autor: Áďa
„Asi bych už měl jít,“ zamumlal Bill neurčitým tónem, když viděl, jak se slunce pomalu ale jistě schyluje k západu. Ve skutečnosti se mu ale nikam jít nechtělo. Strávil u Adama doma celé odpoledne a po hodně dlouhé době se cítil opravdu báječně. Napřed, když sem přijeli, tak nevydržel odolávat Adamovým otázkám, což skončilo úzkostným vyplakáním na Adamově rameni.
Teď, když na to s odstupem několika hodin vzpomínal, tak se docela divil, jak ho Adam mohl dokázat tak dlouho konejšivě objímat a uklidňovat. Když se mu to povedlo, vytáhnul Adam ze zásobníku třicetileté portské víno a naservíroval ho na stůl rovnou s talířem, na němž byly asi tři druhy sýra, a skleněnou miskou, v níž byly pistácie. Silné lahodné víno a chutný ozob velice rychle rozptýlily Billovy chmury a přispěly i k tomu, že nejen, že Bill Adamovi vylíčil úplně všechno, co, a hlavně kdo, tedy Tom a Katy, trápí jeho srdíčko, ale dokonce i, byť s občasným zdráháním, váhavě začal věřit Adamovým slovům, že se to mezi nimi všechno určitě vyjasní.
Čas pomalu plynul a jak se blížil čím dál víc soumrak, tím více byla atmosféra uvolněnější. Bill se poté, co zamumlal něco o návratu, v paradoxu ke svým slovům ještě více zavrtal do pohodlného koženého gauče, v němž už poloseděl, pololežel, nohy měl přitom natažené na konferenčním stolku. Ačkoliv měl v sobě už skoro třetí skleničku, nebyl zas až tak moc opilý, přičemž u něj se mírná opilost při pití portského projevovala už v půlce druhé skleničky a s každým lokem se stupňovala. Měl takovou tu správnou, mírně veselejší, lehoulince podnapilou, přesto však pohodovou a správně uvolněnou náladu. Svět kolem něj už se na něj nemračil, naopak byl vůči němu relativně milý a přívětivý.
V ruce držel skleničku, z níž upíjel oproti začátku už docela pomalu. Talíř na stole už byl prázdný, miska s pistáciemi byla mezi těly obou chlapců. Aniž by si to nějak víc uvědomoval, levým ramenem se Bill o Adama opíral. S mírným úsměvem na rtech přitom pozoroval, jak v krbu přívětivě hučí oheň a nemohl odolat občasnému rozkošnému povzdychnutí, když viděl, jak se na kožešině před krbem požitkářsky rozvaluje Daimon. Dlouhatánské packy mu přitom trčely všemi směry a kdykoliv se barzoj se spokojeným mručením přetočil nebo jinak změnil polohu, vypadajíc přitom čím dál víc komičtěji, neubránil se ani Bill, ani Adam smíchu.
„Nikam chodit nemusíš,“ namítnul s milým úsměvem Adam. „Já tě odsaď nevyháním.“
„Já vím,“ povzdychnul si Bill. „Ale čekají na mě.“
Na chvilku posmutněl… a pak odložil skleničku a zcela nečekaně Adama prudce objal kolem krku.
„Děkuju ti… strašně moc
ti děkuju… za celý odpoledne,“ šeptnul Bill, pohnutý dojetím, a podvědomě se přitom celý do Adamovy náruče přitulil. „Tak báječný den… jsem neměl už dlouho.“
ti děkuju… za celý odpoledne,“ šeptnul Bill, pohnutý dojetím, a podvědomě se přitom celý do Adamovy náruče přitulil. „Tak báječný den… jsem neměl už dlouho.“
Byla to pravda. Tím, že měl v posledních dnech jenom starosti a nervy, pocity zbytečnosti, marnosti bytí své existence, a hlavně beznaděje, že celé hodiny myslel jenom na to, kdy mu Tom oznámí, že dává přednost Katy, díky všem těmhle faktorům mu dnešní odpoledne přišlo jako to nejkrásnější, které po hodně dlouhé době mohl zažít. Celá ta pohodová atmosféra, mlsání oříšků a sýra, poklidné popíjení vínka, dokonalý pokec, to, že se mohl někomu konečně doopravdy vypovídat, aniž by se musel bát, že se mu dotyčný vysměje… to, že u něj našel oporu a porozumění…
„Tolik jsi toho pro mě dneska udělal,“ šeptnul vděčně a upřel na Adama oddaný pohled. „Tak moc mi to pomohlo…“
„Vždyť jsem udělal jenom to nejmenší,“ pousmál se Adam. Nejistě pozvednul ruku a zlehoulinka, jako by se dotýkal toho nejkřehčího skla, se dotknul Billovy tváře. A Bill se do doteku opřel a spokojeně přitom přivřel oči.
„Tak moc se mi zpátky nechce… ale musím,“ povzdychnul si po chvíli a podíval se z okna na to,
jak se právě v šeru rozzařují pouliční lampy.
jak se právě v šeru rozzařují pouliční lampy.
Adam si tiše povzdychnul, hned se ale povzbudivě pousmál.
„Neboj, vždyť tě tam nezabijou,“ snažil se situaci trošku rozveselit, i když chápal, jak asi Billovi musí být, a jemně ho cvrnknul do nosu. „Ale jestli budeš chtít… můžeš se za mnou kdykoliv stavit… beztak mám teď od koncertů a nahrávání na čtvrt roku volno.“
Bill k němu tázavě zvednul oči.
„Třeba zítra?“
Adama to malinko zaskočilo, nečekal, že by se k němu Bill chtěl vrátit už tak brzo, ale přitom ho to neuvěřitelně nadchlo.
„Dobře, tak… tak zítra.“
„A v kolik?“ vyhrkl Bill. Bylo na něm poznat, že ho Adamův souhlas velice potěšil.
„V kolik chceš,“ pokrčil Adam s úsměvem rameny. „V deset, ve dvanáct, ve čtyři… v pět ráno, v jedenáct večer… kdykoliv.“
Na chvíli se navzájem zahleděli do očí… a oba propukli v záchvat smíchu.
„Dobře, upřesním ti to když tak esemeskou,“ vydechl Bill, když se přestal smát, ačkoliv byl ještě ve tváři celý červený, jak s ním tlemenec teda doopravdy pořádně zacloumal.
Trošku velkolepěji než obvykle se zvednul z gauče, dopil posledního loka ze skleničky, hodil si přes rameno kabelku a vzal do ruky vodítko.
„Daimy, pojď, jdeme!“
Jeho rádoby zavelení se však totálně minulo účinkem. Daimon sice zastříhal jedním uchem a otevřel oči, když ale viděl Billa, připraveného k odchodu, tak se
letargicky přetočil na druhý bok a pravou přední packou prohrábnul huňatou chlupatinu, na které ležel, načež si dal obě packy přes čumák, považujíc tak celou záležitost za vyřešenou. Asi jako když malé dítě schová očka za dlaně a žije v domnění, že když nevidí ono nikoho, tak nikdo nevidí jeho. Daimon však navíc jako bonus zpod jedné packy na Billa pošilhával.
letargicky přetočil na druhý bok a pravou přední packou prohrábnul huňatou chlupatinu, na které ležel, načež si dal obě packy přes čumák, považujíc tak celou záležitost za vyřešenou. Asi jako když malé dítě schová očka za dlaně a žije v domnění, že když nevidí ono nikoho, tak nikdo nevidí jeho. Daimon však navíc jako bonus zpod jedné packy na Billa pošilhával.
„No… prej tě má pod ocáskem,“ poznamenal pobaveně Adam, když viděl štěněčí ignoraci. Přešel ke kožešině, kleknul si na zem a začal Daimona hladit. Oproti Billově hlasu tohle mělo účinek v tom, že se pes zvednul a začal se s ním packovat.
„Hej, to není fér!“ zkřížil Bill ruce na prsou. Trucování mu ale vydrželo jenom chvilku, než se smíchem přešel k těm dvěma a Daimonovi přicvaknul k očku na obojku karabinu vodítka. Chvilku tam společně blbnuli, než před domem zatroubil taxík, kterého Adam před chvílí zavolal.
Bill se zvednul a do očí se mu vrátila melancholie.
„Nechce se mi odtud… budeš mi chybět,“ šeptnul a měl co dělat, aby se udržel a znovu Adama neobjal. Bránil se těm emocím, protože tušil, že kdyby ještě několikrát obejmul toho, kdo mu dnes tak pomohl, tak by to taky mohlo skončit tak, že by tu přespal. A to už se mu nechtělo, se takhle vnucovat, i když ho to svým způsobem lákalo.
„Vždyť se uvidíme zejtra,“ pousmál se Adam a pomalým krokem Billa vyprovodil ke dveřím. „To do té doby vydržíš…“
„Uvidíme,“ zamyslel se Bill. „Sice se globálně říká, že švábi a já přežijeme i atomový výbuch, ale v reálu to nevidím tak valně.“
Znovu se rozesmáli, pak už ale opravdu přišlo na řadu poslední Ahoj… a pak už jen Bill s Daimonkem v náručí z okýnka taxíku sledoval, jak se Adam čím dál víc vzdaluje.
Cesta nebyla moc dlouhá, i tak ale Bill znovu upadnul do posmutnělého zamyšlení. Už ale naštěstí ne do takové deprese, jakou měl po obědě, i když to k ní nemělo daleko. Úplně se mu domů nechtělo, když si docela živě představil večerní program. Tom bude sedět na gauči, Katy tam bude ležet, rozvalená jako kurva, bude se něčím cpát, ve tváři bude mít blažený výraz… a Tom bude mít výraz ještě blaženější, až jí bude dlaní přejíždět po břiše…
Už už se mu chtělo si ublíženě fňuknout, když si v tu chvíli na něco vzpomněl. Na příjemný hlas, který ho ujišťoval, že zase bude dobře… Na černě lemované zelené oči, v nichž se zračila naděje, upřímnost a hluboké porozumění… Na tu dlaň, která ho pohladila po tváři…
Nevědomky si položil ruku na totéž místo, se zavřenýma očima se snažil znovu si vybavit intenzitu toho jemného doteku… a rty se mu přitom zvlnily do mírného úsměvu. Otevřel oči zrovna ve chvíli, kdy auto vjíždělo do ulice, v níž měla Katy svůj dům, a odhodlaně podrbal Daimonka za ouškama. Proč by měl dělat drama z toho, co ho v tom domě čeká, když se vlastně vůbec nemusí stresovat? Vždyť tam vlastně jenom přespí, ráno se s těma dvěma hrdličkama akorát nasnídá… a pak vezme Daimona a poběží rovnou za Adamem! A stráví u něj celý dlouhý den! Na co by se nervoval nad těma dvěma, který aspoň budou rádi, že budou mít na sebe a ty svý těhotenský starosti klid, když on má svého Adama?
Když vystupoval z taxíku, na tváři mu už hrál spokojený úsměv. Mile se s taxikářem rozloučil (peníze mu žádné nedal, protože celou cestu i se solidním dýškem zaplatil Adam) a než vešel do zahrady, nechal Daimona, aby se pořádně vyvenčil. Kupodivu ani neměl škodolibou náladu na to, aby štěně Katy na zahradě nakakalo. Vešel do domu a Daimona pustil na volno. Zul se a spokojeně zaznamenal, jak na něj pejsek čeká. Když vešel do obýváku (kde ti dva byli na gauči přesně podle jeho scénáře, až na to, že Katy seděla a držela si od Toma trošku odstup, aby to vypadalo, jako když vedle sebe sedí normální kamarádi, než manželé, což oni dva s Tomem nebyli, i když spolu čekali maličké), nikdo si ho ani nevšimnul, protože koukali na televizi (jen Tom v jedné ruce, v té, kterou neměl na břiše Katy, nervózně žmoulal mobil)… dokud se neozvalo výhružné zavrčení. Daimon sice po Tomovi hned nevystartoval, když však kolem něj procházel, výhružně zablýskal zubama, a i když se po chvilce automaticky uvelebil v křesle, tak z Toma nespouštěl oči.
„Bille!“ vyjekl Tom a radostně vyskočil. Ve tváři mu byla znát neskutečná úleva, že bratra vidí, když se však k němu rozběhnul, aby ho objal, ozvalo se zavrčení hlasitěji než kdykoliv předtím a Daimon jediným plavným skokem díky mohutnému odrazu z křesla překonal gauč, aby přistál přímo mezi nimi. Nezaútočil, ale jeho výraz a zuby byly více než výmluvné na to, aby Tom věděl, co ho čeká, když se k Billovi ještě víc přiblíží.
Bill ho však chytil za obojek a odvedl zpátky do křesla.
„Nemusíš to přehánět, zlatíčko,“ zavrněl mile na pejska a dal mu pusu na čumáček. „Tady hajej, na místečku… neboj, já si to s ním kdyžtak vyřídím, jo?“
A zamířil do kuchyně.
Tom využil toho, že měl barzoj nařízeno zůstat na místě a rozeběhl se za ním.
„Prosím tě, kde ses toulal? Víš, jakej jsem měl o tebe strach?“
„Vím. Mnohem menší než o Katy a toho vašeho Dominika,“ odvětil Bill, tentokrát ale mluvil naprosto normálně, bez jakékoliv jízlivosti nebo uštěpačnosti, v absolutním klidu, a dal si do mikrovlnky ohřát zbytek těstovin s omáčkou, co zbyla od oběda.
„Bille, co to povídáš,“ povzdychnul si Tom. „Vždyť víš, že ze všech na světě mi nejvíc záleží jen a pouze na tobě.“
„Tak to by ses taky mohl chovat tak, abych si i tady toho všimnul,“ zašvitořil Bill a bezelstně se na své dvojče usmál, načež si vytáhnul vidličku a vyndal z mikrovlnky ohřáté, lákavě vonící jídlo. „Simtě neboj, dyť já se neztratím… znáš to přece, švábi a já přežijeme i atomový výbuch… Jo, a zejtra budu celej den pryč.“
Tom se zarazil. To se mu nějak nezdálo. Sice byl rád, že Bill po návratu neztropil žádnou scénu, když ale slyšel ten bohorovný klid, tak začal mít takový zvláštní pocit, že i ty kovbojky, kterých bylo jeho dvojče schopné, byly lepší než tohle. Protože při nich aspoň Bill vykřičel, co ho štve. Ale tohle bylo snad ještě horší… a o to víc, že byl Bill tak podezřele v absolutním klidu. Proboha, kde byl a co se stalo, že se takhle chová? Tohle nebylo přirozený, ani omylem!
„Kam půjdeš?“
„Pryč,“ odvětil Bill klidně.
„A kam pryč? A kdes dneska lítal?“
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ rozesmál se Bill.
Protáhnul se kolem Toma a uvelebil se do stejného křesla, v jakém ležel Daimon. Okamžitě se mu do talíře začal dobývat černý zvědavý čumáček, ale ostrouhal, Bill mu užírání nedovolil.
„Povedlo se ti to, fakt, že jo,“ utrousil pochvalu směrem ke Katy. „Když na tom není čokoláda…“
Rozesmál se z plna hrdla a Daimon zavrtěl ocasem, zatímco Tom se zachmuřeným výrazem dosednul zpátky vedle Katy.
Chvíli všichni koukali na televizi, i když ji ve skutečnosti nikdo nesledoval, jak každý přemýšlel. Tom s Katy nad Billem a Bill nad zítřkem, co asi budou s Adamem podnikat. Mohli by si zajít pořádně zanakupovat. Uvidí se.
Po
chvíli se zvednul.
chvíli se zvednul.
„Jdu si lehnout… dobrou, mějte se! Pojď, Daimy,“ hvízdnul na psa, věnoval těm dvěma lehkou úklonu hlavou a odebral se do svého pokoje, který s Tomem sdílel. Až teď si ho konečně prohlédnul. Dvě postele byly smáčknuté k sobě, aby tvořily něco jako letiště, a nevypadalo to tu špatně. Bill se ani nenamáhal svlékat, padnul na postel oblečený tak, jak přišel a téměř okamžitě usnul, snad dřív, než se Daimon stihnul uvelebit na Tomově půlce.
Že o deset minut později přišel Tom, to už ani netušil, protože se už dávno procházel v říši snů. Spal tak tvrdě, že ho nevzbudilo ani Daimonovo hrdelní vrčení. V jednu chvíli to už vypadalo docela zle, ale pak Toma napadlo seběhnout do lednice, vzít tam kus salámu, vrátit se a nabídnout jej štěněti. Daimon se sice tvářil trošku nedůvěřivě, po chvíli ale chuť na salám zvítězila a on dokonce Tomovi dovolil, aby si sednul na postel vedle spícího Billa, byť po něm čas od času střelil hlídacím pohledem. Už ale bez vrčení.
„Billí… co mi to děláš?“ šeptnul Tom, a lehce, aby ho nevzbudil, Billa pohladil po vlasech. „Co se s tebou dneska dělo? Kdo z tebe udělal tohohle podivnýho humanoida?“
Odmlčel se a pak sklopil oči.
„Billí, já vím, že to pro tebe teď není lehký… není to lehký ani pro mě… ale i když to tak možná nevypadá… moje srdce už navždy bude patřit jenom tobě a nikdo ti ho nevezme! Nikdo, přísahám! Patří jenom tobě…“
Zběsile zamrkal, aby zadržel slzy, které se mu draly do očí.
„Až tohle všecko, celej tenhle chaos skončí… já přísahám, že ti to všechno vynahradím! Ale teď to jinak prostě nejde… ale i tak tě pořád miluju.“
Chvilku své spící dvojče pozoroval, než ho jemně na pootevřené rtíky políbil. Jenom tak lehoučce, aby ho nevzbudil… a opatrně se vmáčknul na ten pás madrace mezi Billem a koncem postele, který měl rozlohu jen několik desítek decimetrů čtverečních (přece nebude vyhazovat ze své půlky Daimona, u nějž to vypadalo, že se jim možná podaří zakopat válečnou sekeru)… a pln výčitek vůči Billovi i Katy usnul.
autor: Áďa
betaread: Janule
Ádi, myslela bych, že si na tu Billovu kombinaci zmrzky a portského už napodruhé zvyknu a zas ti ne. :)))) Ale tak hlavně, že mu z toho nebylo špatně. Ale zase – on by se o něj Adam rád postaral :))) Je mi v této povídce velmi sympatický, popisuješ Adama jako báječného a chápajícího člověka. Moc Billovi v jeho složité a pro něj hodně smutné situaci pomáhá. Bill je vlastně tolik nešťastný a je zklamaný vším, co se kolem něj děje. A Adam? Opravdu přišel v pravý čas. Moc jim fandím.
Daimonek – to je takové malé (vlastně veliké) číslo, zbožňuji ty jeho lumpárny, ale on nic, on je andílek, stejný jako páníček. Můžu v něm vidět tvou Cael, že?
A co k Tommymu – snaží se nejlépe, jak může, stále Billa miluje (má o Billa takový strach♥) – o tom svědčí i jeho krásné, i když tichounké vyznání. Snad přijde ten den, kdy Billa o své lásce znovu přesvědčí.
Krásná povídka, moc ráda s každým dalším dílem prožívám osudy Billa s Tommym!♥♥♥
Tak teda na můj vkus je Bill z Adama až moc nadšený…to se mi moc nelíbí…
Na Toma jsem byla hodně naštvaná, ale na tom konci byly ty jeho pocity a myšlenky tak plné lásky a lítosti,že jsem mu musela odpustit =)
On to má Tom strašně těžké, pohybuje se doslova mezi dvěma mlýnskými koly a to vyžaduje opravdovou akrobacii. Jenom se bojím jeho reakce, až zjistí, kam chodí Bill trávit svůj čas, myslím, že mu to bude nevýslovně líto a že bude mít pocit, že si za něj Bill našel náhradu =(
No vypadá to, že Adámek chce Billa sbalit. Docela jsem jim i fandila,a le po tom, co Tom řekl na konci spícímu Billovi mě zase přepadla ta věc, že by ti dva měli být prostě spolu a já doufám, že zase budou. Přece jen už si toho prožili opravdu hodně na to, aby se takhle blbě rozešli.
No uvidíme co na náš Aďo nachystáš. Každopádně tahle povídka je opravdu krásná a doufám, že to zkončí nějak dobře. 🙂