tom, jak se Bill omlouval za to, že mu neřekl, že se hodně stěhuje, a vzpomínal na to, jak spolu leželi v posteli. Nechtěl Billa ztratit; i když se rozhodl, že se přestane nutit dostat se k němu blíž.
Andreas si hrál na Tomově piánu, snažil se ho rozesmát; ale nefungovalo to. Tom jen ležel jako smutné klubíčko na posteli, dokud toho Andreas neměl dost a rozhodl se ho z ní vytáhnout.
„Stěhuje se.“
„Bill?“
„Jo…“
„Jak to?“ zvedl se Andreas ze sedačky od piána a sedl si k Tomovi; jen pro jistotu, že by Tom potřeboval obejmout nebo rameno na vybrečení.
„Nevím… Myslím, že se v létě hodně stěhuje nebo tak… Nevím, co dělat. Je to jediný člověk, kterého tam venku mám, Andy.“
„No, láska není ztracená, Tome.“
„Já ne, já-„
„Tome…“
„Dobře, no jasně. Cos tím chtěl říct?“
„Jestli je to opravdu láska, tak se k tobě vrátí. Nevím toho o vašem přátelství hodně, ale vidím to, jak se na tebe dívá, Tome.“
„C-Co?“
„Musíš být slepý, abys to neviděl,“ zasmál se Andreas. „To nedáváš pozor?“
„Já jen… dobře, všiml jsem si, jak se na mě kouká, ale nevidím signály.“
„Tome, vážně? Pokaždé, když se na tebe Bill podívá, oči se mu rozzáří a vypadá tak volně a… šťastně.„
„Je pořád šťastný.“
„Možná, ale tohle je zvláštní štěstí. Věř mi, jako pozorovatel musím říct… má tě opravdu rád, Tome. I když musí na chvíli odjet, vím, že se sem pro tebe vrátí. Tome, opravdu si myslím, že je pro tebe dobrý. Vypadáš skoro… jako bys byl normální, když jsi s ním.“
„Jsem skoro normální, když jsem s ním. Nechci, aby odjel…“
„A je to jisté?“ zeptal se Andreas smutně a Tom přikývl.
„No, možná… přijde sem, aby mohl zavolat jeho mámě.“
„Myslím, že se to nějak vymyslí, Tome. Jen počkej a uvidíš.“
„To doufám…“ odpověděl Tom tónem, který Andreas tak moc dobře znal; Tom chtěl být sám se svými myšlenkami. A tak pohladil svého brášku po zádech a vyrazil ke dveřím.
Když Tom došel do bodu, kdy byl naprosto ztracený ve svých myšlenkách, Bill dorazil ke dveřím a byl zatažen dovnitř za pomoci Andrease. Blonďák měl na Billa pár otázek, něco, co si chtěl vyjasnit, protože měl o svého brášku až moc velké starosti.
Bill byl rád, že si s Andreasem může sednout a popovídat si. Seděli proti sobě v kuchyni u barového rohu a mluvili.
„Tom říkal, že odjíždíš,“ začal Andreas a Bill přikývl.
„Zřejmě.“
„Kdyby byl nějaký způsob, jak bych mohl zajistit, abys v Tichém Údolí zůstal, chtěl bys?“
„Samozřejmě! Já nechci, aby mne odsud vykopli. Chci říct, pořád si ještě musím promluvit s mámou, možná byla babička jen ve špatné náladě. Já nevím. Já jen, jestli budu muset jít… nevím, co si počnu. Nemůžu jen tak zmizet… mám to tu rád, opravdu se mi to tady líbí a mám rád Toma. Nikdy jsem neměl opravdového kamaráda a… co bys udělal, Andy? Jak bys někoho přemluvil, abys s ním mohl zůstat bydlet?“
„Pokusím se na něco přijít, Bille… Nevím, jestli sis toho všiml, ale když je Tom s tebou, je šťastný.“
„Všiml. A já jsme s ním taky šťastný. Já jen, mám dojem, že mu něco dlužím, víš? A myslím, že kdybych odjel, bylo by to, jako bych porušil nějaký nevyslovený slib, a to já nechci, ale mám na výběr? Jestli je nějaký způsob, jak mě udržet v Tichém Údolí… no. Nevidím jediný způsob.“
„Jen počkej, Bille. Opravdu se pokusím na něco přijít.“
„Přál bych si mít bratra,“ řekl Bill a trochu se zasmál. „Ale moji rodiče nikdy další děti neměli… Já jsem byl jen nešťastná náhoda… ale, kdybych měl bratra, pak bych možná Toma nikdy nepotkal, protože pak bych měl někoho, kdo by mi s tím vší mohl pomoci. Víš? Jsi dobrý bratr, Andy. Je dobře, že jsi teď můj nový bratr. Nemůžeš říct ne.“
„Neřeknu,“ zasmál se pobaveně Andreas. „Dva bratři? Myslím, že to zvládnu. Mimo to, mamka a táta tě milují k sežrání… Myslím, že dokonce i víc než Toma a mě!“
„Nejspíš!“ zasmál se Bill. „No nic… Myslím, že bych se měl jít podívat na Toma, možná. Je v pořádku?“
„Je opravdu rozladěný…“
„Tak to pak musíme přijít na něco, jak mě tu udržet, hm?“
„To jo!“
„Díky za popovídání, Andy… Půjdu teď nahoru.“
Andreas se s Billem rozloučil, ten vyběhl schody nahoru, jeho chodidla s každou ponožkou jinou brala schody po dvou. Sklouzl se po podlaze až k Tomovým dveřím a zastavil.
Bill potichu zaťukal na dveře, doufal, že Toma nijak neruší. Přemýšlel, jestli ho Tom chce ještě vidět, nebo jestli je tak rozladěný, že nebude chtít vůbec o ničem mluvit. Doufal, že bude moci nějaké věci vyjasnit. Byl připravený mluvit. Připravený mluvit o domově.
„Dále,“ zavolal Tom, v hlase byla slyšet bolest.
„Ahoj, Tomi,“ zaradoval se Bill, jak jen mohl, když vtančil do pokoje a sednul si na podlahu před Toma.
„Hezké ponožky,“ řekl Tom s úšklebkem a Bill zavrtěl chodidly.
„No, nemohl jsem se rozhodnout, jestli chci pruhované nebo pletené… a tak jsem si vzal od každé jednu… a když to budu chtít i zítra, tak můžu, protože jedna z každého páru je stále čistá.“
„To dává smysl!“
„Tomi, musíme si promluvit… Připadám si provinile, že jsem ti neřekl dřív o tom, jak často jezdím z místa na místo. Chci říct, občas mě přesouvají z domu do domu i během školního roku a… Myslím, že je dobré, že má moje mamka tolik příbuzných, ne?“
„Dobrý pro koho?“ zeptal se Tom. „Protože pro tebe určitě ne…“
„Dobře pro ni a pro tátu…“
„Proč to dělají?“
„Koukni, Tome, um… Jsem nemanželský,“ zasmál se zahořkle Bill. „Mámě a tátovi bylo sedmnáct, když jsem se narodil, a ani jedna ze stran rodiny mě nechtěla… Máma se mě snažila zabít tím, že brala drogy a tak, ale přežil jsem… jediný problém byl, že se mi nedovyvinuly plíce…“
„Bože, Bille…“
„Tak, to proto možná teď tolik mluvím. Jako dítě jsem nikdy moc nemohl, víš? Musel jsem se po každé větě zastavovat a nutit se zhluboka dýchat, abych mohl dokončit to, co jsem říkal. Ale už je to fajn, teď jsem šťastný, že můžu tolik mluvit, protože toho mám tolik co říct!“
Bill falšoval sebejistotu. Měl úsměv, o kterém Tom věděl, že neexistuje. Nadšeně blábolil, ale to, o čem mluvil, nebylo nic, na co by měl být hrdý; a oba to věděli. Bill, jak řekl předtím, se snažil být takový jen kvůli Tomovi. Ale Bill nemusel být pořád šťastný. Tomovi by nevadilo být tu pro něj.
„Nechali si mě jen kvůli penězům… vláda dávala mámě na mě peníze a… jo. Teď, když jsem starší a oni přestali posílat šeky, posílají mě kamkoliv, kde mě vezmou, a chovají se, jako bych byl nějaký velký problém. Nemyslím si, že jsem tak špatný, nebo ano? No, neřekl bys mi to, kdyby ano, ale… dobře, mluv, jako by ses o mně bavil s někým jiným. Jsem příšerný?“
„Musíš se mě vůbec ptát? Bille…“ Tom si vlezl na zem před Billa, seděli přímo u sebe.
Tom položil svá chodidla na Billova a otřel se mu o ně. Nebál se dotýkat Billových chodidel; dělal to včera a ani si toho nevšiml. Teď, když věděl, že se nic špatného nestalo předtím, tak se určitě nic nestane ani teď. S Billem si připadal mnohem sebevědomější, obzvlášť po tom, co ho celou noc držel; nebo spíš, co ho celou noc držel Bill.
Bill se jen usmál jako vždycky, když se Tom testoval, a natáhl ruku. S hlubokým nadechnutím ji Tom také natáhl a propletl s Billem prsty. Nebál se, když si ho Bill přitáhl blíž, a už vůbec se nebál, když se Bill začal tváří mazlit s hřbetem jeho ruky.
„Nemyslím si, že jsi příšerný, to tvoje rodina je příšerná.“
„Možná… tvoje rodina není. Tolik ti závidím, ale jsem rád, že je máš. Andreas dneska říkal, že jsem jeho bráška. Byl to hezký pocit.“
„Ty a Andy jste spolu mluvili?“
„Mhm. Ptal se mě, jestli je nějaký způsob, jak by mě mohl v Tichém Údolí udržet, kdybych ho nechal…“
„Vážně?„
Tom věděl, že Andreas není typ člověka, který se ptá v určitých situacích na hypotetické otázky. Jestliže se na ně Andreas Billa ptal, pak Tom věděl, že ví o nějakém způsobu, jak Billa ve městě udržet.
„Jo.“
„No, doufám, že nějaký způsob je. Bille… možná je to ode mne sobecké, ale nechci, abys odešel… Opravdu, um, tě mám rád.“
„Možná najdu způsob, Tomi… nejdřív musím zavolat mámě a zjistit, jestli se to opravdu děje. Možná se mě babička jen snažila vystrašit. Nevím…“
„J-jo, mám tady telefon…“ ukázal Tom na stůl a Bill se k němu přesunul, srdce mu šílelo.
Nenáviděl mluvit se svou matkou, skoro ze všeho nejvíc. Skoro vždycky se snažila, aby mu bylo špatně. Bylo to, jako mluvit s úhlavním nepřítelem, vždycky jako odpovědi dostanete jen skryté kousavé poznámky. Když vytáčel, cítil, jak se mu špatně dýchá ze strachu, který mu říkal, že opravdu odjíždí pryč.
„Halo?“ uslyšel její hlas a zadržel dech.
„Ahoj. Mami… tady Bill… musím se tě na něco zeptat. Babička říkala, že se zase stěhuju a-„
„To ano. Řekla mi, cos udělal, Bille. Zmizet na dva dny, aniž bys jí to řekl, a opít se!?“
„Já jsem se neopil…“ zalhal. „Ptal jsem se jí, jestli můžu jít na večírek, to bylo všechno! Nikdy jsem-„
„Strýc Greg a teta Louise souhlasili, že tě budou mít do konce léta.“
„A pak co?“
„Pak pojedeš domů a dokončíš školu. Radši by ses u něj měl chovat, jak nejlíp to jen jde, Bille. Musela jsem strávit hodiny přemlouváním, aby si tě vzali na měsíc a půl.“
„Mami, nemůžu jít… Udělal jsem si tady kamaráda a-„
„Tvoje babička se nechce vypořádávat s tvými problémy. Řekli jsme ti, ještě než jsi odjel, že jednou něco uděláš a pojedeš pryč.“
„Nemůže odjet do Grovestonu, prosím…“
„Za tři dny se stěhuješ. Zabal si věci, Bille.“ A zavěsila, nechala Billa držet si beze slova telefon u hlavy, slyšel jen pípání, nic víc. V tichosti položil telefon zpátky do držáku a otočil se smutně k Tomovi.
„Groveston. Měl jsem pravdu,“ řekl zoufale. „Nejen, že tam nic není, ale strýc Greg a teta Louise jsou dva nejzlejší lidi, které jsem kdy potkal… jsou tak přísní a pořád naštvaní… Tomi, já nechci odejít.“
Bill přispěchal k Tomovi a klekl si před něj, chodidly se opřel o Tomovy a natáhl ruce. Tom je bez ostychu chytil, přihlouple se ho za ně držel, všechno mu už bylo jedno.
„Schovej mě u sebe pod postelí, pak nikam nebudu muset jít.“
„Schoval bych,“ řekl Tom. „Ale pod mojí postelí jsou šuplíky.“
„Já se vejdu, jsem skladný,“ zasmál se tiše Bill a Tom se sladce usmál.
„Něco vymyslíme, Bille. Nenechám tě odejít… Je mi jedno, jestli je to sobecké.“ Zopakoval.
Jak obzvláště po tom, co se naučil, by mohl Tom být schopný nechat jít Billa pryč? Bill byl mnohem víc, než na první pohled vypadal. Byl sám a smutný a zraněný. Nebylo možné nechat Billa jít, už jen proto, že si chtěl nechat Billa pro sebe. Nechtěl, aby Bill byl ještě někdy sám.
Tom cítil ten chlad, který Billa obklopoval, když seděl na zemi, hotový z toho, co slyšel, v Tomovi hrklo. Cítil, jak se mu nepohodlně převrací žaludek, když se zamyslel nad vším, co Bill řekl, a musel přemýšlet, proč Bill vždycky vypadal tak šťastně; proč to nikdy nevypadalo nuceně, pokud se do toho opravdu nenutil v nějaké špatné situaci. Tom si byl jistý, že kdyby byl na Billově místě, tak by nebyl tak volný a rozlétaný, obdivoval Billovu schopnost zůstat pozitivní, ale to, co obdivoval nejvíc, byla Billa schopnost to v sobě držet; obzvlášť teď.
„Není to sobecké,“ řekl Bill tiše, stiskl Tomovy ruce. „Chci, aby sis mě nechal. Nechci jít nikam, kde tě nebudu moct vidět. Jsi můj nejlepší kamarád a já mám pocit, že i během těchto pár dní tady mám rodinu, a že mě u sebe opravdu chtějí, a já chci být u nich. Nemůžu tohle ztratit…“
„Pak se budu snažit, jak nejvíc můžu, Bille,“ řekl Tom tiše. „Jen nevím, co bych mohl udělat.“
Ti dva zůstali s propletenými prsty, zatímco seděli na dřevěné podlaze a jen dýchali. Bylo ticho, brzký večer, jediné zvuky bylo jejich dýchání a vítr pohrávající si se stromy, oba dva byli klidní. Nebylo toho moc co říct, co by už nebylo vysloveno. Bill vyjadřoval svůj vnitřní smutek a už se v tom dál nechtěl vrtat.
Ani jeden z nich nechtěl být nikdy jinde, než kde právě teď v tuto chvíli byli; s rukama nataženýma, koleny přitisknutými na sebe a očima upřenýma na toho druhého. Tom studoval Billův obličej, a Bill dělal to samé. Ani v jednom z nich už nebyla žádná bolest, žádné hluboké rýhy smutku, a žádné kořeny strachu ze ztráty v jejich obličejích. Bylo to čisté obdivování, plné zvědavosti a myšlenek.
Tom pomalu odtáhl prsty od Billových a položil je na jeho tvář, všechno to teplo, které z Billovy kůže sálalo, ho jakoby nutilo ruku odtáhnout; on to ale neudělal, nemohl. Co kdyby to neudělal teď a žádné příště nemělo přijít? Co kdyby Bill odešel a Tom by se už nikdy nemohl dotknout toho obličeje, do kterého se tak silně zamiloval?
Bill přivřel oči, dlouhé řasy se mu položily na vystouplé lícní kosti, zatímco otevřel trochu rty a cítil se… úplný. Pro Billa, mít někoho, kdo by mohl hladit jeho obličej, bylo vždy na předtím místě jeho seznamu věcí, které chce a potřebuje; mohl pak vidět, že na něm někomu opravdu záleží, alespoň pro něj to tak bylo.
Tom pohladil Billa po tváři a čelisti, palcem mu jemně přejel přes oční víčko a dolů po tváři, dokud nedošel k plnému spodnímu rtu a přejel po něm, byl tak jemný. Billovi se za zavřenými víčky zachvěly oči a pusu ještě trochu víc otevřel. To bylo, když Tom začal být nervózní. To bylo, když ho jeho strach přemohl a on se odtáhnul; složil třesoucí se ruce do klína.
„Mm,“ zamručel Bill spokojeně. „To mi bude chybět.“
„N-Nemusí ti to chybět, Bille… Budu se snažit si tě tu nechat, vzpomínáš?“
„Jak, Tome? Chci říct, nechci být pesimista, ale není žádný způsob, jak bych tu mohl zůstat… Moje babička chce, abych byl pryč a nejspíš moje máma přesvědčila Grega a Louisu, aby si mě nechali až do konce léta…“
„Ale… ještě jsme nezašli na pouliční festival…“ odpověděl Tom na obranu a Bill dál zíral do země.
„Ještě pořád máme tři dny… Půjdeme zítra, hezky brzo; užijeme si celý den. Co říkáš?“
„Myslím…“
„Ty nechceš jít?“
„Ne! Ne, chci říct, jo. Jo, chci… Já jen… Bille… prosím, prosím neodjížděj…“
„Možná Andy na něco přijde.“
„Možná…“
Zbytek večera strávil Bill tím, že se snažil Toma rozveselit. Jestli byla jedna věc, kterou nenáviděl vidět ze všeho nejvíc, bylo, když někdo, na kom mu záleželo, byl smutný. Samozřejmě, Bill se takhle nikdy ohledně nikoho necítil, nikdy neměl šanci, ale teď šanci měl a nenáviděl to, že viděl smutek v Tomově obličeji. Připadal si tak provinile a strašně.
Kdyby Bill věděl, co měl Andreas za lubem, možná by se necítil tak smutně. Možná, jen možná, by teď byl šťastnější než kdy předtím. Kdyby slyšel rozhovor, který právě Andreas měl přes telefon, pak by se možná ani jeden ze sedmnáctiletých chlapců necítil tak rozervaně na kousky. Možná by si připadali bližší než kdy předtím. Možná…
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
at zije u Toma, az zije u Toma!
Oh, jsem zvědavá, co Andreas vymyslí!
Miluju to ♥
Já nechápu, jak to tato slečna dělá! Naprosto úžasné! Dokáže mě rozbrečet a po chvíli hned rozesmát!
Miluju to ♥
Katie, moc Ti děkuju, že Effervescent dochází pravidelně. Dokáže mi to o moc vylepšit náladu, i když je díl třeba i smutný. Ještě jednou Ti děkuji ♥
To je tak krásný…celá ta povídka je naprosto kouzelná…Andreas je skvělej brácha. 😀 Bill je tak úžasnej, vůbec nechápu, jak může mít takovou rodinu, protože myslím, že není nikdo, kdo by neměl rád. 😀 😀
waaaa! co Andy vymyslel, co plánuje, co právě udělal, jak zařídí, aby Bill zůstal u Toma?! Protože on tam zůstat prostě musí!!!
Och bože, tohle je prostě naprosto dokonalé. Miluju Billa, jaký je to třeštidlo, ale zároveň přesně tak lůehce zranitelnej a něžnej, jaký se mi líbí… Miluju Toma, kterého ovládá jeho strach, ale přesto se snaží sám se sebou něco udělat a snaží se přiblížit k Billovi. Miluju ty dva, jak se naprosto perfektně doplňují, pasují k sobě, do ničeho se nenutí a prostě spolu jenom… jsou. A miluju Andyho za to, že svému bráškovi přeje štěstí a snaží se dosáhnout toho, aby to štěstí bylo trvalé 🙂
Ach bože, já se tak neuvěřitelně těšim na další díl!
Oh ne! ne, nesmí odjet, musí zůstat u Toma!
No tak tohle jsem nečekala, takové zvraty. Doufám, že Andreas bude natolik chytrá hlavička, aby něco uskutečnitelného vymyslel. A tak jejich chvilka byla hezká, konečně se Bill Tomovi tak nějak o hodně více otevřel a jsou si bližší a Tom udělal velké pokroky, když se s Billem cítí natolik pohodlně, aby sám udělal první krok a dotknul se ho, protože to tak cítil a ne, protože ho do toho nutil. Doufám, že tam Bill zůstane, tohle všechno, co za tu dobu stihli získat přece nemůžou jen tak ztratit. Billovi rodiče jsou strašní, už jen to, jak s ním zacházejí, jako by byl nic, než kus špinavého hadru…měli by za to dostat nějaký trest, přece jim něco takového nemůže jen tak procházet. Moc se těším na další díl, jsem napjatá, jak to tedy dopadne s tím stěhováním.
Priznám sa že teraz som mala na krajíšku oboch mi je lúto ale hlavne Billa, musel si zažiť toho veľa bolestného. A andreas je super a som taká rada že sa snaží pomoct Tomovy ale je milý aj na Billa. Nepochopím pečo sú doma na Billa taký zlý, ked je to Typ ktorý by mal mať každý rád. Som zvedáva ako To zariadilo aby Bill mohol ostat. Krása ja začnem.
Nádhera! Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Podle mě Andy opravdu nějak zařizuje, aby mohl Bill zůstat u nich. TO by bylo skvělý! Oh… ale jestli Bill někdy od Toma odjede, utopím si nejspíš noťásek v slzách. A to se doufám nestane, protože bych pak neměla kde číst pokračování téhle úžasné povídky, ani žádné jiné. 😉
….jestli odjede…tak to bude konec ://…neodejede! Já mu to zakazuju! Andy je hlava a snad na něco přijde :D…
Možno sa rozplačem 🙁 Opäť ďalší emotívny diel. Už som spomínala, ako tento príbeh milujem? ♥♥♥ Tešila som sa naň celý deň 🙂 Je jednoducho kúzelný.
A v tejto časti som mala tú česť spoznať Billovu skutočnú tvár. Je veľa ľudí, ktorí sa navonok tvária šťastne a smejú sa, sú veselí…ale tam vnútri je to úplne iné 🙁 Sama to poznám…snažím sa tváriť šťastne a stále v sebe niečo dusím, aj keď viem, že to nie je správne. Ale nedokážem to niekomu povedať…
Je mi chudáka Billa ľúto 🙁 Jeho mama brala drogy? O_o Oh, panebože…to to nemohla vyriešiť inak?
A Billy mal problém s dýchaním? 🙁 Oh, chudiatko…je taký smutný…ale zároveň šťastný vďaka Tomovi ♥
A Andyho fakt milujem ♥♥♥ Jeho plán bude určite geniálny 🙂
Len ma zaráža, že Bill stále opakuje, že je Tom jeho kamarát…proste…teraz som trochu na pochybách, či vôbec cíti niečo viac.
Nádherný príbeh ♥ a úžasný preklad 😉 Milujem to 🙂
Teším sa na pokračovanie 🙂
Mě tahle povídka vážně facsinuje tím, jak je nádherně napsaná!
Je tak jemná, se skutečnými pocity a emocemi… Strašně se mi líbí, jak jsou tu podrobně popsané povahy obou dvou. Miluju tu Billovu citlivost vůči Tomovi, pochopení pro jeho "stav". A miluju i to, jak se Tom snaží sblížit se, překonat své "já". Je to úžasná povídka. A samozřejmě musím zase poděkovat i za výborný překlad 🙂
Och mám slzy v očiach :(… Bill proste nemôže odísť! To by nešlo… ja viem že náš drahý Andreas vymyslel niečo úžasne geniálne a Billy zostane :)… och veď oni by bez seba neprežili… Tom by sa na smrť utrápil a Bill by sa zbláznil!… chudák Bill je mi ho fakt ľúto… keď som čítala to ako sa k nemu rodičia správajú… och no vážne som mala dosť!… jemu je naozaj najlepšie s Tomom 🙂 a dúfam že to čo Andreas hovoril Tomovi o tom že Bill vysiela signály je vážne pravda 🙂 oni by boli spolu proste dokonalý pár 🙂 asi taký dokonalý ako tento príbeh! bože ja to tak strašne milujem!!! och a to ako Tomovi už skoro vôbec nevadí sa s Billom držať je úplne úžasne… je to skvelé a strašne strašne ďakujem za preklad! 🙂 MILUJEM TO! 😀
andy zaridi aby Bill byl u nich doma, snad. Miluju tuhle povidku, je tak dokonala!
Dokonalost
Dnešní díl byl prostě úžasný ♥
Chudák Bill, pod maskou veselého a bezstarostného snílka se skrývá nešťastný a nemilovaný chlapec, který je rodičů, úplně lhostejný. Ještě, že má Toma a doufám, že brzo bude mít i novou rodinu, tu Tomovu, protože tam mají všichni srdíčka na správném místě =)
A u Toma je úžasné, jaké dělá pokroky, jak se pomaličku a polehoučku k Billovi přibližuje, teď už beze svého neustálého strachu =)
Je to nádherná a procítěná pobídka ♥♥♥
I feel amazed . A part about Bills life and parents was emotive . There is nothing that I can say about his parents
🙁 !
Bill has to stay with Tom ♥ . And …. Tommy touched him without afraid of germs 🙂 GREAT
Nádhera, tohle je jedna z povídek, kterou miluju díl od dílu víc a víc… ♥
Billova minulost mě opravdu rozesmutnila a zaskočila mě zároveň. Obdivuju ho, stejně jako Tom, jeho věčně pozitivní náladu a energii i přesto všechno, co si prožil a jak se k němu chová vlastní rodina. Musí to být hrozné, vědět, že ho rodiče nechtěli. A teď si ho přehazují mezi sebou jako nějakého prašivého psa, o kterého nikdo nestojí, jako by byl opravdu nejhorší a na obtíž, to mi na tom všem přijde nejhorší.
Pevně věřím, že Andy na něco přijde, nebo už přišel, což usuzuji podle posledního odstavce. Napadlo mě, že by Bill mohl bydlet i u Toma, ale počkám si na Andyho nápad, nepochybuju, že to bude něco úžasného, co vyřeší celý Billův problém. Protože možnost, že by jen tak odjel, já naprosto vylučuji… 😉
Jsem jak na jehlách..tak copak to Andy vymyslel? Třeba by Bill mohl zůstat u Toma, vždyť Tomovi rodiče Billa zbožňují a Andy ho má taky rád, takže nevidím problém. No nechám se překvapit 🙂