autor: Rachel
Tom:
Pomalu vzhlédnu k bílému nebi, podobajícímu se huňaté roztržené peřině, a usměji se, když na moji nastavenou tvář dopadne několik prvních nadýchaných vloček. Sklopím svoji tvář dolů, promnu si zmrzlé, načervenalé konečky prstů, které za tu krátkou chvilku již stihl poštípat mráz, a pomalu se rozhlédnu po zasněžené zahradě, zahalené do bílého sněhového kabátku.
Pohled mi okamžitě padne na to rozesmáté třeštidlo, které neustále nadšeně poskakuje sem a tam, a navzdory tomu, že jsme venku jen malou chviličku, nenašel bych na jeho oblečení jediné suché místečko, které by ten šmoula neměl od mokrého, studeného sněhu. Co to pomohlo, že jsem mu ještě před chvílí vevnitř, když jsem mu vybíral to nejteplejší oblečení, kladl na srdce, aby si dával pozor a nevypadal za pět minut jeho oblíbeného válení se ve sněhu jako sněhulák.
Když jsme dneska ráno snídali a já se prořekl, že sněžilo celou noc a už od rána hustě chumelí, vzal si ten blázínek do hlavy, že mě musí alespoň na hodinku vytáhnout ven. Souhlasil jsem, ovšem jen s podmínkou, že mu sám vyberu teplé oblečení, čepici i rukavice, na což mi Bill nadšeně přikývl a k mému největšímu údivu si nechal na hlavu nasadit tu nejteplejší čepici s hřejivými peřinkami na uši, kterou vždycky tak bytostně nesnášel. A potom, když mi svatosvatě slíbil, že bude opatrný a bude na sebe dávat pozor, jen poskakoval u dveří a v jednom kuse mě peskoval, abych si se svým vlastním oblečením rychle pospíšil, než přijde obleva.
Do zimy a sněhu po kolena se mi od vyhřátého krbu příliš nechtělo, moc dobře jsem však věděl, že protestovat nebo Billovi cokoli rozmlouvat by bylo stejně zbytečné, jako jej někdy přesvědčovat, že i bez líčidel a make-upu mu to sluší víc než komukoli jinému. Takhle to bylo už v dětství. Kdykoli Bill něco chtěl, nebo si něco přál, stál si na svém a měl svou hlavu… a nezáleželo na tom, jestli mu to rozmlouvá jeden člověk nebo dalších deset lidí. A právě tohle byla ta situace, kdy jsem předem vzdal všechno přemlouvání, které by bylo úplně zbytečné. Ani jsem se o to nechtěl pokoušet. Už když Bill začínal škemrat a žadonit, předem jsem věděl, že podlehnu jeho nevinnému mrkání a andílkovskému pohledu i přesto, že sníh už několik let bytostně nesnáším.
Copak bych mu ale něco takového mohl odepřít? Stačí jediný pohled před sebe a já si uvědomuji, jak moc může taková malá, nepatrná věc jako je sníh, pro někoho, jako je můj malý bráška, znamenat. Jak mu něco tak malinkého a drobného, jako jsou sněhové vločky, poletující všude kolem něj, může vykouzlit ten nejšťastnější úsměv na rtech? A nezáleží na tom, jestli sníh vidí nebo ne, jestli vidí, jak všude kolem něj chumelí a jak sněhové vločky dopadají do jeho nastavených, teplých dlaní, kde se z nich díky jeho hřejivému teplu stávají malé kapičky vody. Jemu stačí je cítit, cítit jejich ledové, jemné polibky, jež věnují jeho dlaním, cítit, jak sněhové vločky dopadají na jeho tvář a líbají jeho jemné líce. Je to to nejprostší, co může mít… a přesto vidím v jeho tváři úsměv toho nejvděčnějšího člověka, který byl obdařen tím, po čem toužil.
Nic pro mě nemůže znamenat víc než to, když vidím, jak velkou radost jsem mu něčím tak malým, jako chviličkou venku, udělal. Jak moc je šťastný, když se může po kolena bořit ve sněhu, rozhazovat jej všude kolem sebe a smát se. Jak nadšeně nastavuje tvář k nebi a s nedočkavým úsměvem čeká, až mu na řasách přistane jedna z tisíce nadýchaných vloček. Jak nastavuje ruce, jako by do dlaní chtěl pochytat všechna ta sněhová peříčka, sypající se z té velké, roztržené peřiny tam nahoře na nebi. Jak se směje, když zakopne a nos zaboří rovnou do sněhu. Jak si neustále potahuje tu tolik nenáviděnou čepici jen proto, aby mu nenamrzly uši. Jak znova a znova skáče a padá do sněhu a rychle v těch sněhových peřinách šermuje a mává rukama i nohama, aby vytvořil toho největšího andělíčka.
Co na tom, že jej neuvidí? Jemu stačí, když může ležet ve sněhu, máchat kolem sebe rukama a smát se, cítit na svých tvářích další a další dopadající vločky… a k tomu nepotřebuje zrak. Nikdy jsem neviděl skromnějšího, a přesto nejšťastnějšího člověka, který by byl vděčný i za takové malé drobnosti, které by každý jiný bral jako samozřejmost a vůbec by se nad nimi nepozastavoval.
A teď… teď toho člověka mám přímo před svýma očima, rozesmátého a tolik šťastného. Co na tom, že sníh nemám rád a musel jsem se kvůli němu přemoci? Jeho rozzářené oči, plné malých, třpytících se jiskřiček a šťastný úsměv, jsou mi tou nejkrásnější odměnou.
Miloval jsem jej už od dětství, od první chvíle, kdy jsme byli spolu, ještě dávno předtím, než jsme se vůbec narodili. Nikdy pro mě nikdo neznamenal víc než on, nikoho jsem nemiloval více než jeho, ten cit, který jsem k němu cítil, byl natolik přirozený a automatický, nikdy mě nenapadlo se nad ním zamyslet. Až poslední dny a týdny se změnil k nepoznání. Moje bratrská láska pomalu, postupně přerůstala v tu jinou… a já to neviděl, necítil, až doteď.
Ten deník, do kterého jsem ještě před dvěma dny nahlížel, mi otevřel oči. Uvědomil jsem si, co cítím. Ty řádky, jednotlivé verše a slova mě přinutily si uvědomit, jak Billa doopravdy vidím. Kým je v mých očích. A kým jsem já. S jeho básněmi, které byly napsány bůhví pro koho, jsem si uvědomil, co by se stalo, kdyby Bill skutečně jednoho dne odešel. Co by se stalo se mnou? Kým bych byl? Nebyl bych nikým, ničím, jen chabou polovinou, kterou ta její druhá opustila, a bez níž nemůže žít.
Celou tu dobu, celé dětství, dospívání a i teď v posledních týdnech, kdy jsem se o Billa staral, jsem viděl jen skutečnost, že mě Bill potřebuje. A teď… teď už vím, že já potřebuji jeho. Že potřebuji jeho blízkost, to, aby byl se mnou stejně, jako potřebuji vzduch kolem sebe a slunce nad svou hlavou. Potřebuji vědět, že tu bude se mnou.
Až teď, když jsem si přečetl básně z jeho deníku, vím, jaké to je, mít strach. Strach, že osoba, kterou milujeme, nás jednou může opustit a zanechat samotné. Teprve tehdy si uvědomíme, jak moc jsou naše city silné. Uvědomujeme si, že svou lásku nikdy nechceme ztratit, protože bez ní by náš život ztratil smysl. Až teď, když se bojím, uvědomuji si, jak moc jej miluji. Jak moc mi na něm záleží. Jak málo bych měl, kdyby tu nebyl. Neměl bych nic. Protože on je moje všechno.
„Tome? Pojď ke mně,“ Billův vysoký, rozesmátý hlas protrhne všechny mé myšlenky jako mávnutím kouzelného proutku a vytrhne mě z přemýšlení. Usměji se a zamířím k němu po vyšlapaném chodníčku. Udýchaně leží ve sněhu, hlasitě, unaveně oddechuje… a přeci na jeho tváři stále převládá ten malý, kouzelný úsměv…
„Au… sakra,“ zabrblám a hlasitě zakleju, když pro samou nepozornost zakopnu o jeden malý keřík, který pod hustou bílou peřinou vypadal jako neškodná sněhová hromádka. Z dálky uslyším tichý smích… avšak ne tak daleko na to, abych nepoznal, kdo se mi to posmívá.
„Tak ty se budeš posmívat staršímu bráškovi, hm?“ neodpustím si výchovné pokárání a sněhem ostříknu Billovu smějící se tvář hned, jakmile se sesunu vedle něj do bílé peřiny. Posmívat se neštěstí jeho staršího dvojčete, to mu vždycky šlo. Těžko říct, kdo ho to naučil.
„Ne, Tomi, sníh ne. Slíbil jsi mi, že nebudeš,“ ošije se a se smíchem si obraně přitiskne ruce na tvář.
„Tak se mi nesměj,“ ohradím se, přesto však nedokážu zabránit úsměvu, vkrádajícímu se na mé rty. A ani nechci. Bílé, teploučké rukavice pomalu poodhalí nedůvěřivé, čokoládově hnědé oči.
„Tak dobře, ty na mě nebudeš házet sníh a já se ti nebudu smát, hm?“ ujedná bráška a na znamení největšího míru a klidu položí své ruce podél těla, zatímco na tváři vykouzlí ten nejjemnější andílkovský úsměv, svědčící o té nejvyšší čisté nevinnosti. Zavře svou upovídanou pusu a oči, přesto však stále mohu vidět, jak nenápadně mrká svými dlouhými, panenkovskými řasami.
Dlaní si podepřu hlavu a s úsměvem, stále pohrávajícím na mých rtech se zadívám na toho blázínka ležícího vedle mě. Nemohu se na něj vynadívat. Miluji každičkou, byť jen nepatrnou drobnost, která jej dělá v mých očích tolik krásným.
Jeho jemná pleť, podobající se bílému, padlému sněhu a hebčí, než ten nejjemnější samet. Jeho vysoké, bílé čelo, na které jsem jako malý chlapec vtiskával drobné polibky, a na které teď dopadají nadýchaná sněhová peříčka. Jeho rozevláté černé vlasy, vonící víc, než letní louka plná květů, jež teď skrývá teploučká, měkká čepice. Jeho oči, podobající se hnědému čokoládovému oceánu, ve kterém bych se dokázal topit klidně i celé hodiny, aniž bych vnímal čas ubíhající kolem mě. Každý jeho, byť i ten nejmenší, nejjemnější úsměv, zdobící jeho rty, podobající se růžovým, plným polštářkům, jejichž příchuť je mi zatím neznámou, avšak v mých snech mě k sobě láká stále víc a víc. Jeho malé znamínko dole na bradě, díky kterému bych jej poznal mezi tisíci. Celá jeho tvář, kterou stále tiše obdivuji, která mi svou krásou bere dech a ač možná trošku podobná té mé, je mnohem krásnější a kouzelnější než ta moje. Mě okouzlila.
A nebyla to jen ona. Existuje ještě další tisíc i těch nejmenších věcí, které dělají Billa tím, kým je. A je jedno, jestli je to jeho paličatost, marnivost anebo jeho urážlivost. Stále je to můj Bill a já na něm nechci měnit byť jen tu nejmenší věc. Ba ne. Chci, aby zůstal takový, jaký doopravdy je, ať už jako nevinný andílek nebo pištící torpédo a nezřízená střela, ať už hodný, tulící se bráška, toužící po něčím obejmutí a mazlení, nebo vzteky prskající křeček s uraženými, nafouknutými tvářemi. Takového Billa miluji a takového jej také chci mít. Pro mě bude krásný vždycky… i když bude nafouknutý a uražený. Stačí jediný pohled na něj… a já cítím, jak mé srdce buší o poznání rychleji a do mého nitra se začíná vkrádat ten příjemný, hřejivý pocit, který ve mně dokáže probudit jen Billova blízkost.
„Jsi krásný,“ vydechnu tiše a ani v nejmenším nevnímám význam slov, která se samovolně vylinula z mých rtů. Vím, že teď mluví jen mé srdce… a já mu nechci bránit. Pomalu pozvednu svou teplou dlaň… a jen pomalu, něžně pohladím bříškem palce Billovu tvář. Zdá se mi to… nebo v ní opravdu vidím slaboučký nádech růže? Ještě před chvílí tu nebyl. Vkradl se do té jemné, dívčí tváře až s mými slovy a roste stále víc, s každým mým dalším dotykem, jenž hýčká Billovu tvář. Proč jsem se do ní nikdy předtím pozorněji nezadíval? Možná by mi došlo, jak někdo tak krásný žil celý život po mém boku.
Nadechnu se chladného zimního vzduchu a otřesu se, když mi po mokrých zádech od sněhu přeběhne mráz. Asi jsem promrzl až příliš brzy.
„Nepůjdeme už domů? Vypadáš, že jsi promrzlý, není ti zima?“ vzhlédnu k Billovi a otřu si zmrzlé ruce o sebe… stejně, jako i Bill. Mlčky přikývne a opatrně se postaví, čekajíc na mě. Postavím se z té sněhové přikrývky, opráším ze sebe zbytky sněhu a ruku v ruce s ním zamířím dovnitř.
Zavřu za sebou dveře svého pokoje a jen rychle seběhnu po schodech dolů do obýváku. Zamířím ke krbu a příjemně měkkému, heboučkému koberci před ním… a přehodím přes Billova záda teplou mikinu.
„Už je to lepší?“ nedokážu potlačit svou starostlivost a opět se zeptám na otázku, kterou jsem během posledních dvaceti minut položil Billovi již několikrát. Zatímco jsem rozvěsil naše mokré oblečení na věšák do koupelny a Billovi připravil suché, bráška si zamluvil teplé místečko na měkkém koberci u krbu. Teď sedí tiše u něj, nahřívá se a v dlaních svírá horký hrníček s čajem, který jsem mu před chvílí uvařil.
„Ano a moc, děkuji,“ odpoví s úsměvem, a už mi ani nevyčítá starostlivý tón v mém hlasu. Ví, že se o něj prostě jen bojím.
„Opravdu? Nechci, abys mi nastydl,“ usměji se a se svým hrníčkem teplého čaje se posadím na koberec před Billa. Ani se nedivím, že se mu to jeho vyhřáté místečko u krbu tak líbí. Sedí se tu dobře a je tu příjemně teplo.
„Opravdu, přísahám,“ zasměje se, nato však na okamžik zvážní, jako by nad něčím přemýšlel.
„Víš, já… chtěl bych ti moc poděkovat, Tome. Myslím… za to, že jsi šel se mnou ven. Vím, jak moc sníh nemáš rád,“ šeptne a odmlčí se. Jeho slova vykouzlí na mé tváři úsměv. Hlupáček. Vždyť jen díky jemu jsem si na svou averzi vůči sněhu za celou tu dobu ani jednou nevzpomněl. Jeho nádherný úsměv a šťastný smích, podobající se cinkotu rolniček, poletujících všude kolem mě, mi to ani jednou nedovolil.
„Nemáš mi za co děkovat, Billy. Udělal bych všechno na světě proto, abys byl šťastný,“ šeptnu v odpověď a vidím, jak nad mými slovy opět sklopí tvář, jako bych právě řekl něco, co si někdo jako on nezaslouží slyšet. A přitom se tolik mýlí. Pomalu odloží hrníček na koberec a dlaně opatrně nechá otevřené.
„Podej mi ruku, prosím,“ tiše vysloví své malé přání a jen nesměle očekává moji reakci. Bez sebemenšího zaváhání jej uposlechnu, položím svoji dlaň do té jeho… a cítím, jak ji opatrně vezme do své a jemně ji pohladí. Pomaloučku, jen nesměle ji pozvedne ke svým rtům a vtiskne do ni malý polibek.
„Děkuji ti za všechno, co pro mě děláš,“ zašeptá a vděčně mi dlaň stiskne, pomalu ji svírajíc. Tázavě zamrkám na naše spojené ruce a nato vzhlédnu k jeho slepým, a přesto těm nejkrásnějším očím na celém světě. Teď už vím jen jediné. A jediné, co si přeji je, aby tento okamžik nikdy neskončil. Ne. Chci, aby tato chvíle trvala navěky.
Tiše vydechnu a pohledy plnými neskrývaného obdivu a úžasu hladím tu jemnou, téměř dívčí tvář, tu neskonalou krásu, kterou jsem tak dlouho odmítal vidět… a teď ji vidím, cítím na konečcích mých roztřesených prstů a vnímám její vůni, její blízkost, která mi bere dech a zanechává ve mně ten čistý cit, ve který jsem ve svém životě ani nedoufal, že jej kdy ucítím. Pomalu se přisunu blíž, prsty něžně uchopím jeho tvář a jen zlehka otřu své rty o ty jeho…
autor: Rachel
betaread: Janule
Kurna, tohle byl nádherný díl. 😀 Úplně mě to rozněžňuje. Konečně si Tom uvědomuje tu lásku…oh, bude to už jenom krásné…:D 😀 Moc hezký.
♥♥♥ a další milión srdíček. Tohle byla ale nádhera!
Mrazilo mě už při popisu samotné Paní Zimy. Jsem hrozně nadšená, že už se Bill usmívá, čím dál víc, "huhuláh" (=sněhulák 🙂 ) náš roztomilý. A zázraky se opravdu dějí – vždyť ven vytáhl Bill Tommyho 😀 To je prostě báječné! Dokážu si živě představit, jak Bill u dveří poskakuje a už se nemůže dočkat… Je opravdu krásné číst, jak moc málo mu stačí, jaké opravdové drobnosti, k tomu, aby byl šťastný, ach, konečně. Bez dechu jsem četla ten úryvek, kdy vločky líbaly Billovy dlaně a tvář.
Ale nejkrásnější bylo, když si Tommy uvědomil, že je pro něj Bill nejdůležitější na světě, to, že je to Tommy, kdo POTŘEBUJE právě Billa, že Tommy Billa MILUJE.♥ Bill je pro Tommyho vším! Když myslel na to, jak je krásný a popisoval v duchu veškerou Billovu dokonalost, chtěla jsem Tommymu hned říct, že to Tommy je krásný a nejen tváří, ale i srdcem. Stále mu nedají spát Billovy verše – "bůhví pro koho"? Ach Tommy, ty jsou pro TEBE! Líbilo se mi, jak v jeden okamžik cítil společně mrazení i oheň.
Ve chvíli, kdy Tommyho SRDCE promluvilo – "Jsi krásný!" – to mé se opravdu téměř zastavilo.♥♥♥
Billovo pohlazení, stisk a polibek věnované Tommyho rukou – další z neopakovatelných chvil. A dotek Tommyho rtů…awwww♥
Teda, divím se, že ještě dýchám, protože tento nádherný díl bral dech!♥♥♥
[2]: "Tommyho rukám" – ježíši, jsem tak vedle z té krásy, že už neumím česky. Omlouvám se za chyby!
Já musím říct, že jsem dneska absolutně nadšená a okouzlená, protože tohle nebyla povídka, ale překrásná symfonie slov, která mě naprosto okouzlila ♥♥♥
Rachel, tleskám, něco tak nádherného se jen tak nevidí…
Bill a sníh, to je něco tak roztomilého, v tu chvíli Bill jako by zapomněl na všechny svoje strasti a bolístky a byl jenom šťastný…Je úžasné, jak obrovský pokrok udělal a Toma může hřát vědomí, že tahle skotačivá rozesmátá bytost je tady jen a jen díky němu, protože to on vrátil Billa zpátky životu =)
Tomovy pocity jsi vypsala tak bravurně, že jsem měla pocit, že je to on, kdo dnešní díl píše. Strašně se mi líbí, jak jsi vystihla Tomovu proměnu, okamžiky, kdy si uvědomil, co pro něj Bill skutečně znamená, že už není jen pouhým bratrem, ale bytostí, která je s ním propojená na celý život, někým, koho už nikdy nechce opustit, chvíli, kdy si Tom uvědomil, že Bill ho potřebuje a že on potřebuje Billa, chvíle, kdy si Tom uvědomil, že doopravdy miluje… ♥
Ta jejich společná chvilka u krbu, to byla taková krása, něha a čistá láska, já ani nejsem schopná vystihnout nějakými slovy svoje pocity, tady mi docházejí všechna slova, prostě, bylo to nezapomenutelné ♥
Rachel, tohle byl pro mě nádherný zážitek a vlastně nejen dneska, číst tvoje povídky je pro mě vždycky čistým potěšením a velkým zážitkem a strašně mě mrzí, že tady nemáš těch komentářů více, protože tvoje úžasné dílo si je rozhodně zaslouží. Já už jsem psala LadyKay, že dneska se bohužel kvalita povídky neměří podle množství komentářů, ale spíše naopak…
Takže, dneska to byl od tebe prostě klenot, křišťálově čistý, brilantně vybroušený a právě tak křehký ♥♥♥
Bože… nemůžuj dýchat… tak dlouho.. tak moc dlouho sme na to čekali a ono to konečně přišlo 🙂 Rachel, tohle byl jeden z nejkrásnějších dílů, úžasné 🙂 Nebyla jsi v minulém životě spisovatel nebo básník? 🙂
To je krásaaaaaaaaaaaaaaaaa,nemam slov.
Bože to bolo nádherné. To ako Bill ležal v tom snehu a Tom ho pozoroval… to bolo niečo tak krásne silné a potom ten bozk… ach mne sa zastavil dych ♥
Tom síce tie básne nepochopil, ale splnili svoj účel aj tak. Prebudili v ňom lásku…