autor: Bubbly
Svět kolem mě se skoro zastavil, každý pohyb, každé nadechnutí trvalo několik dlouhých vteřin. Rozhlížel jsem se kolem sebe a všechno to, co jsem viděl, ztrácelo veškerý smysl. Desítky cizích tváří, které se upíraly na mě, tisíce očí, které se mi dívaly do mojí zlomené duše. V obličeji se mi odrážela střídavá ostrá světla policejních vozů. Slyšel jsem, jak někdo křičel. Někdo mě pevně objímal. Někdo se mi otíral o nohy.
Bolest. Cítil jsem prázdnou bodavou bolest hluboko uvnitř sebe. Otevřenými rty jsem se snažil nadechnout, ale jako kdyby moje plíce odmítaly vzduch. Znovu jsem cítil ten tlak na krku a hrudi zároveň. Chtělo se mi křičet. Obrátil jsem zrak ke srubu a rázem všechny moje myšlenky ustaly, jako kdyby je někdo utnul.
Tom. Vycházel ven ze dveří, ve tváři výraz provinilého vlka. Na zápěstích se mu leskla ocelová pouta, šel v doprovodu celého regimentu až po zuby ozbrojených policistů. Nebránil se, byl pevně odhodlaný za svou chybu zaplatit. Když překročil práh, něco ve mně hrklo. Uvědomil jsem si, že tohle může být naposledy, co ho doopravdy vidím. Chtěl jsem udělat krok k němu, ale moje nohy mě odmítaly poslechnout. V hlavě jsem měl prázdno.
„Tome.“ To jméno mi vyplynulo z úst skoro samo, nejsem si jistý, jestli jsem ho vůbec chtěl říct. On, jako kdyby mě mohl slyšet, zvedl hlavu a podíval se mým směrem. Jeho oči se setkaly s mým pohledem. V tu chvíli se mi svět skryl za lavinou slz, které se mi rozutekly po tváři. Ten někdo, kdo mě objímal, mě stiskl ještě víc.
Uvnitř mě zela díra. Obrovská díra s rozervanými okraji a neustále se zvětšovala. Čím víc ode mě byl Tom dál, tím víc jsem měl dojem, že mě někdo rve vejpůl. Znovu jsem se donutil udělat pohyb směrem k němu. Nohy mě poslechly, ale cizí paže mi bránily v odchodu. Zmítal jsem se jako lapená zvěř, jejíž síly jsou na pokraji zhroucení. Díval jsem se na Toma, pokoušel jsem se k němu utéct, a poprvé se mi z hrdla vydral žalostný a zoufalý zvuk. Zakřičel jsem, až mi to samotnému rvalo uši.
„Ne, prosím!“ křičel jsem.
Tom se na mě díval bez náznaku jakéhokoliv pokusu o útěk. Jeden z policistů ho pustil a vrhl se ke mně, aby mě od něho udrželi co nejdál. Co si mysleli? Že mám v plánu se k němu dostat a zničit ho za to, co mi provedl? Že mě unesl? Omyl. Chtěl jsem se k němu dostat, ale chtěl jsem ho obejmout, políbit, chtěl jsem ho milovat tak dlouho, dokud jen budu moct.
Čtyři policisté a mojí rodiče mě drželi v bezpečné vzdálenosti, zatímco další tři hrubým způsobem nastrkali Toma do policejního auta. Čím víc jsem se k němu chtěl dostat, tím víc se mi to zdálo nemožné. Drželi mě jako v řetězech tak dlouho, dokud se auto s Tomem nevzdálilo a já to nevzdal. Dopadl jsem těžce na kolena a rozplakal jsem se. Hlava mi klesla do vlhké trávy, rosa se mi otírala o rozpálené tváře, zatímco se mi ze rtů draly vzlyky. Zarýval jsem nehty do měkké hlíny a bránil jsem se i samotnému nadechnutí. V ten okamžik už mě nikdo nedržel, všichni stáli opodál a dívali se. Měli v očích hrůzu, nepochopení, zoufalství, ale i nedotčenou radost. Pro ně konečně bylo po všem. Pro mě všechno teprve začalo.
Ze srubu vynesly na nosítkách dvě mrtvá těla v černých igelitových pytlích. BJ a Mäx. Nakonec dostali to, co si zasloužili, jen jejich trest nebyl tak přísný. Tom splnil, co slíbil. Oba dva je zabil jen proto, abych se já mohl vrátit domů. Ze země jsem sledoval, jak je nakládají do velkého černého auta a odjíždějí pryč. Neměl jsem pravdu. Nezasloužili si to. Tohle byl příliš mírný trest za jejich hříchy.
André tu ještě byl. Hleděl na mě z druhého auta, stejného, které odvezli Toma, a v očích se mu leskly slzy. Proč plakal? Co mu bylo líto? To, že mě nedokázal zachránit přede mnou samým? Podíval jsem se mu do očí a on stiskl rty do pevné linky, jako kdyby se sám bránil pláči. Odvrátil ode mě oči a sklopil hlavu, aby mu nebylo vidět do tváře.
Někdo mě zvedl ze země a zabalil mě do teplé deky. Vedli mě k autu, donutili mě nastoupit, chtěli mě odvést domů. Nebránil jsem se, nezbylo mi dost sil, abych to udělal. Nechával jsem sebou manipulovat. Připadal jsem si jako hadrová panenka. Lidé si mnou pohazovali jako s kusem věci.
Svět utichl. Všechno kolem mě se najednou stalo tak bezvýznamné a nesmyslné. Zavřel jsem oči, nechtěl jsem vidět cizí, ale ani známé obličeje, které se na mě dívaly. Bylo to, jako kdyby se splnily všechny moje špatné sny o tom, jak se ztrácím v davu plném cizích obličejů a nedokážu najít cestu domů. Nedokážu najít ani sám sebe.
Nebe bylo tmavé, mraky nízko nad zemí. Blíží se další bouřka. Budu mít strach a tentokrát už u mě nebude nikdo, kdo by mě vzal za ruku, kdo by mě objal, kdo by mě políbil do vlasů a šeptal, že ráno bude zase všechno dobré. Svět se změnil. Všechno se změnilo. Ráj zmizel, zůstalo jen peklo. Tma. Ticho. Neslyšel jsem hlasy kolem sebe, neslyšel jsem nic. Dokonce ani ševelení větru ve větvích stromů, nebo křik ptáků nad hlavou. Jen v hlavě opakoval můj hlas jedno jediné jméno. Tom. Tom. Tom…
Seděl jsem na podlaze u krbu a zíral jsem před sebe na prázdnou stěnu. Uběhly dva dny od doby, co si mě rodiče odvedli domů. Už bylo všechno za mnou. Teď už mi nehrozilo žádné nebezpečí, nikdo mi nebude ubližovat, týrat mě a mučit. Nebylo se čeho bát, přesto moje tělo svíral strach jako síť, ze které nebylo úniku. A čím víc jsem se tomu strachu bránil, tím víc mě svíral.
Odmítal jsem svědčit u soudu proti Tomovi i proti Andrému. Neukázal jsem se. Nevystrčil jsem nos z domu, i když jsem o to byl výslovně žádán. S nikým jsem nemluvil, uzavřel jsem se před světem, aby mě nemohl už nikdy víc zranit. Mí rodiče se mě snažili znovu uvést do společnosti, chtěli, abych se vrátil ke starému životu. Dokonce přišel i můj manažer, ten hajzl, který mě zradil, a prosil mě na kolenou, abych se znovu věnoval tomu, co mě vyzdvihlo tak vysoko. Odmítl jsem ho, a ještě ho vyrazil z jeho dosavadního místa.
Plameny v krbu pomalu pohasínaly a do mého drobného těla se pustila zima. U nohou mi ležel můj pes a díval se na mě velkýma tmavýma očima. Slabě zakňučel, aby dal najevo svou přítomnost, ale já bych v tenhle okamžik neslyšel ani výstřel u mojí hlavy. Zabýval jsem se vzpomínkami, které bodaly ostře jako nůž. Byly jako jehly, které se mi zarývaly hluboko do těla a nešly vytáhnout ven. Přitáhl jsem si nohy k tělu a vědomím se snažil zmírnit tu bolest, která mě sžírala.
Ozvalo se cvaknutí přístroje, někdo z rodičů pustil rádio. Nehýbal jsem se, jen jsem naslouchal monotónnímu hlasu moderátora.
A nyní nejčerstvější zprávy.
Nejvyšší soud dnes rozhodl o osudu dvou zločinců, Toma Trümpera a Andrého Schwarze, kteří jsou zodpovědní za únos známé pěvecké hvězdy Billa Kaulitze. Vzhledem k okolnostem, které nastaly při policejním zásahu, byla sazba trestu po dnešním sezení navýšena. Oba dva muži byli odsouzeni k trestu smrti za únos, nelegální držení zbraně a brutální dvojnásobnou vraždu. Na únosu se podíleli ještě další dva únosci, kteří ovšem byli zavražděni…
Další moderátorova slova mi unikala. Mojí hlavou se rozlila další vlna zoufalství. Několikrát jsem zalapal po dechu. Nechtěl jsem ani uvěřit tomu, co jsem slyšel. Trest smrti? To byl příliš vysoký trest za to, co se stalo. Vždyť tady šlo o mě a já jsem byl v jistých mezích v pořádku! Proč je chtějí oba zabít, oni za nic nemůžou!
„Jsem ráda, že to takhle skončí,“ zaslechl jsem hlas vlastní matky, která postávala u rádia, a společně s otcem tomu všemu naslouchali. „Konečně bude mít Bill klid a nebude se muset ničeho bát.“
Nehýbal jsem se, abych na sebe neupozornil a ramena mi poskočila pod potlačovaným vzlyknutím. Tohle přece nemůže být pravda. Trest smrti. Tohle je jen zlý sen a já se z něho určitě brzo probudím. Všechno bude jinak.
Po tváři se mi sklouzla jedna jediná slza. Pálila jako kyselina, měl jsem pocit, že mi leptá kůži, prožírá se hluboko do mého těla, dokud se nedostane k srdci a nezničí ho. Ten dojem byl tak opravdový. Přejel jsem si prsty po tváři, abych se ujistil, že jsem v pořádku. A pak mě někdo pohladil po vlasech. Zvedl jsem uslzené oči a podíval se na matku. Klekla si vedle mě a pohladila mě jako malé dítě.
„Už je to dobré, Bille,“ zašeptala s úsměvem. „Už ti nikdo neublíží.“
Táta se k ní hned přidal. „A my tu vždycky budeme, abychom tě chránili. S námi nemusíš mít strach z toho, co čeká tam venku.“
Chtělo se mi hlasitě křičet. Prý tu budou vždycky, aby mě chránili. A kde byli, když jsem je nejvíc potřeboval? Kde byli, když mi ostatní ubližovali, vysmívali se mi, kde byli, když mě BJ surově zbil a znásilnil? Kde?
Lhali mi, neměli pravdu, nevěděli, o čem vlastně mluví. Říkali to, co jim poroučel jejich mozek, oni nevnímali to, co cítím já a co mi rve srdce.
Vzlykl jsem hlasitě a tělo jsem měl stažené v křeči. Oni nic nechápou. Ani jeden z nich nic nechápe. Je mi srdečně jedno, co se teď stane, jediní, kdo mi ubližují, jsou oni, celý svět mi ubližuje! Chce mi sebrat jediného člověka, který pro mě znamená všechno.
Máma mě objala a začal mnou houpat do stran. Přesně tohle dělal i Tom, když se mě snažil uklidnit, když mi chtěl dokázat, že je se mnou a že se nemám čeho bát. Hladil mě přitom po vlasech, šeptal mi něžná slova do vlasů, líbal mě na tváře, na rty, dotýkal se mě jako nekřehčího diamantu pod sluncem. Pro Toma jsem znamenal všechno, bez ohledu na to, kdo jsem doopravdy byl. A on totéž znamenal všechno pro mě. Bylo to jako prokletí, které mohla zpečetit jen smrt.
Trest smrti. Znovu se mi ta dvě slova objevila v mysli a přidalo se k nim jeho jméno. Trest smrti. Tom. Trest smrti. Tom…
autor: Bubbly
betaread: Janule
TREST SMRTI?!
*bublá vzteky*
O.o tak u tohohle dílu se mi chce brečet. Samozřejmě, jsem šťastná, že je po všem, ale oddělili je od sebe. Jasně, jednou to přijít muselo… 🙁 Doufám, že to dopadne dobře a oba budou po tom všem v pořádku a šťastní
To si robiš srandu však, potomvšetkom nemožu Toma zabiť nemožu. Dúfam že Bill tomu nak zabráni že sa im pokusi vysvetliť ako to bolo, že Tom ho zachránil.Prosim.
Dva dny???!!! Tomu říkám fakt fofr!
No, nejdříve si nemůžu odpustit, že trest smrti by za tohle rozhodně nebyl. Navíc, bez Billova svědectví by je ani neodsoudili…
A pak se musím rozčílit nad Billem, protože to je jeho vina. Kdyby šel svědčit, tak by Tom měl plno polehčujících okolností a ten trest by byl rozhodně mnohem mírnější. Nechápu, jak může jen tak nečinně sedět a nad Tomem fňukat, místo toho, aby mu pomohl, sakra, Bille, vzbuď se!!!
Já vím, že jsem k Billovi krutá, ale tady jde o Tomův život, kňourat nad sebou samým a litovat se může Bill i později.
A ještě chci říct, že i přes pár mých výhrad byl tenhle díl opravdu krásně napsaný, zvlášť ty pasáže, kde Bill "smutní" byly nádherné =)♥
TO NEJDE… sakra, to nemůžou udělat… prosím, že se odtud Tom nějak dostane? prosím…