autor: Rachel
Tom:
Zimomřivě se otřesu, když mi po dlouhé chvíli neustálého sezení přeběhne po zádech zima, a přitáhnu si teplou mikinu blíž k tělu, nevnímajíc hlasy, vycházející z televize. Promnu si teplé dlaně a odtrhnu svůj zamyšlený pohled od prázdného místa před sebou, když se k mým uším doline Billův tichý smích, věnovaný postavičkám, poskakujícím na obrazovce.
Celou noc jsem nespal. Převaloval jsem se v posteli z jednoho boku na druhý, a když jsem zrovna necivěl do bílé stěny před sebou, můj pohled se upíral na noční nebe plné hvězd, jenž mi skýtalo velké okno v mém pokoji. Nezamhouřil jsem oka několik dlouhých hodin, téměř celou noc jsem strávil poleháváním v posteli a střídavým chozením po pokoji a neustále jsem přemýšlel nad Billovým tajemstvím, které jsem včerejší večer odhalil, nad tím deníkem, ze kterého jsem si ještě před pár hodinami četl verše, jež napsala ruka mého dvojčete. Kdykoli jsem se jen pokusil o spánek a semknul víčka k sobě, v mysli se mi opět vybavily ty popsané stránky, do kterých jsem ze zvědavosti nahlížel. Opět se mi vybavovaly verše, které byly napsány bůhví pro koho, neustále jsem si je v duchu opakoval a snažil se v těch zvláštních slovech najít alespoň špetku z toho, co se v Billovi v té době, kdy je tvořil a psal na papír, odehrávalo.
A tak je tomu doteď. I teď sedím na koberci v obýváku, lámu si hlavu nad Billovými hádankami, které jsem si před několika hodinami přečetl, a nemůžu přestat myslet na toho, komu byly věnovány. Z těch pár veršíků, kterým jsem porozuměl, usuzuji, že šlo určitě o nějakou dívku, která se mému bratrovi líbila. Ale o jakou? Kolem Billa se holek točilo vždycky dost, úporně jsem se snažil vybavit si alespoň většinu, načež jsem si uvědomil, jak moc zbytečné to bylo. Žádná by se k němu nehodila. Žádná by pro něj nebyla dost dobrá tak, jak by si zasloužil. Žádná by nebyla dost krásná pro někoho takového, jako je Bill.
Nemám ponětí, kde se ve mně něco takového vůbec mohlo vzít. Nečekaně jsem se přistihl, že žárlím. Ano, žárlím na nějakou blbou dilinu, kterou znám jen z těch Billových hloupých výmyslů, které v jakési euforii napsal do deníku, to však úplně stačí k tomu, abych si tu osobu představil v živých barvách. Co má nějaká nána co plést hlavu právě Billovi? Mému Billovi? Vždyť si ani jedna z těch holek, které se kolem něj vždycky motaly, nezaslouží, aby se kvůli ní trápil, ani kdyby byla tou nejkrásnější. Vždyť je to úplná blbost, aby měl s nějakou z nich vztah, nebo se do některé byť jen zamiloval.
Moc dobře vím, že teď přemýšlím jako ten největší sobec, který myslí jen na sebe. Vím, že bych měl Billovi lásku přát, už jen proto, že neznám žádného jiného člověka, který by si ji zasloužil víc než právě on. Jenže myšlenka na něj s nějakou dívkou po jeho boku ve mně vyvolává něco, co sám nejsem schopen identifikovat. Je to něco, co nikdy nechci opustit. Bojím se toho dne, až kvůli některé odejde z domu a nikdy už se nevrátí. Možná mám o něj jen přehnaný strach a bojím se, ale možná také ne. Nechci, aby si jednou vybral některou z těch dilin, která jej jen bude peskovat. Nechci, aby si zničil život, aby byl nešťastný. Potřeboval by někoho, kdo by se o něj postaral, pomáhal by mu a dělal pro něj s láskou všechno to, co pro něj teď dělám já. A já nechci, aby to za mě jednou dělal někdo jiný, aby někdo nastoupil na mé místo. Já s ním chci být, já se o něj postarám a budu mu pomáhat pořád, vždycky, když moji pomoc bude potřebovat. Chci, aby se se mnou cítil v bezpečí, chci se starat o jeho citlivou duši a dávat mu všechnu moji lásku, kterou si zaslouží. Chci, aby byl šťastný. A pokud bude šťastný on, vím, že teprve potom můžu být šťastný i já.
Nikdy jsem u něj ten deník nespatřil, až do včerejšího večera, kdy jsem jej zahlédnul na jeho psacím stole. Nikdy si neodpustím, že jsem nedokázal přemoci svou zvědavost a podíval se do něj. Nedokážu z hlavy vytřást všechny ty popsané stránky, ty verše, které jsem si přečetl, ať už jsem jim rozuměl či ne. Proč mi o tom Bill nikdy neřekl? Co přede mnou mohl skrývat? Napadlo mě, že bych se k tomu deníku mohl vrátit a přečíst si víc, než jen těch pár stránek, vzápětí jsem to však rychle zavrhl. Vím, že by mi to popletlo hlavu ještě víc než teď. Proto mi nezbývá nic víc, než o tom jen přemýšlet. Nejsnazší by samozřejmě bylo, zeptat se Billa, to je však ta poslední varianta, jak zjistit pravdu, která nepřipadá v úvahu. Bill se nikdy nesmí dozvědět, že jsem nahlédnul do jeho soukromých věcí. Nikdy.
„Tomi?“
Tichý, nesmělý hlas se doline k mým uším jako jemné cinknutí a protrhne bránu mých myšlenek, která už od včerejšího večera stále tíží moji mysl.
„C-cože?“ rychle vykoktám odezvu a konečně stočím svůj pohled na Billa, sedícího na koberci jen kousek ode mě. Jeho následující slova jsou však úplně jiná, než jaká bych je očekával.
„Copak se děje?“ zeptá se téměř bez obalu a podle jeho nečekané otázky mohu usoudit, že již nevěnuje svoji pozornost televizi, nýbrž ji celou upírá na mě. Překvapeně zavrtím hlavou.
„Nic se neděje. Mělo by snad?“ opáčím protiotázkou, to, že se mi to však příliš nepovedlo, se mi potvrdí hned v dalším okamžiku.
„Nelži, Tome. Už od rána jsi zamlklý a smutný, cítím to. Stalo se snad něco?“ namítne a perfektně tak vycítí moji dnešní náladu. Někdy je mi naše dvojčecí pouto opravdu na obtíž.
„Nic, jen jsem se celou noc převaloval v posteli a moc toho nenaspal. Vůbec se mi nepodařilo usnout, jsem jen trochu unavený,“ odpovím přesvědčivě a bez jediného zadrhnutí. Vlastně ani nemusím lhát. To, že jsem nespal, to je pravda, a kvůli čemu jsem nespal, to už Bill vědět nemusí. Opravdu nevím, co bych mu na důvod mého nočního bdění řekl.
„Tak se uvolni, hm? Pojď ke mně,“ vybídne mě s úsměvem, načež neváhám ani chvilku. Pomalu se přisunu až k němu, lehnu si na měkký koberec, na kterém se před chvílí uvelebil, a položím svou hlavu do jeho klína. Jeho nezaměnitelná vůně mě udeří do nosu téměř okamžitě a donutí mě se pousmát, je to jedna z toho tisíce věcí, které na něm miluji, které jej dělají tím, kým je, a bez kterých si jej již nedokážu představit. Neznám na světě žádnou jinou vůni, která by byla krásnější a vyvolávala ve mně jen kousek z toho, co ve mně vyvolává ta Billova.
„Už je to lepší?“ tichá otázka se ke mně doline téměř v okamžení a nevědomky tak vykouzlí na mé tváři úsměv.
„Mmm,“ zavrním blaženě a zatímco přivírám víčka, znova a znova se nadechuji té podmanivé vůně, stoupající všude kolem mě, která už stačila omámit a podmanit si všechny mé smysly. Stejně, jako si Bill stačil podmanit mě. Stačí, když vnímám jen jeho a jeho vůni, nechám jeho citlivé prsty nesměle a přesto tolik láskyplně proklouzávat mezi mými copánky, a vím, že už nemohu být šťastnější. Voní tak sladce a celý je tak krásný. A já bych jej měl někomu přenechat a jen se dívat na to, jak mi odchází s někým jiným? Ne, nikdy si jej nenechám nikým vzít.
„Opustíš mě někdy?“ otázka, jež mě pálila na jazyku již několik hodin, si rychle najde cestu ven a vyklouzne z mých rtů ještě dřív, než nad ní vůbec stihnu zauvažovat.
„To víš, že ne. Proč bych to dělal?“ odpoví mi Bill téměř vzápětí a v jeho otázce je znát malé překvapení.
„Protože bys třeba mohl mít nějakou dívku,“ tichý, šťouravý hlásek se ve mně pohotově ozve a nahlas řekne to, co jsem si do této chvíle jen myslel. Cítím, jak se ruka v mých vlasech na okamžik zastaví a na pár vteřin mezi námi zavládne nepříjemné ticho.
„Ale to se nestane. J-já… j-já nechci žádnou dívku,“ odpoví Bill o poznání tišeji, z jeho hlasu mohu rozpoznat nervozitu a ještě něco, co mi nedovoluje pokládat mu jakékoli další otázky.
A vlastně už ani žádné nemám. Svraštím čelo a přemýšlivě si skousnu ret. Pokud nechce holku, co tedy měly znamenat ty zápisky a verše v deníku? Proč je tedy psal? Svou odpovědí mi hlavu zamotal ještě víc, než bych si já sám mohl myslet, a zanechal mi v ní pouze jednu jedinou poslední otázku. Komu tedy patřily básničky v Billově deníku?
autor: Rachel
betaread: Janule
Dneska trošku kratší, ale přesto krásný díl ♥
Líbí se mi představa Toma, žárlícího na Billovu imaginární dívku =)
A taky se mi líbí, že má Tom výčitky svědomí, že tajně nahlédnul do Billova nejniternějšího soukromí a že se za to stydí sám před sebou.
A je nádherné, že Bill vycítil Tomovo rozpoložení a náladu, jak poznal, že se nad něčím trápí…♥
Jsem zvědavá, jak dlouho bude Tomovi trvat, než zjistí celou pravdu a hlavně, jak na ni potom bude reagovat…
Krása ♥♥♥
Tomi je hlupáček. 😀 Já se těším, až Tom zjistí koho Bill miluje…líbila se mi ta část, kdy Tom žárlil…jasně, že Billa nikomu nenechá. 😀 😀 Skvělý díl.
Super
Ach Tommy, komu? Ty na to přijdeš!!!♥♥♥
Mám vždy takovou radost, když se objeví náznak Billova úsměvu, ne tak, když se opravdu směje. To je tak krásný moment!
Kdyby jen Tommy věděl, jak moc se mýlí, žárlí na dívku… A Billovy výmysly? Ach bože, vždyť je to vyznání lásky tobě, milý Tommy!!♥
Jedno je ale velmi krásné – Tommy si uvědomil, že chce být s Billem! Tommy, vím, že to není vůbec správné, ale…vrať se, prosím, k deníku Billa a čti dál! Možná porozumíš a najdeš odpověď na své otázky! Už nebudeš zmatený. Pochopíš, kterou osobu Bill tolik miluje! Bill si tě už podmanil. Nechce dívku. Tommy, zkus se nad verši znovu zamyslet a vyjde ti jedno jediné jméno. To tvé…
Opět nádherný zážitek,Rachel, budu se těšit na další!♥
Dokonalý..:)
Děkuji, děkuji moc, udělali jste mi ohromnou radost. Za tu dobu, co jsem byla na praxi a přijela domů a napsala tento díl, říkala jsem si, že už jste určitě na povídku pozapomněli a nikdo už ten díl nebude číst. Příjemně jste mě překvapili, děkuji moc za vaše komentáře, hned zítra napíšu další díl.
Vaše R. xD