autor: Gia
„Ehm Bille?“ Promluvím na něj po delší a značně nervózní odmlce, už teď se bojím toho, jak asi zareaguje. Opatrně srovná i poslední zlatavou palačinku na přichystaný talířek s ubrouskem a se zájmem v očích se ke mně konečně otočí. „Máma mě ráno poprosila, abych ti vyřídil, že dneska začínáš s rehabilitací. Víš moc dobře, jak jsem zapomětlivý, omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív.“
Bill chvíli přemýšlí, přikývne a mastné prsty otře do proužkované zástěry.
Bill chvíli přemýšlí, přikývne a mastné prsty otře do proužkované zástěry.
„No, vlastně už jsem na to taky myslel. Chtěl bych co možná nejdříve nabrat ztracenou sílu, abych se mohl vrátit zpátky na pódium. Ale s touhle otřesnou kondičkou by to trvalo roky. Povezeš mě do nemocnice ty nebo máma?“ Trošku mě zarazí to, jak rychle si bratr zvykl na fakt, že ho teď máma na nějaký čas do auta samotného nepustí, není u něj zrovna obvyklé, aby takhle jednoduše rezignoval a nehádal se. Možná chce mít klid a možná má z řízení auta ještě trochu obavy.
„Máma to zajistila tak šikovně, že nebudeš muset nikam jezdit. Alespoň se vyhneme pitomým otázkám novinářů. Domluvila to tak, že Sára za tebou bude pravidelně docházet domů, myslím, že to tak pro tebe bude mnohem pohodlnější, co říkáš?“ Mluvím, co možná nejrychleji a tak nějak doufám, že ta čtyři nepatrná písmenka přehlédne.
„Chtěl jsi říct jednodušší pro tebe nebo snad ne?“ Rozohní se okamžitě a přívětivý úsměv vystřídá tenká pokroucená linka. „Nechci ji tady.“ Štěkně na mě naštvaně a špinavá zástěra v momentě letí do kouta. S teatrálním výrazem v obličeji přejde do obývací místnosti a dá si záležet na tom, aby o mě zavadil ramenem. Kulturista jeden.
„Bille, Sára je moc hodná holka, uvidíš sám. Měl bys jí dát šanci, nemyslíš?“ Nenechám se od něj jen tak lacině zastrašit, tuhle jeho osvědčenou taktiku jsem znal až příliš dobře. Prostě se vždycky zvedl a odešel s tím, že domluvil, a věc je tak definitivně vyřešená. Opatrně jsem ho chytil za loket a obrátil tak, abych na něho mohl vidět.
„A proč? Třeba proto, že tě dobře vykouřila? Seru na ni, rozumíš?“ Jeho naštvaný a ublížený výraz mě neuvěřitelně vytáčí. Nejradši bych mu hned teď jednu natáhl, aby se vzpamatoval paranoik jeden!
„Nic jsme spolu neměli.“ Zašeptám unaveně, žádný obranný argument není dost silný na to, aby zvládl jeho žárlivou a hodně bujnou fantazii. Byla to vlastně tak trochu i moje chyba. V minulosti to přece vždycky bylo nějak takhle podobně. Kterékoliv žena v naší blízkosti dřív nebo později skončila v mojí posteli a Bill si to až moc dobře pamatoval. „I kdybych s ní spal, neznamená to ještě, že ona je ta špatná. Dělá svou práci výborně, doteď v péči o tebe nezklamala. Jestli chceš zpátky kapelu a fanoušky, musíš pro to něco udělat. A prvním krokem bude to, že jednoduše zavřeš klapačku a začneš Sáru respektovat. Zhruba za deset minut je tady, tak se laskavě začni chovat normálně.“ Křičím už docela stejně jako on, takhle mě vytočit do nepříčetnosti, to byl vždycky jeho hlavní obor.
Neodpoví a naštvaně vyběhne schody nahoru do poschodí. Dupe přitom jako migrující stádo slonů. Nervózně zkontroluju nástěnné hodiny a poupravím svoje pomačkané tričko. Bill nezklame a o pár minut později je dole umytý a převlečený do čistého. Je mi jasné, že uzounké bokové rifle a oblíbenou bílou košili zvolil jen proto, aby dal Sáře jasně a výstižně najevo, s kým že má tu čest.
„Sluší ti to.“ Pokusím se obměkčit toho urážlivce, ale ani trošku nereaguje. Udělám pár kroků jeho směrem a opatrně ho pošimrám nosem na tváři. „Moc ti to sluší.“ Zašeptám do jeho měkkých růžových rtů a ten spodní opatrně skousnu mezi zuby. Ve chvíli, kdy se nepřátelsky rozdrnčí domovní zvonek, se na mě po nekonečně dlouhé době znovu usměje a já doufám, že se alespoň trošku uklidnil. Moc dobře jsem si uvědomoval, že stačí jedna jediná blbá narážka Sářiným směrem a vyletí jako čertík z krabičky. Nasadím úsměv alá „vážně si neumíme představit větší štěstí než to, že jsi tady“ a už o poznání klidnější přejdu ke dveřím.
*BILL*
Jsem na něj neuvěřitelně nasraný. Ostřížím zrakem sleduji jeho dokonalý úsměv, to, jak se k ní opatrně naklání, aby ji mohl políbit na tvář. Od kdy mu ta nána vlastně tyká? V duchu napočítám nejméně do sta a snažím se uklidnit splašený dech. Mám chuť popadnout ji za ty nechutně lesklé vlasy a vytřít tím nevinným a plachým obličejíčkem podlahu. Ještě na mě nestihla ani promluvit a už mi leze na nervy. Neuvěřitelně. Bohatě mi stačí to, jak na něm oddaně visí pohledem. Copak je doopravdy až takhle neuvěřitelný natvrdlý? Z jejího jediného pohledu můžu docela dobře vyčíst, jak moc ho ta slípka chce. Sežrala by ho i s tkaničkama od bot. Anebo je to všechno tak trochu jinak a Tom není ani trochu natvrdlý. Spíš naopak. Společně na mě ušili tuhle povedenou boudu a on mi jednoduše lže přímo do obličeje a já mu to idiot spolkl i s navijákem!
„Co na ní jako máš? Má naprosto nemožně povislý zadek.“ Tom na mě vytřeští oči takovým způsobem, až mám strach, aby mu nevypadly, a Sára okamžitě zčervená až za ušima a nepatrně zacouvá zpátky ke dveřím.
„Bille, copak jsme o tom nemluvili? Jak se to chováš? Jako totální kretén. Okamžitě se omluv!“ Takhle už jsem Toma dlouho nezažil. Křičí jako pominutý a v obličeji červená jako přezrálé rajče. Zamrzí mě, jak moc mu záleží na tom, abych se k Sáře choval hezky, jak moc mu záleží na ní. Co když už to dávno není otázka toho, aby si jednoduše zašukal a šel o dům dál? Co když je v tom něco víc? „Já… panebože, Sáro, vůbec nemám tušení, jak se za něj omluvit. Takhle se normálně nechová, musíš mi věřit, jindy je to docela milý kluk. Nevím, co mu to dneska přelítlo přes nos. Zkusíš to s námi ještě?“ Tom se div nepřetrhne, aby si ji udobřil, ale já mám toho divadélka právě tak akorát dost.
„Ložnice v přízemí je volná. Můžeš to s ním zkusit hned teď.“ Doporučím jí klidně a roztřeseným krokem zamířím do svého pokoje.
*TOM*
Mám pocit, že se hanbou každou chvíli propadnu do země, nemám dost odvahy na to, abych se Sáře podíval do očí.
„Promiň mi to. Taháš se kvůli tomu blbečkovi přes půl města a on se uvede takhle, vůbec nevím, co mám na tohle říct. Pomůže ti, když řeknu, že se mi tvůj zadek nezdá ani trochu povislý?“ Překvapí mě, když se do toho trapného ticha všude okolo ozve Sářin příjemně zvonivý smích. Těkavým a nechápavým pohledem vyhledám ten její a ona se na mě povzbudivě usměje.
„Alespoň vidíš, jak moc na tobě Bill ve skutečnosti visí. Takhle peprnou žárlivou scénu už jsem dlouho nezažila. A vlastně bych se měla cítit polichocená, že jsem ji vyvolala já a můj povislý zadek, no ne?“ Pokusím se úsměv opětovat, ale i přes její uvolněný tón hlasu ji starostlivě pohladím po tváři.
„Ještě jednou se za něj omlouvám.“ Sára pod mým spontánním dotekem nepatrně ztuhne, ale po chvíli se znovu bezstarostně usměje.
„S těmihle doteky pomalu, Tome. Jsem přeci jenom slabší povaha a ty typ muže, který mě nenechává tak úplně v klidu… a i když jsme přátelé, nerada bych udělala něco, čeho bych pak později litovala, a ty zrovna tak.“
Okamžitě se zarazím a ruku přitáhnu zpět k tělu. Už vážně ničemu nerozumím. Když jsem něco udělal, bylo to špatně, a když jsem to neudělal, bylo ještě hůř. Vůbec mě nenapadlo, že by se na mě mohla dívat takhle. Co se to v poslední době kolem mě dělo? Vypouštěl jsem snad do ovzduší nějaký zvláštní hormon, který způsoboval, že se všichni kolem mě měnili v nadržená zvířata? Sára pomalu přejde ke schodům, kde se na mě naposledy otočí.
„Nechci být zlá. Ale já to s Billem zvládnu, věř mi. Nedělá nic špatného, jen se zamiloval a jak sám vidíš, dává mu to pořádně zabrat. Nejlepší bude, když nás tady necháš o samotě a nebudeš ho ještě víc provokovat.“ Zhluboka se nadechnu, štve mě, jak mě tu každý jen tak jednoduše odsunuje na druhou kolej, to jsem tu vážně úplně zbytečný? Peprnou odpověď si ale nechám sám pro sebe a nasměruju Sáru do Billova pokoje, ona si tohle nezasloužila. Snažila se Billovi pomoct, snažila se pomoct nám oběma.
autor: Gia
betaread: Janule
Mně to Billovo žárlení přijde šílené, nikdy bych nevěřila, že ta křehká osůbka umí být tak hnusná…Vůči Sáře je to hodně nefér, ona se o něho vzorně starala, když byl v nemocnici a on na ni takhle. A že se jí Tom líbí, no a co, komu by se nelíbil =)
No, trošku Billa i chápu, protože on sám vlastně ještě neví, co může od Toma čekat, jestli už opravdu získal jeho lásku, jejich nový vztah je příliš čerstvý na to, aby vydržel vpád mladé a hezké dívky, Bill má prostě strach, že by o Toma mohl přijít. Ale rozhodně se nemusel chovat jako hulvát…
Bille, Bille, ty jsi prostě nevychovanec!
A Sára je snad světice, kdyby tohle řekl mi, tak mu jednu vrazím, otočím se a odcházím, navždy. Bill má velké štěstí, že nejsem Sára xD
"Dupe přitom jako migrující stádo slonů"
Tak to jsem se fakt zasmála xD
A Tomův monolog o tom, že vypouští do vzduchu nějaký hormon, který způsobuje, že se všichni při pohledu na něj chovají jako nadržená zvířata, tak to jsem teda nemohla xDDD
No jo, chudák Tomi, všichni ho chtějí =D
Super dílek, jako vždycky =)♥♥♥
no tě péro! 😀 teda já spíš čumím jak péro. z gauče. 😀 absolutně hustě Sáru setřel. 😀
ale taková Billova labilní povaha je mi docela proti srsti. je tak nemožné, že by se tenhle černovlasý anděl dokázal takhle chovat, že si na to nedokážu zvyknout. 🙂 každopádně šup šup další díly, ať se mi zvyká líp a rychleji. 😉