autor: Catherine
Povídka vzešla ze snu… Zdál se mi už dvakrát za sebou -.-“ Fakt na nic toto… Nevadí, no. Doufám, že když jsem se z toho vypsala do povídky, že už se to nebude opakovat… Cath.
Vedle vyvýšené postele stál vozíček. Patřil Billovi, který byl odmala ochrnutý na spodní část těla. Za osmnáct let se s tím naučil žít. Na Billově soužití s postižením mělo velkou zásluhu jeho o deset minut starší dvojče. Pokud se do Billa ve škole někdo navážel, Tom se ho zastal. Když Bill něco potřeboval, pomohl mu. Tom se ke svému bratrovi choval tak, jako by byl Bill zdravý chlapec. Navzájem zrealizovali svůj sen. Mít vlastní hudební skupinu. Bill zpíval, Tom hrál na kytaru. Spolu s kamarády Georgem a Gustavem plánovali vydat do pár týdnů první desku. Ve studiu dodělávali poslední úpravy. Všichni čtyři v něm byli zavření den co den. Pracovali téměř bez přestávky. Dnešní den byl výjimka. Bill nikde nebyl. Ležel v posteli, jelikož byl u lékaře se svým dlouhodobým problémem. Chrapot a dušení se. Přetrvávalo to déle, než normální nachlazení.
Tom měl o bratra strach. Donutil ho jít k doktorovi. Nikdy by si neodpustil zanedbání čehokoliv na Billově zdraví. Dredáčka zamrzelo, že ho Bill odmítl jako doprovod. Vždy všechno dělali spolu. Neřešil to. Byl rád, že Bill lékaře alespoň navštíví.
Na veliké posteli, ležel v černých peřinách černovlasý chlapec a dusil se, tak jako v posledních dnech častěji a častěji. Po tvářích mu stékaly velké černé slzy. Nechápal, proč hrozivou diagnózu musel mít zrovna on. Ne, nepřál ji nikomu jinému, ale… Sám ji nechtěl. Pár slov, co mu v ordinaci oznámil doktor, se mu pořád v hlavě honilo jako zlý duch. Před očima měl všechny možné obrázky podob onemocnění. Pokud zavřel oči, bylo to ještě horší. V představách ho strašily všemožné následky. Znamenalo to snad… že už nebude nikdy moct zpívat…? Už jen ta představa byla strašná. Zpěv pro něj znamenal všechno. Dokazoval si jím, že i postižení lidé dokážou velké věci. Snil o tom, že jeho skupina bude slavná jednoho dne celosvětově. Dneškem se rozpadly všechny sny, tužby i naděje. Nechtěl se s tím smířit. Nechtěl si přiznat, že zrovna jeho potkala rakovina hrtanu.
Černovlásek se střídavě díval na své veliké, těžké dveře z dubového dřeva a na levou stěnu, kde byly hodiny. Téměř je hypnotizoval. Za pár minut byly čtyři hodiny a Tom měl za bratrem přijít. Celou dobu, co přišel Bill od lékaře, přemýšlel, jak Tomovi řekne svoji diagnózu. Věděl přesně, jak se zachová. Bude smutný… Zklamaný, zničený. Věděl to, protože byl s Tomem totožný ve všech pocitech. Kdyby se něco takového stalo Tomovi, odmítal by se s tím Bill smířit. Nedokázal by přijmout fakt, že zrovna jeho bratra postihla rakovina. Všechno by si vyčítal, hledal by chybu na své straně.
Velká ručička na hodinách se pošoupla. Byly čtyři hodiny a dole klaply slyšitelně domovní dveře. Tom, který přišel akorát na čas, se neobtěžoval se zouváním. Celý den byl nesoustředěný, přemýšlel nad Billem a jeho návštěvou doktora. Nemohl z hlavy vymanit myšlenky na černovlasého brášku. Sžíral ho fakt, že Bill trpí a on si hraje s různými efekty v nahrávacím studiu. Nesnášel se za to. Tichý hlásek v koutě mozku mu pořád našeptával větu, ve které bylo obsaženo, že měl Billa přesvědčit v tom, aby mohl jít s ním. Aby mohl s ním čekat na vyřknutí lékaře, tak jako pokaždé, když se něco stalo.
Dredáček zaklepal na dveře. Nejdříve dvakrát pomalu, a poté rychle. Dvojčata na sebe takhle klepala už odjakživa. Vždy ten druhý věděl, koho má ve svém pokoji očekávat. Dům, ve kterém chlapci bydleli, nyní byl sice jen jejich, ale zvyk s klepáním zůstal dodnes. Nic. Neozval se pokyn ke vstoupení do dveří. Tom přemýšlel… Bylo možné, že bratr ještě není doma? Ne… Bill musí být doma. K doktorovi šel ráno. Přesvědčoval Tom sám sebe. Trošku otevřel dveře, aby mohl nahlídnout dovnitř. Pokud Bill opravdu ještě nebyl, nechtěl narušovat jeho soukromí.
„Bráško?“ ozval se tlumený hlas z postele a následovalo vzlyknutí. Bill se kousnul do rtu. Zakazoval si plakat, ale slzy nešly zastavit. Kapky slané vody ale byly silnější než on sám. Dělaly si, co chtěly. Odmítaly uposlechnout majitelovy příkazy. Pořád vytékaly zpod víček čokoládových očí, které byly jejich následkem teď rudé a oteklé.
Tom se zasekl v půli kroku do místnosti. Bill… Plakal? Už jen fakt, že se jeho dvojčátko trápí, mu lámal srdce. Nesnášel takovéhle chvilky. Neměl rád pohled na uplakaného Billa. Pomalu šel do místnosti hlouběji, až k posteli. Posadil se na její okraj bez zeptání. Jen odhrnul peřinu. Seděl na bílém prostěradle.
„Ahoj, Bille,“ zašeptal dredáček k černým vlasům. Víc obličeje neviděl. Bill byl zahrabaný pod peřinou. Nic. V pokoji bylo opět hrobové ticho, které narušovaly jen tiché vzlyky.
„Ahoj, Bille,“ zašeptal dredáček k černým vlasům. Víc obličeje neviděl. Bill byl zahrabaný pod peřinou. Nic. V pokoji bylo opět hrobové ticho, které narušovaly jen tiché vzlyky.
„Bráško…“ zopakoval Tom a povzdechnul si. Zakroutil hlavou. Prozatím netušil, co se Billovi stalo, ale chtěl to vědět. Pohladil černou čupřinu vlasů a zadkem se po posteli více šoupnul.
„Já-…“ Billovi se zlomil hlas. Zabořil hlavu víc do polštáře a zatahal se za vlasy. Nenáviděl víc a víc každou slzu, která se z jeho očí dostala na polštář. Nerad plakal před Tomem a teď to tak dělal. Nemohl se uklidnit. Nešlo to. Trošku zvedl hlavu a rozkoukal se. Pohled měl rozmazaný od pláče. Nesnadno se orientoval. Nyní ale potřeboval najít kus bílého papíru, na kterém byla z černých malých písmenek poskládaná jeho nemoc. Neměl sílu o Tom mluvit před nikým. Ani před sebou, natož před Tomem, který pro něj znamenal nejvíc ze všech lidí. Nedokázal ho zlomit tím, že řekne diagnózu nahlas. Navíc… Dokud se o tom mlčelo, nebylo to tak moc skutečné.
„Pře-… Přečti si to,“ zaštkal Bill a snažil se posadit. Jednou rukou se zapřel o stěnu a druhou za vozíček. Přitáhl si velkého plyšového medvěda Tomyho. Pojmenoval ho po bratrovi, protože ho od něj dostal, když byli ještě malí. Nemohl najít jiné jméno, které bylo pro něj významné. V té době byl plyšák bělostně čistý. Bílou barvu měl do dnešního rána. Nyní byl flekatý a celý promočený. Tak jako polštář, na kterém spal.
Tom se kousnul do rtu a vzal si od Billa papír. Pohladil bratra po tváři, která měla světlý nádech. Na dotek byla příjemná jako hedvábí. Dredáček se moc rád dotýkal Billovy kůže. Rád ho hladil a objímal. Pokaždé, když to udělal… Cítil se plnější. Jeho tělo cítilo na sobě svoji druhou polovinu, bez které nemohlo existovat – Billa. Pomalu se začetl do papíru od lékaře. Rychle očima přejížděl bezvýznamné řádky, než se dostal k jednomu – zlomovému. K řádku, který byl vytištěn tučně a navrch podtržený.
„T-ty… To ne, Bille, že ne?“ nasucho polknul Tom. Diagnóza: Rakovina hrtanu. Nechtěl tomu opravdu uvěřit. Jeho bratr… Ne. Nemůže to být pravda. Je to jen sen. Dredáček si sáhl na tváře. Nebyl to sen. Jeho tváře byly skutečné, stejně tak jako slzy, které po nich stékaly. Nebyly to slzy lítosti. Věděl, že Billa nesmí litovat. Nepomohl by mu tím nijak… Naopak by mu ještě více přitížil, i když to bylo téměř nemožné.
„Já… Mám to. Mám hnusnou rakovinu, která nám všechno zničí. Všechny naše sny, plány,“ zasípal Bill a natáhl před sebe ruce. Potřeboval u sebe cítit Toma blízko. Potřeboval cítit oporu. Silnou oporu, kterou mu mohl poskytnout jedině Tom.
„Bille, pst… Tohle… Vyléčí se to. Uzdravíš se. Dole v řádku tam máš napsané léčebné metody,“ uklidňoval dredáček dvojčátko a zároveň sám sebe. Hladil ho po zádech a tisknul k sobě. Cítil, že se znatelně klepe. Pevněji ho v náručí stisknul. Nechtěl, aby plakal.
„Ne, neuzdravím se. Všechno zničím. Stejně… Stejně bych už nemohl zpívat. Můj život… Ztratil veškerý smysl. Umím všechno akorát zničit. Nikdy se nestaneme slavnými,“ šeptal černovlásek. Bylo to pro něj opravdu namáhavé. V posledních dnech nemohl mluvit téměř vůbec, těžce se mu dýchalo. Pláč mu k tomu opravdu nepomáhal.
Tom nasucho polknul. Neuvědomil si, že se Billovi po operaci může změnit hlas. Nevěděl, co má říct. Raději k sobě Billa přitáhl ještě víc. Hladil ho střídavě po jemných vlasech a zádech. Nechal stékat své slzy na Billovo tělo a Billovy na své. Byl připraven se vzdát svého snu. Toužil po slávě, ale ne bez Billa. Chtěli být slavní spolu, ne zvlášť. Nedokázali by se ze slávy radovat, kdyby nebyla přičiněním toho druhého. Chtěli do hudebního světa vstoupit po boku toho druhého. Těšili se na všechno, co s tím souviselo. Nyní se plány zhroutily jako domeček z karet, když zafouká vítr. Všechno dokáže zničit pár slov.
„Bille, nic nezničíš. Nemůžeš za to, že se to stalo… Zrovna tobě,“ vzlykl Tom. Kdyby mohl, vzal by celou nemoc k sobě. Vždy byl ve všem silnější. Navíc… Nechtěl, aby se Bill trápil. Nechtěl, aby byl nemocný. Kdykoliv byl nechlazený, snažil se to od něj chytit, aby byli nemocní oba. Znamenalo to, že můžou spolu být v jedné posteli, popíjet horké kakao a povídat si do nekonečna. Nyní… Nemoc nebyla nakažlivá. Měl ji jenom Bill.
„Ale, ale-…“ Tom Billa umlčil prstem. Nechtěl, aby se znovu obviňoval.
„Žádný ale. Vyléčí se to. Bude to v pořádku, hm?“ dredáček si otřel slzy a snažil se o úsměv, kterým by Billa alespoň trošku povzbudil. Pohladil ho po tvářích a pak mu na ně dal procítěně pusu. Dělávali to tak pokaždé, když jim bylo nejhůř.
„Nevyléčí! Nechci to léčit, když už to mám! Nechci mluvit jinak! Ne, ne!“ zavzlykal Bill nahlas a dlaně si přiložil na uši. Pevně zavíral oči a klepal se. Odstrkával od sebe Toma.
„Bille, uklidni se!“ zvýšil Tom trošku hlas na bratra. Nikdy na něj nekřičel. Bylo to dneska poprvé. V duchu se za to proplesknul. Zvýšil hlas na člověka, který pro něj znamenal nejvíc, co si kdo může představit.
„Nekřič na mě, prosím,“ řekl Bill tiše.
„Tak pochop, že mě tím trápíš!“
Mezi dvojčaty se rozhostilo ticho. V pokoji by byl slyšet upadnout špendlík na zem. Bratři se navzájem sjížděli pohledy.
„Omlouvám se,“ řekla dvojčata najednou. Usmála se na sebe a zase si padla do náruče. Nedovedla se zlobit na toho druhého zlobit déle jak 2 minuty. Ale… Bylo tohle vůbec zlobení? Ne. Nemohlo se to tak počítat. Bylo to jen… Chvilkové vypěnění. Nebyla to hádka. Bratři se nikdy doopravdy nepohádali.
„Ale stejně se nebudu léčit. Nemá to cenu. Stejně ztratím to, co je mi nejdražší… Ztratím hudbu,“ řekl Bill tiše a pohladil plyšového medvěda. Otřel si slzu, která zase pomalu z oka vyplouvala ven. Cítil na sobě Tomův propalující pohled. Zvedl trošku hlavu a viděl v jeho očích… malé slzičky? Natáhl ruku, aby mu je mohl otřít, ale Tom ruku odstrčil. Černovlásek nechápal. Vytáhl obočí a díval se na Toma.
„Hudba je pro tebe cennější jak já, tvůj bratr, tvé dvojče? Já jsem s tebou… navždycky,“ zašeptal Tom zhrzeně. Zvedl se z postele a Billa si prohlédl. Vyběhl z pokoje. Neohlížel se za hlasem, který patřil Billovi a ozýval se z pokoje. Nechtěl si nic nechat vysvětlit. Byl umanutý jako malé dítě. Rychle si oblékl bundu a utíkal pryč.
***
Bill tupě zíral do stropu. Bylo deset hodin ráno a on za celou noc nezavřel oči. Nechtěl je zavřít, protože je za okamžik plánoval zavřít navěky. Chtěl si užít poslední minuty na světě. Pak už… nebude nikomu přidělávat zbytečné problémy. Nebude se muset trápit kvůli zničení snu.
Černovlásek natáhl dlouhou hubenou ruku, aby mohl ze stolu vzít láhev s alkoholem a platíčko prášků proti bolesti. Položil vedle sebe mobil a do dlaně tabletky vymačkal. Zavřel pevně oči a po jednom je zapíjel vodkou. Po pár minutách cítil ve svalech uvolňující pocity. Cítil pocity, které byly dosud nepoznané. Svaly se uvolňovaly, srdce občas vynechalo nějaký úder. Byl čas. Vzal do ruky mobil a vytočil Tomovo číslo.
„Bráško, nechoď domů, nechci, abys ses trápil. Nevím, kde jsi, ale tuším… že ve studiu. Užij si slávu a vzpomínej na mě v dobrým. Zapomeň na moji… hloupou nemoc. Za pár minut, nám bude všem lépe. Miluju tě, Tomi,“ řekl Bill ztěžka a hovor ukončil. Nenechal Toma nic říct. Hodil mobil na zem a vydechnul. Ztěžka pohladil plyšového medvěda a zase zavřel oči. Chtěl se nadechnout… Ale už to nešlo.
***
„Bille, bráško?“ volal Tom hlasitě z chodby. Ne… Bill nemůže být mrtvý. Nemůže mu umřít. Doufal, že nejde příliš pozdě. Držel v ruce černou růži, kterou si Bill přál na pohřeb. Nechtěl jinou květinu. Jen jedinou černou růži. Dredáček myslel na nejhorší. Na Billovu smrt. Nasucho polykal, když neslyšel v Billově pokoji žádné zvuky. Vkročil do místnosti. Nenamáhal se s klepáním. Už tak ztratil času více než dost.
„Zlatíčko?“ dredáček se sklonil nad postelí a podíval se do tváře dvojčete. Byla bledší než kdy jindy. Neslyšel, že by Bill dýchal. Neviděl žádný pohyb těla. Tom si začínal uvědomovat situaci. Bill byl… opravdu mrtvý. Zemřel kvůli jeho odchodu. Nahrnuly se mu do očí slzy a k posteli si klekl.
„Proč…? Proč jsi zabil sám sebe? Proč jsi zabil půlku mě?“ ptal se Tom zhrzeně a vzlykal. Vzal si do dlaní Billovu ruku a hladil ji. Snažil se mu tím vdechnout život, i když věděl, že se to nepodaří. Pomalu se zvedl. Hledal nějaký předmět, kterým zabije sám sebe. Vydechnul, když si všiml v pokoji hifi věže. Byla tady poslední věc, kterou pro Billa mohl udělat. Vyndal z hromádky CDčko a pustil jednu skladbu. Skladbu, kterou si Bill přál zahrát na pohřbu.
Tom se k posteli vrátil i s nožem v ruce. Lehl si vedle Billa a políbil ho na studené rty. Nechal dopadnout na jeho tvář pár svých slz a propletl s ním prsty na ruce.
„Slíbili jsme si, že zemřeme spolu. Dneska ten den… nastal. Zemřel jsi ty, zemřu já. Budeme spolu už navždycky. Bille, miluju tě,“ vydechl dredáček a přiložil si nůž ke krku. Zavřel oči. Připravoval se na bolest. Nůž zaryl. Usykl. Trefil se do tepny. Krev z jeho těla proudem vytékala a on cítil pocity, které cítil Bill, když umíral. Cítil bolest, ale zároveň štěstí. Těšil se, až potká Billa v nebi a budou spolu… Napořád.
autor: Catherine
betaread: Janule
Velmi pěkné a smutné.Přiznám se že mi tekly slzy 🙂
Toto bolo tak strašme smutné a dojemné. krásne.
Přiznávám, že na mě těch tragédií už bylo moc, ale i takové věci se stávají…
Já nesnáším špatné konce a tak jsem to fakt protrpěla, protože jsem myslela a doufala, že Bill nemoc překoná, že se s ní pořádně serve a že ten boj nakonec vyhraje.
Bohužel, Bill svůj boj vzdal ještě před zápasem…
Krásná povídka, jenom na mě moc smutná =)
Aww, to bylo hezký i slzy mi u toho tekly …opravdu, víc nevim, co bych k tomu měla říct…nemám slov 🙂
Já nemám slov…tohle bylo tak krásnéé…dlouho jsme zvažovala, jestli to přečíst,a le nelituju toho. Takhle povídka byla nádherná.
Je mi líto Toma a taky Billa..vzdal to až moc brzo
Krása…brečím tu u toho 🙂
Tak ta je krásná dost jsem si u toho pobrečela
nejak nemuzu Billovi odpustit, ze to takhle hloupe vzdal. Jak to mohl Tomovi udelat? A vubec…jinak moc hezke
Ach bože to bylo dokonalý!!!!!! Brečím jako… nevím… strašně krásný! a ta písnička u toho! Bože!! Moc moc krásný! procítěný! dokonalý! ach!!!***♥♥