EDIT Sobota 15:07 – přidána chybějící část textu
autor: Marky Cat
Až teď jsem si všimla, že jsem se tehdá popletla, Billovi bylo 17, když jej Tom napadl. Ale to je asi jedno, nejspíš si toho nikdo nevšiml. 🙂
Varování! Vulgární výrazy!
Bez domova
Tři dny jsem šel, nezastavoval se a věděl jsem, že to není normální. Věděl jsem, že má nepotřeba spánku je způsobena bipolární poruchou, věděl jsem, že jsem mimo a nemohl jsem se z toho stavu vyškrábat. Mohl jsem si obstarat nějaké boty, tričko, teplé oblečení, ale neudělal jsem to. Šel jsem bosý, šel jsem polonahý, hladový, ale ačkoliv jsem cítil hlad, žízeň, zimu, nepotřeboval jsem to řešit. Po třech dnech jsem se zastavil. Našel jsem je. Skupinu mladých bezdomovců.
Na ulici jsem byl dva týdny. Seděl jsem ve starém, špinavém kožichu v napůl rozpadlém domě. Díval jsem se na chlapce, mladšího než jsem byl já. Držel v rukou sáček s nažloutlou tekutou hmotou uvnitř a občas přiložil k otvoru v sáčku ústa. Byl závislý na lepidlu. Sedl si kus ode mě na rozpraskané schody domu.
„Chtěl bych umřít,“ řekl. V jeho slovech byla upřímnost tak hluboká, jakou jsem dlouho neslyšel. Mlčel jsem, protože jsem poznal, že to neřekl proto, abych zareagoval, abych ho litoval, řekl to proto, že byl omámený a neuvědomoval si, že není sám. Mlčel jsem, protože jsem se nezmohl otevřít pusu. Mlčel jsem, protože jsem jej chápal a souhlasil s ním. Mlčel jsem, protože jsem neměl co říct.
Oba dva jsme se však postavili, jakmile jsme zaslechli hlasy venku. Hlasů bylo několik, vracel se zbytek bezdomovců z města. Mladík si přiložil sáček ke rtům a podíval se na mě, jako by si teprve uvědomil, že jsem s ním. Nepromluvil jsem, nevyšel jsem ven tak jako on. Zůstal jsem v domě přesně tak jako vždy. Protože venku byla příšerná zima. Otřásl jsem se mimovolně jen při myšlence na zimu tam venku a zakašlal jsem si do dlaní.
Další den jsem ven musel, do města, tak jako každý z naší skupinky, jsem měl za úkol na ulici žádat o peníze. Byla to práce, kterou jsem nikdy nedělal, ať už jsem byl jakkoli zoufalý, ale chtěl-li jsem zůstat v teple rozpadlého domu, chtěl-li jsem dostávat příděl jídla, piva a cigaret, musel jsem ‚pracovat‘. Mohl jsem se na to vykašlat, mohl jsem se sebrat a odejít od nich, ale bylo mi s nimi lépe než kdekoli jinde. Nemohl jsem se vrátit do starého zaměstnání, nemohl jsem vidět další falešnou tvář. Dělalo se mi z lidí v ‚normálním‘ světě zle. V naší skupině jsem přesně věděl, kdo se mi vyhýbá, kdo mě nemá rád, komu na mně nezáleží a komu nevadím. Tihle lidé si na nic nehráli. Neměli to zapotřebí. Neřekl jsem jim, že peníze, které nosím ‚domů‘, jsou moje, kdyby zjistili, že nějaké mám, všechny by je utratili za omamné látky, a pak by neměli co jíst. Měl jsem dost peněz pro nás všechny na celé dva měsíce a potom? Potom budu muset doopravdy žebrat.
Rozešli jsme se. Hugo šel na sever města, Lola šla s Mickeym na jih, Desmond zůstal ve středu se mnou, ale i tak jsme se pohybovali co nejdál od sebe, jak nám nařídil Nick, který byl v teple a hlídal zatím náš ‚dům‘. Procházel jsem se v kousavém kožichu po mostě, naskytl se mi výhled tak moderní, tak čistý a klidný. Přitom jen pár kilometrů dál trpěli mladí lidé, kterým obyvatelé tohoto města ukřivdili a nechali je tam, kde jsou. Někdy mě překvapovalo, jak můžou lidé trpět ve 21. století stejným způsobem, jakým trpěli v daleké minulosti. Jak to že se nic nezměnilo?
Zbývaly dvě minuty do konce ‚směny‘. Za dvě a půl hodiny se zbavím bolestivé zimy. Uviděl jsem Desmonda na křižovatce dole pod mostem, na kterém jsem stál několik hodin. Pak k němu přišla postava v dlouhém šedém kabátě. Vypadalo to skoro, jak oby se dali do hovoru. Rozkašlal jsem se, dlouze. Musel jsem zavřít oči, a když jsem se opět narovnal a podíval se Desmondovým směrem, postava byla pryč a on přecházel silnici s několika velkými taškami v rukách. Hned mi došlo, koho potkal. Toho muže, který občas někoho z nás objeví a dá nám oblečení, jídlo, cigarety a pití. Nikdy jsem ho nepotkal, ale byl jsem mu nezměrně vděčný. Nick mi vyprávěl, že jen díky jeho darům Lola minulou zimu neumřela na podchlazení.
Chápal jsem ty, kteří se nám vyhýbali, protože se nás štítili. Chápal jsem ty, kteří si mysleli, že jsme nebezpeční. O to víc jsem respektoval ty, kteří nám skutečně pomáhali. Kéž bych mohl všechny tyhle bezdomovce vysvobodit, kéž bych jim mohl pomoct. Přemýšlel jsem o tom, že bych si našel jinou práci, pak bych mohl zaplatit sobě a Lole ubytovnu. Musel bych se přetvařovat, musel bych snášet falešnost lidí okolo, ale zachránil bych ji. Jenže co Nick? Co Desmond, co Hugo, co Mickey a co Nancy? Jak jim mám všem pomoct? Několikrát jsem s nimi mluvil o tom, že by ještě mohla být naděje… někdy se mi zdá, že jejich řeči o nové budoucnosti jsou jen sny, které nechtějí uskutečnit, nechtějí se probudit. Hugo říkal, že by chtěl mít práci a ženu a dítě, tak proč pro to nic nedělá? Nick by si přál zaopatřit Nancy, vzít si ji, dát jí skutečný život, ale jen mluví. Jen sní. Spí a nikdy se neprobudí.
Lola se ke mně přitulila a přitom nás oba zakryla dekou od dárce, který zastavil Desmonda to odpoledne. Chtěl jsem jí říct, že si zítra půjdu hledat práci, ale měla by otázky a já bych se musel přiznat, že mám peníze na veřejnou sprchu a na mýdlo a na slušné oblečení. Už jsem si koupil telefon, v knihovně jsem si zařídil mail, vymyslel jsem, co napíšu do kolonky s adresou trvalého bydliště…
„Půjdeš se mnou?“
„Kamkoli.“ Usmála se Lola.
„Opustila bys Nicka?“
Podívala se na mě. Nemusela nic říkat, její oči už to vyslovily.
„Ty chceš odejít?“
„Jenom když půjdeš se mnou.“ Nemusel jsem zachránit sám sebe, chtěl jsem zachránit ji. Udělal bych to pro ni. Já už byl ztracený, pro sebe jsme to nechtěl. Já jsem si zasloužil žít jako zvíře, ona ne. Ale ona nešla. Nevěřila mi, že bych ji mohl zachránit, protože nevěděla, že mám peníze, a já jí nevěřil, proto jsem jí neřekl, že je mám. Když se mnou nechtěla odejít, znamenalo to, že chtěla zůstat u Nicka radši, než aby někde mrzla a hladověla se mnou a já ji nenutil.
I když byl tento týden školy krátký, byl velice vyčerpávající. Večer jsem nechtěl nic jiného než horkou vanu a pohodlnou postel, věděl jsem, že mám spoustu práce s přípravami na další týden, ale měl jsem čtyři dny volna před sebou, takže jsem si dopřál jedno odpoledne bez povinností spojených se studováním. Už jsem se chystal do koupelny, když se ozval drnčivý zvuk zvonku. Emily odjela na prázdniny, Vanessa také, musel jsem jít otevřít a předpokládal jsem, že dotyčný má buď namířeno za mnou, nebo je to omyl. První varianta byla správná. Ve dveřích se objevil Greg.
„Ahoj,“ uvědomoval jsem si, že vypadám nemožně. Rozcuchané vlasy, válel jsem se dvě hodiny v posteli, na sobě staré volné oblečení, ruce plné věcí potřebných pro mou koupel, která se nenápadně odsouvala na později, neupravené nehty a nenalíčený obličej, naštěstí Greg byl jeden z těch, kteří mě viděli i v horším stavu, a ještě nikdy přede mnou neutekl.
Uvolnil jsem Gregovi cestu do předsíně bez dalších slov. Sundal si šedý dlouhý kabát a pověsil ho na obvyklé místo. Byl u mě tak často, že jsem nechával tento háček prázdný.
„Ahoj,“ pozdravil mě také. Jemně, tak jak to dělal jen on, mě chytl chladivými prsty za bradu a políbil mě, líně, krátce, jak to dělával, když neměl na nic víc náladu.
„Těžký den?“
Jen se pousmál.
„Práce, soukromí?“
„Jako vždy.“
„Od všeho trochu.“
Usmál se.
Náš vztah byl zvláštní. Rozuměli jsme si skvěle i přes velký věkový rozdíl. Byl profesorem na univerzitě, kam jsem chodil. Učil Melindu, když ještě studovala, teď byl ředitelem jedné z nejlepších psychiatrických léčeben v Americe. Velice mi pomohl. Přitahovat mě začal před třemi lety, nikdy by mě nenapadlo, že to může být vzájemné, tak geniální člověk, tak chytrý, zkušený… co by dělal se mnou?
Moc dobře jsme oba věděli, co chceme. Nic víc než společnost. Byli jsme přátelé, on mě tolik naučil o mém vysněném povolání, předal mi spoustu vlastních zkušeností a poznatků… Byl jsem mu vděčný za mnohé. A krom toho byl atraktivní muž. Byl úžasný, naslouchal, i když to patřilo k jeho práci, byl trpělivý, něžný, milý, laskavý, učit se od něj byl zážitek. Byl i vtipný, tak uvědomělý, nesobecký… nemohl jsem nikdy říct, že bych jej miloval a on to nikdy neřekl mně. Nebyli jsme partneři, milenci… byli jsme jen opravdu dobří přátelé, kteří se občas potřebovali rozptýlit, utěšit… a náruč toho druhého byla vždy to nejlepší. Neměl jsem nikoho, komu bych důvěřoval tolik jako jemu.
Sedli jsme si do obývacího pokoje a pomalu upíjeli víno, které s sebou přinesl. Povídali jsme si o všem možném…
„Dnes jsem potkal Desmonda.“
„Opravdu? A jak mu je? Už je zdravý?“ Desmond byl mladý chlapec, o kousek mladší než já. A žil na ulici. Greg jej znal ještě jako malého kluka, než mu umřeli rodiče, jediní příbuzní, které měl. Je hrozné, že děti po odchodu z dětského domova tak často končí právě jako bezdomovci. S Gregem jsme mu občas donesli oblečení nebo jídlo… Nikdy to nebylo dost… Věděli jsme, že žije za městem s dalšími mladými lidmi bez domova a také jsme věděli, co se často mladým lidem na ulici stává.
„Vypadá líp, ale zdravý určitě není. To nejspíš nikdo z jeho přátel, teď v zimě,“ odpověděl Greg zasmušile. Mlčel jsem. Vzpomněl jsem si na pohlednou veselou Veronicu, která minulou zimu zemřela. A na malou zrzavou Lolu, která neměla daleko od toho, aby ji následovala. Každým rokem přibývalo takových nešťastných případů. Nemohli jsme dělat víc, než se postarat o to, aby každý z nich měl teplé oblečení a nějaké jídlo. Greg nabízel pomoc skrze léčebnu, ale nikdo nechtěl jít s ním… ne do blázince, jak říkali. Miloval jsem to, jak se Greg nikdy nevzdával. Inspirovalo mě to.
„Také pro ně něco mám, už mi to tady leží dlouho. Nepodařilo se mi je nikde zastihnout.“
„Zkus to na Riverdale avenue, až budeš mít cestu kolem, bývají okolo v polední a časné odpolední hodiny, kdy je nejtepleji.“
Poslední den prázdnin jsem projížděl městem, věci pro Nicka, Desmonda, Lolu a další jsem měl v kufru připravené, kdybych náhodou někoho z nich potkal. A doopravdy jsem někoho známého zahlédl, jen ne toho, koho jsem čekal.
„Emily!“ stáhl jsem okénko a zavolal na kamarádku. Šla rychle po poloprázdné ulici s několika zavazadly, jako by někoho naháněla. Neslyšela mě. „Emily!“
„Bille! Díky bohu, musíš mi pomoct!“ Zvolala dramaticky.
„Tak si naskoč.“
Byl jsem trochu zklamaný, že jsem nezahlédl nikoho z mladých bezdomovců. Alespoň jsem do balíku pro ně přibalil nějaké trvanlivé jídlo a další teplé ponožky. S hlavou plnou plánů do budoucnosti, co s balíkem, co zítra ve škole… jsem jel společně s Emily domů. U křižovatky mezi Riverdale avenue a Rover ride park Emily vykřikla a ukázala ven. Stáli jsme zrovna na červené, tak jsem se mohl podívat, co se děje. A uviděl jsem vysokou, štíhlou postavu s dlouhými neupravenými dredy ve starém špinavém kožichu, takovém, jaký nosil Nick, to jsem si pamatoval, protože to bylo moje první setkání s touto skupinou, když ho měl na sobě. Ale Nick to nebyl.
„To je ten tvůj pacient z minula! Ten nahý!“
„Určitě ne,“ zamumlal jsem. Rozsvítilo se oranžové světlo a já byl připravený jet dál.
„Ale ano! Nevšiml si nás!“ Emily začala mávat rukama, nakonec stáhla okénko a zavolala na něj něco, co jsem neslyšel. Nastartoval jsem auto, zabočil doleva a zaparkoval před jedním z neudržovaných, velkých domů v ne příliš hezké ulici. Emily vystoupila jako první. Nevěděl jsem, odkdy se tolik zajímá o mé pacienty, navíc Tom nebyl můj pacient… Ale následoval jsem ji hned poté, co jsem zabezpečil auto. Tom si nás doopravdy nevšiml, nebo jen předstíral, že neslyšel Emilyno volání, protože když jsme se vrátili na křižovatku, Tom už byl na její druhé straně. Šel líným tempem. Dostihnout jej pro Emily bylo snadné, přeběhla silnici na poslední chvíli, já se musel zastavit před rozjíždějícími auty. Když jsem dohnal jejich náskok i já, Emily měla ruku položenou na Tomových zádech. A Tom kašlal, jako by měl záchvat, netrvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že to tak je. Tom se dusil.
Emily mi pomohla, dostat jej do auta, řídila a já jsem volal Gregovi, řekl mi, ať Toma přivezeme rovnou k němu, že se o něj postarají. Mezi kašlem se Tomovi podařilo protlačit pár slov nesouhlasu a součtu různých věcí, které musí nutně udělat.
„Musím… čeká na mě… Lola…“
„Lola?“ To byl jediný důkaz, který byl potřeba. Tom žil na ulici s Nickem… Onemocněl stejně jako Veronica a Lola minulou zimu a Desmond a Hugo tuhle zimu.
„Jak dlouho takhle kašleš?“
„… Já… já… nevím.“ Odpověděl a každé slovo proložil dlouhým, bolestivým zakašláním.
„Jak dlouho jsi na ulici.“
„Ne-nevím.“
„Ale víš, Tome!“
„Pár… dní… pár…“
„Emily, přidej!“
„Já bych ráda, ale tady ten kokot přede mnou jezdí jako čůrák!!!“
„Jak mu je?“ Zeptali jsme se s Emily naráz, když k nám přišel Greg a nějaký cizí doktor.
„Bude v pořádku.“ Řekl Greg. Zbytek informací mi předal Tomův ošetřující lékař stejně jako vzkaz. Byl to spíš vyslovený zákaz. Pacient si nepřál nikoho kromě Gregoryho vidět.
Tom
„Tak… za co přesně jsem v blázinci?“
„Zatím v blázinci nejsi. Tohle je malá nemocnice naproti mé léčebně, kam tě, až budeš v pořádku, převezeme.“ Odpověděl Greg.
„Vaše léčebna?“
„Ne tak docela,“ připustil, „jsem ředitelem.“
„Aha.“
…
„Co jsi dělal na ulici, Tome?“
„Procházel jsem se.“
„Víš, na co se tě ptám.“
„Cítil jsem se dobře, tam kde jsem byl, než jste mě zavřeli sem.“
„A kde jsi byl?“
„To vás nemusí zajímat, pochybuju, že se tam někdy v dohlednu vrátím.“
„To máš pravdu. Tady zůstaneš do konce týdne a se mnou budeš do té doby, než si nebudu jistý, že se něco podobného nebude opakovat.“
„Nemůžete mě držet proti mé vůli.“
„Jaké vůli? Vůli žít? Tu jsi dávno ztratil. Náš společný cíl od teď bude navrátit ti ji.“
„Společný?“
„Ano.“ Gregův tón byl neústupný, nekompromisní. Bylo mi to jedno. Kam mě pošle. Co budu muset dělat. Kam budu muset docházet. Všechno mi bylo jedno. Už na ničem nezáleželo.
Nechápal jsem to. Proč se nemůžu ve škole soustředit kvůli tomu, že je Tom v nemocnici? Proč se o to starám? Protože to ode mě Greg očekává? Protože jej nechci zklamat? Nemohl jsem za Tomem přijít, ale mohl jsem vyzvídat od Grega, jak se mu daří a co má v plánu se svým novým pacientem dál.
„Byl podchlazený. Stačilo by pár týdnů a nemusel by z toho vyváznout tak snadno.“
„A co ostatní? Viděl jsi je v poslední době? Zajímají se o to, kam Tom zmizel?“
„Nick to ví. Viděl jsem ho ve středu. Řekl jsem mu, že se nemusí bát, o Toma se postaráme.“ My?
„A pak? Kam se Tom vrátí?“
„Nick počítá s tím, že za nimi už ne.“
„Tom-„
„Ne já. Řekl jsem Nickovi, že Toma už na ulici nepustím. Když se mu nepodařilo přemluvit tě k tomu, abys jej zastřelil, pokoušel se všelijak ohrozit své zdraví. Je stále podvyživený, odmítal jíst i v nemocnici, museli do něj stravu dostat jinak.“
„Ale proč to dělá?“
„Vážně potřebuješ, abych ti na tohle odpověděl?“ Greg se mi podíval do očí. Chvíli to vypadalo, jako by mi něco vyčítal. Pak mě políbil na tvář a odešel do ložnice. Stále jsem seděl na sedačce neschopný pohybu.
Později mi Greg sdělil, že se Tom bude u něj léčit, a že si s ním promluví, abych směl chodit na návštěvy, podle Grega mu to může pomoct. Překvapil jsem sám sebe, když jsem se přistihl, že o to stojím.
Vešel jsem s Gregorym po boku do areálu psychiatrické léčebny. Nebýt toho, že jsem tam musel strávit minimálně dva týdny, dokázal bych říct, že je interiér pěkný. Otevřený, prosvětlený, vypadalo to spíš jako hotel. Přišli jsme k informacím. Gregory pozdravil sestru a předal jí mou složku, alespoň jsem si myslel, že to je složka s informacemi o mně.
„Thomas Willendorf.“
„Tom.“
„Tak Tome, tvůj pokoj je 277.“ Žádný klíček? Jasně…
„Děkujeme, Lisso. Řád už Tomovi osvětlím sám.“
„Dobře. Zatím nashledanou.“ Lissa se usmála a my se rozešli ke schodišti.
„Nepotřebujete jet výtahem, dědo?“
„Nenechám tě jít nahoru samotného.“
„Samozřejmě. Určitě bych utekl. Třeba těmi dveřmi, které jste zamkl na tři západy.“
„Spíš tím otevřeným oknem.“ Gregory ukázal na okno v rohu vstupní haly, kterého jsem si nevšiml.
„To je vážně nezodpovědné nechat okno takhle dokořán.“
„Nedostal by ses ani na zastávku autobusu. Ne v tomhle oblečení.“
„Skvělý.“
„Tak prosím.“ Gregory mě nechal jít prvního. „V druhém patře se zastav.“
„Jak říkáte.“
„Jsem rád, že jsi šel se mnou.“ Řekl náhle Greg, zatímco jsme šli do schodů.
„Jako bych měl na vybranou.“
„Samozřejmě že jsi měl na výběr.“
autor: Marky Cat
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Ooooo…..stale sa ich cesty nejak pretnu. Tomova a Billova. Dufam ze sa bude o neho Bill v tom blazinci zaujimat. Ze uvidi ako Tom trpel. Tesim sa na dalsi diel. Mam rada take psychologicke poviedky. Kde sa autorka "šťourá" v hlbke duse svojich charakterov.
Ja som asi stratena zvratena dusa ale strasne chcem aby tam vsetci trpeli. Hahaha.
Pekny vecer citatelky!!!!
Och..a este ten obrazok je neuveritelne trefny!!!! Krasa
To je divne, vsimla jsem si, ze je kus dilu useknuty. Podivam se dnes jaky kus dilu a kdyztak ho dodam jako flashback 🙂
[3]: aj ja som si všimla, ale už je to doplnené, tak je to super. Som zvedavá, ako to pôjde ďalej.
Tak se opět setkali netrpělivě budu čekat na další díl.